Bar u Rudé tlamy

"No víš-" zasekl se a radši dál nepokračoval. Jakmile dívka odešla s povzdechem sledoval Taeho. "Nechtěl jsem, aby mě opravdu znala, byl jsem s ní jen jednu noc, ale chápeš moji moc, všichni jsou schopni se do mě takhle zamilovat. Ale já nikdy k nikomu z těch lidí nic necítil, jen bylo.. trochu těžké prostě jen tak to přestat dělat, ale prostě-" Jinyoung musel přestat mluvit. Zamračil se. "Povídám samé blbosti, ale hele-" klekl si k němu a chytl ho za ruku, "-nejsme nechutní, ty nejsi nechutný, nikdo není nechutný, kvůli toho, koho má rád. Ta holka je nechutná za to, že to nevidí, že ji prostě uniká, že je jedno do koho se zamiluješ, dokud ho opravdu miluješ. Nemysli na ni, prosím. Být s ní byla chyba, ale nikdy pro mě nic neznamenala, ani si nepamatuju její jméno." Zavrtěl hlavou a sklopil pohled. "Vlastně mě teď musíš úplně nenávidět, což chápu, ale nech mě alespoň koupit ty věci. A prosím, netrap se tím." Smutně si povzdechl a zvedl se. Natáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát.

"Spal jsi s hodněma lidma..." Zašeptal jsem. Docela mě bolelo to slyšet. "Nejsem naštvaný. Jen to hrozně bolí." Pak jsem se na něj nešťastně koukal. Možná jsme se do sebe zamilovali jen díky té jeho moci. Možná ta moc byla i moje. "Prosím už s nikým takhle nebuď. Tak to kup a já si zajdu vedle." Vtiskl jsem mu do ruky bundu a odcupital do vedlejšího obchodu, hned vedle bylo zahradnictví. Mezitím co jsem hledal oblečení jsem si nevšiml oné dívky která si to ke mě zezadu šinula s malými náhradními nůžkami na zastřihávání trávy. Vytáhl jsem jedno tričko když ho ocákla moje krev. Prodavačka zaječela a utekla. Já zalapal po dechu. Vykašlal jsem krev a pomalu se otočil. Pravidla mi zakazují jí cokoliv udělat! Zoufale jsem na ní zíral. "Takový jako ty by neměli žít." Řekla vítězně. Roztřásl jsem se. Oči mi skelnatěli a ona to spokojeně pozorovovala. Nůžky jsem měl v krku ze kterého stříkala krev, já se dusil a brečel. Ryu! Pomoc! pochyboval jsem že moje myšlenky slyšel ale nemohl jsem mluvit. Holka do mě ještě pořádně kopla a utekla. Byl jsem schoulený do klubíčka v kaluži krve. Jen jsem sebou cukal.

Sklopil pohled a zavrtěl hlavou. "Nikdy bych tě nepodvedl, ale prostě, byl jsi mrtvý, zkus to pochopit." Zašeptal a pak si ho prohlédl. "Ale teď tu jsi. Nikdy už nic takového neudělám." Zavrtěl hlavou a pak se na něj znovu starostlivě podíval, vzal si však od něj všechny věci a zamířil k pokladně. Ani neposlouchal cenu, kterou prodavačka řekla, jen přiložil kartu, vzal si tašku s oblečením a vyšel z obchodu. "Říkal, že půjde vedle." Zamyšleně se rozhlédl, ale jeho zvědavý pohled vyměnilo zděšení, když uslyšel křik, ve vedlejším obchodě. Rozběhl se tam, a s vylekaným výrazem sledoval jak známá dívka utíká od osoby, s nůžkami v hrdle. "HEJ!" Zaječel a hodil všechno na zem. Tašku s věcmi, peněženku i svůj kabát a tím odhalil svá démoní křídla. V jeho očích se