Bar u Rudé tlamy

Usmál se a políbil ho na čelo. "Taky tě miluju. A teď pojďme." Vyběhl ven za ním a nadzvedl obočí. "Jen některé místnosti? Nevypadalo by to divně?" Vzal ho za ruku, a došel k brance, kterou pak otevřel. Nechal Taeho projít prvního a pak prošel za ním a branku zamknul. "Vlastně. Obchod s nábytkem a zařízením do domů je trochu dál, pojedeme autem." Vzal jeho menší ruku do té své a táhl ho druhým směrem ke garáži s výjezdem, která se nacházela vedle zahrady. Zašmátral v kapse, kde byl pouze mobil, peněženka a klíče. Vytáhl klíče a namířil malou krabičkou na klíčích na vrata garáže. Po zmáčknutí malého tlačítka na krabičce se vrata otevřely a jim se naskytl pohled na dvě, pravděpodobně velmi drahé auta. Jedno bylo černý mustang, který se úplně leskl a druhé byl terénní jeep, také v černé barvě. "Hmm jeep, je prostornější." Zamumlal a přišel k většímu autu, které odemkl a nastoupil na místo řidiče. Počkal, než si Tae sedne na místo spolujezdce a sám se připnul, koukl na Taeho. "Nezapomeň se připnout." Pousmál se a auto nastartoval. Jinyoung miloval auta a miloval řízení aut. Často, ktdyž se cítil sám, když zde Tae ještě nebyl, cestoval různě po světě v autě a miloval to. Drželo ho to při úplném nezbláznění se. Jakmile auto nastartoval, vyjel z garáže, která se následně za ním zavřela. Vyjel na cestu a pomalu jel pryč od města k silnici, jelikož jediný velký obchod se nacházel trochu dále od města.

Šel jsme vedle něho.  "Tak necháme ten styl akorát pořídíme jiné barvy." Navrhl jsem. Rozhodně se mi nechtělo vzdávat se tohohle stylu který se mi tak moc líbil. Líbilo se mi že to vypadalo jako na zámku.  Proč bych se toho měl vzdávat?  Nechci a chtít nebudu. Nasedl jsem na místo spolujezdce a spokojeně se Koukal na cestu. Pamatoval jsem si že když jsme nábytek vybírali spolu před více než tisíci lety, takové obchody ještě nebyli. Ten muž co nám nábytek dělal,  se vždycky usmál a ptal se na nás. Jednou jsem se schoval u něj ve skříni a poslouchal jeho a Ryův rozhovor.  "Opravdu si to moc přeje a já nevím co dělat. Chci aby byl šťastný." Truhlář se jen usmál. "Ano ten chlapec takový je. Vím co můžeš udělat. Jdi za ním."

Cukl jsem sebou a pohlédl na Ryua. "Co jít k tomu truhláři jak jsme šli už předtím."

Sledoval cestu a vypadal ještě šťastněji, když konečně vyjeli z města a dostali se na silnici, kde sice bylo pár aut, ale to rozhodně nerušilo přírodu kolem cesty, která vedla k velkému nákupnímu středisku. Krátce koukl na Taeho a pak zpět na cestu. "Uh. Tae, ten nedávno zemřel." Pomluvil a povzdechl si. "Byl to milý pán, ale měl nějaké problémy." Přeřadil na větší rychlost a znovu se krátce koukl na Taeho. "Vlastně, věnoval mi před smrtí takovou hezkou skříň, je to jeho poslední práce a je v obýváku." Pousmál se a sledoval cestu. Ukázal jedním prstem na nebe v dálce a povzdechl si. "Takový hezký den a zase bude pršet, tam je úplně černo." Zamumlal a dále se soustředil na jízdu, která se pomalu blížila ke konci, když v dálce už viděl shluk několika velkých budov.

