Bar u Rudé tlamy

Vysoký, na pohled zřejmě mladík, ač tomu už tak dlouho není, vstoupí do baru, ve kterém je hledání oken jako hledání jehly v kupce sena. Celý bar budí význam zatemněného místa, i když na stropech visí skleněné lustry, které na okolí vrhají sytě rudé světlo. Oblečen do černé košile, s vyhrnutými rukávy až k loktům a v černých kalhotách si trochu povolí taktéž černou kravatu a prohlédne si rozlehlou místnost, která je plná popíjejících lidí, kteří mají v těch svých mozkovnách pouze neslušné myšlenky, ač někteří z nich nevypadají ani dospěle, a někteří zase až moc. S opovržením si prohlédne některé zákazníky, ostatním nevěnuje pozornost a přejde k barové stoličce. Tam se usadí a prohlédne si barmana, který za barem stojí. Jakmile barman zaznamená jeho přítomnost, s úšklebkem na něj kývne hlavou a ledabyle prohodí: "Whiskey, prosím, Glendronach osmnáct." Pak se jen opře jedním loktem o bar, vytočí se pohledem do místnosti a prohlíží si okolí.

Vešel jsem do baru a prohrábl si vlasy, ve tváři zničený výraz. Že já chodil na nějakou zkoušku. Vydal jsem se k baru a nevěnoval nikomu pozornost. Sedl jsem si na barovou stoličku. Barman ke mě došel a postavil přede mě kafe. Vždycky jsem si ho tu dával. Nepil jsem alkohol. "Byl tu váš otec." Řekl barman a já se na něj koukl. Jo, mujr otec. Zná snad všechny. Je to konec konců mafián. Upil jsem kávy. "A co chtěl?" Řekl jsem jen a zíral do hrnku s kávou. Pokrčil rameny. "Nic důležitého." Přesunul se k dalšímu zákazníkovi. Já si povzdechl. Jak se do někoho takového mohla matka zamilovat? Do takového vraha? Jakoby moje matka byla posedlá temnými věcmi. Bylo to zvláštní. Sama byla něžná. Zády mi projela prudká bolest a mě se tvář skřivila bolestí. Sevřel jsem orsty hrneček. Tak často mě bolí záda.

Jakmile muži barman položil sklenku s whiskey přímo pod nos, nevěnoval mu jediný pohled a sklenku něžně uchopil, jako by držel tělo milované osoby. Sklenku si položil k ústum, nejprve však jen nasál výraznou vůni a spokojeně upil. Nejprve jen trochu, poté sklenku na chvilku nechal jen u pusy a věnoval pohled mladíkovi, který se posadil opodál. Pohlédl na kávu, kterou před něj barman posadil a jen se tiše uchechtl. "Kdo dneska pije kávu v takovém baru?" Vůbec se nestyděl pronést svou myšlenku nahlas, dokonce i tak nahlas, aby ji onen hoch uslyšel. Pak se na něj podíval přes sklenku whiskey, kterou dopil.

Pohlédl jsem na něj. Oči mi mírně měnili barvu. "Já?" Pronesl jsem ironicky a znovu upil kávy. Narozdíl od někoho nejsem ochlasta a radši mám nealkoholické nápoje. Vstal jsem sotva jsem dopil a došel si na záchod. Prošel jsem přímo kolem něj. Přitáhl jsem si kabát víc k tělu a když jsem se vrátil, objednal jeem si ještě jedno kafe. Bolela mě hlava. To bylo strašně nepříjemné. Projel jsem si zelené vlasy a zoufale se nadechl. A zase ta bolest v zádech. Budu muset jít a to rychle než tu zkolabuju. Hodil jsem na pult peníze. Koukl jsem se na toho mladíka. "Pokud máš problém s kávou, je to jen tvůj problém." Řekl jsem vydal se ven.

Tmavýma očima pohlédl na barmana a ještě jednou na něj kývl, jako znamení na další sklenku whiskey. Ten ihned vzal sklenku, jež už stála na baru a hned do ní dolil. Tiše se uchechtl a znovu pohlédl na chlapce. Všiml si jisté změny jeho barvy očí a na moment se zarazil, nevěnoval tomu však pozornost. Jakmile zelenovlasý chlapec odešel, směrem na záchod, Jinyoung ucítil jeho vůni, když prošel kolem a přivřel oči. Něco mu začalo vrtat hlavou. Jakoby ty oči už viděl, a jakoby přítomnost téhle osoby už někde cítil. Přemýšlení jaksi zrychlilo čas, a to už se chlapec vracel, vypadal však zvláštně. Ne, že by to Jinyounga nějakým způsobem zajímalo. Vypadal však hrozně povědomě, a on nedokázal posoudit, odkud. Sice si byl jistý, že tohoto chlapce ještě nikdy neviděl, něco na něm však upoutalo pozornost tohoto démona, a jelikož jej donutil nad tím takto přemýšlet, začal mu připadat zajímavý. Trhl sebou a rychle dopil whiskey. Vytáhl z kapsy v džínách peníze, a bez jakéhokoliv kontrolování ony částky je položil na bar a svižným krokem s vydal k zelenovlasému chlapci. Byl mnohem menší, než Jinyoung, takže se cítil dominantní, a to on se cítil rád. Chytl chlapce za paži a otočil ho směrem k sobě. Dlouze mu pohlédl do očí, jakoby tam snad něco hledal. "Proč jsi mi tak hrozně povědomý?" Tiše zavrčel hlubokým hlasem a pro jistotu sevřel mladíkovu paži ještě silněji.

