Bar u Rudé tlamy

Překvapeně si ho prohlédl, když se mu posadil do klína, pak mu ale ruce obmotal kolem těla a v jedné ruce sevřel ono černé tričko, aby si jako nahmatal, že je opravdu tam, než se mu podíval do očí. Přikývl. "Byl." Odpověděl jednoduše a znovu nasadil lehký úsměv. Pak zelenovlásek natáhl svou ruku, a doktl se jeho teplé tváře. Jinyoung se vten moment jakoby úplně uvolnil. Protože prostě takhle to mělo být. On a Tae spolu. Nic jiného ve svém životě nepotřeboval. "Já si myslím, že bychom mohli." Usmál se s klidným výrazem na Taeho a dotkl se svou rukou té jeho, kterou se předtím dotkl jeho tváře a prohlédl si ji. "Jenom si budu muset zvyknout. Na to, že tu zase jsi, a na to, že vypadáš úplně jinak. Asi si to nepamatuješ, ale býval jsi vysoký. Skoro stejně jako já." Pousmál se, když si uvědomil, jak je Tae teď malý. "Tahle tvoje výška spíš vystihuje tvou povahu lépe, než ta předtím." Uculil se a rozcuchal mu vlasy. Trochu si ho na klíně ještě více přitáhl a objal ho. Přivřel oči a vydechl. "Nikdy bych nevěřil, že se tohle stane." Zašeptá do jeho trička a nepřestává se usmívat.

"Ty myslíš?" Uchechtl jsem se a pohlédl na naše ruce. Važně je jeho ruka o tolik větší? Ta moje se do té jeho může klidně schovat. "Vysoký? Já?" Nevěřícně jsem se na něj koukl. "Byl bych rád kdybych měl aspoň 170. Jak jsem mohl být vysoký skoro jako ty?" Upřel jsem na něj nechápavý pohled. Přitáhl si mě blíž a já ho nechal. "Nech mi ty vlasy, víš jak dlouho trvá je nastylizovat abych nevypadal jako dement?" Zamumlal jsem ale pousmál jsem se. "Já bych tomu taky nevěřil. Jediné co mě štve je, že si skoro nic nepamatuju. Nepamatuju si co se stalo, co jsme spolu prožili. Vadí mi to. Chci si vzpomenout." Zašeptal jsem. "Jak...jak dlouho vůbec budu žít? Co se stane až umřu?" Upřel jsem na něj zděšený pohled. 

Zasmál se a tím i odhalil své zuby. Po dlouhé době se mohl zase upřímně zasmát. "Ano, byl jsi vysoký. Ale teď jsi roztomile malý." Zazubil se na něj a znovu si prohlédl jeho obličej. "Ale prosimtě, nestěžuj si, takový jsi byl vždycky." Zamrkal a prohrábl jeho zelené vlasy. "Mohl bych ti pomoct si vzpomenout, jen budeme muset přijít na to, jak." Zamyšleně pohlédl do krbu. "Třeba kdybychom prošli skrz nějaké naše staré věci." pousmál se a rozhlédl se po místnosti. Pak vytřeštil oči. "Jsi smrtelný? Ale vždyť máš křídla a všechno." Zmateně se zamračil a pohlédl mu do očí.

Pořád mi hrabal do vlasů. Očividně ho to bavilo. Chytil jsem mu ruku a okamžitě ji z mých vlasů stáhl. "Řekl jsem ti abys mi je nechal." Zamumlal jsen se snažil se vlasy upravit tak jak byli ještě před chvílí než ho začali zajímat. "Staré věci? Které? Nechceš mě doufám hodit do toho krbu." Řekl jsem když jsem sledoval jeho pohled. "Ano, jsen smrtelný. Možná mám křídla ale je to.jen z toho důvodu že moje matka. Moje přítomná matka je anděl." Zašeptal jsem. Uvědomil jsem si to až teď. "Ona je.nesmrtelná ale já ne. Já jsem pořád z poloviny člověk. Nevím jak bych se mohl stát nesmrtelným." Zašeptal jsem. "Nejsem démon jako předtím. Možná mi trochu toho co jsem měl předtím zůstalo ale nesmrtelnost ne." Zašeptal jsem. "Takže teď máš aspoň větší důvod mě chránit." Smutně jsem se usmál. 

S úsměvem sledoval, jak si chlapec upravoval vlasy. "No věci jako, třeba naše stará ložnice, tam je vše, co jsi vlastnil. Mohl by sis při tom vzpomenout." pokrčil rameny. Pak jeho úsměv znovu zmizel a jeho oči zesmutněly. "Smrtelník? Takže o tebe budu muset přijít znovu?" Zamumlal a posadil Taeho na gauč vedle sebe. Sám se postavil a přešel ke krbu. Pohledem přejížděl po plamenech a praštil pěstí do kamenného vrchu krbu. "Má to tedy vůbec cenu? Celý život chci být jen s tebou, a když se mi vrátíš, je to jen tak dočasně?" Zavrčel tiše a cítil jak se jej zmocnil smutek.

