Akce/ Honba za tělem Temnot / UZAVŘENO

Vzala jsem svého koně, Pirožek ke mě spokojeně naklusal a roztáhl křídla aby si je trochu protáhl. Zařehtal a já mu na hřbet připevnila věci co mi přinesla služebná, jídlo, deky a tak. Jednorožci byli až moc vznešení, ti by tohle nést nemohli. Vylezla jsem Pirožkovi na záda. "Pojedeme po zemi." Řekla jsem a se svou družinou vyjela z brány. Temnota přede mnou ustupovala. Jednorožci se rozhlíželi. Stromy uvadali, možná ta temnota byla nějak jedovatá. Zakroutila jsem hlavou. Koně odmítali jít rychleji než krokem protože se báli. Ta temnota se tak čistým stvořením nelíbila. Cesta kterou jsme šli byla docela prodlouho koně pohodlná takže aspoň něco.

"Jinak... Já se jmenuji Haru Nagami." Představím se konečně i Accalii a pozoruju jí. Zdá se mi urozená, plná síly, elegance a jakési divokosti. Pokud by jí někdo naštval, skutečně bych se jí nechtěl plést do cesty. Cestou ale občas pohlédnu na Mykyho, nebo Mizurua. Dělám si o ně starosti. Myky to schytal od Akiho sestry a Mizuru trpí asi depkou, nebo co. Chtěl bych, aby si přestal myslet, že je zbytečný, nebo, že ho nikdo nepotřebuje, když jsem si uněl vylil srdce a řekl mu své pocity. "Jak se asi jmenují?" Špitnu si pro sebe. Otázka byla myšlena na jednorožce. Přeci jen, je divné jim říkat jen jednorožci. 

Otočila jsem se na něj a usmála se, byl to úsměv který se velmi podobal Akimu, takový ten jemný a roztomilý. "Accalia Notara těší mě." Řekla jsem. Pirožek zafrkal a já se koukla před sebe. Zatím nic vidět nebylo. Zaslechla jsem jak si pro sebe mumlá. "Wonderfulští jednorožci jména nemají. Jméno má teprve až když si vybere svého pána. Hříva mu změní barvu a on ti řekne své jméno." Řekla jsem a usmála se. "Akimu trvalo hodně dlouho než si získal Harmony, pak z ní byl ale naprosto nadšený. Dělala mu společnost ale i tak byl jaksi prázdný." Zamumlala jsem. Právě jsme procházeli kolem velikých skal, skály smrtek

"Oh... Tak to je zase jiná." Pousměji se. Dívám se kolem sebe a Vystoupnou mi zuby. "Připomíná mi to místo, kde jsem kdysi vyrůstal." *Musím myslet na něco jiného....* "Byl to temný kraj, řídce obydlen. Byli jsme jediné město v dalekém okolí. Lesy byli temné a hluboké." Zase začínám malinko panikařit, takže asi budu žvanit blbosti. "V blízkosti byla vypálená věž. Ve městě se k ní vázala jedna píseň... Ugh...." Malinko se zarazím a kousnu si ro ruky. Pak se mi podaří uklidnit svou chuť. "Promiňte mi... už budu sticha..." 

"Místo kde jsi vyrůstal?" Zašeptala jsem překvapeně. Ano věděla jsem že odsud není ale kde mohl vyrůstat? Nejbližší podobná krajina je několik míl daleko. Poslouchala jsem ho a když se kousl do ruky. Zamyslela jsem se. "To město je daleko. Hodně daleko viď? Nikdy jsem o někom kdo je z toho města neslyšela. Můžeš pokračovat prosím? Zajímá mě to. Zajímá mě odkud jsou obyvatelé mého lesa a cesta nám bude alespoň lépe ubíhat." Usmála jsem se. Skály se vystřídali s velikou pouští, ta nebyla tolik zahalená v temnotě. Hlavně poušť byla sama o sobě nebezpečná."tady se musíme držet pospolu" řekla jsem. 

