Cukrarna Zukotsu

Usmíval sem se protože byl opravdu šikovný .Udělal sem vše co bylo potřeba a pak sem šel k němu mu pomáhat,, Seš opravdu šikovný takového pomocníka sem tu neměl dlouho budu rád když tu zůstaneš...a pokud budeš chtít ..můžeš i na smlouvu " usmál sem se ale to už si přišli pro ty dva dorty.Dosel sem pro ně a ty sem prodal sám .Pak se to tu nachvili vyprázdnili ale mezitím sem si vislechl pochavli které byli smerovany chlapci.,,Zákazníci si tě vychvaluji" usmál sem se a pohladil ho po vlasech a zmizel sem za dveřmi kuchyně

Jednal jsem tak jak to daný zákazník potřeboval, byli typy hostů a někteří byli opravdu oříšek. Ale já vždycky jednal s klidem a útěchou v hlase. Jemně jsem se na ně usmíval a jak jsem poznal tak se mi to vyplatilo. On mě pak pohladil po vlasech a zmizel zase v kuchyni. Takhle jsem pracoval do zavírací doby. Pak jsem se šel převlíct a došel k němu. "Mohli bysme teď prosím do nemocnice?" Zeptal jsme se ho tiše. Nechtěl jsem ho nutit tam chodit ale on byl moje naděje.

Uz bylo po pracovní době a ja sem jen utiral stolu a uklízel poslední věci..došel sem se taky převléct a pak už byl u mě,,půjdeme...vezmu tě tam autem...nepůjdeme pězky " usmál sem se a vedl ho k autu..samozřejmě sem zamkl a zaplatit alarm než sem odešel..jemu sem ukázal jak ho zapnout i vypnout aby vedel.moje auto stálo jen kousek takže SME tam byli během pár minut a to už sem ho nechal nastoupit dopředu a vyjel směr nemocnice..odsud byla asi 20 minut daleko.

Celou cestu autem jsem byl naprosto potichu, třásl se a sotva jsme zastavili. Vyletěl jsem z auta a i jemu Co nejrychleji pomohl a pak už šel do nemocnice. Řekl jsem za kým jdu a pak se vydal do pokoje za mou pěstounkou. Otevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř. Vypadala snad ještě hůř než předtím. Když mě viděla, pousmála se a zamávala mi. Vrhl jsem se k ní a chytl ji za ruku v očích slzy. "Doktoři mi řeklo že mi nezbývá moc času zlatíčko." Pousmála se na mě. "Slib mi že se postaráš o květinářství." Usmála se a já zakroutil hlavou. "Sehnal jsem dárce maminko. Neodcházej, neponechávej mě tu samotného." Vzlykal jsem a dotáhl k posteli Senseie. "Tady je."

Minoru Sono Zukotsu

Vystoupili sme a on mě táhl už do vnitra nemocnice a rovnou do pokoje jeho matky ...počkal sem až mě vezme dovnitř a zahleděl se na jeho matku.Zarazil sem se ...tu paní sem znal..když byl můj otec na živu chodila do cukrárny dost často s tátou si rozuměli byla častá zákaznice ale po jeho smrti tam chodila málo kdy možná si myslela že sem to nakonec zavřel jak sem byl mladý ale ..je velmi možné že mě pozná dost si semnou povídala a taky mi říkala o svém ..synkovi ale nikdy ho tam nevzala,,Dobrý den jsem Minoru Sono Zukotsu" pozdravil sem vypadala opravdu špatně asi bylo vážně dobře že sem to přijmul,,Budu velmi rád že vám budu moct pomoct " uklonil sem se.Mel bych být vhodný dárce " dodal jsem ještě ...teď ještě domluva s doktorem a je to .

Žena se na něj vyčerpaně usmála. "Minoru. Vyrostl jsi od doby co jsem přestala navštěvovat cukrárnu." Šeptala a mě hladila po tváři. "Teď lituji že Saki tam se mnou nikdy nešel, jsem ráda že u tebe pracuje. A teď k tvému návrhu. Opravdu si cením toho že mi chceš pomoct a byla bych velmi ráda pokud by se ti to nakonec povedlo. Pokud tě moje tělo přijme, budu schopná zase vychovávat Sakiho. Můj život bude mít smysl." Usmála se. Otočil jsem svou uplakanou tvář na Senseie. "Sono-Sensei. Mockrát vám děkuji."

Pamatovala si mě usmál sem se a přikývl,,rád vám pomohu.Budu rád když zachránil někoho jako jste vi.Byla jste na me vždy hodná '' usmál sem se ,,Teď..mě omluvte já jdu promluvit s doktorem " usmál sem se a vydal se za doktore.Tam sem strávil půl hodiny na testech a podepsal sem nějaké papíry..byl sem vhodný dárce jen aby to její tělo přijmuli modlil sem se za to.Nakonec sem se vrátil k nim na pokoj i s doktorem ,,Tak myslím že operace by SME provedli zítra pokud souhlasí obě strany" řekl doktor a já sem se na oba jen usmál .

Mezitím co on byl u doktora, já byl se svou pěstounkou která se na mě smutně usmívala. A pak se vrátil. Moje maminka se usmála a kývla a tak mu doktor ustlal na vedlejší posteli. Já tam byl do doby než jsem musel odejít. 

Moje maminka se usmála na Minoru. "Takže on má oraxi u tebe to jsem ráda že moje žádost nebyla marná." Řekla a usmála se ještě víc. "Chtěl bys něco vědět?"

Postel hned vedle jeho maminky ..aspoň SME si mohli chvíli povídat ,,Ano..je velmi šikovný..můj táta by to také ocenil..kdyby tu byl" povzdechl sem si a pak sem se pousmál ,,Něco vědět ? Co  je to?" Zeptal sem se..netušil sem co tím myslela..

Málo lidí vědělo o tom že táta umřel protože neměl dárce.A ještě min lidí ví o mamce

"Ano Saki má veliký talent a má oči výtvarníka." Usmála se. "Skvěle i aranžuje květiny a teď se opravdu snaží." Pohlédla na něj. "Jsi jeho Sensei a tak by bylo dobré něco vědět o jeho rodině ne? Chci ti to říct. Saki o tom neví. Jeho rodiče brali drogy." Zašeptala. "Neměli peníze a Sakiho hodili do děcáku slabě po porodu. A ons e bojí lidí. Ber prosím ohled na to že se bojí ale zároveň je výborný číšník což je zvláštní." Zasmála se. "Ale líbí se mi jak je cílevědomý."