Bar u Rudé tlamy

Zmateně sleduje, jak z chlapcových zad rostou křídla. "Heleď, normálně bys s tímhle nesouhlasil, ale budu tě muset vzít k sobě." Zavrčel skrz zuby, aby se mu náhodou nezlomil hlas v půlce věty. Ikdyž tyto dny bylo chladněji, asi toho nebylo málo, rozpršelo se, jak to teď často bylo. S chlapcem v náručí doběhl ze roh ulice, kde často nikdo nebývá a položil jej na jednu lavičku. Pak si bez rozepínání knoflíků strhl černou košili a nechal své rudé křídla znovu dýchat. Jeho vlasy změnily barvu na úplně rudo-fialovou a jeho oči na fialovou. Jeho žíly a tepny po celém těle, ale nejvýrazněji na krku, ty se také zbarvily výraznější červenou barvou. Košili hodil na zem, takoých má stejně plno. Jeho tělo bylo snědé a svalnaté. Trochu se protáhl a chlapce znovu zvedl a vzal do náručí. Jeho ruku si přehodil přes své široké rameno a ujistil se, že ho drží opravdu pevně. "Pokud se bojíš výšek, nedívej se dolů." Řekl jen vteřinku před tím, než máchl obrovskými křídly, a když se jeho nohy odlepily od země, začal zrychlovat nabírání výšky, dokud se nenacházeli nad městem. "Takhle bych se normálně neodhalil, važ si toho." Prohlásí nahlas, aby jej přes poryv větru slyšel a s přivřenýma očima letěl přes okolí, hledajíc jednu jistou budovu. Ta nebyla naštěstí daleko, a také nebyla přehlednutelná. Po chvilce se před nimi nacházel obrovský pozemek s velikým domem, který měl zřejmě až moc pokojů a pater. Černá, červená a fialová, to byly nejčastější barvy venku a zřejmě i vevnitř. Démon zase slétl k zemi, přímo před dveřmi svého domu a ty se před ním samy otevřely. Vešel do velké haly a procházel kolem několika soch, pokojových dveří, rámů, obrazů a schodišť, dokud nedorazil k velkým dveřím, po jejichž otevření se oběma naskytl pohled na rozlehlou obývací místnost s krbem. Přešel k velkému a zřejmě pohodlnému gauči, na který chlapce posadil, tak, aby si nezalehl křídla a vyběhl ze dveří, nechávajic zelenovláska v místnosti. Vyběhl po menším zatočeném schodišti, které vedlo k jediným dveřím, které také jako jediné v domě byly kovové. Položil ruku na kamený obtisk dlaně s prsty, někde tam, kde se normálně u dveří nachází klika a dveře se otevřely. Vstoupil do tmavé místnosti, kde se nacházelo plno, pro normální oko, neznámých artefaktů a někdy až zvláštních či matoucích. Po tmě nahmatal dřevěnou krabičku a z místnosti vyběhl. Seběhl dřevěné schodiště a vrátil se do místnosti, ve které se chlapec nacházel. Sedl si na stolek, který se vedle křesla nacházel a otevřel dřevěnou krabičku. Víko zřejmě pro zelenovláska zakrýval obsah krabičky, ovšem mohl uslyšet cinkání skleněných lahviček, když se démon snažil v rychlosti najít tu správnou. S vítězoslavným pohledem uchopil malou skleněnou lahvičku s zářivě zelenou tekutinou, než ji však podal chlapci si přečetl neobvyklý název. "Akkiela." Tiše si přečetl nápis, v úhledném psacím písmě a pak ji podal chlapci. "Vypij to. Celé. Vím, že mi určitě nevěříš, ale je to teď jediné, co s tím můžeš dělat." Řekl a dřevěnou krabici zase zavřel a položil vedle na stolek. Zatím se stihl navrátit se do své původní podoby. Stále však před ním seděl pouze v černých kalhotách, bez jakéhokoliv topu. Nervózně chlapce sledoval a stejně tak i krev, která tekla po jeho zádech, až na Jinyoungův gauč.

