Bar u Rudé tlamy

Když se probudil, protáhl se a až pak otevřel oči. Uvědomil si, že Tae není na posteli a když se posadil, zjistil, že není ani v ložnici. Zívnul si a rozhlédl po místnosti s rozcuchanými vlasy. "Tae?" Zvolal hlasitě, ale nic neslyšel. Kouknul z okna a zjistil, že den už je v plném proudu. "To je divné." Zamumlal a vstal. Vyšel z pokoje a sešel schody do hlavní haly. "Tae?!" Zavolal a rozhlížel se po zelenovláskovi. "Kde jsi?" Zarazil se, když neslyšel žádnou odpověď, tak se šel podívat do kuchyně. Normálně to tak bývalo, že se Tae probudil dřív, jelikož tmavovlásek si vždy rád pospal. A ten ho pak našel v kuchyni, kde už se ládoval nějakou sladkou snídaní a vždy měl připraveno i pro Jinyounga. Jenže tentokrát Tae nebyl ani ve veliké kuchyni. Zvolal Taeho jméno ještě jednou a ještě hlasitěji, dokud v něm nezačal narůstat nepříjemný pocit, že není není v pořádku. "O co sakra jde?" Zamumlal a vyběhl z domu, jen v triku a kalhotách ze včera, i když bylo venku chladno a trochu deštivo. Spozoroval zelenovlasého chlapce, vzálujicího se od vchodu a tak za ním doběhl. "Tae, kam to jdeš? Máš školu nebo něco? Nebo sis chtěl jít pro věci? To ale můžeme udělat spolu, ne?" S nadějí v hlase, že toto je přesně to, co Tae chtěl udělat, ho chytl za ruku, abyho zastavil a starostlivě si ho prohlédl.

Převlékl jsem se do černého trička od něj a vydal se pomalu ven. Během chvíle jsem byl mokrý od deště. A pak jsem slyšel kroky. Ještě jsem zrychlil ale to už mě chytil za ruku a já se zastavil. Otočil jsem se k němu a zoufale na něj hleděl. "Ryu, já...nejsem jako předtím chápeš? Ty si na mě nezvykneš, neustále se budeš užírat tím že jsi mě zabil. Ani nevíš jaké to je. Uvědomění že jsem byl mrtvý a najednou zase žiji, připadám si...jako zombie." Z očí se mi spustili slzy. "Spoustu se toho na mě nezměnilo, ale já...Nemůžu s tebou zůstat když je to takhle. Ani.nevíme jestli budu moct žít." Řekl jsem a vytrhl se mi. Vzal jsem svého plyšového králíčka a vtiskl mu ho do rukou. "Opatruj ho pro mě." Stoupl jsem si na špičky a políbil ho na tvář. Pak jsem se otcool a rozběhl se k bráně.

Zmateně ho sledoval a nevnímal déšť, který byl stále silnější, dokud nebyl úplně mokrý a cítil pramínky vody stékající od jeho hlavy až po paty. Vrtěl hlavou, jakoby nechtěl přijmout jedinou věc, kterou říká. "Předtím jsi mi říkal, jak moc jsi chtěl být se mnou a jak jsi mě měl rád a já myslel že to chceš. Je mi jedno jestli vypadáš jak vypadáš, jsi to ty. Nemůžeš mě znovu opustit." Ke kapkám deště se nyní přidaly i jeho slzy, které mu stékaly po tvářích a jeho oči rychle nabíraly zrudlou barvu od breku. Chytl plyšovou hračku a nevěřícně na něj hleděl. "Tohle nemůžeš udělat." Zašeptal a začal se třást napůl zimou a napůl strachem, že ho znovu ztratí. Byl si jistý, že tentokrát by to už nezvládl. Jakoby se zasekl. Tak hrozně moc chtěl křičet, kopat kolem sebe a máchat rukama, běžet za ním. Ale nezmohl se na nic jiného než jen plakat a stát na místě. Cítil se slabý, unavený a jeho srdce jakoby se rozpadlo na několik malých kousků, když sledoval jak se od něj chlapec rozběhl. Utíká přede mnou. Zabil jsi ho. Odehnal jsi ho. Nesnáší tě. Jsi nicka. Odehnals jedinou osobu, která tě kdy měla ráda a jen svou vlastní vinou. Nezasloužíš si ho. Všechny tyto myšlenky mu proudily hlavou a on se cítil stále slabší a slabší. Jakoby jej ovládal už jen smutek a únava. Nevydržel to, nemohl. Ztratil veškerou sílu, i když se zrovna probudil, a zhroutil se k zemi do kaluže. Zavřel oči a cítil se, jakoby jej vtahovalo samo peklo, ale ne jako démona, ale jako hříšníka. Cítil se na pokraji a ještě hůř, protože nedokázal dělat nic jiného, než sledovat, jak ho jeho milovaná osoba opouští. Už podruhé. "Tae.." zašeptal roztřeseným hlasem.

