Bar u Rudé tlamy

Celou dobu se jen nechápavě mračí. Pak se mu podívá do očí a udělá krok zpátky. Tohle bude nějaký vtípek. On už je přece dávno mrtvý. Při vzpomínce, se chytne za srdce, které začalo bít rychleji a on se cítil, jako by mu někdo ono srdce mačkal a trhal na kusy. Ani si neuvědomil, že chlapec již vyšel ven, po chvilce si toho však všimnul a vyběhnul z budovy, bez zavírání jakýchkoliv dveří. Bez jakéhokoliv zadýchání ho doběhl a postavil se před něj. Když však chtěl něco říct, zasekl se a jen na něj zíral. "Jak se jmenuješ?" Vypadlo z něj po chvilce. Stál před ním a sledoval jej, s napjatým výrazem. Proč se ho ptáš na jméno? Nic to nezmění! Beztak ses jen spletl. Jedna polovina mysli říkala přesně tyto věci. Co však říkala ta druhá? Nikdo nikdy neodolal mému pohledu, jako ON. Nikdo se mi nikdy tímto způsobem nekoukal do očí a nikdo nikdy takhle nevoněl. A to už také dávalo trochu smysl, ale když si chlapce prohlédl, nevypadal vůbec jako ten, kterého před tisíci lety ztratil. 

Povzdechl jsem si a promnul si krk. Bolelo to. Tak strašně moc. Pak mě ale doběhl. To mě jako chce celou dobu pronásledovat? "Proč bych ti to měl říkat?" Zamumlám ale pak mírně odvrátím pohled. Bolest v zádech je neúnosná. "Tae-Hyung Whitaker" řekl jsem. Jméno které jsem měl předtím ještě než jsem umřel a znovuzrodil se, bylo Tae. Pouze Tae. Pohlédl jsem na něj. Byl to výraz který on moc dobře znal. Jen já si to nepamatoval. Nepamatoval jsem si svůj minulý život. 

Obešel jsem ho a šel v předklonu. Nešlo to už jinak, měl jsem ppcot jakoby mi praskali záda.

I předtím byla moje barva zelená. Měl jsem uklidňující sílu. Něžnou démonskou sílu. Teď to bylo jiné. Ale zelená se mě držela.

"Jedině dva démoni vášně můžou-" Zašeptal tiše, tentokrát z toho zelenovlasý chlapec snad nic pochytil. "Tae- Taehyung? Jako Tae Hyung?" Zarazil se a znovu k němu přiskočil. Fakt, že Taehyungovi zřejmě jeho následování vadí, ten on přehlížel. Když k němu však podruhé přiběhl, všiml si, jak chodí. "Chováš se, jakobys byl napokraji smrti." Pronesl nevzrušeně, něco ohledně chlapce jej však tížilo. Když se na něj podíval, skoro jako by to bylo jasné, až do očí bijící. Takhle se za mých tří ítisíc a půl let podíval pouze jeden tvor. Ani si to neuvědomil, a jakoby spokojeně vydechl. "Musíš jít za mnou." Řekl rozhodně, a nebral žádné ohledy, na to, že by Taehyung mohl smýšlet jinak. Pak se však zarazil. Jakoby ho něco napadlo. Tohle nebude fungovat. Už předem o tom nějak kladně nepřemýšlel, stálo to ale za pokus. Z kapsy v kalhotách vytáhl pekelný - rudý, menší kámen, který měl vždy u sebe, už přes tisíc let. Na jeho povrchu bylo vyryto TH, a i když už to u sebe měl tak dlouho, nikdy nepřestal vyzařovat energií, jako by byl ten kámen sám naživu. Takovým způsobem si svého milovaného vždy uschovával u sebe, aby se z toho, co provedl, úplně nezbláznil. "Říká ti něco tohle?" Ukázal na rudý kámen s písmeny. Kámen byl vždy teplý. I kdyby ležel na chladné zemi roky, nikdy by nevychladl. Proto ho, nyní už zase černovlasý, hoch podal do ruky tomu menšímu. 