Hleděl jsem na něj dost Vykuleně. "Umřel? Pamatuji si že mi říkal že tu bude vždy se mnou. Že si mě vždycky vyslechne. Já myslel že on je..." Zoufale jsem se Koukal do podlahy. Pak jsem ale zbystřil.  "Skříň? Myslíš tu skříň? Tu která se mi tak líbila vždycky když jsme u něj byli?" Zašeptal jsem. A to už se před náma začali objevovat budovy a já se koukl na Ryua. Pak už jsme tam byli a já Vyskočil z auta. Hned jsem se vrhl do obchodu. Rozhlížel jsem se. Miloval jsem nakupování nábytku.  Vždycky to byla zábava. Všechno to obdivovat a rozhodně mě to bavilo víc jak nakupování Oblečení. To nebyla taková zábava.  "Ryu pojď sem koukej ta postel vypadá jak z nějakého zámku." Ukazoval jsem na modrou postel s nebeský. 

Pomalu přikývl, ale moc nemluvil, aby nezapomněl správně odbočit z cesty a zaparkovat u nkupního centra. Bylo tam celkem dost aut, ale to mu nějak nevadilo. Bylo ale trochu těžké v klidu zamknout auto a pak se hnát za Taem, který už měl nasměrováno do jedné z budov. Na moment se mu dokonce zdálo, že ho na moment ztratil jako malé dítě mezi lidmi, pak však spatřil jeho barevnou hlavu mezi ostatními a rychle ho doběhl. Koukl na postel, na kterou ukazoval a pousmál se. "Jako moderní postel, která se snaží vypadat jako ze zámku. Ta naše vypadá líp." Ušklíbl se a sám se po nábytku rozhlédl. V obchodě dlouho nebyl, a měl pocit, že se tu toho hodně změnilo, tak se potřeboval trochu zorientovat. Pak svůj pohled však soustředil na něco jiného a hned žďuchl do Taeho a kývl hlavou směrem kam se koukal, aby se tam taky podíval. Byli tam dva muži, asi v jejich věku. Vypadali velmi vesele a jeden tlačil kočárek s malým dítětem, které mělo trochu tmavší kůži než oba muži. "Není to mimino rozkošný?" Zamumlal a pak rychle zatřepal hlavou, jak se sám překvapil, že to opravdu řekl. Odkašlal si a cítil lehký nádech červené, která se mu drala do tváří. "Ehm, teda.." Radši se znovu otočil k nábytku.

"Ano naše vypadá lépe,  ale tak na co jsme sem jezdili. Chtěli jsme nový nábytek." Řekl jsem.  Pak jsem se zahleděl na ty dva a to mimčo.  Ruce mi sjeli k bříšku. Přitiskl jsem se k Ryuovi a zoufale na něj Koukal. "My tohle mít nemůžeme.  Nebudeme mít děti. Nemůžeme." Zmohl jsem se jen na tyhle řeči. 

Po nákupu při kterém jsem se několikrát rozhodl že buď vlezu do skříně a nevylezu,  nebo se s Ryuem nebudu bavit protože se mu nelíbí stejný nábytek jako mě abych docílil toho že prostě vezmeme ten co chci já,  jsme se vraceli domu. Young běhala před domem a já se chtěl kouknout na tu novou skříň. Nebo spíš tu po něm. Byla v obýváku jak mi řekl. 

Vešel jsem tam a skříň Otevřel. Nic v ní nebylo. Vešel jsem do ní a Zavřel za sebou. Rozhlédl jsem se. Vypadalo to na obyčejnou skříň kdyby na zadní stěně nebyla klika. Překvapeně jsem zamrkal a v naději že je to vchod do Narnie jsem se to pokusil otevřít. Zalilo mě zlaté světlo. A pak se přede mnou objevil onen stařík. "Tak vidím že jsi tady. Přišel jsi. Jsem rád. Celou dobu jsem to tu při tebe schovával. Podal mi sklenici vody. " Vypij to." Nechápavě jsem se na vodu Koukal a nakonec ji vypil jak chtěl. Usmál se a vzal si sklenici zpět. "A teď běž." A já odešel. Byl jsem pryč tři dny. Ne dvacet minut ale tři dny. 