Už jsem otevíral dveře když mě někdo chytil za ruku. Otočil jsem se. Au sakra to bolí! Hleděl jsem na něj. Oči mi orudce změnili barvu. Moje magie se projevovala zatím takhle jen u očí. "Cože? Vidím tě poprvé. Bolí to. Pusť mě." Zacukal jsem rukou ve snaze se mu vymanit. Ale svíral mě tak silně. Do toho mi ještě cukalo v lopatkách. Upřel jsem na něj svoje oči. Byli teď růžovofialové. O co se ten chlap sakra snaží? Bolí to! Bolí mě ruka. Kdyby aspoň neměl takový stisk. Zoufale jsem se mu snažil vymanit. Proč na mě tak zíral? Já to nechápal. Vždyť jsem ho v životě neviděl. Opravdu nikdy. To bych si pamatoval. Možná tak v mém minulém životě kdybych nějaký měl, ale to by on už byl mrtvý. Znovu jsem se na něj zahleděl.

Zamračil se na něj. "Taky tě vidím poprvé, nemysli si o sobě moc." Zabrblal stále hlubokým hlasem a tichým tónem a svůj stisk uvolnil, až jeho ruku úplně pustil. "Od někud tě prostě znám, teda, ne tebe, ale-" vysoký muž se zarazil a pokrčil rameny. "-no ano, tebe." Znovu si ho prohlédl. Takhle se k ničemu nedostaneme. Od čeho sakra jsi démon vášně? Stačí jeden pohled. Samolibě se ušklíbl a pohlédl mu do očí, velmi dlouze, dokud necítil, jak se zvětšuje napětí. "Budu potřebovat, abys mi řekl odkud jsi." Pronesl ještě tišeji než předtím, skoro jakoby šeptal a trochu se k němu přiblížil. Leda tak možná zjistím, koho mi připomíná. Snad bude stačit pár slov. Znovu si ho od paty až k hlavě prohlédl, ale nepřestával se mu sem tam kouknout do očí svým pronikavým pohledem.

Sledoval jsem ho a promnul si ruku. Au. Znovu jsem na něj pohlédl. "Jak mě můžeš znát?" Řekl jsem skoro naštvaně. Tak zná mě nebo mě nezná? To jsou fóry. Proč na mě teď tak divně kouká? Jako se mě snaží sbalit? Povytáhl jsem obočí. Ten jeho pohled se mi nelíbil, byl mi povědomý. Ale netušil jsem jak, odkud, proč? "Odkud jsem?" Řekl jsem a změřil si ho pohledem. Ten jeho se mnou nic moc nedělal. Jako bych byl odolný. Možná za to mohla moc mého hlasu, nebo taky něco jiného. Proč bych mu vlastně měl říkat odkud jsem? "Seoul." Pronesl jsem jednoduše a ještě jednou si ho prohlédl. Oči mi slabě zeleně zářili. Aniž bych o tom věděl, vytvářel jsem kolem sebe jakýsi štít proti jeho moci.

Prohlédl si, jak si promnul ruku, ale stejně ignoroval fakt, že by mu způsobil jakoukoliv bolest. Jen se mu znovu podíval do očí. Náhle v něm začalo růst zmatení. Proč už po mě nešplhá, jako každý jiný? Nikdo tohle nikdy nedokázal. Nakrčí nos a svraští své tmavé a husté obočí. Ještě zesílil svůj 'pohled', dokud mu vlasy nezačaly nabírat fialovo-rudů barvy, čehož si však nevšímal. "Seoul?" Zamyšleně přivře oči, které skoro až zabodne, do chlapcových očí, a tentokrát ani jednou neuhne pohledem. Tohle už nebude normální, nikdo nikdy přece-- Najednou sebou trhne a vyvalí na něj oči. "Nene, tohle je blbost, tohle se nikdy nestává. Už to je přece přes tisíc let, tohle se určitě nestává." Zamumlá, bez toho, aniž by myslel na to, jestli to hoch uslyší. Pohlédl do očí, které měnily barvu a začaly až skoro zářit. Ušklíbl se, stále však byl velmi zmatený. Trochu se k němu naklonil, aby nějak vyrovnal tn výškový rozdíl, dokud se jeho rty skoro až dotýkaly jeho ucha a zašeptal: "Ty nebudeš z normálního světa lidí, záříš jako baterka." Zašeptal a znovu se odtáhl, a nepřestal si ho podezeřele prohlížet.

Mění se mu barva vlasů, používá nějaký nový druh šamponu? Hustě, to.chci taky.  Pak jsem ho jen nechápavě pozoroval. Hrabe mu? Zamračil jsem se na něj na znamení že se s blázny nebavím a zamířil ven. Zavřel jsem za sebou a jal se kráčet po ulici. Bože, moje záda. To tak neuvěřitelně bolí. Co to vůbec bylo za týpka? Byl fakt divnej. To jak na mě koukal. Jako kdybych měl být mrtvý. Zachraňte mě někdo od té bolesti zad. Prohrábl jsem si vlasy. Oči jsem měl už zase normální. Odkud bych ho tak mohl znát? Jakto že mi byl tak povědomý? Zahleděl jsem se před sebe. Nějak mi.nedošlo že mě může pronásledovat.