"Právě protože tě mám rád nemůžu být s tebou. Neustále bys myslel na to že jsem zemřel." Zašeptal jsem. "A že jsi to byl ty. Já jsem rád že jsem tě udělal šťastného alespoň na jednu.chvíli." Už jsem byl u brány. Viděl jsem jak se zhroutil. Bolelo mě srdce. Nemůžu.přece jen tak odejít když k němu cítím tyhle city. Chtěl jsem se vrátit ale přede mnou přistálo cosi. Bílá andělská křídla a modré vlasy až ke kolenům. Hleděla na Ryua na zemi. Očividně jí země démona vůbec nevadila.  Byla to konec konců zahrada Ryua. "Takže to jsi mi unesl syna. Ty prohnilý démone!" Zavrčela. Vyděšeně jsem na ní zíral. "Ale.mami to není tak jak si myslíš." Zašeptal jsem zoufale. Ona se na mě zamračila. "Tae nech toho ano?" Já na ní zoufale hleděl a nakonec se rozběhl zpět k Ryuovi. Moje matka už použila kouzlo. Ze zad mi vyrostla křídla. Nedovolím jí to. Objal jsem ho a dostal to přímo mezi lopatky. Nepamatoval jsem si toho moc. Jen jak jsem se zhroutil na Ryua s bolestným "Au" a hrůzou v očích. Moje matka něco zakřičela ale já ji neslyšel. Vlasy mi v okamžiku vybledli a ztratily veškerý lesk. "Černá." Vyjekla. "Ty...on...vy dva." Vyhrkla než se v hrůze rozplynula. Něco proběhlo branou a zaštěkalo. Kříženec vlka a psa. Young . Fenka přiběhla až k nám a zoufale do mě šťouchala čumákem. "Ryu." Zašeptal jsem. "To bolí! Vyndej ten nůž! Vyndej ho." Zašeptal jsem a hleděl na něj očima které ztráceli lesk.