"Připadám si jako na pokraji smrti. Odvětil jsem a chystal se pokračovat v cestě ale zase mě zastavil. O co se furt snaží? "Nikam s tebou nejdu!" Řekl jsem okamžitě. To tak. Někam s ním půjdu, zabočíme za roh a já to odnesu. Ne ne. Žádné takové. Sledoval jsem jak cosi vytahuje. Vzápětí sitva vytáhl kámen. Oči mi zeleně zazářili. Cukl jsem sebou. To už mi kamínek podával. Chytil jsem ho do dlaně a zvedl si ho k očím. V okamžiku co jsem ho držel v ruce se rozzářil a já se ocitl uprostřed něčí vzpomínky. Byl jsem na vrcholku jakési hory. Vedle mě stáli dva muži. Ten jeden byl určitě ten kluk co mi půjčil ten kámen. Nevěděl jsem o čem ti dva mluví. Viděl jsem jen to že ten menší má oči stejné jako já. Pouze oči. Vlasy měli jiný odstín zelené. A pak jsem viděl ty polibky co si vyměňovali. Vzpomínka se rozplynula. "Co to bylo?" Zašeptal jsem nechápavě m

Jeho poznámku přehlédl, už jenom protože odmítl s ním jít. "To jsem mohl čekat." Povzdechl a zamračil se. Prohlédl si toho chlapce, který si od něj nejistě převzal kámen a v tom sebou lehce trhl. Když se na něj znovu podíval, vzal si od něj kámen a prohlédl si ho. Pak ho znovu opatrně vložil do kapsy a povzdechl si. "Tohle jsem ve svém životě nikdy nikomu neřekl. O něm. Nevím, jestli to mám říct tobě, jenom protože mi ho silně připomínáš." Po dlouhé době zase sklopil pohled. Normálně býval spíše chladný, tichý či odtažitý. Stačilo si však vzpomenout na něj, a jakoby se malá kostka ledu dostala do rozpáleného krbu. Ne že by brečel, nebo něco, ale pocit, který v něm budil tento chlapec, všechny jeho potlačované emoce zase obnovoval, a jeho srdce se rozbilo ještě rychleji. Znovu se chytil za hruď a ucítil, jak srdce bije o jeho dlaň. Jakoby se snažilo vyskočit ven. Nešťastně zvedl pohled k tomu chlapci. Prostě mu to řekni, no. Kdyby se ukázalo, že je to jen hodně zvláštní shoda náhod, můžeš se ho třeba zbavit. Možná to je opravdu blbost. Ale proč jinak bych se o něj tak zajímal? To mi není podobné. Znovu si dlouze, avšak tiše povzdechl. "Takže jen ve zkratce." Odkašlal si a trochu od něj poodstoupil. Hluboce mu pohlédl do očí, dal si trochu načas, než začal mluvit. "Před nějakou dobou.. Před nějakou dobou jsem znal jednoho- jednu osobu. Byla to jediná osoba, ke kterém jsem kdy něco vůbec cítil, jediná osoba, která pro mě kdy něco znamenala, nikdy bych se takhle nezamiloval, nebyl jsem toho schopný. Ale něco se stalo a já o něj přišel. Mou vlastní vinou. Od té doby jsem se přestal úplně sbližovat s jakoukoliv osobou citově. Nikdy mě už nikdo takhle nezajímal, nikomu než jemu, bych nikdy neřekl něco osobního." Odmlčí se a založí ruce na prsou. "Jako teď tobě. Chápeš co tím myslím?" Prohlédne si jej, a skoro jako by jej začalo tížit, že mu něco je. Že ho něco bolí. Ale zatím to neřešil. "To co jsi viděl, byla zřejmě vzpomínka. Připomínáš mi ho, Taehyungu, a ještě víc v prdeli je to, že se jmenuješ jako on." Jakmile svůj krátký proslov dokončil, sklopil pohled, aby nedal ve svém obličeji dát najevo moc emocí, ale po tom všem vzpomínání, na něj, všechny pocity se zase vrátily. 