Celou dobu se jen nechápavě mračí. Pak se mu podívá do očí a udělá krok zpátky. Tohle bude nějaký vtípek. On už je přece dávno mrtvý. Při vzpomínce, se chytne za srdce, které začalo bít rychleji a on se cítil, jako by mu někdo ono srdce mačkal a trhal na kusy. Ani si neuvědomil, že chlapec již vyšel ven, po chvilce si toho však všimnul a vyběhnul z budovy, bez zavírání jakýchkoliv dveří. Bez jakéhokoliv zadýchání ho doběhl a postavil se před něj. Když však chtěl něco říct, zasekl se a jen na něj zíral. "Jak se jmenuješ?" Vypadlo z něj po chvilce. Stál před ním a sledoval jej, s napjatým výrazem. Proč se ho ptáš na jméno? Nic to nezmění! Beztak ses jen spletl. Jedna polovina mysli říkala přesně tyto věci. Co však říkala ta druhá? Nikdo nikdy neodolal mému pohledu, jako ON. Nikdo se mi nikdy tímto způsobem nekoukal do očí a nikdo nikdy takhle nevoněl. A to už také dávalo trochu smysl, ale když si chlapce prohlédl, nevypadal vůbec jako ten, kterého před tisíci lety ztratil. 

Povzdechl jsem si a promnul si krk. Bolelo to. Tak strašně moc. Pak mě ale doběhl. To mě jako chce celou dobu pronásledovat? "Proč bych ti to měl říkat?" Zamumlám ale pak mírně odvrátím pohled. Bolest v zádech je neúnosná. "Tae-Hyung Whitaker" řekl jsem. Jméno které jsem měl předtím ještě než jsem umřel a znovuzrodil se, bylo Tae. Pouze Tae. Pohlédl jsem na něj. Byl to výraz který on moc dobře znal. Jen já si to nepamatoval. Nepamatoval jsem si svůj minulý život. 

Obešel jsem ho a šel v předklonu. Nešlo to už jinak, měl jsem ppcot jakoby mi praskali záda.

I předtím byla moje barva zelená. Měl jsem uklidňující sílu. Něžnou démonskou sílu. Teď to bylo jiné. Ale zelená se mě držela.

"Jedině dva démoni vášně můžou-" Zašeptal tiše, tentokrát z toho zelenovlasý chlapec snad nic pochytil. "Tae- Taehyung? Jako Tae Hyung?" Zarazil se a znovu k němu přiskočil. Fakt, že Taehyungovi zřejmě jeho následování vadí, ten on přehlížel. Když k němu však podruhé přiběhl, všiml si, jak chodí. "Chováš se, jakobys byl napokraji smrti." Pronesl nevzrušeně, něco ohledně chlapce jej však tížilo. Když se na něj podíval, skoro jako by to bylo jasné, až do očí bijící. Takhle se za mých tří ítisíc a půl let podíval pouze jeden tvor. Ani si to neuvědomil, a jakoby spokojeně vydechl. "Musíš jít za mnou." Řekl rozhodně, a nebral žádné ohledy, na to, že by Taehyung mohl smýšlet jinak. Pak se však zarazil. Jakoby ho něco napadlo. Tohle nebude fungovat. Už předem o tom nějak kladně nepřemýšlel, stálo to ale za pokus. Z kapsy v kalhotách vytáhl pekelný - rudý, menší kámen, který měl vždy u sebe, už přes tisíc let. Na jeho povrchu bylo vyryto TH, a i když už to u sebe měl tak dlouho, nikdy nepřestal vyzařovat energií, jako by byl ten kámen sám naživu. Takovým způsobem si svého milovaného vždy uschovával u sebe, aby se z toho, co provedl, úplně nezbláznil. "Říká ti něco tohle?" Ukázal na rudý kámen s písmeny. Kámen byl vždy teplý. I kdyby ležel na chladné zemi roky, nikdy by nevychladl. Proto ho, nyní už zase černovlasý, hoch podal do ruky tomu menšímu. 

"Připadám si jako na pokraji smrti. Odvětil jsem a chystal se pokračovat v cestě ale zase mě zastavil. O co se furt snaží? "Nikam s tebou nejdu!" Řekl jsem okamžitě. To tak. Někam s ním půjdu, zabočíme za roh a já to odnesu. Ne ne. Žádné takové. Sledoval jsem jak cosi vytahuje. Vzápětí sitva vytáhl kámen. Oči mi zeleně zazářili. Cukl jsem sebou. To už mi kamínek podával. Chytil jsem ho do dlaně a zvedl si ho k očím. V okamžiku co jsem ho držel v ruce se rozzářil a já se ocitl uprostřed něčí vzpomínky. Byl jsem na vrcholku jakési hory. Vedle mě stáli dva muži. Ten jeden byl určitě ten kluk co mi půjčil ten kámen. Nevěděl jsem o čem ti dva mluví. Viděl jsem jen to že ten menší má oči stejné jako já. Pouze oči. Vlasy měli jiný odstín zelené. A pak jsem viděl ty polibky co si vyměňovali. Vzpomínka se rozplynula. "Co to bylo?" Zašeptal jsem nechápavě m

