Cukrarna Zukotsu

Dnes sem byl dost brzy v cukrárně .Měl sem hodně objednávek a meli mi sem dnes dat nového učně .byl sem zvědaví .otevřel sem kolem šesté ráno jako každý den.byl sem na to zvyklí ale měl sem to rád .stihl sem udělat dva dorty ale chyběli mi ještě dva a pár dalších zákusků . Nikdo tu takhle ráno nebývá proto sem měl čas a klid na vše kolem .jen sem tiše čekal až se otevřou dveře abych se koukal na mého nového pomocníka.pokud bude spolehliví a bezproblémovoi tak budu spokojený taky sem býval učeň..ale u svého táty.

Týden jsem chodil do školy a teď přišel můj první týden na praxi. S mojí matkou se to zhoršovalo.  A lék ještě navrch zdražili. Teď jsem stál před cukrárnou a hleděl na nápis. Pak jsem pomalu otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Byl tam jeden prodavač co prodával zákusky a někdo kdo teď zmizel za dveřmi do kuchyně. Přešel jsem k tomu prodavači. "Ehm." Zahuhňal jsem. Pohlédl na mě. "Měl bych tu mít praxi. Prosím můžete zavolat někoho kdo to tu má na starosti?" Ten muž se zadíval zase na výlohu, nebo, nekoukal na ní celou dobu? Koukl se vůbec na mě. Zafoukal vítr od větráku a muž se proletěl na konec místnosti. Vyjekl jsem. Byl to jen papír, asi reklama.  Zůstal jsem na zemi kam mě ten panák shodil když mi spadl na obličej a tam zůstal vyjukaně sedět.

Zmizel sem v kuchyni než sem zaslechl nějaký hluk ..utřel sem si ruce a vydal se do prodejny..uviděl sem nějakého chlapce na zemi a reklama co jsem tam měl ležela bůh vy kde..,,OH..jsi v pořádku ? Nestalo se ti nic ?" Doběhl sem k němu a podal mu ruku aby sem mu pomohl vstát,,Copak tu děláš? Počkat..ty jsi ten učeň nemám pravdu?" Usmál sem se ,,já jsem majitel teto cukrárny.Jmenuji se Minoru Sono Zukotsu.." usmál sem se a zvedl ho ,,jsem rád že jsi tady...už je to dýl co mi sem někoho poslali " usmál sem se ..Chtěl sem vypadat milé..posunul sem si brýle na nose a došel pro ten kus papíru..a dal ho do vilohy aby tu nepřekážel.

Myslel jsem si že budu působit jako šašek. Zvlášť s mýma vlasama. Ale tenhle cukrář se mnou jednal tak jemně. Pomalu jsem se jeho pomocí postavil. "Děkuji" řekl jsem a mírně se na něj usmál. "Totiž chci říct dobrý den." Začal jsem zmatkovat. "Ano já mám tady mít praxi. Jsem Sakiteru Misaki Yamada prosím postarejte se o mě, totiž, zaučte mě, totiž..."  moje tváře čím dál tím víc rudly. Pořád jsem myslel na dvojsmysli. Chytil jsem se za hlavu a zoufale se zahleděl na zeď. "Chci říct, bude mi potěšením s vámi pracovat pane Zukotsu."

Zasmál sem se jeho zmatkovani a zarazil ho,,Uklidni se ..Nemusíš být nervózní.Pojd zamnou ukážu ti kde si můžeš nechat věci .pracuju tu sám takže tu budeme jen my dva.Tak Misaki-kun pojď semnou " usmál sem se a ukázal sem mu na menči šatnu ,,Vezmi si zástěru ..a půjdeme do kuchyně..mam ještě dvě objednávky na dort a na košíčky s polevou a věnečky ..dort se jen ozdoby a promaze ostetni se upeče..naučím tě to a pokud nebudeš neco vědět a nebo umět tak se mě zeptas..nepouštějí se do ničeho co nezvladnes i když myslím že ty jsi velmi chytrý chlapec" usmál sem se a čekal než se prevlekne

Na jeho slova jsem jen kýval a pak se převlékl. Byl tohle už druhý rok co jsem studival akorát praxe kde jsem byl předtím byla strašná a já zažádal o přestoupení. A tak mě dali sem. "Budu se snažit." Zaseptal jsem a  došel až k němu.  Čekal jsem na nějakou práci. Na něco co by mi řekl. Uměl jsme péct dobře a dělal jsem to rád. "Také bych tuse měl na odpolední pracovat jako číšník." Zašeptal jsem a usmál se na něj.