Začalo ještě ke všemu pršet. Ne vážně, to počasí mi nepřálo. On mě držel stále v náručí. A pak jsem se najednou ocitl ve vzduchu. Moje křídla sebou zacukala. Asi automatika. "Těch křídel se nezbavím a to jsem si myslel že když se znovu narodím, bude to lepší." Zašeptal jsem. Nevěděl jsem o sobě a tak jsem říkal něco aniž bych věděl co. "Tvé tělo je krásné, přesně jak si ho pamatuju." Zasněně jsem se pousmál. Za chvíli jsem ležel na jeho gauči. Hleděl jsem na ten obrovský dům a pomalu se postavil. Z křídel dál tekla krev. Já se mírně pousmál. "Nepamatuju si že by to měl takhle zařízené ale vypadá to krásně. Chtěl bych být s ním znovu. A ne jen takhle. Možná jsem se neměl znovu narodit." Usedl jsem zpátky na gauč a zavřel oči. "Bolí mě hrozně hlava. Nevím co mám dělat. Kam vůbec šel?" Rozhlížel jsem se smutně a zmateně. Pak se vrátil a já sledoval co dělá. Koukl jsem se na lahvičku. "Co to je? Proč to mám pít?" Zašeptal jsem a koukal na zelenou tekutinu. Pak jsem to idšrouboval a přičichl. Čekal jsem že to bude smrdět, ale vonělo to jako zralá jablka a kiwi. Zanračil jsem se, ale pomalu to vypil. Chutnalo to hnusně. Vypil jsem to celé. "Fuj. Je to odporné." Zašeptal jsem a podal mu prázdnou lahvičku. "Co to bylo? Proč jsem to měl vypít?"

Začal mluvit jinak, než před chvílí, což vysokého chlapce značně zmátlo. Ale už nebyl na pochybách. Už si byl jistý, že je to on. Jeho poznámky ignoroval, kvůli spěchu, odpověděl mu však, až vypil zelenou tekuinu. Vzal si od něj prázdnou lahvičku a prohlédl si jej. "Neřeknu ti co to je, nebo z čeho to je. Ale mělo by to zastavit bolest a měl bys umět ovládat ty křídla. Nic víc pro tebe momentálně udělat nemůžu." Povzdechl si a sklopil na chvíli pohled. S zamyšleným pohledem sledoval podlahu a pak k zelenovláskovi znovu zvedl pohled. "Nikdy bych nevěřil, že toto bude možné. A mám strach, že zase zapomeneš, a budeš jiný. Ale kdyby ne.... Tentokrát bych to tak nezvoral." Naštvaně vstane a dlaní se praští do spánku. Přejde k velkému oknu s výhledem na rozlehlou zahradu a les za ní a jen tiše pozoroval déšť, než cokoliv řekl. "Ten den.. Kdy jsem to provedl.. Nikdy jsem si to neodpustil. Nikdy jsem na to nezapomněl. Nikdy jsem nebyl schopný nikoho mít rád. A bojím se, že kdyby ses mi opravdu vrátil.. Že bych nebyl schopný tě odchránit před světem. A hůř - přede mnou." Před očima se mu zjevila vidina. Lépe řečeno vzpomínka. Vzpomněl si na svůj řev, který se rozléhal ložnicí, uprostřed které se nacházela obrovská postel s nebesy. Vzpomněl si na chlapce, který jej zděšeně pozoroval, i přes to byl však schopen se bránit svým vlastním křikem a všechen ten společný řev propukl v hádku dvou milenců. Jinyoung přivřel oči, když si vzpomněl i bolestný křik svého milovaného, když začal černovlasý démon házet předměty. Všemi, které našel či měl po ruce. Vzpomněl si na moment, kdy se otočil a všechen vztek jej přešel ve zděšení, při pohledu na jeho milovaného s ostrým předmětem zabodnutým do hrudi. Ano, opravdu snad jen Jinyoung mohl ze vzteku házet i zbraněmi, které se vždy nacházeli poblíž, kvůli zvýšeného smyslu pro bezpečnost. Pro bezpečnost, kterou chtěl zajistit svému milému. Svému milému, který kvůli něj zemřel. Ale zřejmě ne tak úplně. Při tom, jak se tmavovlásek rozběhl k Taemu se vzpomínka rozpadá a Jinyoung si teprve teď uvědomil, že mu po tváři stéká jedna opravdová slza. A za ní se již derou další, ale to on už zaznamená a rychle si utře líčka, než se otočí zpět ke svému údajnému milenci, ktrý už měl být přes tisíc let mrtvý. "Proč ses na mě usmíval, po tom, co jsem provedl." Pronesl tiše, když se konečně odhodlal podívat Taemu do očí.