Jeho poznámku přehlédl, už jenom protože odmítl s ním jít. "To jsem mohl čekat." Povzdechl a zamračil se. Prohlédl si toho chlapce, který si od něj nejistě převzal kámen a v tom sebou lehce trhl. Když se na něj znovu podíval, vzal si od něj kámen a prohlédl si ho. Pak ho znovu opatrně vložil do kapsy a povzdechl si. "Tohle jsem ve svém životě nikdy nikomu neřekl. O něm. Nevím, jestli to mám říct tobě, jenom protože mi ho silně připomínáš." Po dlouhé době zase sklopil pohled. Normálně býval spíše chladný, tichý či odtažitý. Stačilo si však vzpomenout na něj, a jakoby se malá kostka ledu dostala do rozpáleného krbu. Ne že by brečel, nebo něco, ale pocit, který v něm budil tento chlapec, všechny jeho potlačované emoce zase obnovoval, a jeho srdce se rozbilo ještě rychleji. Znovu se chytil za hruď a ucítil, jak srdce bije o jeho dlaň. Jakoby se snažilo vyskočit ven. Nešťastně zvedl pohled k tomu chlapci. Prostě mu to řekni, no. Kdyby se ukázalo, že je to jen hodně zvláštní shoda náhod, můžeš se ho třeba zbavit. Možná to je opravdu blbost. Ale proč jinak bych se o něj tak zajímal? To mi není podobné. Znovu si dlouze, avšak tiše povzdechl. "Takže jen ve zkratce." Odkašlal si a trochu od něj poodstoupil. Hluboce mu pohlédl do očí, dal si trochu načas, než začal mluvit. "Před nějakou dobou.. Před nějakou dobou jsem znal jednoho- jednu osobu. Byla to jediná osoba, ke kterém jsem kdy něco vůbec cítil, jediná osoba, která pro mě kdy něco znamenala, nikdy bych se takhle nezamiloval, nebyl jsem toho schopný. Ale něco se stalo a já o něj přišel. Mou vlastní vinou. Od té doby jsem se přestal úplně sbližovat s jakoukoliv osobou citově. Nikdy mě už nikdo takhle nezajímal, nikomu než jemu, bych nikdy neřekl něco osobního." Odmlčí se a založí ruce na prsou. "Jako teď tobě. Chápeš co tím myslím?" Prohlédne si jej, a skoro jako by jej začalo tížit, že mu něco je. Že ho něco bolí. Ale zatím to neřešil. "To co jsi viděl, byla zřejmě vzpomínka. Připomínáš mi ho, Taehyungu, a ještě víc v prdeli je to, že se jmenuješ jako on." Jakmile svůj krátký proslov dokončil, sklopil pohled, aby nedal ve svém obličeji dát najevo moc emocí, ale po tom všem vzpomínání, na něj, všechny pocity se zase vrátily. 

Poslouchal jsem ho. Ten jeho proslov byl docela dlouhý. A do toho mě škubalo v zádech. A navíc ten protivný pocit že ho znám, ten mě taky pořádně štval. "Myslíš si že ten tvůj Tae zemřel a pak se znovuzrodil?" Položil jsem si dlaň na hruď abych tím poukázal na sebe. "Jako já?" Kousl jsem se do rtu. "Já mám...takový pocit jako bych tě znal. Ale nikdy jsem tě neviděl." Řekl jsem a koukl na něj. Oči mi zase změnili barvu. "Máš moc lidi okouzlit aby se do tebe zamilovali že jo? Nebo prostě, tyhle lidi hodně přitahuješ. Mám stejný problém a nestojím o to. Straním se lidí. Pak jen vidí jak mi září oči a utečou. Nikdo mě takhle nepronásledoval jen proto že jsem mu někoho připomínal. Au, moje záda. Nevím co jsi zač, ale já jsem já." Řekl jsem a položil mu ruku na hruď. Měl jsem hebké a příjemně měkké ruce. "Zkus ho najít. Třeba tady někde bude." Usmál jsem se. Pak jsem se otočil a vydal se dál. Jak ho můžu znát? Nikdy jsem ho.neviděl a přesto...proč je mi tak povědomý? Ještě jsem ani nepřišel na to proč mi tak září oči a už mám problémy s tímhle. Povzdechl jsem si a promnul si orsty jednu z lopatek. Tak strašně moc to bolelo.

Když zmíní, že je možnost, že by ho znal, jeho tvář se zase trochu rozjasní. "Pokud máš pocit, že mě znáš, pak by to tak i mohlo být." Prohlásí vítězoslavně. "Ano, to přesně já umím. A on byl jediný, kdo to uměl taky." Znovu si povzdechl, nepřestal však chlapce sledovat. Položil mu ruku na hruď, a červenovlasý chlapec sebou trhnul a ustoupil a krok dál. Se zmateným pohledem ho sledoval, a na chvíli nebyl schopný cokoliv říct. Když už se chlapec znovu otáčel, nechal ho jít. Dokud si něco neuvědomil. "Jak dlouho tě už bolí ta záda?" zeptal se nahlas, bez toho aniž by za ním šel. Možná to je kvůli toho co jsem provedl. Stiskl kámen v kapse a s přivřenýma očima sledoval chlapce, který k němu byl otočen zády.

"Podle mě je to blbost." Pokrčil jsem jen rameny a pokračoval v cestě domů. "Záda? Už dlouho, v místě lopatek." Řekl jsem a zalapal po dechu. Jasně jsem cítil jak mi kůže na lopatkách praskla. Už dlouho jsem to měl hrozně nateklé, ale nevěděl jsem že je to tak vážné že mi to může prasknout. Triko se mi nasakovalo krví. Jak mi tekla z rány a napraskla i druhá lopatka. Teď jsem měl na zádech dva krvavé pruhy které byli vidět i na tričku. Hlasitě jsem vykřikl. Zhroutil jsem se na zem a cukal sebou. Bolelo to. Tak strašně to bolelo. Nemohl jsem se skoro ani hýbat. Taška co jsem měl se mi teď válelaválel na zemi a bolelo to jako čert.