Vidal sem se do kuchyně,,No..pomůžeš mi ozdobyt ty dorty..má to být na narozeniny 9leteho hlapce a holčičky .Takže ..nechám to na tvé fantazii..jen si vyber jakej chceš dělat..pro kluka nebo holku..pak uděláme těsto na věnečky ..to zabere nejdýl." Řekl sem a vyndal zatím krémi barevné krémy a korpusi.,,Ano slyšel sem ." ,,Dyztak..můžeš se ptát na co kolik co bytě zajímalo .Není nic na co by ses ptát nemohou" řekl sem a otočil se na něj 

Přikývl jsem. "Dobře." Miloval jsem zdobení dortů byla to jedna z mých oblíbených činností. Řekl jsem že bych rád pro holčičku a vzal si růžový a bílý krém, potom růžový a bílý marcipán a potravinářské barvivo. Napřed jsem obarvil marcipán a potom dvěma krémy zdobil dort. Hleděl jsem na svou práci tiše a potichu se usmíval. Z marcipánu jsem udělal malou princeznu a na té si dal obzvlášť záležet. Pak jsem udělal pár žlutých kytiček a i těma ozdobil rdort.

Dal sem se do práce..vzal sem si zelený  fondán ..on dělal s marcipán email ale já s fondanem..nebyl to velký rozdíl ale fondán byl méně sladký .Potáhl sem dort tím a uhladil ..na ten dort sem udělal malinký dynosauri vodu a stromi polevou sem ozdobyt vodu..modrá polena byla viborna jako voda..zelená tu jsem si ale musel namichat a tim byla tráva.uzasne ..krásné a originální.podival sem se na chlapcovo dílo a jeme sem ho poprllacal po hlavě ,,Krásné ..máš talent " usmál sem se a dal oba dorty do lednice aby ztuhli..,,teď..máš zkušenosti z odpalováním testem?na věnečky ?" Zaorálek sem se..hodně druhaku to neuměla tak se raději ptám 

Poplácal mě po hlavě a já překvapeně zamrkal a pak se na něj zahleděl. "Je mi šestnáct, prosím šéfe neplácejte mě po hlavě jako malé dítě." Zašeptal jsem.  Pak jsem odvrátil tvář. "Několikrát jsem pekl věnečky doma. Musím doma dělat vše, moje pěstounka je vážně nemocná a já jí musím pomáhat. Musím vydělat peníze. pracuju u nás v květinářství. Ona má leukémii. A já nevím co mám dělat ona je to to jediné co mi zbývá, jediná osoba co mám a je pro mě důležitá, nesmím o ní přijít. Mopji praví rodiče ujížděli na drogách a to je..." V očích se mi objevili slzy a já si k nim okamžitě zajel a utíral. "Není žádný dárce kostní dřeně a operace je tak...drahá."

Minoru Sono Zukotsu

,,OH promiň..síla zvyku..já sem..takoví ten..ochranářského typ..omlouvám se a nemusíš mi říkat šéfe ..Můžeš mi říkat Minoru nebo Sono " usmal sem se ale pak..sem poslouchal to co říkal ,,To..je zlé..A ano...je to drahé.." zamyslel sem se..operace stala opravdu hodně to by si tu vydělal tak za tři roky..ale..no..pomoct mu mohu..(.já sem tak starostliví člověk) ,,Uvidíme..myslím ze to nebude tak těžké..jaký je vlastně..vhodný dárce?" Začal o své rodině a ja..abych taky něco mohl ,,můj otec zemřel na rakovinu a moje mamka měla autonehodu..nechápal sem se zplnoletnit a zůstala mi tahle cukrárna.proto jsem tu sám a nikdo tu není..ale ..slušně to tu vydělává..takze peníze nejsou problém .mohu ti dávat výplatu každý týden tím pádem budeš mít víc peněz a tím blíž budeš k léků ..nebo možná k dárci " řekl sem a koukal na nej