Poslouchal jsem ho. Ten jeho proslov byl docela dlouhý. A do toho mě škubalo v zádech. A navíc ten protivný pocit že ho znám, ten mě taky pořádně štval. "Myslíš si že ten tvůj Tae zemřel a pak se znovuzrodil?" Položil jsem si dlaň na hruď abych tím poukázal na sebe. "Jako já?" Kousl jsem se do rtu. "Já mám...takový pocit jako bych tě znal. Ale nikdy jsem tě neviděl." Řekl jsem a koukl na něj. Oči mi zase změnili barvu. "Máš moc lidi okouzlit aby se do tebe zamilovali že jo? Nebo prostě, tyhle lidi hodně přitahuješ. Mám stejný problém a nestojím o to. Straním se lidí. Pak jen vidí jak mi září oči a utečou. Nikdo mě takhle nepronásledoval jen proto že jsem mu někoho připomínal. Au, moje záda. Nevím co jsi zač, ale já jsem já." Řekl jsem a položil mu ruku na hruď. Měl jsem hebké a příjemně měkké ruce. "Zkus ho najít. Třeba tady někde bude." Usmál jsem se. Pak jsem se otočil a vydal se dál. Jak ho můžu znát? Nikdy jsem ho.neviděl a přesto...proč je mi tak povědomý? Ještě jsem ani nepřišel na to proč mi tak září oči a už mám problémy s tímhle. Povzdechl jsem si a promnul si orsty jednu z lopatek. Tak strašně moc to bolelo.

Když zmíní, že je možnost, že by ho znal, jeho tvář se zase trochu rozjasní. "Pokud máš pocit, že mě znáš, pak by to tak i mohlo být." Prohlásí vítězoslavně. "Ano, to přesně já umím. A on byl jediný, kdo to uměl taky." Znovu si povzdechl, nepřestal však chlapce sledovat. Položil mu ruku na hruď, a červenovlasý chlapec sebou trhnul a ustoupil a krok dál. Se zmateným pohledem ho sledoval, a na chvíli nebyl schopný cokoliv říct. Když už se chlapec znovu otáčel, nechal ho jít. Dokud si něco neuvědomil. "Jak dlouho tě už bolí ta záda?" zeptal se nahlas, bez toho aniž by za ním šel. Možná to je kvůli toho co jsem provedl. Stiskl kámen v kapse a s přivřenýma očima sledoval chlapce, který k němu byl otočen zády.

"Podle mě je to blbost." Pokrčil jsem jen rameny a pokračoval v cestě domů. "Záda? Už dlouho, v místě lopatek." Řekl jsem a zalapal po dechu. Jasně jsem cítil jak mi kůže na lopatkách praskla. Už dlouho jsem to měl hrozně nateklé, ale nevěděl jsem že je to tak vážné že mi to může prasknout. Triko se mi nasakovalo krví. Jak mi tekla z rány a napraskla i druhá lopatka. Teď jsem měl na zádech dva krvavé pruhy které byli vidět i na tričku. Hlasitě jsem vykřikl. Zhroutil jsem se na zem a cukal sebou. Bolelo to. Tak strašně to bolelo. Nemohl jsem se skoro ani hýbat. Taška co jsem měl se mi teď válelaválel na zemi a bolelo to jako čert.

S povzdechem sledoval, jak menší chlapec odcházel. Nevěnoval tomu moc pozornost a chystal se taky se otočit a jít po svých. To však uslyšel slabou ránu a výkřik. Leknutím se otočil a když si všiml krve, rychlým krokem k chlapci došel a dřepl si k němu. Bez váhání mu rozrthl na zádech triko a prohlédl si krvácející rány. "T-tae.." zašeptal jméno svého dávného milovaného a koukl do tváře chlapce. Bez dalších řečí si hodil přes rameno tašku chlapce a jeho vzal do náručí. "Už znovu ne. Podruhé se to nestane." zamumlá a rozhlédne se kolem. "Musím tě dostat do bezpečí." řekne rozhodným tónem, jakoby ho nic nezastavilo.

Slyšel jsem trhání látky. Moje triko. Mohl vidět to, jak mi kůže praská a něco se z mého těla dere ven. "Zachraň mě!" Vykřikl jsem. To bylo to první co se mi dralo z úst. Nějak jsem ani nevnímal co říkám. Cítil jsem jak mě zvedl a tak ty věci co se mi drali ze zad měli dobrý prostor se drát jak jsem byl zády dolů. Za chvíli jsem už zoufale zařval, záda mi prudce praskla a ven se prodrali dvě černé peřnaté věci. Zoufale jsem dýchal a nakonec se rozbrečel. Z křídel které byli obrovské kapala rudá krev, mě se motala hlava a sotva jsem se zmohl na dýchání. "Co se...mi to...stalo?" Zašeptal jsem zoufale.