nyní odrazovala zlost a změnily barvu na velmi tmavě fialovou, která nyní pokrývala i jeho bělmo. Na krku se mu zvýraznily žíly rudo-fialovou barvou, vlasy změnily barvu na úplně rudou a ze zad mu během setiny skoro až vyprskla dlouhá křídla. Kolem se ozval křik, Jinyoung však nebezpečným pohledem sledoval dívku, která si ho všimla a dala by se i na mnohem rychlejší útěk, kdyby ji nestihl vzít za límec a přitáhl ji k sobě. "Ty děvko!" Zavrčel a začal ji dusit. V tenhle moment si ani neuvědomoval, že někoho zabíjí, jediné co věděl bylo, že ublížila Taemu. Pak si však uvědomil, že Tae ležel na zemi, tak dívkou pouze mrštil o zem a padl na kolena k Taemu. "Neboj se, všechno bude v pořádku." Zašeptal, jeho démonní podoba se však stále neměnila. V hloubi duše však nevěděl co dělat. Neuměl léčit, ledaže by se znovu obětoval, to by však tady dělat neměl. "Tvoje matka! Je přece anděl!" Zvolal a jemně ho chytil pod krkem, aby mu dal ještě více času. Zavřel oči a začal dělat jednu věc, kterou v životě neudělal a ani by správně neměl - začal se modlit. A ještě hůř, k Taeho matce. "Musí ti pomoct." Naléhavě vykřiknul a přivřel oči. "Neboj se, Tae, jsem tu s tebou, všechno bude v pořádku." Jeho démonní podoba se začala trochu uklidňovat, tím, že jeho bělmo již barevné nebylo a jheo vlasy se také barvily spíše do jeho typiské černé. Dívka na podlaze stále ležela, buď v šoku, nebo jí démon mrštil moc silně. Bylo mu to však totálně ukradené, jediné co jej zajímalo, byl Tae. Během pár vteřin se v obchodě opavdu objevila postava a Jinyoung k ní zvedl pohled. "Prosím, pomožte mu." Zašeptal. Taeho matka se na něj opovržlivě podívala. "Je to váš syn." V jeho očích se mu objevovaly první slzy, a jedna ukápla na oblečení hocha, kterého držel v rukou, opatrně, aby mu více neublížil. Oba byli od krve, která nepřestávala téct a Jinyoung začal být ještě zoufalejší. "Prosím, udělejte něco!" Zakřičel se strachem v hlase, když sledoval Taeho. Nejprve to nebylo úplně poznat, ale krev pomalu přestávala téct. Jinyoung Taemu pomalu a opatrně vytáhl nůžky z krku a položil je na zem. Pomalu ale jistě, rána se začala vyplňovat, Jinyoung však stále měl nepříjemný pocit. Nevěnoval tomu ale pozornost, jelikož chtěl hlavně, aby Tae žil. "Nechci, aby byl z tebou." Zavrčela Taeho matka a Jinyoung zvedl od chlapce pohled a prohlédl si ji. Když na něj hleděla, v očích ji sršela nenávist. "Prosím, vy to nechápete. Já vašeho syna miluju." Po tvářích se mu kutálely slzy. "Jsi démon. Nejsi schopný lásky. Přestaň se přetvařovat!" V tom se Jinyoung zamračil. "Nikdy jsem nebyl schopný lásky, než jsem ho poznal. Nemůžete nás rozdělit, on je můj a já jsem jeho." Zašeptal a svíral tělo chlapce, jež rána už byla skoro neviditelná, i když zřejmě ztratil plno krve. V tom se postava anděla naklonila k tmavovláskovi a podívala se mu do očí. "Neskončila jsem s tebou. Budeš pikat za to, co jsi mu udělal. Nikdy se do tebe neměl