Bar u Rudé tlamy

"Tak víš co? Zajdi se hezky upravit a půjdeme ven. Já zatím půjdu zkontrolovat ten sklep a pořádně se ujistím, že je dobře zavřený, aby ses nebál, dobře? Ptom se jen obleču a můžeme jít." Pousmál se a pohladil ho po hlavě. Už byl trošku vyšší, než předtím, stále však byl o dost kratší, než tmavovlásek. Pak se k Taemu otočil zády, sešel schody a přešel k dveřím do sklepa, které vypadaly železně a velmi těžce. Položil ruku na místo, kde by měla být normálně klika, nacházel se tam však pouze otisk ruky. Dveře se otevřely a on vklouzl dovnitř. Dveře se za ním rychle zavřely a Jinyoung se ocitl ve tmě a v zimě. Trochu litoval, že byl bez trička, ale na to ani tak moc nemyslel. Malé lucerny na zdích sklepa se rozsvítily. Jinyoung to tu neměl rád, neměl totiž rád místnosti bez oken. Naskytl se mu pohled na zvláštní stvoření. Bylo jich pět a vypadali velmi znetvořeně. Postavu měli lidskou, avšak ruce a nohy byly až nadpřirozeně dlouhé a stvoření se pohybovala po čtyřech. Měla zašedlou kůži, která vypadala sešle a hnísající s několika oděrkama. Na jejich dlouhých krcích byly okovy, stejně tak jako na zadních nohách. Okovy byly pevně chyceny o mohutné řetězy, které byly až příliš kráké, a stvořením tedy neumožňovaly dostat se k sobě blízko. Ve zdích se nacházely další okovy, které řetězy držely pevně, i když kolem některých okovů se již na zdi tvořily malinké prasklinky, které způsobila ne tak snaha stvoření dostat se na svobodu, jako snaha se navzájem pozabíjet a pak i majitele domu. Tmavovlásek se podíval na stvoření velmi znechuceně. Ta, jakmile si všimla, že tam Jinyoung vstoupil, začala skákat, a z jejich hrdel se draly nepříjemné skřeky. Jejich ústa byla také celkem velká, hlavně kvůli dlouhým špičatým zubům, kterých měly příšery více než dvě řady. Jejich oči byly zakalené, šedo-bílé s malou červenou tečkou uprostřed. Neměli skoro žádné vlasy, možná pouze jakési pozůstatky uprostřed hlavy, jinak byly tyto příšery skoro úplně holé. Na sobě neměli žádné oblečení, k ničemu by jim stejně nebylo, když stejně ani neznali stud. Jediné co uměli bylo řvát, žrát a zabíjet co se jim pohne před očima. Tyto příšerky měly všechny skoro více než dva metry a už své dlouhé pařáty natahovali po Jinyoungovi, který stále měl ještě nějaký prostor, aby na něj nešáhli. Stvoření nesnášel, přesto si na ně už přes ty tisíce let zvykl. Přešel k malé zapáchající krabici v rohu místnosti a vytáhl několik kusů masa. Každé příšeře k nohám hodil jeden velký kus masa a sledoval, jak se na to vrhli a chladnokrevně jej začali trhat a cpát si do chřtánu. "Slíbil jsem, že vás tu nechám, a svůj slib mu i splním. Pokud mě ale budete srát, nechám vás všechny shořet." Jeho tón se úplně změnil, než když mluvil s jakoukoliv jinou živou bytostí. Byl ještě hlubší, temný a plný nenávisti, vůči tvorům. Ti se na něj podívali, jelikož během několika vteřin, měli potravu v sobě a už se natahovali, aby jeden druhého, či samotného Jinyounga také roztrhali a sežrali. Řetězy naštěstí byly krátké a tak se z nich vydalo jen plno dalších skřeků, ze kterých Jinyoungovi vstávaly chlupy po celém těle. Hodil po nich další nenávistný pohled a vyšel ze sklepa. Ten se ihned po jeho vstupu zavřel a bezpečně zamknul, Jinyoung však nevěděl, že stěna ve sklepě začala být vlhká a praskliny kolem okov se postupem času zvětšovaly. Když Jinyoung vyšel schody zpět nahoru povzdychl si. "Hnusáci." Zamumlal, s onou nenávistí v hlase, pak se však vydal k ložnici, ke své ložnici, v druhém patře a tam si oblékl černou košili, nové černé kalhoty a zrovna si vybíral i kabát. Vyhrnul si rukávy na košili a vybral si svůj oblíbený, černý kabát, který mu sahal až po kolena. Přehodil si ho přes rameno a vyšel z ložnice. Nebyl si úplně jistý, kde se Tae zrovna nacházel, tak se rozhlédl a jednu ruku si strčil do kapsy. "Tae? Kdepak jsi?" Zvedl hlas, aby jej Tae slyšel. Jeho tón už nadále nebyl plný nenávisti, nechuti, skoro až zla, kterým předtím promluvil k těm věcem ve sklepě. Spíše zněl mile, jelikož oslovoval osobu, kterou miloval.

