Bar u Rudé tlamy

Tmavovlasý démon si uvědomil, že chlapci ublížil a tak se ihned odtáhl. "Tae.." Zamumlal s omluvným pohledem a vydechl. "Já jsem úplně zapomněl, hrozně dlouho jsem nebyl s nikým, kdo by to tak potřeboval. Nebo chtěl." Zašeptal a sklopil pohled. Znovu si uvědomil, že jeho démonské pudy, což je s ničím se nepárat a nad věcmi nepřemýšlet dvakrát, ho zahnal zase do bodu, kdy chlapci ublížil. A s těžkým srdcem si i uvědomil, že pro něj bude těžké své pudy potlačit, tak aby zelenovláskovi neublížil. Před obličejem se mu mihla vzpomínka. Jen velmi krátká a šlo pouze o pohled na osobu, klečící na zemi. Pak se vzpomínka k osobě přibližovala a tmavovlásek několikrát zamrkal. Vzpomínka se rozplynula a on vrtěl hlavou. "Nechci být ten, kdo ti pořád nějak ubližuje svou bezohledností." Zašeptal s vystrašeným pohledem. Světla v místnosti zhasla úplně a Jinoung vstal z vany. Vyšel z pokoje pouze se svými kalhoty v ruce, které si v rychlosti oblékl a zabouchl se v místnosti naproti, což byl pouze další pokoj, tento byl však pro hosty. Zamkl dveře a cítil jak se slzy, o kterých ani nevěděl, draly ven z jeho očí. Cítil se jako nějaká bezcitná bestie bez jakéhokoliv sebeovládání. Sjel po dveřích k zemi a posadil se. "Jsi úplně vypatlaný idiot." Zašeptal si a praštil se dlaní do spánku. "Jak můžeš ublížit osobě, kterou chceš ze všeho nejvíc chránit?" Mumlal si a nechával slzy téct. Ani si nevšiml, že i další věc, která teče, je pár pramínků krve na zádech. Nevěnoval tomu žádnou pozornost.

Hleděl jsem na něj s bolestí v očích. On ale pak vstal a mě obklopila tma. Proč mě tady nechal? Chci tu být s ním. Nenechávej mě tady. Zoufale jsem za ním hleděl. A pak se kolem mě začali pomalu rozsvěcet svíce. Vyděšeně jsem se rozhlížel. Co to je? Odkud. A pak jsem viděl onu postavu. Byl to muž opřený o zeď. Oči mu zeleně zářili a sledoval mě. Vyděšeně jsem na něj zíral a nevěděl jestli mám křičet nebo ne. "Věděl jsem od začátku že ho nedostaneš. Patří mě. Ty jsi pouze jeho náhražka, náhražka mě." Uchechtl se. Už jsme otevíral pusu. "Jsem ty a ty jsi já. Akorát, že já jsem mrtvý a ty živý. A já se narodil znovu ale pořád jsem tady i takhle. Ty jsi něco jako moje druhá verze přes kopírák. Už před tisíc let jsem mrtvý c tomhle domě. Neustále ho sleduju. A pak jsi přišel ty."  Jedovatě se na mě koukl. Radím ti dobře. Drž se od něj dál." A pak se rozplynul. Pomalu jsem vstal. Svíce hořeli už normálním světlem. Ale tenhle Tae měl pravdu. Byl jsem jako preš kopírku. Pomalu jsem se oblékl a vydal se ke dveřím za kterými byl Ryu. Položil jsem na ně dlaň. "Ryu, viděl jsem ho. Viděl jsem tvého Taeho. On je tady. Je to duch. Nejsem to já...já jsem...jsem verze číslo dva. Rozhlídni se. Třeba ho taky uvidíš." Zašeptal jsem a cítil jak brečím. "Odejdu...ty, budeš s ním. S tím koho miluješ." Odtáhl jsem se od dveří a pomalu se vydal pryč.