S povzdechem sledoval, jak menší chlapec odcházel. Nevěnoval tomu moc pozornost a chystal se taky se otočit a jít po svých. To však uslyšel slabou ránu a výkřik. Leknutím se otočil a když si všiml krve, rychlým krokem k chlapci došel a dřepl si k němu. Bez váhání mu rozrthl na zádech triko a prohlédl si krvácející rány. "T-tae.." zašeptal jméno svého dávného milovaného a koukl do tváře chlapce. Bez dalších řečí si hodil přes rameno tašku chlapce a jeho vzal do náručí. "Už znovu ne. Podruhé se to nestane." zamumlá a rozhlédne se kolem. "Musím tě dostat do bezpečí." řekne rozhodným tónem, jakoby ho nic nezastavilo.

Slyšel jsem trhání látky. Moje triko. Mohl vidět to, jak mi kůže praská a něco se z mého těla dere ven. "Zachraň mě!" Vykřikl jsem. To bylo to první co se mi dralo z úst. Nějak jsem ani nevnímal co říkám. Cítil jsem jak mě zvedl a tak ty věci co se mi drali ze zad měli dobrý prostor se drát jak jsem byl zády dolů. Za chvíli jsem už zoufale zařval, záda mi prudce praskla a ven se prodrali dvě černé peřnaté věci. Zoufale jsem dýchal a nakonec se rozbrečel. Z křídel které byli obrovské kapala rudá krev, mě se motala hlava a sotva jsem se zmohl na dýchání. "Co se...mi to...stalo?" Zašeptal jsem zoufale.

Zmateně sleduje, jak z chlapcových zad rostou křídla. "Heleď, normálně bys s tímhle nesouhlasil, ale budu tě muset vzít k sobě." Zavrčel skrz zuby, aby se mu náhodou nezlomil hlas v půlce věty. Ikdyž tyto dny bylo chladněji, asi toho nebylo málo, rozpršelo se, jak to teď často bylo. S chlapcem v náručí doběhl ze roh ulice, kde často nikdo nebývá a položil jej na jednu lavičku. Pak si bez rozepínání knoflíků strhl černou košili a nechal své rudé křídla znovu dýchat. Jeho vlasy změnily barvu na úplně rudo-fialovou a jeho oči na fialovou. Jeho žíly a tepny po celém těle, ale nejvýrazněji na krku, ty se také zbarvily výraznější červenou barvou. Košili hodil na zem, takoých má stejně plno. Jeho tělo bylo snědé a svalnaté. Trochu se protáhl a chlapce znovu zvedl a vzal do náručí. Jeho ruku si přehodil přes své široké rameno a ujistil se, že ho drží opravdu pevně. "Pokud se bojíš výšek, nedívej se dolů." Řekl jen vteřinku před tím, než máchl obrovskými křídly, a když se jeho nohy odlepily od země, začal zrychlovat nabírání výšky, dokud se nenacházeli nad městem. "Takhle bych se normálně neodhalil, važ si toho." Prohlásí nahlas, aby jej přes poryv větru slyšel a s přivřenýma očima letěl přes okolí, hledajíc jednu jistou budovu. Ta nebyla naštěstí daleko, a také nebyla přehlednutelná. Po chvilce se před nimi nacházel obrovský pozemek s velikým domem, který měl zřejmě až moc pokojů a pater. Černá, červená a fialová, to byly nejčastější barvy venku a zřejmě i vevnitř. Démon zase slétl k zemi, přímo před dveřmi svého domu a ty se před ním samy otevřely. Vešel do velké haly a procházel kolem několika soch, pokojových dveří, rámů, obrazů a schodišť, dokud nedorazil k velkým dveřím, po jejichž otevření se oběma naskytl pohled na rozlehlou obývací místnost s krbem. Přešel k velkému a zřejmě pohodlnému gauči, na který chlapce posadil, tak, aby si nezalehl křídla a vyběhl ze dveří, nechávajic zelenovláska v místnosti. Vyběhl po menším zatočeném schodišti, které vedlo k jediným dveřím, které také jako jediné v domě byly kovové. Položil ruku na kamený obtisk dlaně s prsty, někde tam, kde se normálně u dveří nachází klika a dveře se otevřely. Vstoupil do tmavé místnosti, kde se nacházelo plno, pro normální oko, neznámých artefaktů a někdy až zvláštních či matoucích. Po tmě nahmatal dřevěnou krabičku a z místnosti vyběhl. Seběhl dřevěné schodiště a vrátil se do místnosti, ve které se chlapec nacházel. Sedl si na stolek, který se vedle křesla nacházel a otevřel dřevěnou krabičku. Víko zřejmě pro zelenovláska zakrýval obsah krabičky, ovšem mohl uslyšet cinkání skleněných lahviček, když se démon snažil v rychlosti najít tu správnou. S vítězoslavným pohledem uchopil malou skleněnou lahvičku s zářivě zelenou tekutinou, než ji však podal chlapci si přečetl neobvyklý název. "Akkiela." Tiše si přečetl nápis, v úhledném psacím písmě a pak ji podal chlapci. "Vypij to. Celé. Vím, že mi určitě nevěříš, ale je to teď jediné, co s tím můžeš dělat." Řekl a dřevěnou krabici zase zavřel a položil vedle na stolek. Zatím se stihl navrátit se do své původní podoby. Stále však před ním seděl pouze v černých kalhotách, bez jakéhokoliv topu. Nervózně chlapce sledoval a stejně tak i krev, která tekla po jeho zádech, až na Jinyoungův gauč.