"Ale to nejde, Sensei." Řekl jsem mu na toněj. Přece nejde abych svému nadřízenému říkal jménem. "Dárce není. Neche jít, všichni chtějí za darování kostní dřeně peníze, nemám je." Zašeptal jsemjsem. "Nemáme už peníze ani na pronájem, dlužíme nájemci hodně peněz. Já se snažím ale jsem moc mladý." Zašeptal jsem. "Příjmu jakoukoli práci. Všechno. Jen aby se moje maminka mohla uzdravit." Zašeptal jsem. "Jinak přijde sociálka a já půjdu zpět do dětského domova."  Řekl jsem zoufale ale pak v mých očích svitla naděje. "Byl bych vám hrozně vděčný Sensei!" Vyhrkl jsem a okamžitě padl na kolena a uklonil se. "Mockrát vám děkuji'"

Minoru Sono Zukotsu

Usmál sem se byl teď..šťastný..,,Neděkuj vím jaké to je..mít nemocné rodiče..můj táta..umřel kvůli tomu že nebyl dárcem.kdyby byl mohl tu ještě být." Řekl sem a pak sem jen zamrkal když si klekl,,Ježíši kryste zvedni se ..neklekej s předemnou nejsem bůh " řekl sem a zvedl ho,,Jakej dárce je pro tvou..maminku nejlepší..pod jakou krevní skupinu spadá ? " Já měl AB což byla vzácná ale dosti vyhledávaná .,,Operace vyjde tak na 10000 plus výdaje za tu nemocnici .hmm..možná dalších deset nebo jen pět ?" Zamyslel sem se..možná..by to šlo nějak zařídit aby to bylo co nejdříve..protože...čím dál tím menči šance,,Mohli bysme..se domluvit na pár bodech..ale první ta skupina"

"Maminka má...krevní skupinu A." Zašeptal jsem. "Chtěl jsme jí darovat svou kostní dřeň ale já jsem moc mladý." Zase mi začali téct slzy. Zvedl mě ze země a já se na něj zoufale zahleděl. "Tolik peněz nikdy neseženu." Zašeptal jsem. "Asi budu muset jít pracovat do bordelu a obětovat se trochu jinak." Sklonil jsem hlavu. Moje maminka byla teď v nemocnici a jestli brzo neseženu peníze. Umře. Zahleděl jsem se na cukráře. A pak ho zoufale obejmul a rozbrečel se úplně. Po dlouhé době jsem se s někým podělil o tuhle věc a vylil si srdce.  "Udělám cokoliv jen prosím, pomozte mi zachránit mou maminku."

Takže ..A což znamená..že já bych také mohl.Hmm..zajimavé ,,Ne nikam na takové místo pracovat nepudes a říkal sem že ti pomohu..." Povzdechl sem si ...ale udělal něco nečekaného..objal mě já ho tedy taky jeme objal,,Uděláme to..takhle...Nechám tě tu pracovat..ale..peníze co potřebuješ ti dám najednou..a..řekl bych že bych byl i vhodné dárce ale .." odmlčel sem se a koukal se kolem,,Budeš mi sem chodit pomáhat .Je těžké tu být sám a zvládat to tu klid když to tu mám rád .A třeba bych ti tu mohl zařídit normální praci a tak bys už nikam jinam na praxi nemusel.Co ty na to...?"zeptal sem se bylo to lepší než nic a ...tolik peněz na ruku odnikoho jen tak nedostane .

Hleděl jsem na něj jako na poslední záchranu a v očích mi hořela naděje. On byl moje naděje. Jediná. "Jak jsem řekl udělám cokoliv. Kdybyste tam se mnou po práci zašel do nemocnice podívat se na ní. Byl bych vám neskutečně vděčný." Zašeptal jsem. "Viděl byste jak na tom je." Koukl jsem se na hodiny.bylo devět a tady tedy čas otvírat. "Pokud to nevadí ujmu se teď té role číšníka." Řekl jsem a vydal se znovu do šatny a už na sebe hodil oblečení. Potom jsem otevřel okna a vyvětral, doplnil zboží a ceduli otočil na otevřeno.

Minoru Sono Zukotsu

Prikyvl sem a usmal sem se,,Dobrá chopil se toho a ..já po zavírače stebou zajedu do nemocnice ." Oznámil sem a nechal ho jít otevřít a připravit to tam.Ja mezitím začal dělat věnečky ..Přišel první zákazník .Chtěl první doslrt ..byl to nádherný růžovo bílí doslrt s růží ..byl to malí svatební dort .On měl viridelit převzetí jestli je vše v pořádku a pak určit cenu podle toho kolik vážil což bylo napsáno na lístečků stačilo si to najít v knížce která ležela na pultu .Já dodělával těsto na věnečky a dával to péct .Pak sem mu mohl jít pomáhat do předu .Šel sem se ale nenápadně kouknout jak mu to de.