Zamračil jsem se a zahleděl se na zem. Moje křídla. Měl jsem pocit jako bych na něco zapomněl a jako bych si měl vzpomenout. A jakoby můj mozek začal pracovat znovu. Začal jsem cítit i křídla ne jako něco navíc, ale jako něco co patří k mému tělu. A pak jsem to viděl přede mnou. "Zelená, chci zůstat u zelené." Veliký muž se na mě podíval. "A tvá křídla? Co tvá magie, to vše." Upíral jsem na něj zoufalý pohled. "Chci aby mě našel, chci být s ním. Nechte mě takového jaký jsem teď byl. Změňte jen trochu. Prosím." Muž luskl prsty a já se rozplynul. Viděl jsem pak sebe jako malého. Zelenkavé vlásky a rozzářený obličej, moje matka se na mě usmívala. Jako bych slyšel hlas toho kdo mi dovolil se znovuzrodit. "Teď máš křídla protože tvá matka je anděl." Zahleděl jsem se na něj. Pomalu jsem viděl svoje vzpomínky z mého minulého života. Pohlédl jsem na něj. "Co tím myslíš? Já si pamatuju jen to, že jsem měl v hrudi dýku, meč nebo něco takového. Pamatuju si jen tu velkou bolest." Zašeptal jsem zmateně.

Sleduje chlapce se založenýma rukama na prsou a svým zvykem přivírá oči, když se soustředí na situaci. "Nepamatuješ si to?" Promluvil po chvilce a jeho pohled ještě více zesmutněl. Uvědomil si, že říct mu pravdu bude nevyhnutelné, ale na druhou stranu věděl, že už se na něj potom nebude dívat tak, jako předtím. Jinyoung ale neměl navybranou. Musel to udělat. "Pohádali jsme se. Kvůli-" odmlčí se a zavrtí hlavou. "-kvůli jedné věci. Byla to dlouhá a vysilující hádka plná křiku a já.. Jestli si mě pamatuješ, býval jsem nervák. Prostě.. Zemřel jsi mou vinou. Pochop, neudělal jsem to schválně, nechtěl jsem. Kolikrát jsem se pak chtěl sám zabít, protože jsem si zbyl sám. Ale nemohl jsem. Musel jsem se ztrestat za to co jsem ti provedl a to znamenalo dál žít bez tebe. To byl pro mě ten největší trest." Dokončí svou myšlenku s dlouhým povzdechem a prohlédne si jeho obličej. "Nenáviděl jsem se za to a stále nenávidím." Zašeptal a podíval se za křeslo, kde si všiml na zemi povalujícího se bílého trička. To bude ten můj zvyk rozhazovat oblečení kolem, když jdu do koupelny. S povzdechem přešel ke křeslu, tričko zvedl a oblékl si ho, aby tam nestál polonahý.

"Kvůli čemu jsme se pohádali?" Zeptal jsem se ho a zvědavě naklonil hlavu na stranu. "Chci to vědět. Chci si vzpomenout." Řekl jsem a pohl křídly. Byla černá a stále od krve. Docela mě to štvalo. "Jsem tady. Teď žiju. Určitě není náhoda že.jsem se narodil znovu. Sice jako někdo trochu jiný, ale jsem to pořád já." Řekl jsem a vstal. Došel jsem k němu a chytil ho za tričko co si oblékl. "Vidíš a ty jsi mě našel." Usmál jsem se. Křídla jsem za sebou táhl po zemi. "Nemáš...asi Nemáš nějaké staré oblečení že ne?" Řekl jsem a pohlédl na něj. "Po mě." Zašeptal jsem. "Je mi docela zima." Koukl jsem se na jeho tělo. Věděl jsem to že jsem s ním zažil krásné chvíle ale já si.nic z toho nepamatoval. Z toho jsem byl smutný.