Se zavřenýma očima už jen pomalu čekal na totální vysílení a pak smrt. V jeho příbadě by ho však nečekala smrt, ale zřejmě věčné zatracení. Havou mu probíhalo tolik zmatených myšlenek a vzpomínek, cítil se, jakoby na zemi ležel hodiny. Začal se více třepat a pak uslyšel neznámý hlas. Otevřel oči a víčka se mu stále třepala. "Přišla si pro mě smrt?" zašeptal, pak však uviděl, jak k němu přiběhl zelenovlasý chlapec a objal Jinyounga, který sebou okamžitě trhl. Stále neměl moc síly,avšak uvědomil si co se stalo. A to ho nakoplo. Jakoby někdo vystřelil, posadil se a sledoval místo, na kterém se nacházela osoba, která se však rozplynula. Pak se podíval na chlapce, který mu nyní ležel v klíně, s rozpjatými křídly, vybledlými vlasy, pletí a psem, který u Taeho stál. "Tae- co to? TAE!" Zatřásl chlapcem, ten však vypadal, jakoby ani nevnímal. "Co ti to provedla?" Zašeptal s vyděšeným pohledem. Nebyl silný na to, postavit se, stále byl roztřesený a slzy prostě nevěděly jak se zastavit. Stále byl v šoku, nemohl však nechat Taeho zemřít. I kdyby Jinyoung měl, prostě musel něco udělat. Vyčerpat své síly, vymačkat ze sebe poslední kapky energie, udělat cokoliv, jelikož i bez něj, Tae před sebou ještě stále měl život. Pro Jinyounga byl ale Tae jeho život, proto se tedy rozhodl. Během vteřiny z něj skoro vytryskla křídla a jeho podoba se změnila na démonní. "Nenechám tě umřít. Ne znovu a ne takhle." Zašeptal a rozpjal svá křídla. Necítil se, že by zvládl let, a tak jen křídla nechal rozpjatá nad Taem, aby na něj přestalo pršet a začal říkat neznámá slova. Znělo to skoro jako nějaký hadí jazyk. Cítil v puse pach krve. "Prosím." zašeptal a chlapce políbil na rty. Když se od něj zase odtáhl, všiml si dvou nohou, které před ním stály. Neodhodlal se podívat osobě do tváře, uslyšel však nad sebou hlas muže. Mluvil na něj tím zvláštním jazykem. Jinyoung pouze přikývl a pak se se slzami v očích podíval na Taeho. Tmavovlásek cítil, jak z jeho úst i nosu teče krev, ale byl si jistý tím, že to je krev, až když nějaká ukápla na chlapce v jeho klíně. "Oko za oko, zub za zub." Řekl onen muž, jež stál nad oběma chlapci a Jinyoung znovu přikývl. Pak zavřel oči a pevně sevřel Taeho. Ucítil palčivou bolest a tak nahlas zařval. Ozval se zvuk jakéhosi trhání a tmavovlasý démon nemohl přestat křičet. Pak uslyšel jak něco spadlo k zemi. Dýchal zrychleně a stále cítil onu hroznou bolest. Pak uslyšel zvuk mrsknutí, a muž zmizel. Tmavovlásek nemohl přestat brečet, avšak jedno uklidnění zde bylo. Tae zase chytal barvu v tváři a vypadal živěji. Avšak tmavovlásek, jež držel chlapce v náručí utrpěl neskutečné škody na své démonní podobě. Více než polovina jednoho jeho obrovského křídla byla utrhnuta a teď se povalovala na zemi. V dešti a kaluži kolem se všude rozplývala krev a Jinyoung se vysíleně shrbil. "Tae.. Můžeš žít." Zašeptal roztřeseným hlasem a cítil, jak v jeho křídle a celém těle pulzovala nesnesitelná bolest. "Můžeš jít. Máš před sebou celý život." Zachraptěl a zavřel oči.

Probrala mě vůně krve. Pootevřel jsem zoufale oči. "Ryu." Zašeptal jsem a vyhledal jeho ruku. "Co to...tvoje křídla!" Vyhrkl jsem a hned se posadil až moc prudce. Točila se mi hlava ale to jsen teď ignoroval. "Ryu tvoje křídla, tvoje krásná křídla. Co ti to udělala? Proč ti to udělala! Ryu. Prosím vrať je. Vrať si je." Proudem mi tekli slzy.  "Ryu." Vzal jsem kus jeho křídla a zoufale se ho snažil nějak dostat tam kam patřil. Ale netušil jsem jak ta křídla opravit. Zašeptal on musel mít křídla. Musel. Pro mě. Pro nás. "Ryu." Rozvzlykal jsem se. Svíral jsem v rukou jeho křídlo jako bych doufal že se mu vrátí tam kam má. "Ryu nikam nejdu. Chci být s tebou. Miluju tě." Zašeptal jsem. "Prosím. Miluji tě Ryu." Vzlykal jsem.

Taehyung kolem něj začal poskakovat, on však jen klečel, se svěšenou hlavou, křídlem a tou druhou půlkou a se zavřenýma očima. Jeho dech ubíral na rychlosti, jakoby usínal. Potom uslyšel něco, co ho bodle u srdce jako nůž a jen tiše vzlykl. "Neopakuj to prosím." Zašeptal a zavrtěl unaveně hlavou. Tento černovlasý démon se rozhodl obětovat kus své démonní moci pro svého milovaného, což pro něj mohlo být těžké, ale nebylo, když šlo o Taeho. Jen k němu zvedl pohled a smutně se pousmál. "Taky tě hrozně miluju, jenom potřebuju, abys žil. Abys tu byl a abys byl šťastný." Jeho hlas se stále třepal a on měl pocit, že se každou chvílí snad poblije bolestí. Prohlédl si Taeho obličej. Byl tak smutný, že se na něj dlouho nedokázal dívat. Zkusil se postavit, ale nešlo to. "Ta krabička, kterou jsem předtím nechal na stolku v obýváku. Možná, že tam je něco, co by-" odmlčel se a vydechl. Unaveně zamrkal a ztratil vědomí, což následovalo i pád k zemi, přímo na zraněné křídlo.