Přišel nějaký mladík a podal mi papír s objednávkou. Přečetl jsem si to a s úsměvem na něj kývl, vzal jsem dort a začal hledat knihu kterou jsem po chvíli našel. Zvážil jsem dort a řekl mu cenu. On mi podal peníze a dort si odnesl. Za chvíli tu byla nějaká rodinka. Přišli ke mě a žádali o rezervaci. Dovdl jsem je k jejich stolu a vyřídil objednávky. Udělal jsem jim kávu. Pak jsem došel do kuchyně a položil objednávku na stůl před Senseie. "Tady to chtějí čerstvé." Řekl jsem. Byl to veliký pohár se zmrzlinou a šlehačkou, dvakrát. Já se pak rychle vrátil zpět k pultu.

Ano vedl si skvěle.Usmal sem se a šel nabrat ten poháry.ctyri Kopecký zmrzliny každá jiná chuť...šlehačka politá čokoládou a posílána malinu barevníky krupinkami se sušenou a trubičkou.Viborna zmrzlina ..nahoru přijdou ještě tři druhy ovoce..jahody pomeranče a banán.tenhle pohár si tu dávalo hodně lidí a tak sem to už uměl úplně perfektně 

Zrovna jsem se věnoval jednomu malému chlapečkovi kdyze přinesl zmrzlinu a já ji hned odnesl. Chlapec si řekl o jeden čokoládový dort. Ten jsem mu prodal a dál se věnoval narozeninové skupince lidí co přišli. Usmíval jsem se na ně, povídal si s nimi a nenápadně že by to nikdo nepoznal jim nabízel to co jsme zrovna měli. A tak jsem jim toho prodal docela dost. Oni pak spokojeně odešli. Já se koukl do kuchyně a došel k němu. "Zatím mi to jde dobře." Usmál jsem se na něj.

Usmíval sem se protože byl opravdu šikovný .Udělal sem vše co bylo potřeba a pak sem šel k němu mu pomáhat,, Seš opravdu šikovný takového pomocníka sem tu neměl dlouho budu rád když tu zůstaneš...a pokud budeš chtít ..můžeš i na smlouvu " usmál sem se ale to už si přišli pro ty dva dorty.Dosel sem pro ně a ty sem prodal sám .Pak se to tu nachvili vyprázdnili ale mezitím sem si vislechl pochavli které byli smerovany chlapci.,,Zákazníci si tě vychvaluji" usmál sem se a pohladil ho po vlasech a zmizel sem za dveřmi kuchyně

Jednal jsem tak jak to daný zákazník potřeboval, byli typy hostů a někteří byli opravdu oříšek. Ale já vždycky jednal s klidem a útěchou v hlase. Jemně jsem se na ně usmíval a jak jsem poznal tak se mi to vyplatilo. On mě pak pohladil po vlasech a zmizel zase v kuchyni. Takhle jsem pracoval do zavírací doby. Pak jsem se šel převlíct a došel k němu. "Mohli bysme teď prosím do nemocnice?" Zeptal jsme se ho tiše. Nechtěl jsem ho nutit tam chodit ale on byl moje naděje.

Uz bylo po pracovní době a ja sem jen utiral stolu a uklízel poslední věci..došel sem se taky převléct a pak už byl u mě,,půjdeme...vezmu tě tam autem...nepůjdeme pězky " usmál sem se a vedl ho k autu..samozřejmě sem zamkl a zaplatit alarm než sem odešel..jemu sem ukázal jak ho zapnout i vypnout aby vedel.moje auto stálo jen kousek takže SME tam byli během pár minut a to už sem ho nechal nastoupit dopředu a vyjel směr nemocnice..odsud byla asi 20 minut daleko.

