Akademie Pravého Kříže

Yukio

Uchechtnu se,,Satanovi.? Opravdu si myslíš že dokážeš porazit zrovna jeho? Si blbej nebo co?" Zeptal sem se ho jako malého decka a v brejlicky se mi zalesklo když sem si je upravoval.,,Odněkud se známe ale nevíme odkud.Mam pocit jakobych tě znal dlouho ale ..to není možné..leda že bysme měli něco společného tedy kromě jména které už samo o sobě něco vypovídá ale neni možné abysme byli něčím spojení necobysme o tom museli vědět 

Vztekle jsem na něj zavrčel. "Samozřejmě že dokážu! Už jednou jsem to udělal když jsem...když..jsem..." snažil jsem si vzpomenout ale nešlo to. "Do prdele!" Nakopl jsem jednu poplenici a tu pohltili modré plameny. Zamračil jsem se na něj. "Víš myslím že narozdíl od jednoho určitého čtyřoočka, mám velkou šanci na poražení Satana!" Otočil jsem se k němu zády, vztekle mrskal ocasem a pohled upíral na popelnici která jen už doutnala. "Jo taky mám pocit že tě znám dlouho. Ale nic nevím, nic si nepamatuju!" Bublal jsem si pod nos. Byl jsem uražený když mě takhle rychle ten blbej brejloun odsoudil. "Hele ty brejloune. Když máš tak super pocity co kdyby si vyšetřil?" Mám pocit jako byhc už někomu říkal brejloun.

Yukio

Popelnice kterou nakopl schorela..věděl sem o sobě že sem napil démon a..teď mi tak nějak došlo že on je taky..nebyl úplný démon to bych cítil,,Ty si..mpolodemon.." konstatoval sem a zamyslel sem se,,Mam ..teorii ale ..to je nepravděpodobné podobné..ja sem taky polodemon.mame stejně příjmení..a vypadame podobné..kolikátého ses narodil ? A co tvoji rodiče ? " Chtěl sem si potvrdit že je to totální kravina on a být ..ne on nemohl být něco jakou.muj ..bratr..musel bych o tom vědět a on taky..to si jen semnou zahradní mysli

Pohlédl jsem na něj. "Teda přišel jsi na to brzo brejloune" pak jsem ale nechápavě zamrkal. Co s tím má co společného můj věk? Pohlédl jsem zase na popelnici. "Narozeniny mám 27 prosince." Zamumlal jsem. "Moji rodiče?" Uchechtl jsem se. "Satan je můj táta brejloune ale myslel jsem si že to je vidět tyhle ohýnky jsou celkem známé." Povzdechl jsem si. "Co se týče mojí matky, nevím nikdy jsem ji neviděl umřela těsně po porodu vím jen že se jmenovala Yuri." Řekl jsem a znovu zašvihal ocasem. "Tady v tomhle." Sundal jsem si Kurikaru ze zad. "Tam je zapečetěná moje síla ale stejně ji ten meč nedokáže úplně potlačit." Řekl jsem a prohlédl si meč.

Zamrkal sem ..to není možné ,,Ne to není možný" otočil sem se a pak zpadky na nej,,Já sem se taky narodil ,,27 prosince můj otec..je satan a...neznám svou matku " řekl sem a ..najednou sem stihl..uviděl sem střípky z dětství.ja a ..nějaký chlapec běhali SME po zahradě teda já sem za ním chodil on se mi snažil utéct já sem se smal a. Volal nii-san .ale víc nic .Co se to tady dělo ?

Chvíli jsem na něj jen tak nechápavě koukal. Pak jsem se otočil a šel pryč. Vyrostl jsem v opactví to jsem věděl. Ale vyrostl jsem sám. Neměl jsem sourozence. Došel jsem až do svojí koleje. Tam jsem šel do pokoje a koukl na prázdnou postel. A na prázdný stůl vedle.  Došel jsem k němu a přejel po něm prsty. A najednou jsem viděl sám sebe nad sešitem. Pak se tam objevil ten brejloun. "Zapomeň na to a ber mě jako normálního bratra." Moje já se otocilo a pohlédlo  na něj. "Yukio nechápeš to, moje city k tobě jsou hluboké, stejné jako tvoje." Řeklo a já překvapeně zamrkal. "Nii-San ty to myslíš vážně?" Ten brejloun objal moje druhé já. Chvíli se k sobě tiskli a pak se jejich rty setkali. Zůstal jsem tam stát jako solný sloup. 

Odešel ..já sem se za ním chvíli koukal než sem se vydal ke škole..u vchodu sem se ale zastavil..vzpomněl sem si..na den..pršelo a já sem stal na stejném myste jako teď.On seděl na schodech..chystal sem se odejít ale neco sem řekl,,Stejně tak mám moc rád. Nii-san" a vydal sem se pryč..pak už na mě mluvil a měl pravdu neuměl sem vysvětlit sve city..ale..byli teď jedno jasné..už vím odkud se známe.Zeptal sem se lidi kde má pokoj..to sem nevěděl a vydal sem se k němu.mel otevře dvere a ja..sem se zastavil mezi dvěma,,Jak jen.mozny že sme..na tohle zapomeli? " Řekl sem jen ..něco mi říkali že i on si na to vzpomenu.

Zíral jsem na stůl a přemýšlel. Pořád jsem si úplně nevzpomněl  akorát jsem byl naprosto zmatený.  Nevěřil jsem téhle divné vidině. Není možné aby byl ten brejloun můj mladší bratr. Dyť je o tolik vyšší. A pak se najednou objevil zamnou. Rychlostí blesku jsem se otočil, vytasil meč a namířil ho na něj. Obklopili mě plameny a moje uši se protáhli. Objevili se zuby a i oči se trochu změnili. "Co po mě chceš! Kdo jsi! Co má tohle všechno znamenat?" Meč jsem držel docela blbě takže si to ke mě mohl klidně i takhle nakráčet.

Čekal sem to ..ale tohle mě nemohlo zastavit protože já sám sem toho s démony už něco zažil.Sel sem stejně blíž ,,Výš ze skutečnosti neuteces myslíš že to je pro mě lehké ? Nevím čemu mám věřit nevím co se deje ..Ale na různých místech vidět ne..neřeknu hodiny možná..to šou vzpomínky ..to není náhoda!" Řekl sem a jak sem se knemu přibližoval on couval až narazil na stůl ,,Pokud je to pravda..znamená to že SME bratři..a ktomu milenci" věděl sem že po tomhle možná zemřu ale ...chci vědět pravdu.Naklonil sem se a spojil naše rty v polibek.Pokud to takhlto bylo..mohlibysme si vspomenout na vše 

"Ne je to náhoda, spousta náhod tak mě nech být!"vyjekl jsem  a zíral na něj napůl odhodlaně a napůl vyděšeně. Ale stejně ke mě šel pořád a já cítil hranu stolu na kterou jsem narazil. V obličeji jsem zbledl a meč sevřel oběma rukama. "Říkám ti nech mě!" Vykřikl jsem vyděšeně když jsem viděl jak jde ke mě blíž a blíž.  A pak už byl u mě. Vyděšeně jsem mu hleděl do tváře, naklonil se ke mě. "Ne nech mě! Nech mě na pokoji!" vyjekl jsem. "Ty blbej brejl-" políbil mě a moje zbylá slova se hodně rychle ztratila.  Taky ho obklopili plameny a on mě obejmul. Cukl jsem sebou a třásl se hrůzou, v očícjh jsem měl slzy. Když se odtáhl, odstrčil jsem ho. "Tohle není...není možné, prosím." Zhroutil jsem se na podlahu a tvář schoval do dlaní.