Vydal jsem se tedy do koupelny abych se znovu vyděsil nad tím jal teď vypadám. Tohle jsem nedokázal nějak pochopit. Prostě si asi na tuhle novou tvář nezvyknu. Snažil jsem se upravit si vlasy když jsem uslyšel zezdola nelidský řev a ztuhl. Co to je? Co to sakra v tom sklepě má? Po chvíli se to ale uklidnilo. Já se zahleděl zpátky k zrcadlu a hleděl na svoje vlasy. Jakoby se dům každou chvíli divně otřásl. Zamračil jsem se. Co to je? To mi neříkej že v tom ssklepě má dřevorubce co tady mlátí do zdí. Snad to nebudou nějaké až moc veliké příšery. Snad to nebudou vůbec příšery. Zoufale jsem si prohrábl vlasy a pak jak jsem slyšel jak mě volá to bylo příjemné narozdíl od těch zvuků. Okamžitě jsem se rozběhl za ním dolů a skočil mu do náruče. "Kam půjdeme?" Zajímal jsem se okamžitě a věšel se mu kolem krku jako vánoční ozdoba. S úsměvem jsem se na něj koukal a když jsem byl s ním, zvuky jsem téměř ignoroval. Jakoby tam vůbec nebyli.

Nasadil úsměv, když uviděl jak se k němu Tae žene a chytl ho kolem pasu. Trochu ho nadzvedl, jako součást objetí, také to nebylo těžké, když se mu sám pověsil kolem krku. Pak ho položil na nohy a dal mu malou pusu do vlasů. "Takže kam přesně bys chtěl jít? Řekni si cokoliv. Nakupovat, projít se, nějaká zábava. Jo, a kdy že jsi říkal, že tu budou ty kolotoče?" Oblékl si kabát a chytl chlapce za ruku. Otevřel dveře domu a vyšel ruku v ruce s Taem ven. Jen dost pomalým tempem se rozešel k brance "Chceš vzít i svou fenku? Pokud bys chtěl tedy jít někam, kde to pro psy vyhovuje. Nebo ji chceš nechat doma?" Potom sebou cuknul. Nebyl si jistý, jestli to bylo zvykem ale radši se potom zastavil a koukl na Taeho. "Co tvůj starý život? Budeš teďka zase chtít žít se mnou, v našem domě?" Udělal na něj psí oči a naschvál dal důraz na slova v našem domě. "Pokud se ti něco nelíbí, klidně to tam můžeme změnit." Pousmál se a lehce stiskl chlapcovu ruku.