Začalo ještě ke všemu pršet. Ne vážně, to počasí mi nepřálo. On mě držel stále v náručí. A pak jsem se najednou ocitl ve vzduchu. Moje křídla sebou zacukala. Asi automatika. "Těch křídel se nezbavím a to jsem si myslel že když se znovu narodím, bude to lepší." Zašeptal jsem. Nevěděl jsem o sobě a tak jsem říkal něco aniž bych věděl co. "Tvé tělo je krásné, přesně jak si ho pamatuju." Zasněně jsem se pousmál. Za chvíli jsem ležel na jeho gauči. Hleděl jsem na ten obrovský dům a pomalu se postavil. Z křídel dál tekla krev. Já se mírně pousmál. "Nepamatuju si že by to měl takhle zařízené ale vypadá to krásně. Chtěl bych být s ním znovu. A ne jen takhle. Možná jsem se neměl znovu narodit." Usedl jsem zpátky na gauč a zavřel oči. "Bolí mě hrozně hlava. Nevím co mám dělat. Kam vůbec šel?" Rozhlížel jsem se smutně a zmateně. Pak se vrátil a já sledoval co dělá. Koukl jsem se na lahvičku. "Co to je? Proč to mám pít?" Zašeptal jsem a koukal na zelenou tekutinu. Pak jsem to idšrouboval a přičichl. Čekal jsem že to bude smrdět, ale vonělo to jako zralá jablka a kiwi. Zanračil jsem se, ale pomalu to vypil. Chutnalo to hnusně. Vypil jsem to celé. "Fuj. Je to odporné." Zašeptal jsem a podal mu prázdnou lahvičku. "Co to bylo? Proč jsem to měl vypít?"

Začal mluvit jinak, než před chvílí, což vysokého chlapce značně zmátlo. Ale už nebyl na pochybách. Už si byl jistý, že je to on. Jeho poznámky ignoroval, kvůli spěchu, odpověděl mu však, až vypil zelenou tekuinu. Vzal si od něj prázdnou lahvičku a prohlédl si jej. "Neřeknu ti co to je, nebo z čeho to je. Ale mělo by to zastavit bolest a měl bys umět ovládat ty křídla. Nic víc pro tebe momentálně udělat nemůžu." Povzdechl si a sklopil na chvíli pohled. S zamyšleným pohledem sledoval podlahu a pak k zelenovláskovi znovu zvedl pohled. "Nikdy bych nevěřil, že toto bude možné. A mám strach, že zase zapomeneš, a budeš jiný. Ale kdyby ne.... Tentokrát bych to tak nezvoral." Naštvaně vstane a dlaní se praští do spánku. Přejde k velkému oknu s výhledem na rozlehlou zahradu a les za ní a jen tiše pozoroval déšť, než cokoliv řekl. "Ten den.. Kdy jsem to provedl.. Nikdy jsem si to neodpustil. Nikdy jsem na to nezapomněl. Nikdy jsem nebyl schopný nikoho mít rád. A bojím se, že kdyby ses mi opravdu vrátil.. Že bych nebyl schopný tě odchránit před světem. A hůř - přede mnou." Před očima se mu zjevila vidina. Lépe řečeno vzpomínka. Vzpomněl si na svůj řev, který se rozléhal ložnicí, uprostřed které se nacházela obrovská postel s nebesy. Vzpomněl si na chlapce, který jej zděšeně pozoroval, i přes to byl však schopen se bránit svým vlastním křikem a všechen ten společný řev propukl v hádku dvou milenců. Jinyoung přivřel oči, když si vzpomněl i bolestný křik svého milovaného, když začal černovlasý démon házet předměty. Všemi, které našel či měl po ruce. Vzpomněl si na moment, kdy se otočil a všechen vztek jej přešel ve zděšení, při pohledu na jeho milovaného s ostrým předmětem zabodnutým do hrudi. Ano, opravdu snad jen Jinyoung mohl ze vzteku házet i zbraněmi, které se vždy nacházeli poblíž, kvůli zvýšeného smyslu pro bezpečnost. Pro bezpečnost, kterou chtěl zajistit svému milému. Svému milému, který kvůli něj zemřel. Ale zřejmě ne tak úplně. Při tom, jak se tmavovlásek rozběhl k Taemu se vzpomínka rozpadá a Jinyoung si teprve teď uvědomil, že mu po tváři stéká jedna opravdová slza. A za ní se již derou další, ale to on už zaznamená a rychle si utře líčka, než se otočí zpět ke svému údajnému milenci, ktrý už měl být přes tisíc let mrtvý. "Proč ses na mě usmíval, po tom, co jsem provedl." Pronesl tiše, když se konečně odhodlal podívat Taemu do očí.

Zamračil jsem se a zahleděl se na zem. Moje křídla. Měl jsem pocit jako bych na něco zapomněl a jako bych si měl vzpomenout. A jakoby můj mozek začal pracovat znovu. Začal jsem cítit i křídla ne jako něco navíc, ale jako něco co patří k mému tělu. A pak jsem to viděl přede mnou. "Zelená, chci zůstat u zelené." Veliký muž se na mě podíval. "A tvá křídla? Co tvá magie, to vše." Upíral jsem na něj zoufalý pohled. "Chci aby mě našel, chci být s ním. Nechte mě takového jaký jsem teď byl. Změňte jen trochu. Prosím." Muž luskl prsty a já se rozplynul. Viděl jsem pak sebe jako malého. Zelenkavé vlásky a rozzářený obličej, moje matka se na mě usmívala. Jako bych slyšel hlas toho kdo mi dovolil se znovuzrodit. "Teď máš křídla protože tvá matka je anděl." Zahleděl jsem se na něj. Pomalu jsem viděl svoje vzpomínky z mého minulého života. Pohlédl jsem na něj. "Co tím myslíš? Já si pamatuju jen to, že jsem měl v hrudi dýku, meč nebo něco takového. Pamatuju si jen tu velkou bolest." Zašeptal jsem zmateně.