zamilovat a budeš za to trpět. Jen počkej, až přijdeš domů." Zašeptala tak, aby to slyšel jen Jinyoung a on sledoval s vystrašeným pohledem, jak žena mizí. Sklopil pohled zpět k Taemu. Pak jeho pohled však upoutalo blikání světěl venku. A sirény. "Policie?" Zašeptal a zvedl chlapce do náručí. "Sakra." Zanaříkal a klekl si ještě ke svým věcem, aby zvedl peněženku a tašku, kabát tam však zapomněl. Potom se rozběhl k oknu, které nohou rozbil a i s chlapcem skočil ven. Díky křídel byl náraz měkký, Jinyoung však musel oběhnout velké středisko, aby našel i Taeho fenku. Za ním se ozývaly hlasy a potom i výhružky, ať zastaví. Pak výhružky, že budou střílet. Jinyoung se střel nebál, jelikož měl na zádech obrovská křídla, hned však, jak uviděl fenku na ni písknul, aby věděla, že odchází. Nebyl si jistý, že je bude následovat, doufal v to, aby na něj Tae pak nebyl naštvaný. A pak vzlétl, vysoko, dokud nebyl pro ostatní jen šmouha, aby ho nemohli pozorovat domů. Stejně byla tma, takže tohle mu hrálo do karet. Letěl pouze chvíli, cítil však jak předtím zraněné křídlo trochu vynechává. Nejprve to moc nevnímal, pak mu do zad vletěla obrovská bolest a křídlo znecitlivělo. Jako by ho nemohl ovládat. Oba chlapci nebezpečně nabírali rychlost při spádu dolů. Tmavovlásek to však na posledních několika metrech sklidnil, svým drhým křídlem, i když při dopadu dopadl na kolena a náraz nbyl tak lehký jako předtím. Své bolesti zase nevěnoval pozornost a křídla zatáhl. Doběhl do domu a položil chlapce na gauč. Chvíli ho sledoval a oddechoval. "Prosím, buď v pořádku." Vzlykl a políbil ho na čelo. Trhl sebou, když slyšel náraz na dveře sklepa. "Co to sakra bylo?" Zamumlal a pak se náraz ozval znovu. "Do prdele, nemají čím házet na dveře-" zasekl se a vytřeštil oči. "Okovy." Zašeptal a podíval se na Taeho. Cítil bodnutí v srdci a tak jej zrovnu něžně políbil na čelo. Zvedl ho a vyšel schody do nejvyššího patra. Nacházel se tam totiž bezpečností místnost, pro všechny případy. Dveře zase byly železné a neměly kliku, jen otisk ruky, jako předtím. Dveře otevřel a nechal rozsvítit světla v místnosti. Místnost byla celkem útulná, vypadala jako obývák spojený s kuchyní. Položil ho na křeslo jako předtím a tiše si povzdechl. "Vrátím se hned." Zašeptal a doufal, že to bude pravda. Vyběhl z místnosti a dveře zavřel, a ujistil se, že nepůjdou jen tak otevřít, ani zevnitř, ani zvenčí. Potom se jeho kroky zpomalily. "Neříkala, že mám počkat, než přijdu domů? Co sakra udělala?" Zašeptal a sešel do přízemí. Sledoval dveře sklepa, kde se stále ozývaly ty zvuky. Zarazil se a stál na místě. "Prakticky by neměli jak se dostat ven." Zamumlal a stále zaraženě sledoval dveře pod schody. Ozval se další náraz a hrůzný křik. "Zní to jako by to všechno dělal jenom jeden. Pokud je volný, mohl by se prát s těmi ostatními a ti by ho zneškodnili, ne? Nemusím tam ani chodit." Přemýšlel nahlas, stále však stál na místě. 