Povzdechl si a pouze přikývl. Dále probíhal nákup celkem pohodově, i když se chlapci na mnoha věcech jako vždy neshodli, ale to patřilo ke zdravému vztahu. Když nanosili věci do auta a vyrazili, venku už byla tma. Jinyoung v autě zapnul topení, jelikož už byla zima a chlapci po cestě poslouchali hudbu a povídali si o novém nábytku. Jinyoung zaparkoval v garáži a ohlédl se za Taem, který hned z nějakého důvodu vběhl do domu. Nanosil tedy sám nový nábytek do vstupní haly, kde ho nechal a když měl za sebou poslední várku, zamkl i garáž i vstupní dveře, nejprve však pustil Young dovnitř. Koukl se na mobil a zkontroloval čas. Bylo něco před půlnocí. Koukl se kolem a pak běžel nahoru do ložnice, s domněnkou, že Tae šel spát. Byl však překvapený, když ho tam nenašel. Šel tedy ke dveřím koupelny a zaťukal, pak vzal kliku a vešel dovnitř. Ani tam Tae nebyl. Když už začínal být zmatený, zvolal jeho jméno. "Tae? Kampak jsi šel? Co bys chtěl k večeři?" Z celého domu se však neozvala žádná odezva. To už začalo být opravdu divné a tak vytáhl znovu mobil a zavolal na Taeho číslo. Nikdo se neozýval. "Tae? Tohle není sranda, kde ses schoval?" Volal a běhal po celém obrovském domě. Vlezl na něj strach a on nevěděl co dělat. Vůbec to nechápal. Neměl žádné možné vysvětlení, které by ho momentálně jakkoliv uklidnilo a tak si jen nešťastně sedl v obýváku na gauč, že tam na něj počká, ať je kde je. Zmohla ho však únava, která se ho držela už od zpáteční cesty autem, a tmavovlásek sebou trhl až zase ráno, když si uvědomil, proč vlastně na gauči skončil. První věc, kterou udělal, bylo že vyskočil ze sedu a ihned zvolal Taeho jméno. A znovu proběhl celý dům, všechny místnosti. Ale jeho přítel nikde nebyl. "Tohle se mi nelíbí." Zamumlal, když stál v kuchyni, kde vše zůstalo tak, jak to včera chlapci opustil. Od té doby on taky nic nejedl, ale jelikož na něj vlezl strach, z Taeho záhadného zmizení, neměl ani hlad, takže kuchyň opustil. Na chodbě narazil na kňučící Young, která smutně seděla před vstupem do obýváku a kulila na Jinyounga psí oči. Povzdychl si a pohladil ji po hlavě. "Nevíš, kde by mohl být?" Zašeptal zoufale a Young poze znovu zakňučela. Jinyoung si už znovu povzdechl a zavedl ji do kuchyně, kde ji nalil čistou vodu a nasypal nějaké granule, které zrovna našel. Ale ani Young nevypadala, že by měla chuť k jídlu a tak dále bloudila po domě se svěšeným ocasem. Po Jinyoungově boku, který celý den pouze kontroloval čas na mobilu, nešťastně seděl na gauči a procházel domem skrz naskrz. Všude ticho. Měl z toho velmi nepříjemný pocit. Znovu přicházela noc a Jinyoung nemohl spát. Začal mít strach ještě větší, kvůlli představám, které se mu honily hlavou, ohledně toho, co by se mohlo Taemu stát. V tomhle domě už ale nebylo žádné jiné ohrožení, než co byla ta zvláštní stvoření v jeho sklepě. To ho opravdu mátlo. A to, že by se jen tak sebral a odešel, to si opravdu nemyslel. Tohle přemýšlení by ho ani spát nenechalo a tak celou noc jen seděl vedle fenky na zemi u vstupních dveří a obě nešťastná stvoření se cítila úplně bezradná. Přišel třetí den a Jinyoung už pomalu ztrácel víru, že Taeho uvidí. Že se mu muselo stát něco hrozného, před čím ho mohl ochránit, ale ještě více ho štvalo, že nevěděl co. Ráno zase začal bloudit po budově a někdy kolem dvanácti odpoledne se už i s brekem svalil na gauč v obýváku a začal naříkat. Ty dny, kdy nejedl, nespal, nebo nedbal o vlastní hygienu, se na něm celkem dost odrážely. Měl propadlé tváře, kruhy pod očima a i strniště na tvářích a krku. Po tvářích se mu koulely slzy a Young přiběhla a posadila se před skříň, kterou Jinyoung dostal po truhláři, kterého měl Tae tak rád. Začala vrtět ocasem a projevila jisté známky radosti, kterým tmavovlásek nevěnoval pozornost a dále jen tiše vzlykal. Měl pocit, že začal opravdu blouznit, když se dveře skříně samy od sebe otevřely, a vyšla z nich postava. Jinyoung zamrkal, a prohlédl si chlapce, který ze skříně vystoupil. "T-tae?" Zašeptal a sledoval jak se na něj vesele vrhla fenka a začala na něj skákat a vesele štěkat. Na moment tomu nevěřil, opravdu si myslel, že začal blouznit, postavil se ale, a stále ho sledoval. "Co to-  co to má znamenat?" Ukázal na něj a na skříň a pak si z tváří setřel slzy.