Pozoroval postel pro hosty, nacházející se v pokoji. V místnosti byla celkem tma, dokud se na posteli nezjevil muž, se světle zelenýma očima. "Jdi pryč Tae." Zašeptal a rukou si vjel do vlasů. Muž seděl na posteli a sledoval ho. "Proč tu ještě jsi? Abys mi den co den přes tisíc let připomínal, že jsem tě zabil? Je to jenom v mojí hlavě? Už jsem úplně zešílel?" Mumlal se sklopeným zrakem. "Kolikrát ti mám říkat, že nejsem výmysl tvojí mysli?" Promluvil svým hlubokým hlasem a tmavovláskovi se do očí hrnuly další slzy. "To zní jako něco, co by výmysl mysli řekl." Vzlykl a začal se slabě třepat. "Zešílím z toho tě vídat, když už jsi mrtvý!" Zakřičel. Pohlédl muži do očí, ten nasadil ublížený výraz. Postavil se a přešel k Jinyoungovi. Sedl si vedle něj na zem a sledoval ho. "Proč tu jsi? PROČ TU JSI, KDYŽ NEMŮŽU BÝT S TEBOU?!" Tmavovlásek křičel a brečel zároveň. "Proč je tu teda on?" Zeptal se chlapec a Jinyoung se na něj podíval. "Protože je ty." vzlykl Jinyoung a chlapec jej chytl za ruku. Jediné, co tmavovlásek však cítil, bylo studené místo, dotýkající se jeho ruky. "Není. Já jsem já." Zavrtěl hlavou a začal být rozmazaný. "Tak proč nejsi se mnou?" Zašeptal Jinyoung a vstal. Nechal chlapce se rozplynout ve vzduchu a odemkl dveře. Vyšel ven a když došel ke schodišti, uviděl Taeho, který odcházel. "Tae počkej." Zvedl hlas, aby ho slyšel. Tentokrát za ním však neběžel, pouze sešel schodiště a z bezpečné vzdálenosti chlapce sledoval. "Nikdy se nezměním. Nikdy nebudu dokonalý a nikdy se s tím nesmířím. Zešílel jsem, po tom co jsi zemřel. Viděl jsem tě. Určitě jsem zešílel." Mluvil roztřepeným hlasem. "Nechci to, ale musím to udělat. Neměl by ses sem už nikdy vracet. Když se vrátíš, nenajdeš mě tu. Nechci už dál trpět." Svůj hlas tlumil. V ruce za zády se mu objevil nůž. "Nevím, jestli tímto způsobem tu dál chci být. Jen jsem chtěl abys to věděl." Pak už se mu neodvážil pohlédnout do očí. Čekal na moment, kdy Tae opravdu odejde a on to bude moct ukončit. 

Šel jsem pomalu ze schodů a zíral na temné chodby okolo. Najefnou mi přišli tak hrozně moc strašidelné. Otočil jsem se na Ryua. "Ne, nezešílel jsi. Neviděl jsi mě. Viděl jsi toho koho skutečně miluješ. Mě milovat tak moc nikdy nebudeš. My dva jsme jeden a zároveň nejsme. On je pořád spjatý se starým tělem. Nemůže jít plně na druhou stranu, nemůže odejít aby se moje tělo mohlo plně probudit a mít vzpomínky." Řekl jsem a sledoval ho tichým pohledem. "On tu pořád je. Ty jsi nezešílel. Je tu protože tě nechce opustit protože ví že on je, pro tebe na prvním místě." Řekl jsem tiše. Za mnou se objevil on a hleděl na nás dva. Já smutně svěsil hlavu. "Odlož ten nůž." Nařídil jsem mu. Sledoval jsem jak nůž padá na zem. Moje moc, můj hlas. Musel to udělat i kdyby nechtěl. "A nepokoušej se zabít." Řekl jsem znovu s použitím mého hlasu. Došel jsem k němu a stáhl jeho tvář ke své. Něžně jsem ho políbil a následně se vydal pryč. Starý Tae nás tiše pozoroval. "Měj se." Usmál jsem se na ducha a sešel dolů. "Buď na něj hodný."

Se svěšenou hlavou poslouchal slova Taeho. Opravdu, nebyl to tak úplně on, ale i tak Jinyounga k němu hrozně táhlo. Tížilo ho, že ho nechává odejít, ale měl pocit, že Taemu bude bez něj lépe. Z ruky mu vypadl nůž a on se za ním překvapeně ohlédl a spatřil ho na zemi. Pak se otočil zpět a zavrtěl hlavou. "A co tak asi mám dělat? Nemůžu být s duchem, který pořád někde mizí. Kterého se nemůžu dotknout." Pohled směřoval k muži, který tam stál se smutným výrazem a tmavovlásek svěsil hlavu. "Promiň, Tae, takhle jsem to nemyslel. Ale pochop, takhle to není normální. Není to jako dřív. Jsi jen vidina." zašeptal směrem k muži, který přikývl. Pak se podíval na menšího chlapce, který ho políbil. Měl chuť chytit ho za bok a přitáhnout si ho do hlubšího polibku, místo toho je sledoval odejít. V moment, kdy se Tae dostal do dveří, Jinyounga do nosu udeřil kouř. Celé zábradlí se ocitlo v plamenech. Poté se plameny rozšiřovaly a plazily se po zdech, po zemi, po záclonách a Jinyoung si klekl na kolena a pohled měl upřený na zem. "Ihned přestaň!" Ozval se přes plameny hlas onoho 'ducha' Taeho, Jinyoung ani nezvedl pohled. 