Sleduje chlapce se založenýma rukama na prsou a svým zvykem přivírá oči, když se soustředí na situaci. "Nepamatuješ si to?" Promluvil po chvilce a jeho pohled ještě více zesmutněl. Uvědomil si, že říct mu pravdu bude nevyhnutelné, ale na druhou stranu věděl, že už se na něj potom nebude dívat tak, jako předtím. Jinyoung ale neměl navybranou. Musel to udělat. "Pohádali jsme se. Kvůli-" odmlčí se a zavrtí hlavou. "-kvůli jedné věci. Byla to dlouhá a vysilující hádka plná křiku a já.. Jestli si mě pamatuješ, býval jsem nervák. Prostě.. Zemřel jsi mou vinou. Pochop, neudělal jsem to schválně, nechtěl jsem. Kolikrát jsem se pak chtěl sám zabít, protože jsem si zbyl sám. Ale nemohl jsem. Musel jsem se ztrestat za to co jsem ti provedl a to znamenalo dál žít bez tebe. To byl pro mě ten největší trest." Dokončí svou myšlenku s dlouhým povzdechem a prohlédne si jeho obličej. "Nenáviděl jsem se za to a stále nenávidím." Zašeptal a podíval se za křeslo, kde si všiml na zemi povalujícího se bílého trička. To bude ten můj zvyk rozhazovat oblečení kolem, když jdu do koupelny. S povzdechem přešel ke křeslu, tričko zvedl a oblékl si ho, aby tam nestál polonahý.

"Kvůli čemu jsme se pohádali?" Zeptal jsem se ho a zvědavě naklonil hlavu na stranu. "Chci to vědět. Chci si vzpomenout." Řekl jsem a pohl křídly. Byla černá a stále od krve. Docela mě to štvalo. "Jsem tady. Teď žiju. Určitě není náhoda že.jsem se narodil znovu. Sice jako někdo trochu jiný, ale jsem to pořád já." Řekl jsem a vstal. Došel jsem k němu a chytil ho za tričko co si oblékl. "Vidíš a ty jsi mě našel." Usmál jsem se. Křídla jsem za sebou táhl po zemi. "Nemáš...asi Nemáš nějaké staré oblečení že ne?" Řekl jsem a pohlédl na něj. "Po mě." Zašeptal jsem. "Je mi docela zima." Koukl jsem se na jeho tělo. Věděl jsem to že jsem s ním zažil krásné chvíle ale já si.nic z toho nepamatoval. Z toho jsem byl smutný.

Pohlédl znovu do země a jen zavrtěl hlavou. "Nevím, jestli ti to chci říct." Zamumlal a natočil hlavu k oknu. Venku už byla pořádná tma, a tak i v místnosti, kterou osvětloval pouze krb, který se rozhořel už před chvílí, avšak rudými plameny. "V té době jsem, jak už jsem řekl, byl velký nervák. Hádali jsme se sice málo, ale protože jsem v sobě všechno dusil. A té noci jsem to už nevydržel a všechno vyšlo napovrch. Vyčítal jsem ti to, až do toho momentu, než jsem se otočil k tvému tělu, které se sesunulo k zemi. Ale hlavní důvod naší hádky byl.. Tys totiž.. Chtěl jsi abychom se oba dva zbavili našeho démoního původu a nevyužívali naše schopnosti. Tím by postupně mizely, a pak už by bylo těžké vrátit se zpět. Chtěl jsi to po mě už víckrát, ale vždy jsem byl proti, dokud jsi to neřekl té noci. Stěžoval sis a já to nevydržel. Nevěděl jsem, že jsi byl prostě jen zvědavý, vždy jsi chtěl zkoušet nové věci. Já si ale myslel, že pak by tě žít normálně přestalo bavit, ale už by nebylo cesty zpět a tak jsem ti to pořád vymlouval. Dokud prostě nedošlo k té hádce. Byl jsem naštvaný, že jsi to pořád vytahoval, dokud jsme na sebe nezačali křičet kvůli každé blbosti, která se v našem vztahu stala. Nebyla to teda hádka jenom kvůli jedné věci. Ale přijdu si jako totální debil, že jsem se s tebou začal hádat, kvůli takové věci. Že jsem na tebe kdy zvýšil hlas." Poslední slova skoro zašeptal a jen pozoroval zem, dokud se Tae nezvedl a nedošel k němu. Pak jen lehce přikývl. "Mám. Chtěl jsem se toho zbavit, abych nevzpomínal, ale neměl jsem to srdce." Povzdechl si a vyšel z místnosti, ve které chlapce nechal. Poměrně rychle vyšel tentokrát pozlacené schody, které také vedly pouze k jedněm dveřím a ty byly taktéž pozlaceny. Když vešel dovnitř pohlédl na tu postel. Všude byl prach. Bývala to jejich ložnice. Nechal si pak ale vybudovat jinou, aby nemusel spát v tom samém pokoji. A tuhle nechal jen jako takovou vzpomínku. Přešel k dřevěné skříni v rohu pokoje a otevřel ji. Všude bylo plno pavouků a prachu, on však pouze fouknul, a špína zmizela. Nyní se mu poskytl pohled na plno oblečení, které vypadalo celkem dost novodobě, na to, že bylo staré. Jedním dotykem mu navrátil jeho podobu, kterou mívalo a vytáhl Taeho nejoblíbenější tričko. Černé triko s dlouhými rukávy. Jednoduché, ale Tae ho rád nosil. Bývalo to vlastně Jinyoungovo triko, ten ho však daroval Taemu v první noc, kterou spolu byli. Tedy, spíše mu ho daroval ráno, když si vzpomněl, že ve vášni Taeho triko skončilo ohořené, a neměl sebou žádné jiné, jelikož byl u Jinyounga poprvé. S úsměvem přejel pohledem po triku a vyběhl z místnosti, než došel zpátky do pokoje, kde zanechal zelenovlasého chlapce. Podal mu triko s nadějí v očích. Vzpomene si na něco?