Neviděl jsem už nic, jen tmu a slyšel jsem zvuky. Slyšel jsem jak někdo s něčím hodil o podlahu. Já sebou dál cukal v kaluži krve která se postupně zvětšovala. Nedokázal jsem to cukání zastavit, bylo to děsně nepříjemné. A moje oči pomalu skelnatěli víc a víc. Cítil jsem jak umírám. Tak tohle je umřít? Nikdy jsem to nechtěl zažít a tohle je už podruhé, tak nějak je to podobné mojí první smrti. Nechtěl jsem to nikdy zažít a teď to je podruhé... Někdo mě vzal do náručí, moje tělo sebou znovu zacukalo než sebou přestalo cukat úplně. Všechno bude v pořádku? To obvykle slyším před smrtí. To se říká lidem kteří mají umřít ne? Prsty jsem se snažil najít jeho ruku ale nenacházel jsem ji. Kde je? Potřebuju ho a to nutně zrovna teď. Slyšel jsem pak už jen pár slov, pootevřel jsem rty. "R...y...u." Zašeptal jsem zaškrceně jak jsem nemohl dýchat. Zvedl mi trochu hlavu a já se rozkašlal, neměl jsem ani sílu na slzy. Ale určitě by tekli kdybych sílu měl. Slyšel jsem jakoby padalo peří, jakto že jsem byl schopný něco takového slyšet? Moje matka, musela to být ona. Slyšel jsem její hlas. Cítil jsem jak mi vytahuje Ryu nůžky z krku a pravděpodobně bych to asi nezvládl a zkolaboval kdybych už teď nebyl na pokraji smrti. A pak jsem cítil jak zase nabírám vědomí, slyšel jsem mámu teď jakoby víc zřetelně. Slyšel jsem jasně co říkala. Ale já ho miluju, zamiloval jsem se do něj podruhé, a svou vlastní vůlí tak proč to prostě nedokáže pochopit? Pak byla pryč. Cítil jsem jeho ruce jak mě zvedají a tiskl se k jeho hrudi. Tiše jsem vydechl a pootevřel oči které pořád postrádali větší lesk.  Viděl jeho nádherná křídla a pak proskočil oknem, přistáli jsme měkce na zemi.  Young za námi běžela mezitím co on vzlétl. Já byl v klidu a tichu, Dokud jsme nebyli doma. Tak mě odnesl do nějakého horního pokojě kde zajistil dveře. Vstal jsem a došel k nim, děsně se mi motala hlava. Slyšel jsem jakési volání zezdola. Jakoby někdo chtěl abych přišel, jakoby to ten někdo děsně potřeboval. Udělal jsem to první co mě napadlo, vysklil jsem okno a vyskočil ven. Křídla mi pomohla bezpečně přistát. Otevřel jsem dveře a jako zhypnotizovaný se vydal dovnitř za Ryuem. Young která sem konečně doběhla začala hodně štěkat. Ale to mě neprobralo. Pošel jsem přímo kolem  Ryua a došel dolů ke dveřím do sklepa.  Zahleděl jsem se na ně a ty se začali propalovat pod jedem který byl na ně poslaný. Rozežralo je to a mě se tak naskytl pohled na tři monstra. Vkročil jsem do sklepa. Začali nebezpečně vrčet. Natáhl jsem ruku jako bych je k sobě lákal. Z nějakého důvodu na sebe neútočili. Ten jeden, nejspíš jejich vůdce? Velitel? Se ke mě vydal a strčil mi do ruky kterou jsem k němu natahoval. Pohladil jsem ho a on si odfrkl. Byl odporný, ale byl v klidu. "Jste tu už dlouho zavření že?" Zašeptal jsem a podrbal ho na hlavě. Okovy už neměli. "ak už se neskrývejte." Tělo toho co u mě byl začalo zářit. Pak se přede mnou místo toho hnusáka objevila malá holčička s rozpuštěnými vlasy. Sklonil jsem se k ní a rozepl jí okovy. "Jsi volná." Usmál jsem se. Hleděla na mě velikýma modrýma očima azakroutila hlavou. "ne...ty, jak jsi mě...jak jsi to věděl?" Usmál jsem se. "Každý netvor má duši a vy tři, jste prokletí, dlouho jste o sobě nevěděli." Došel jsem i k těm dvoum. "Jako anděl to vím." Usmál jsem se na ní. Ti dva se pod mými doteky také změnili, byli to trojčata, obličeje měli téměř stejné. Vlasy však každá jíné. Otočil jsem se na Ryua na schodech a mírně se na něj usmál. "Říkal...jsem to." Pak jsem se zhroutil na podlahu, bylo toho moc. "Budeme tu sloužit, prosím, nechte nás tu." Zašeptala růžovovláska. Její sestry modrovláska a žlutovláska přikyvovaly.