"Dokud se duch nerozhodne zda bude opravdu mrtvý a já tak budu moct plně žít, nic jiného ti nezbyde. To že se narodil znovu je mu k ničemu pokud se nesmíří se svou smrtí." Vyšel jsem ven. Chvíli jsem jen tak hleděl do prázdna než za mnou propukli plameny. "Co to sakra...je normální?" Ozval se štěkot a já pohlédl na Young která kolem mě pobíhala. Rozběhl jsme se zpět a hned se rozkašlal. "Ryu!" Zařval jsem přes plameny a skoro nemohl dýchat. Nebo ne. "Tae. Smíř se konečně s tím že jsi mrtvý! A nech toho. Chceš aby on byl nešťastný?" Oheň najendou ustal. Přede mnou se objevila chlapcova postava. Jen se usmál a rozplynul se. Ucítil jsem kolem sebe chlad jak ten poslední kousek jeho duše vstupoval do mě. Zamrkal jsem jak mi do mysli začali prudce proudit vzpomínky. "Ryu." Zašeptal jsem tichým hlasem který byl teď jakoby něco mezi mým starým a novým hlasem. Zkrátka nový hlas. Pak jsem se zhroutil na podlahu.

Plameny se pomalu blížily a Jinyoung už se smiřoval s tím, že protentokrát svou odolnost proti ohni nechá stranou a po takové době přijme svou smrt. Ta se však nestala. Plameny ustaly a on se zmateně podíval na starého Taeho, který se rozplynul před menším, živým. Jinyounga to bodlo u srdce. "Tae." Zašeptal a sledoval místo, kd se ještě před chvílí nacházel duch milovaného démona. Z očí mu vyhrkly slzy a z Jinounga vyšel nechtěný, ale hlasitý vzlyk. Po takové době odešel. Zmizel. Navždy. Mladý chlapec se zhroutil k zemi a Ryu posbíral všechny síly které měl a doběhl k němu. Padl na kolena tak rychle, až se ozvalo tvrdé přistání a naklonil se k chlapci. Otočil si ho čelem nahoru a prohlédl si ho. "Tae?" Zašeptal a pohladil chlapcovu tvář. "Co jsi to udělal?" Jedna velká slza ukápla na chlapcův krk a Jinyoung si hned utřel tváře, ale to slzy nezastavilo. "Proč jsi to udělal?" Zachraptěl a vypustil dlouhý povzdech.

Celé moje tělo jakoby se trochu změnilo. Vyrostlo zhruba tak o pět centimetrů.  Vlasy dostali víc zelený nádech, moje rysy v obličeji se taky trochu zmeninlit. Byl jsem teď takový trochu jiný. Jakoby starý a nový Tae v jednom. Jeden velký originál. Ale stále jsem byl takový ten jemný a něžný Tae. Tiše jsem dýchal a neodpovídal. Teď jakoby vymizela moje lidská stránka úplně a vystřídala jí stránka démona. Nemohl jsem odpovídat protože jsem byl v bezvědomí a těžko někomu odpovíte když jste v bezvědomí. Moje tělo je jiné, cítím se jinak. Jako bych už nebyl člověk... a to já ani nechtěl, chtěl jsem zůstat s Ryuem. Navždy po jeho boku. Chtěl jsem abych byl na prvním místě. Teď se mi to...asi.vyplnilo. Pootevřel jsem oči. "Ryu." Zašeptal jsem. Ten hlas byl zvláštní ale svým způsobem krásný a kouzelný. Zkrátka nový. Hlas démona a anděla který se teď spojil a vytvoril nový hlas. Hezčí a jemnější. "Jsi v pořádku?" Zašeptal jsem.

Trochu sebou trhl, když uviděl, jak se Tae začal měnit. Jakoby se v něm promítal i ten nový i ten starý Tae a začal mu silně připomínat oba dva chlapce. Jen překvapeně sledoval jeho tvář a že vypadal i vyšší. Potom otevřel oči a Jinyoung se smutně pousmál. Byl by vypadal i šťastnější, ale po tom všem, co se zatím stihlo stát, být veselý a radostný pro něj bylo dost těžké. Pohladil chlapce po jeho nově ale podobně vypadající tváři a přikývl. "Asi jo. Co se ti to stalo?" Zašeptal a prohlédl si ho celého. "Je toho teď trochu moc." Nejistě se pousmál a poškrábal se na zátylku.

"Mě? Stalo?" Zašeptal jsem nechápavě. Až tak moc jsem změněný nebyl, ale i tak to bylo trochu vidět. Vytáhl jsem mobil a pohlédl na svůj odraz. Vzápětí jsem zaječel a mrštil mobilem na stěnu. Celý jsem se třásl. "Ryu co to je? Co to mám s obličejem?! Můj hlas, co je s mým hlasem a moje vlasy, moje vlasy mají tmavš odstín." Řekl jsem vyděšeně. "A mám 165." Řekl jsem. Nějak jsem cítil že jsem vyšší.  I když ne o moc. "Co to se mnou je? Co se mi to stalo?" Zašeptal jsem zoufale a prsty si zajel zoufale do vlasů a tiše se chvěl.