Young na mě začala skákat a já ji udiveně pozoroval. Neměl jsem nejmenší tušení co se děje. Ještě když na mě mluvil Ryu. Co jsem udělal? Je mi nějak blbě od žaludku.  Pohledl jsem na Ryua.  "Co se ti to stalo?  Proč vypadáš takhle?  Ryu." Došel jsem k němu a poplácal ho po tvářích.  

"Co ty oči... Počkej ty máš...  Takové strniště. Byl jsem dvacet minut pryč. Jak ti to takhle stihlo nárůst? No byl jsem ve skříni. Chtěl jsem se kouknout jak vypadá. A byl tam on. Náš truhlář. Řekl mi že pro mě má dárek. Ale žádný jsem nedostal kromě toho že mi je slabo a špatně od žaludku. " Zašeptal jsem smutně a objal si bříško. "Proč se tváříš takhle?  Vždyť jsme byl pryč chvilinku. Myslel jsem že si toho ani nevšimneš."

Vykulil oči, když začal pomalu chápat, co mu Tae říká a chytl ho za ramena. "Tae. Byl jsi pryč tři dny. Myslel jsem, že jsi zmizel z povrcha zemského." Zašeptal a objal ho a pak se zatvářil zmateně. "Takže počkej počkej počkej. V mojí skříni byl truhlář, ze kterého ti je špatně? Není to z toho, že jsi byl tři dny ve skříni?" Nadzvedl obočí a prohlédl si ho. "Jsi celý bledý, měl by sis jít lehnout. A já bych se měl jít asi oholit. Nebo ne-" Zarazil se a chytl ho za ruku. Propletl jejich prsty a koukl mu do očí. "Teď z tebe na nějakou dobu nespustím oči, aby jsi zase nikam nezmizel. Ani nevíš, jak hrozně jsem s bál. Nemohl jsem jíst, ani spát a Young taky ne." Koukl na fenku, která zde stále panáčkovala, ale po chvilce se odebrala do kuchyně, kde stála měla své misky a už po takové chvilce bylo slyšet spokojené chroupání. Pak Jinyoung Taeho znova objal. "Bože, tak moc jsem se bál." Zašeptal a silně, ale něžně si ho k sobě přitiskl. "Potřebuješ něco? Vodu, jídlo? Teplou deku a zabalit do postele? Pomazlit se?" Pousmál se a utřel si hřbetem ruky oči, které stále trochu slzely. 

"Tři dny?" Zopakoval jsem nevěřícně. "Jen mě bolí břicho. Je mi blbě od žaludku. Nechci nic jíst. Asi bych to hned vyzvracel" Zašeptal jsem a Nachal se obejmout. Spokojeně jsem se k němu přitulil. "Jsem rád takhle s tebou. Toi ke štěstí stačí." Pak jsem ztuhl. "Ryu už to nevydržím. Pozor." Rozběhl jsem se k nejbližší koupelně. Otevřel jsem dveře a během chvíle už dával dárek záchodu. Nepamatuju si že bych zrovna tohle jedl. Ale žaludek si dělal co chtěl. Vykašlal jsem poslední zbytky svojí nadílky a pomalu se narovnal. Byl jsem ve tváři skoro stejně zelený jako moje vlasy. Dobelhal jsem se ke svému Ryuovi. Opřel jsem se o něj a zoufale na něj Koukal. "Ryu... Je mi divně. To je ten dárek?  Že takhle zvracím?"