Dále sledoval dveře a poslouchal silné nárazy. Když přišel Tae překvapeně sebou trhl a byl by ho i zastavil, ale nechal ho dál jít. "Říkal jsem ti, že si nepřeji abys tam chodil." Zavrčel a rozešel se ke dveřím. Vevnitř byly ohavné stvoření, ihned se postavil před Taeho, protože už ten fakt, že se navzájem nepozabíjeli nahrával do karet, že zabijí oba chlapce. "Ty blázne." Sykl k Taemu, ten však k onem věcem natáhl ruce. "Blouzníš?" Zaječel a jeho oči nabíraly rudou barvu. Když se monstra přeměnila na dívky a Tae se zhroutil, otočil se k dívkám a zamračil se. "Nehrajte to na něj, jen protože vás nezná vy mrchy." Zavrčel a začal se vzteky skoro až třást. Na obličejích dívek začaly hrát úšklebky a Jinyoung ihned odtáhl chlapce ven ze sklepa. Nechal ho u schodů a vrátil se tam. "Do prdele, do prdele." Šeptal a sledoval je. "Zabije mě, on mě zabije!" V jeho tváři se začal odrazovat zoufalý výraz a chytl jednu dívku za paži. Šmátl po okovech a nasadil ji to na jednu ruku, stihla ho však ještě kousnout a on zakřičel a kopnul ji do nohy až spadla. Dívky začaly syčet a přibližovaly se k tmavovláskovi. "Zabiju vás!" Varovně na ně ukázal prstem a v místnosti začalo být horko. "Pak on zabije tebe." Zasyčela jedna z dívek a Jinyoung se jen ušklíbl. "To už stejně asi udělá za to, že jsem nezabránil andělovi, aby na vás sáhnul. Patříte do pekla a tam taky budete." Dívky zase začnou syčet jako hadi a přibližovat se. Jinyoung se rozmáchne křídlem a jednu z nich odhodí křídlem na zeď. "Nepřibližujte se!" Začal být zoufalejší, když si uvědomil, že dveře zmizely, a on je teď nemá kam zavřít. Otočil se k Taemu a vydechl. "Co jsi to udělal! Nechápu, že jsi jim na to skočil. Musíš odsud zmizet." Zvyšoval hlas, i když jej chlapec zřejmě neslyšel. "Musíš jít do bezpečí." Otočil se k dívkám. Jedna skočila na jeho křídlo a on jím začal máchat, aby ji setřásl, nepřestala ho však kousat. Tak udělala i druhá, která však skočila na křídlo, se kterým mohl jen těžko hýbat a on začal pociťovat únavu. Otočil se k třetí dívce, která vstala ze země a zakřičela přesně tím zvukem, kterým křičela ještě ve své obvyklé podobě. Jinyoung zavřel oči a pak ucítil jak na něj dívka skočila jako ostatní, tentokrát na hruď a začala jej kousat do krku. Jinyoung zakřičel a začal hořet. Jemu samotnému oheň tak moc neubližoval, ale místa, na která jej dívky kousaly, začaly tmavnout černým zbarvením a krví. Dívky ječely, když ucítily oheň, který se po nich plazil a všechny seskočily. "Zabije tě! Zabije tě!" Všechny křičely a syčely na něj. "Já zabiju vás, pokud se nevrátíte do těch zasraných okovů!" Jeho hlas byl hrubý a hluboký a jeho oči byly celé rudé. Stále byl v plamenech a velký počet pokousání na jeho těle následujícím krví také budil nový démonický dojem. Kdyby se sám viděl  v zrcadle, asi by se lekl. O to mu však teď nešlo. Otočil hlavu k Taemu. I dívky si jej zřejmě všimly a s úšklebkem se k němu přibližovaly. "Tohle vám nedovolím." Zavrčel svým démonickým hlasem, který se rozezněl skoro celým sklepem a přízemím a dvě dívky chytl za ruce a třetí nohou kopl do zadní části kolena, aby spadla k zemi a mohl ji udržet nohou dole. Nechoval se k nim, jak normálně by se choval k malým dětem, jelikož toto vlastně ani žádné děti nikdy nebyly. Dvě dívky ječely a kousaly ho, aby přestal, on však jen zesiloval svůj stisk a námahu, kterou vynaložil na plamenech. Jeho oblečení začalo plameny také odnášet a za chvíli na sobě měl pouze nějaké ohořelé kusy. Třetí dívka nějakým způsobem vyklouzla a začala se plazit k Taemu. "TAE! UTÍKEJ ODSUD! VYPADNI SAKRA!" Ječel Jinyoung, který už tak měl dost práce s dvěma příšerama. 