"Místo, kde jsem vyrůstal... Bylo to určitě výše po řece, ale taktéž to bylo dost dávno.... Měl bych to objasnit. Dneska jse se probral z 90-ti letého spánku v ledu, který svou schopností vytvořila má matka, aby mě ochránila. Měšťané měli... svéráznou povahu. Báli se nás, upírů, ale vlastně všeho, co se dá považovat za nadpřirozené pro lidi. Zdědil jsem ovládání ledu po matce, ale jednou byla skutečně ukrutná zima a obviňovali mou rodinu, že nepřišlo jaro. Otce upálili v domě, zatímco má matka mě zachránila. Nejspíše jí pak zabili... Naše rodina se snažila s městem vycházet. Nikdy jsme z nikoho nepili a vždy jsme si dávali jen zvířecí krev. A ne všichni lidé tam byli zlí, ale báli se. Byl to kraj uprostřed lesů, za kterými se rozkládali vřesoviště. Bylo těžké tam žít, ale bylo tam krásně. Hlavně slavnosti sklizně a duší jsem miloval. Krom té vypálené věže tam byli ještě křyšťálové jeskyně a jezera, ale byli dost nebezpečné. Voda v nich byla chladnější, než kdyby zamrzla, takže kdokoliv do ní spadnul, mohl zemřít na podchlazení. Avšak těžba krystalů byla to, co město udržovalo od krize. Ta píseň o té věži... Byl to příběh o dívce, která tam čekala na svého prince, ale lidé z města si mysleli, že je to převtělená smrt. Upálili ji tam a tak tam uvěznili její duši. Ve slavnosti duší jsem tam jednou byl a slyšel jí, jak tam zpívá svou tragickou baladu o svém konci." To povídání mě celkem uklidňuje. "Možná bych si na ní i vzpoměl... ale bylo to doopravdy dávno... A asi by jste mě nechtěli slyšet zpívat." Zasměji se.

Poslouchala jsem ho a pousmála se. "Ano ten příběh o té věži znám. Je celkem známý. Ale nikdy jsem ve vaší zemi nebyla." Zašeptala jsem. "Tvojí rodiny je mi líto, vím jaké to je takhle o někoho přijít. Takhle přijít o svou rodinu." Zašeptal jsem. Pohlédla jsem na písečné duny, pomalu svítalo. "Moje rodina to také neměla jednoduché. Rodiče byli šťastní když jsem se narodila a i když se narodil Aki ale když se pak Aki začal projevovat a jednou si takhle přivedl jednoho kluka a nadšeně prohlásil že se mu líbí, naši se zděsili, do tho na nás neustále lidé pořádali demonstrace. A pak náš zámek vypálili, někdo se přimluvil ujednoho čaroděje a ten na nás seslal jakousi příšeru. A ta zabila moje rodiče. Mě rodiče odnesli sem dřív tu byla jen planina, jejich duše se převtělili do fontány co stojí v zahradě hned jak je příšera zabila. Akiho poslali do světa lidí. A teprve nedávno jsem ho zase našla." Řekla jsem a pohlédla na něj a usmála se. "Děkuju že jsi mi to řekl."

"Dokonce se říká, že tá dívka ve věži byla dcerou bohatého šlechtice ze zámoří. Minimálně řeč měla jinou." Pak se zaposlouchám do jejího příběhu. "To mě moc mrzí. Jsem ale rád, že jste se jako sourozenci našli." Usměji se. Pak se na chvíli odmlčíme, no po chvíli notuji tu píseň z dávnýh dob. "Moi je m'appelle mademoiselle Noir. Et comme vous pouvez le voir, Je ne souris, ni ris, ni vis.... Et c'est tout ce qu'elle a dit...." Prozáří se mi vzpomínky. "No jistě. Tohle zpívala. Znamenala to.... Mé jméno je slečna Černá.... A jak můžete vidět, neusmívám se, nesměji ani nežiji.... A tohle je to, co ona říkala. Samozřejmě, to v té cizí řeči zní o moc lépe." 

Rozjeli jsme se a já jel úplně jako psledni a pak sem taky šel jako poslední .Možná jsem vypadal vždy jakobych se s nikým bavit nechtěl ale já sem prostě neuměl začínat žádné konverzace a nechtěl sem se do zadních míchat. Maskonoši tu nikdy nezůstávali a tak sem tu byl nezvykli.povzdechl sem si a pohladil jednorožce ,,Si krásný " zašeptal sem..koní sem se bál ale tenhle jednorožec se mi moc líbil ,,Tobě..nevadí jaký sem " zašeptal sem ještě ..věděl sem že jednorožci poznají duši ostatních ale..tak proč zůstával semnou ?

Zaujatě jsem ho poslouchala. Bylo to zajímavé. "Hmm. Je zajímavé že znáš její slova. Prý hodně málo stvoření uslyší její hlas." Zašeptala jsem. Prošli jsme kolem jednoho opuštěného domku z kamenů a pískovce. Zastavila jsem se a prohlédla siho. "Pouštní elfové vycítili nebezpečí." Zašeptala jsem a pohlédla na Mizura který byl úplně poslední. "Co mi můžeš říct ty Mizuru? Každý má svůj příběh." Usmála jsem se. A pak se koukla na jednorožce kterého si vedl. Klisna zafrkala a já se pousmála. "Říká že se jí líbíš. Vypadá to Mizuru že si tě vybrala." Klisna pokývala hlavou a žďuchla do Mizura čumákem. Očuchala mu vlasy a znovu zafrkala. Její hříva se změnila a ona se sklonila k Mizurimu uchu aby mu pošeptala svoje jméno.