Spokojeně jsem se do obejmutí usmál. Tohle se mi líbilo a hlavně jsem takhle dokázal ignorovat ty zvuky ze sklepa. "Půjdeme nakupovat. Sám jsi říkal že nemám co na sebe. Takže musíme nakupovat." Zatvářil jsem se spokojeně. "A kolotoče tu budou až za delší dobu. Za tři dny tu budou stavět kolotoče." Usmál jsem se.  "Budu chtít žít s tebou a je mi jedno kde to bude." Zašeptal jsem. Propletl jsem si s ním prsty. "Vezmu ji...Young!" Zavolal jsem a čekal až přiběhne. Pak jsem šel zase u něj úplně nalepený. "Co kdybys třeba vyhnal ty věci co máš ve sklepě? Ty zvuky jsou hrozně děsivé a mě se nelíbí. Nemám rád děsivé věci a to ty určitě víš." Zoufale jsem se na něj koukl. "Víš to že ano?" Zašeptal jsem. Byl jsem z těch zvuků vyděšeně.

"Tak půjdeme nakupovat." Zazubil se a ještě s ohlédl za fenkou. Jakmile pejsek dorazil, otevřel branku a nechal chlapce i fenku projít. Pak sám vyšel ze zahrady a branku zavřel. Znovu s ním propletl prsty a vyrazil po chodníku směrem ke městě, jelikož jeho dům sice nebyl úplně daleko, ale také nebyl hned ve městě, aby neměl venku ruch. "Takže se sem ke mě nastěhuješ? Máš nějaké věci ze starého života, které by sis chtěl vzít?" Řekl a rozhlédl se po cestě, než ji spolu přešli k parku, který do města vedl. "Ty věci, které mám ve sklepě? To se neřekne zrovna lehce, kdybych je vypustil, dost by to tu spustošili." Nasadil až moc vážný výraz a zatřepal hlavou. Vyhýbal se očnímu kontaktu a radši jen sledoval cestu. "A taky, dal jsem někomu slib, že je tam schovám. A taky bych ti o nich neměl nic říkat, stačí, když se nebudeš bát a budeš mi věřit." Pousmál se. Po chvilce už se před nimi nacházelo večerní město a za nedlouho i nákupní centrum.

Přikývl jsem. Stiskl jsem mu ruku a hleděl na cestu. Young kolem nás spokojeně pobíhala.  "Ano, chci se k tobě nastěhovat a nejspíš si i pár věcí vezmu. Ale bojím se mámi. Že mě nebude chtít pustit. Řekne mi že s tebou nesmím mít nic společného." Zašeptal jsem. "A moje řeči jí nebudou zajímat." Povzdechl jsem si smutně. "Tak ty věci dej pryč. Takový krásný barák a ty tam.budeš mít takové ohavné věci." Řekl jsem zoufale. "Nechci aby tam byla nějaká hnusná démonská stvoření." Zahuhňal jsem. "Proč jsi mi o nich nesměl říkat? Já myslel že mě miluješ." Zoufale jsem na něj pohlédl. "Copak on ti to ten někdo zakázal. Tak mu řekni že je ti to líto ale mít je tam nechceš." Řekl jsem a pohlédl směrem k nákupáku.