Pohlédl znovu do země a jen zavrtěl hlavou. "Nevím, jestli ti to chci říct." Zamumlal a natočil hlavu k oknu. Venku už byla pořádná tma, a tak i v místnosti, kterou osvětloval pouze krb, který se rozhořel už před chvílí, avšak rudými plameny. "V té době jsem, jak už jsem řekl, byl velký nervák. Hádali jsme se sice málo, ale protože jsem v sobě všechno dusil. A té noci jsem to už nevydržel a všechno vyšlo napovrch. Vyčítal jsem ti to, až do toho momentu, než jsem se otočil k tvému tělu, které se sesunulo k zemi. Ale hlavní důvod naší hádky byl.. Tys totiž.. Chtěl jsi abychom se oba dva zbavili našeho démoního původu a nevyužívali naše schopnosti. Tím by postupně mizely, a pak už by bylo těžké vrátit se zpět. Chtěl jsi to po mě už víckrát, ale vždy jsem byl proti, dokud jsi to neřekl té noci. Stěžoval sis a já to nevydržel. Nevěděl jsem, že jsi byl prostě jen zvědavý, vždy jsi chtěl zkoušet nové věci. Já si ale myslel, že pak by tě žít normálně přestalo bavit, ale už by nebylo cesty zpět a tak jsem ti to pořád vymlouval. Dokud prostě nedošlo k té hádce. Byl jsem naštvaný, že jsi to pořád vytahoval, dokud jsme na sebe nezačali křičet kvůli každé blbosti, která se v našem vztahu stala. Nebyla to teda hádka jenom kvůli jedné věci. Ale přijdu si jako totální debil, že jsem se s tebou začal hádat, kvůli takové věci. Že jsem na tebe kdy zvýšil hlas." Poslední slova skoro zašeptal a jen pozoroval zem, dokud se Tae nezvedl a nedošel k němu. Pak jen lehce přikývl. "Mám. Chtěl jsem se toho zbavit, abych nevzpomínal, ale neměl jsem to srdce." Povzdechl si a vyšel z místnosti, ve které chlapce nechal. Poměrně rychle vyšel tentokrát pozlacené schody, které také vedly pouze k jedněm dveřím a ty byly taktéž pozlaceny. Když vešel dovnitř pohlédl na tu postel. Všude byl prach. Bývala to jejich ložnice. Nechal si pak ale vybudovat jinou, aby nemusel spát v tom samém pokoji. A tuhle nechal jen jako takovou vzpomínku. Přešel k dřevěné skříni v rohu pokoje a otevřel ji. Všude bylo plno pavouků a prachu, on však pouze fouknul, a špína zmizela. Nyní se mu poskytl pohled na plno oblečení, které vypadalo celkem dost novodobě, na to, že bylo staré. Jedním dotykem mu navrátil jeho podobu, kterou mívalo a vytáhl Taeho nejoblíbenější tričko. Černé triko s dlouhými rukávy. Jednoduché, ale Tae ho rád nosil. Bývalo to vlastně Jinyoungovo triko, ten ho však daroval Taemu v první noc, kterou spolu byli. Tedy, spíše mu ho daroval ráno, když si vzpomněl, že ve vášni Taeho triko skončilo ohořené, a neměl sebou žádné jiné, jelikož byl u Jinyounga poprvé. S úsměvem přejel pohledem po triku a vyběhl z místnosti, než došel zpátky do pokoje, kde zanechal zelenovlasého chlapce. Podal mu triko s nadějí v očích. Vzpomene si na něco?