Celou cestu autem jsem byl naprosto potichu, třásl se a sotva jsme zastavili. Vyletěl jsem z auta a i jemu Co nejrychleji pomohl a pak už šel do nemocnice. Řekl jsem za kým jdu a pak se vydal do pokoje za mou pěstounkou. Otevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř. Vypadala snad ještě hůř než předtím. Když mě viděla, pousmála se a zamávala mi. Vrhl jsem se k ní a chytl ji za ruku v očích slzy. "Doktoři mi řeklo že mi nezbývá moc času zlatíčko." Pousmála se na mě. "Slib mi že se postaráš o květinářství." Usmála se a já zakroutil hlavou. "Sehnal jsem dárce maminko. Neodcházej, neponechávej mě tu samotného." Vzlykal jsem a dotáhl k posteli Senseie. "Tady je."

Minoru Sono Zukotsu

Vystoupili sme a on mě táhl už do vnitra nemocnice a rovnou do pokoje jeho matky ...počkal sem až mě vezme dovnitř a zahleděl se na jeho matku.Zarazil sem se ...tu paní sem znal..když byl můj otec na živu chodila do cukrárny dost často s tátou si rozuměli byla častá zákaznice ale po jeho smrti tam chodila málo kdy možná si myslela že sem to nakonec zavřel jak sem byl mladý ale ..je velmi možné že mě pozná dost si semnou povídala a taky mi říkala o svém ..synkovi ale nikdy ho tam nevzala,,Dobrý den jsem Minoru Sono Zukotsu" pozdravil sem vypadala opravdu špatně asi bylo vážně dobře že sem to přijmul,,Budu velmi rád že vám budu moct pomoct " uklonil sem se.Mel bych být vhodný dárce " dodal jsem ještě ...teď ještě domluva s doktorem a je to .

Žena se na něj vyčerpaně usmála. "Minoru. Vyrostl jsi od doby co jsem přestala navštěvovat cukrárnu." Šeptala a mě hladila po tváři. "Teď lituji že Saki tam se mnou nikdy nešel, jsem ráda že u tebe pracuje. A teď k tvému návrhu. Opravdu si cením toho že mi chceš pomoct a byla bych velmi ráda pokud by se ti to nakonec povedlo. Pokud tě moje tělo přijme, budu schopná zase vychovávat Sakiho. Můj život bude mít smysl." Usmála se. Otočil jsem svou uplakanou tvář na Senseie. "Sono-Sensei. Mockrát vám děkuji."

Pamatovala si mě usmál sem se a přikývl,,rád vám pomohu.Budu rád když zachránil někoho jako jste vi.Byla jste na me vždy hodná '' usmál sem se ,,Teď..mě omluvte já jdu promluvit s doktorem " usmál sem se a vydal se za doktore.Tam sem strávil půl hodiny na testech a podepsal sem nějaké papíry..byl sem vhodný dárce jen aby to její tělo přijmuli modlil sem se za to.Nakonec sem se vrátil k nim na pokoj i s doktorem ,,Tak myslím že operace by SME provedli zítra pokud souhlasí obě strany" řekl doktor a já sem se na oba jen usmál .

Mezitím co on byl u doktora, já byl se svou pěstounkou která se na mě smutně usmívala. A pak se vrátil. Moje maminka se usmála a kývla a tak mu doktor ustlal na vedlejší posteli. Já tam byl do doby než jsem musel odejít. 

Moje maminka se usmála na Minoru. "Takže on má oraxi u tebe to jsem ráda že moje žádost nebyla marná." Řekla a usmála se ještě víc. "Chtěl bys něco vědět?"

Postel hned vedle jeho maminky ..aspoň SME si mohli chvíli povídat ,,Ano..je velmi šikovný..můj táta by to také ocenil..kdyby tu byl" povzdechl sem si a pak sem se pousmál ,,Něco vědět ? Co  je to?" Zeptal sem se..netušil sem co tím myslela..

Málo lidí vědělo o tom že táta umřel protože neměl dárce.A ještě min lidí ví o mamce

"Ano Saki má veliký talent a má oči výtvarníka." Usmála se. "Skvěle i aranžuje květiny a teď se opravdu snaží." Pohlédla na něj. "Jsi jeho Sensei a tak by bylo dobré něco vědět o jeho rodině ne? Chci ti to říct. Saki o tom neví. Jeho rodiče brali drogy." Zašeptala. "Neměli peníze a Sakiho hodili do děcáku slabě po porodu. A ons e bojí lidí. Ber prosím ohled na to že se bojí ale zároveň je výborný číšník což je zvláštní." Zasmála se. "Ale líbí se mi jak je cílevědomý."