Povzdechl si ale jen zavrtěl hlavou s úsměvem. "To se nějak vyřeší, neboj. Možná by mě mohla poznat, a zjistit, že nejsem tak strašný, teda, ne vůči tobě." Pokrčil rameny. "Nemůžu je dát pryč. Rád bych, ale nemůžu." Trochu rozmrzele si povzdechl a oba spolu vstoupili do jednoho z nákupních středisk v okolí. Procházeli kolem obchodů, Jinyoung však s Taem mířil nahoru, jelikož tam se nacházely ty lepší a dražší obchody. "Máš pravdu, miluju tě. A to znamená, že před sebou nesíme mít tajemství. Jeden muž, tvůj příbuzný, ale vlastně jste se ani neznali, jak mi řekl, poručil mi je tam mít zavřené, sem tam jim něco hodit, a snažit se, aby se navzájem nepozabíjeli, nebo aby nezabili mě, či někoho jiného. Tyto věci by byly schopné všeho. Nemilosrdně tě roztrhají na kusy, proto jsem rád, že nemáš do sklepení přístup, ještě by se ti něco stalo." To, že jsou na řetězech naschvál vynechal, aby Tae neměl jakési zvědavé pokusy. "Víš, on to byl něco jako neporušitelný slib. Musel jsem se mu zapřísáhnout. A budu je tam mít, dokud samovolně nepojdou, co se asi nestane, jelikož už je mám tak tisíc let, nebo dokud je nepřepraví zpět do pekla. To však pro tyto potvory není tak lehké. Dostal je sem jeden démon, jeho jméno si nikdy nedokážu zapamatovat. On nesnášel lidi a všechny je chtěl těmito pěti tvory vybít, oni však nejdou nijakým způsobem ochočit. Zabili ho, a pak byla jistá expedice, na to je pochytat a zavřít. Byl jsem součástí expedice." Poví pyšně a usměje se. "No ale pořád jsem byl zapřísáhnout tomu tvému strýci, či kmotrovi, už ani nevím, takže je tam musím mít. Když však ten démon, co je tam vpustil zemřel, přišli jsme i o možnost, je přepravit zpět, protože je to normálně skoro nemožné. Už se tam snaží přijít hrozně dlouho, jak je dostat zpět, ale zatím se nic neděje, tak je tam musím mít. Každý den a každou noc mám chuť je všechny ihned pozabíjet, není to však tak úplně lehké. Můj oheň by jednoho možná zabil, ale po dlouhé době a to by už možná bylo po mě. A taky, nechtějí je mrtvé. Nevím proč, ale prostě je musím nezabít." Povzdychl si a vešel do jednoho z těch lepšícho obchodů. Rozhlédl se kolem. Byl rozhlehlý a bylo tu snad vše. "Tak, co se ti líbí?" Usmál se na Taeho a stiskl mu ruku.

Young na nás čekala pred obchodem a já tam s ním tedy šel a cestou ho neustále poslouchal. Co všechno mi říkal. "Chci aby šli pryč. Nechci aby byli ve sklepě." Zamumlal jsem a pohlédl na něj. Vyjeli jsme až nahoru do horního patra a já se na něj neustále koukal docela naštvaně. Chtěl jsem any ty obludy dal pryč. "Někdo musí existovat kdo by je poslal zpátky nebo je zabil." Zamumlal jsem a oči mi zeleně zazářili. Došli jsme do oddělení s věcmi na sebe. "Nechci být tam dokud tam budou ty věci." Řekl jsem a pohlédl na něj. "Chci je nakrmit s tebou." Řekl jsem okamžitě. "Ty je nesmíš zabít? Tak co k nim být příjemný?" Řekl jsem po chvíli a došel k měkké mikině kterou jsem jemně promačkal mezi prsty. Pokud jsou ty potvory tak strašné, potřebují poznat co to je láska. Ten debil chtěl ty tvorx vzít a pustit je do přírody aby vyhubili lidi. Zradili ho a sežrali ho. Asi na ně nebyl dvakrát jemný. "Říkal jsi že je nesmíš zzabit. Asi je někdo koho mají rádi a koho poslouchají." Uchechtl jsem se a vzal si miku a strčil mu ji pod nos. "Koupíš mi to?" Usmál jsem se na něj. Na kapuci měla kočičí ouška.