"Já byl démon?" Zmateně jsem zamrkal a pohlédl na svá.černá křídla. "Jo, rád zkouším nové věci." Zašeptal jsem. On takhle ale vůbec jako.nervák nevypadal. Vypadal normálně. Ne jako já. Přírodní zelené vlasy... on pak někam odešel. Já přešel k oknu a koukal ven. Paní. Úžasné, tolik pozemku. Má to tu tak krásné. Škoda že si to nepamatuju. Takže budu mít oblečení, svoje, staré oblečení. Pořád jsem jaksi nedokázal pochopit to, že jsem byl s ním, že jsem zemřel, ale teď znovu žiji. Tak moc bych si chtěl vzpomenout. Vím že ho mám rád protože to si pamatuju. Koukl jsem se na něj když se znovu tady objevil. Vzal jsem si od něj tričko které mi.bylo na první pohled povědomé. Vzal jsem ho do prstů a promačkal. Měkké a příjemné. "Nemám žádné oblečení Jine, potřebuju nějaké. Všechno je to shořené." V klíně mi přistálo černé tričko. "Tady máš." Promačkal jsem tričko a usmál se. "Tohle triko, dal jsi mi ho už jednou." Zašeptal jsem a pohlédl na něj. Oblékl jsem si tričko. Mělo i menší otvory pro křídla kterými jsem teď svá křidélka protáhl. "Au." Zašeptal jsem když jsem otvory křídla protahoval. Pohlédl jsem na něj. Chytil jsem ho ruku a jemně stiskl. Mírně jsem se usmál. "Děkuju." Zašeptal jsem.

Když mu podal tričko, soustředěně sledoval jeho reakci. S lehkým úsměvem přikývl. "Dal jsem ti ho, když jsme spolu poprvé.. když jsme spolu poprvé byli." Posadil se na gauč a unaveně se opřel. "V tu noc jsem si uvědomil, že k tobě něco cítím a byla to krásná noc. Jenomže ráno, ráno nám došlo, jaký byl všude hrozný binec. A potom jsme si oba vzpomněli, že jsme do sebe byli celí žhaví, že jsme si spálili z vášně oblečení, když jsme po sobě lozili a dokonce jsem měl ohořené i několik kusů nábytku." Při vzpomínce, která byla tentokrát dobrá se usmál a koukl mu do očí. "Býval jsi démonem. Unikátním, jako já. Byli jsme jediní dva démonové vášně, kteří kdy byli. Byl to skoro dar. Proto jsme byli schopni se do sebe tak rychle zamilovat. A tak silně. Možná to bylo právě naše silné pouto, které tě vrátilo zpět. A možná to byl i osud, který zapříčinil, že se potkáme v tom baru." Během své řeči pozoroval rudé plameny v krbu, které pomalu měnily barvu na normální 'oranžovou', kterou oheň mívá a pak koukl zase na něj. "Necelé dva měsíce po této noci ses ke mě už stěhoval. A byli jsme spolu opravdu velmi dlouho. A byli bychom i déle, kdybych nebyl totální kretén." Jeho úsměv zmizel a oči pohasly, i když se znovu setkaly s ohněm, jelikož se Jinyoung skoro až styděl za sebe, na to, aby se koukl Taemu do očí. "A co tvá křídla? Už je to lepší?" Povzdechl si po chvilce ticha.

Hleděl jsem na něj a nakonec k němu došel. Křídla jsem už za sebou nevláčel. Nechal jsem je normálně jelikož ki z nějakého důvodu už poslouchali. Sedl jsem si mu jednoduše na klín protože mi to přišlo pohodlnější než gauč. Hleděl jsem mu do očí. "Byl jsem dole že jo." Řekl.jsem a sledoval jeho tvář. Vlastně jsem si sám sebe nedokázal představit jinde než dole. Natáhl jsem ruku a dotkl se opatrně a váhavě jeho tváře. "Nemysli na to, vždyť jsem se vrátil ne? Jsem tady. Vrátil jsem se kvůli citům. Vím to ze vzpomínek a taky z toho co jsem udělal. Řekl jsem tomu co mi dovolil se znovuzrodit že tě chci potkat.že mi na tobě záleží, že tě mám moc.rád." usmál jsem se na něj. Křídla jsem pomalu protáhl. "Takže spolu...můžeme znovu být ne?" Nejistě jsem se na něj koukl. Byl jsem tak drobný oproti němu. Zvědavý a něžný. Rozhodně jsem neměl tolik svalů co on. Byl jsem jiný. "Křídla jsou v pohodě." Koukl jsem se mu do očí.