"Třeba moje andělské já je silnější. To se dozvím až později. Ryu. Notak." Ryu. To je jeho jméno. Pamatuju si ho. Posadil mě vedle sebe na gauč a já se na něj ublíženě podíval. To není fér. Já chci na klín. Cukl jsem sebou když praštil do krbu. Vstal jsem a došel k němu. "Zeptám se na to matky ano? Já nevím jak to se mnou je. Třeba se to teprve projeví. Uvidím třeba přestanu stárnout. Ryu. Víš jak moc si přeju zůstat s tebou. Vzpomenout si. Určitě jsem se nenarodil znovu jen tak." Řekl jsem a přitiskl se k němu. Objal jsem ho a zavřel oči. "Prosím poslouchej mě Ryu. Navíc teď tu přece jsem." Řekl jsem tiše. "Za pár dní mám narozeniny. Bude mi osmnáct. To je den kdy se uvidí zda stárnu." Zašeptal jsem. "A do té doby, tu jsem s tebou. Budeme čekat a uvidíme"

S těžkým srdcem vzdychl. Otočil se a sevřel Taeho v pevném objetí. Věděl, že to byl on, jenom to bylo jiné. Avšak když zavřel oči a násál Taeho vůni, znovu se uklidnil. Dokud jej do nosu netrefil i pach Taeho nyní už zaschlé krve. "Měl by ses umýt." Zamumlal a položil si bradu na jeho hlavu. "Dobře, zeptej se jí. A já bych taky mohl něco udělat." Tu druhou větu si řekl spíše pro sebe, nechtěl Taeho strašit temnou démonickou magií, která tmavovláskovi probíhala hlavou, jen aby přišel na způsob, jak zůstat se svým milovaným navždy. Pak se odtáhl a prohlédl si ho. Stále ho však držel za ramena. "Nezvládl bych, projít si tím znovu, rozumíš mi? Nikdy jsem to nezvládl." Koukl mu do očí a pak mu věnoval dlouhou pusu na čelo, než si ho k sobě zase blízce přitáhl. "Nachystám ti vanu." Řekl a neochotně se od Taeho odtáhl. Pak se otočil k odchodu z místnosti.

Hleděl jsem na něj a pak pomalu přikývl. Jo umýt bych se měl. Takhle to je hrozné. "Rozumím ti. I když si budeš muset zvykat na mou nynější podobu." Zašeptal jsem. Usmál jsem se na něj. Vlastně. Teď mi tak nějak došlo co jsem to celou dobu hledal. Byl to on, protože teď konečně jsem měl pocit že jsem ho našel. Že jsem našel to co jsem hledal. I ten polibek na čelo byl tak něžný a příjemný. Já za ním hleděl. Nakonec jsem si trochu pokusil protáhnout křídla. Tvrdá zaschlá krev popadala na podlahu. Hrozně mě všechno bolelo. Sedl jsem si na tu lodlahu a nechal na ní křídla klesnout taky. "Bolí to." Zašeptal jsem si pro sebe. Už jsem chtěl být ve vaně, ale nevěděl jsem jak se tam vůbec vejdu s těmito křídly.

Jakmile vyšel z obýváku, zatočil za roh a prošel dlouhou, tmavou chodbou, až k dveřím jedné z mnoha koupelen v domě a otevřel je. Vešel dovnitř a rozsvítil světlo. Pohlédl na bílou vanu se zlatým lemováním, na zlatých nohách, které měly tvar noh nějakého ještěra, zřejmě draka. Natáhl se ke kohoutku a spustil teplou vodu. Několikrát do proudu strčit ruku, aby správně zateplil vodu, tak aby nebyla moc horká, ale ani studená. Nechal vanu napustit a stále trochu zaraženě ji sledoval. Pak do ní přidal pěnu a do košíčku vedle vany nachystal různá mýdla a šampóny. Nechal tedy vanu napustit a potom odešel zpátky do obýváku, kde uviděl Taeho, který seděl na zemi. Pomohl mu vstát a prohlédl si jeho křídla. Povzdechl si a koukl mu do očí. "Zvládneš to sám?" Zeptal se a hlavou kývnul směrem ke koupelně. "Mohlo by to trochu bolet, když budeš nešikovný. Soudím, že to bolí už teď." Znovu si dlouze povzdychl a stále ho držel za ruku.

Celou dobu jsem seděl na zemi a civěl z okna. Křídla mě bolela. Nevěděl jsem proč ale bylo to nepříjemné. Možná kvůli tomu že jsem na křídla zkrátka nebyl zvyklý. Vrátil se a já se zvedl a došel k němu. "Bolí to." Zašeptal jsen a slabě zamával křídly která byla jednou tak velká jako já. Stiskl jsem mu ruku a zoufale se na něj koukal. "Asi mi budeš muset pomoct. Pomužeš mi?" Pokusil jsem se na něj usmát, ale místo toho jsem ve tváři úplně zrudl. Už jen ta představa že mi bude pomáhat do vany mě donutila se neuvěřitelně stydět.