Dlouze si povzdechl. "Nebuď na mě naštvaný, ale svůj slib nezlomím." Zavrtěl rozhodně hlavou a pak svým pohledem zavadil o mikinu, kterou si Tae vybral. "Ta je pěkná." Přikývl a převzal ji od něj, aby to nemusel tahat. Pak se rozhlédl. "Vybírej dál, nebo chceš do jiného obchodu?" Zeptal se a pohladil ho po hlavě. "Kdybych mohl, dal bych je pryč už dávno." Znovu si povzdechl. "Nechci abys je viděl. A sám jsi řekl, že do toho sklepa nevrkočíš. Jsou na tebe moc nebezpeční." Vztyčil ukazováček, aby svoje tvrzení ještě zpřísnil. Nevyzněl zle, jenom nechtěl, aby se mu něco stalo. "Není nikdo koho poslouchají, jejich mozek obsahuje jen zabít a sníst. Jsou až moc tupí na to, aby měli jakékoliv jiné city." Zavrtí hlavou a prohlédl si tmavě modrou mikinu s jakýmsi nápisem. "To je vtipné, nikdy jsem nenosil takhle barvené oblečení." Zavrtěl hlavou a řeekl si to spíše pro sebe. Chvíli si mikinu ještě prohlížel a pak si ji vzal. "Změna je život." Pousmál se a znovu se rozhlédl. "Vyber si co chceš, víš, že ti koupím co budeš chtít." Zamumlal ledabyle a prohlížel si páry v obchodě. Jeden zaujal jeho pozornost, byl to chlapec s dívkou a ta dívka mu byla povědomá. I ona si toho zřejmě všimla a začala na něj dlouze zírat. Jinyoung radši odvrátil pohled a otočil se k ní zády a s úsměvem se podíval na Taeho. "Tak co?" Na to již však cítil ruku na rameni. "Marcusi, co ty tady děláš?" Zeptala se přeslazeným hlasem a Jinyoung protočil očima, než se na ní otočil. "Jenom, nakupuji, co ty?" Nasadil příjemný výraz, snažil se však udržovat i Taeho na očích. "Šla jsem se podívat po nějakém prádle." Zasmála se a pak se k vysokému chlapci natáhla. "Rudému." Zašeptala a svůdně se úsmála. Jinyoung zavrtěll hlavou. "Umm.. Popravdě, s někým tu jsem." Řekl a prohlédl si jak se její výraz zkřivil. "A ským?" Odsekla. Jinyoung se otočil na Taeho a pak zas na ni. "S ním." řekl rozhodně. "Ty jsi buzerant?" Zasyčela a Jinyoung se zamračil. "Ty jsi zase děvka, co chceš." Protočil očima a postavil se před Taeho, jako nějaký automatický pud obrany mladšího chlapce. "Nechutný." Odsekla a odkráčela. Jinyoung si povzdechl a otočil se k Taemu. "Za tohle se omlouvám." Povzdechl si. "Asi jsi teďka naštvaný, že?" Zamumlal a sklopil pohled.

"Nějak to uděláme a půjdou pryč." Řekl jsem a usmál se na něj. Pak jsem zmizel mezi dalším oblečením. Tam jsem dělal jakési další věci. Stejně se tam nakonec dostanu jen počkej. A to s tebou. S radostí tě donutím.  pousmál jsem se a pak si všiml té holky. Proč mu říká tímhle jménem? Nechápavě jsem je sledoval a tiskl si bundu z kůže co jsem našel k tělu. Ta holka...co to sakra. Zoufale jsem se na ně koukal. Pak když odešla jsem se na svého přítele zahleděl. "Co to bylo za holku? Proč ti říkala tím jménem? Ty jsi...s ní něco měl?" Upřel jsem na něj smutný pohled. "Řekla že jsme...nechutní." Zašeptal jsem zoufale. Sklonil jsem.hlavu a usedl na podlahu. Jsem nechutný? Upřel jsem na něj zaslzené oči. "Buzerant. Zní to tak hnusně." Zašeptal jsem bolestně a sevřel si svoje tělo. Bunda mi spadla na zem a já se mírně chvěl. "Jsem tak odporný Ryu? Oba jsme tak nechutní?" Zamumlal jsem a zaplul mezi oblečení k tyči která držela pojízdný vozík na kterém oblečení.bylo. tak aby na mě nikdo neviděl. Tak jsem se posadil a ublíženě hleděl před sebe.