"Já byl démon?" Zmateně jsem zamrkal a pohlédl na svá.černá křídla. "Jo, rád zkouším nové věci." Zašeptal jsem. On takhle ale vůbec jako.nervák nevypadal. Vypadal normálně. Ne jako já. Přírodní zelené vlasy... on pak někam odešel. Já přešel k oknu a koukal ven. Paní. Úžasné, tolik pozemku. Má to tu tak krásné. Škoda že si to nepamatuju. Takže budu mít oblečení, svoje, staré oblečení. Pořád jsem jaksi nedokázal pochopit to, že jsem byl s ním, že jsem zemřel, ale teď znovu žiji. Tak moc bych si chtěl vzpomenout. Vím že ho mám rád protože to si pamatuju. Koukl jsem se na něj když se znovu tady objevil. Vzal jsem si od něj tričko které mi.bylo na první pohled povědomé. Vzal jsem ho do prstů a promačkal. Měkké a příjemné. "Nemám žádné oblečení Jine, potřebuju nějaké. Všechno je to shořené." V klíně mi přistálo černé tričko. "Tady máš." Promačkal jsem tričko a usmál se. "Tohle triko, dal jsi mi ho už jednou." Zašeptal jsem a pohlédl na něj. Oblékl jsem si tričko. Mělo i menší otvory pro křídla kterými jsem teď svá křidélka protáhl. "Au." Zašeptal jsem když jsem otvory křídla protahoval. Pohlédl jsem na něj. Chytil jsem ho ruku a jemně stiskl. Mírně jsem se usmál. "Děkuju." Zašeptal jsem.

Když mu podal tričko, soustředěně sledoval jeho reakci. S lehkým úsměvem přikývl. "Dal jsem ti ho, když jsme spolu poprvé.. když jsme spolu poprvé byli." Posadil se na gauč a unaveně se opřel. "V tu noc jsem si uvědomil, že k tobě něco cítím a byla to krásná noc. Jenomže ráno, ráno nám došlo, jaký byl všude hrozný binec. A potom jsme si oba vzpomněli, že jsme do sebe byli celí žhaví, že jsme si spálili z vášně oblečení, když jsme po sobě lozili a dokonce jsem měl ohořené i několik kusů nábytku." Při vzpomínce, která byla tentokrát dobrá se usmál a koukl mu do očí. "Býval jsi démonem. Unikátním, jako já. Byli jsme jediní dva démonové vášně, kteří kdy byli. Byl to skoro dar. Proto jsme byli schopni se do sebe tak rychle zamilovat. A tak silně. Možná to bylo právě naše silné pouto, které tě vrátilo zpět. A možná to byl i osud, který zapříčinil, že se potkáme v tom baru." Během své řeči pozoroval rudé plameny v krbu, které pomalu měnily barvu na normální 'oranžovou', kterou oheň mívá a pak koukl zase na něj. "Necelé dva měsíce po této noci ses ke mě už stěhoval. A byli jsme spolu opravdu velmi dlouho. A byli bychom i déle, kdybych nebyl totální kretén." Jeho úsměv zmizel a oči pohasly, i když se znovu setkaly s ohněm, jelikož se Jinyoung skoro až styděl za sebe, na to, aby se koukl Taemu do očí. "A co tvá křídla? Už je to lepší?" Povzdechl si po chvilce ticha.

Hleděl jsem na něj a nakonec k němu došel. Křídla jsem už za sebou nevláčel. Nechal jsem je normálně jelikož ki z nějakého důvodu už poslouchali. Sedl jsem si mu jednoduše na klín protože mi to přišlo pohodlnější než gauč. Hleděl jsem mu do očí. "Byl jsem dole že jo." Řekl.jsem a sledoval jeho tvář. Vlastně jsem si sám sebe nedokázal představit jinde než dole. Natáhl jsem ruku a dotkl se opatrně a váhavě jeho tváře. "Nemysli na to, vždyť jsem se vrátil ne? Jsem tady. Vrátil jsem se kvůli citům. Vím to ze vzpomínek a taky z toho co jsem udělal. Řekl jsem tomu co mi dovolil se znovuzrodit že tě chci potkat.že mi na tobě záleží, že tě mám moc.rád." usmál jsem se na něj. Křídla jsem pomalu protáhl. "Takže spolu...můžeme znovu být ne?" Nejistě jsem se na něj koukl. Byl jsem tak drobný oproti němu. Zvědavý a něžný. Rozhodně jsem neměl tolik svalů co on. Byl jsem jiný. "Křídla jsou v pohodě." Koukl jsem se mu do očí.