Byl jsem mimo takže jsem nic nevnímal, o ničem jsem nevěděl. Pak se ke mě ta holka začala plazit. Nevnímal jsem to, ale najednou jsem prudce otevřel oči, popadl jsem ji za ruku. Nechápavě na mě hleděla.  Oči mi zeleně zářili, začal jsem cosi mumlat, oči mi zeleně zářili a já ani nějak moc nevěděl co to vůbec říkám. Holka se přede mnou začala vypařovat. Křičela, cukala sebou a pak se vypařila. Na zemi po ní zůstalo malé růžové vajíčko. Byly loutky, někoho kdo je ovládal z podsvětí. Ostatní se vypařily taky, asi díky tomu jak zmizela jejich hlavní sestra. Zbyly po nich vajíčka. Kolem začal vzduch těžknout. "Vyřešil jsi to." Ozvalo se ze stěn sklepa, asi hlas toho muže co mu je svěřil. "Zjistil jsi co jsou zač a poslal je zpět do pekel. Příjemné že? Váš sklep je volný. Zůstala tu jejich srdce a to není tak těžké. Stačí je rožšlápnout." Hlas utichl. Otevřel jsem oči a pomalu se rozhlédl. "Viděl jsem jejich vzpomínky." Zašeptal jsem a pomalu se zvedl. "Pokousaly tě, nevěří lidem. Nebo spíš nevěřily. Když byly malé, začarovaly je víš? Proto byly agresivní, vážně to byly normální děti. Než se jim to stalo." A to byla pravda. Pohlédl jsem na něj. "Dostal jsem je pryč že jo." Pohlédl jsem na vajíčka na zemi. Pak jsem pomalu vstal a vydal se k němu. Pohlédl jsem na jeho rány. To se bude léčit lehko, není to tak vážné. Přejel jsem mu prsty přes rány a ty se zacelili, nezůstalo tam nic, žádná infekce. Ani zranění, jed nebo cokoliv. Objal jsem ho a táhl ven ze sklepa, tady jsem už nechtěl být. "Tak pojď prosím." Zašeptal jsem. Rychle jsem ho táhl pryč. Doufal jsem že už se sem nebudeme muset vracet.

Všechno co se stalo sledoval s polootevřenou pusou. Pak jen koulil oči na Taeho a ukázal na vajíčka na zemi. "Jak jsi to? Co jsi to-" Zarazil se a zavrtěl hlavou. Prohlédl si ho a pohladil ho po paži. "Jsi v pohodě?" Zeptal se ho a svým zraněním nevěnoval pozornost, dokud po nich Tae nepřejel prsty. Objal ho a pevně ho chytil. Pak přikývl a opustil s ním sklep. "Pořád dost nechápu, co se zrovna stalo." Zamumlal a povzdechl si. Rozhlédl se po velké vstupní síni a sklopil pohled. Měl zvláštní nejistý pocit, ale nenechal ho na sobě znát. Proto si Taeho radši znovu prohlédl a chytil ho za ruku. "Nestihli jsme všechno nakoupit." Podíval se na něj smutně a zvláště pak na jeho krk, který se zdál být v pořádku. "Je ti líp? Nechceš si jít lehnout? Bylo toho teďka moc." Omluvně se zatvářil a znovu sklopil pohled. Sám se cítil skoro až poraženě, z toho všeho, co se zatím stihlo stát a on tomu neměl jak zabránit. Cítil jak na něj lezla únava a oční víčka těžkla. Přitáhl si chlapce blíž a znovu ho objal. "Je mi líto, čím sis teď vším musel projít." Zašeptal a pevně jej držel. 