"Co nemám opakovat? Myslím to.vážně." Zašeptal jsem zoufale. Poslouchal jsem ho a on pak padl k zemi. "Ryu!" Vykřikl jsem zděšeně. "Ryu. Bože, Ryu." Zoufale jsem na něj hleděl. Okamžitě jsem vstal a rozběhl se dovnitř do domu.najít lahvičky s tekutinami. Určitě ram bude něco co mu pomůže. To chtěl říct. Že tam bude nějaká co mu pomůže a.já mu věřil. Nějaká tam musí být. Začal jsem se lahvičkami prohrabávat a číst si účinky co měli abych našel ten.správný a brzobse ki to podařilo. Byla to průhledná modrá.tekutina vonící po jakýchsi květinách. Okamžitě jsem běžel zpátky.abych mu pootevřel ústa a nalil do nich tekutinu. Sledoval.jsem jeho křídlo a opravdu. Za.chvíli mu křídlo dorostlo. Úlevně jsem se rozvzlykal. Přitiskl jsme se k jeho tělu a roztáhl nad.námi moje. Křídla aby na nás tolik nepršelo. "Ryu. Miluji tě. Mrzí mě že se ti toto stalo. Tak moc mě to mrzí." Šeptal jsem

Všechno začalo být hrozně rozmazané a on se cítil jako slepý, hluchý, jediné co cítil byl pach krve a palčivá bolest. Propadal se temnotě a brzy by už nebyl návrat cesta zpátky, kdyby však v ústech neucítil pachuť, která se lila do jeho krku, stejně tak i se zbytky krve, která se v jeho ústech a nose nacházela. Cítil další, možná ještě horší bolest, která pulzovala celým křídlem a cítil se, jakoby mu nateklo a mělo každou chvílí prasknout, což samozřejmě asi nebude možné. Zamrkal očima a pohlédl na tvář nad sebou. "Tae.." Zašeptal a rozkašlal se, jelikož by se jinak asi zadusil posledními zbytky krve v krku, která už pomalu přestávala téct. "To jsi to udělal." Zachraptěl a opřel se o lokty, aby se trochu nadzvedl. Natočil hlavu ke svému křídlu, které leželo pod ním. "Je celé?" zmateně se koukl Taemu do očí a utřel si hřbetem ruky pusu, když už ho začal otravovat pach krve přímo pod nosem. "Tys.. tys mi ho vrátil zpátky." Zamumlal a s obrovskou námahou se posadil. Objal menšího chlapce, i když jeho tělo se stále třáslo, a cítilo pomalu odcházející avšak stále výraznou bolest. "Proč jsi to udělal? Mohl jsi jít." Sklopil pohled.

Pozoroval jsem ho a ve chvíli kdy se zeptal jsem už otevíral pusu. "No já..." Začal jsem ale to už se koukl na svoje křídlo a objal mě. Zamrkal jsem. "Já ti chtěl pomoct." Zašeptal jsem jen. "Nikam nejdu." Vyhrkl jsem okamžitě. "Rozmyslel jsem si to. Zkrátka chci zůstat s tebou. Miluji tě. Nedokážu ty city jen tak ztratit i když jsem se nově narodil. Potřebuju tě." Zašeptal jsem zoufale. "Vrátil." Zašeptal jsem "abych.mohl být s tebou. S milovanou osobou." Zašeptal jsem zoufale. Tiskl jsem se k němu a.chvěl se. "Koukal jsem se na něj a pak se pousmál. "Koukal jsem a bude tady pouť." Zašeptal jsem a z očí mi tekli drobné slzy. "Můžeme tam jít spolu... Prosím. Půjdeme tam spolu?" Zašeptal jsem. Sevřel jsem mu jeho ruce a sledoval jeho tvář.