"Mám aspoň tu krásnou bundu a ten úžasný kozisek" Zašeptal jsem spokojeně.  Přitiskl jsem se k němu a lehce ho políbil na tvář. "Jsem rád že je v tom sklepě klid a nevím jak jsem to udělal.  To je nějaká moje zvláštní magie." Řekl jsem a usmál se. "Akorát mě hrozně bolí za krokem ale jinak se to dá zvládnout." Řekl jsem a usmál se na něj.  "Je to vcelku nepříjemné." Zašeptal jsem zoufale. Objal mě a já se k němu okamžitě zoufale přitiskl.  "To nevadi,  je mi to jedno,  hlavne že jsem s tebou. " Přitiskl jsem se k jeho tělu a Zavřel oči.  "Chci jít nahoru.  Do postele.  Do naší ložnice. Chce se mi hrozně spát. " Zašeptal jsem zoufale a pověsil se na něj a to opravdu úplně jak ozdoba na Vánoce.  

"Tak co nejdříve půjdeme znovu nakupovat, ale tentokrát radši někam jinam, nechci se tam vracet. A už nikdy se ode mě nevzdálíš, aby se ti zase něco nestalo dobře?" Pohladil ho po vlasech a pak rukou z jeho hlavy pomalu přejel k zadní části krku a pohladil ho po místě, kde se rána předtím nacházela. "Snad to co nejdřív přejde." Povzdechl si a jakmile se k němu přitiskl mu dal pusu do vlasů a pak jen lehce přikývl a zvedl jej do náručí. "Tak půjdeme nahoru." Zašeptal a vyšel s Taem v náručí schody do jejich ložnice. Když vešel dovnitř, položil jej na postel a přešel ke skříni. Vytáhl z ní velké bílé tričko a šedé tepláky. Podal je Taemu, aby se mohl převléknout a sám si sundal všechny ohořelé kusy oblečení, ktere na něm zbyly a hodil je přes židli, aby je pak mohl vyhodit. Oblékl si pouze černé tepláky, jelikož mu stále bylo spíše teplo. Dveře do ložnice, které předtím nechal pootevřené zavřel, aby měl při spaní lepší pocit bezpečí. Pak se pomalu nasoukal do postele pod peřinu a sledoval Taeho. Pak od něj zvedl pohled k nebesům a chvíli je jen tiše pozoroval. "Takhle to bylo i předtím. Pořád se něco dělo." Zašeptal unaveně po chvilce a pousmál se. "Pořád jsme něčím takovým procházeli, a vždycky se nám to povedlo. Nikdy jsme my dva jako tým neselhali." Stále mluvil tiše, jelikož byl na normální tón moc unavený. Zavřel oči a stále se lehce usmíval. Pak jeho úsměv povadl, když mu došlo, že jako tým jim to vždycky vše vycházelo, ale když se rozdělili tou hádkou, Jinyoung selhal. Povzdechl si, ale nechtěl o tom znovu mluvit. Radši tedy zůstal ticho a jeho myšlenky se pomalu utlumovaly, zatím však ještě neusnul. I se zavřenýma očima se věnoval spíše Taemu, na kterého myslel, i když s ním byl v jedné místnosti. "Tae, miluju tě." Zašeptal po další chvilce ticha s unaveným, avšak šťastným úsměvem, který mu hrál na rtech.

"Doufám že to přejde,  nelíbí se mi jak to bolí. " Zašeptal jsem.  "Už se od tebe nechci vzdálit." Zašeptal jsem a usmál se na něj.  Vzal mě do náruče.  Přitiskl jsem se k němu.  Poslouchal jsem ho když jsme pak spolu leželi v posteli.  Byl jsem k němu přitulený a poslouchal.  Bylo to zajímavé a já si většinu z toho už pamatoval.  Byl jsem rád.  I takhle jsem to rád poslouchal.  Pousmál jsem se. "Taky tě miluji Ryu." Zašeptal jsem.  "Nemyslí na mojí smrt. " Zašeptal jsem a sevřel mu ruku abych mu ukazal že žiji,  jsem tu s ním a miluji ho.  Položil jsem mu hlavu na rameno a pomalu Zavřel oči.  "Chce se mi hrozně spát Ryu. " Zašeptal jsem a hleděl nahoru na nebesa než jsem mu během chvíle usnul na hrudi.