Kovárna u lesa

Ranní sluneční paprsky se konečně dobyli do dveří kovárny kde už delší dobu bylo spíše bouchání kovu o kov.  Otráveně jsem se narovnal a pohlédl na dveře kterými slunce pronikalo. Došel jsem ven a otočil ceduli že "Zavřeno" Na "Otevřeno." Pak jsem se vrátil zpět ke kování meče.  Bylo udivující že ho vůbec někdo chtěl v téhle době. Zchladil jsem ostří a pohlédl na svou práci.  Vypadal dobře.  Zabalil jsem ho do kůže a sedl si před vchod na lavičku a hleděl na cestu po které by měl přijet nový majitel meče který jsem teď ukoval.  Měl bych se kouknout ještě na hroby jestli jsou v pořádku.  Poslední dobou nebylo zrovna přívětivé počasí.  Vzal jsem si kus sýra a poplácal po hlavě krávu ve stáji která na mě spokojeně zabučela.  Následně jsem pohladil a dal nažrat svému koni.  Pak jsem se vrátil na lavičku.  Hleděl jsem dal na cestu.  Muž co si sem jezdil a bral ode mě meče a jiné věci,  nikdy mi neřekl jak se jmenuje. Všechno přede mnou tajil a tak jsem jednal stejně. Zajímalo by mě jestli někdy bude aspoň trochu přívětivý. Třeba dneska.  Stačilo by mi říct jen své jméno ale asi ani to se nedozvím. Nasadil jsem si klobouk a hleděl dál jako bych tu seděl už roky. 

Nastal další den, a Sebastian už je přestal počítat. Probudil se na gauči v malém bytě. Až potom nějaké době, co se zmateně koukal na zem, kde bylo plno kelímků a drobků, mu došlo, že přespal u kamaráda, kde se předtím odehrávala zřejmě nějaká oslava či party. Sebastian však měl problém s tím si na včerejší den vzpomenout a tak vstal a rozhlédl se. "Takový bordel." Zašeptal a uchechtl se. Hned na to sebou však trhl, když si uvědomil, že má zase splnit funkci převozníka od kováře ke svému překupníkovi a pak by se zřejmě měl stavit i v práci, pokud ho budou shánět. Koukl se na pracovní stůl, který se nacházel v rohu místnosti a vzal si do ruky i tužku. Něco na papír napsal a položil ho na konferenční stůl, tak aby šel vidět. "Tady Seb, pomůžu ti tu pak uklidit, mám nějakou práci. Příjemné vstávání." Přečetl to po sobě a tiše opustil byt. Na parkovišti před budovou stálo jeho matně černá Audi. Při pohledu na auto se mu vždy vykouzlil pohled na tváři. Trochu se ale proklínal, že se nejprve něčeho nenapil, jelikož se mu při nastupování do auta trochu zamotala hlava. Na to hned však zapomněl, jelikož mu došlo, že sebou má v autě vždy flašku s perlivou vodou, a vlastně plno dalších věcí. Vlastně se většinu času cítil spíš jako nějaký rodič, který má auto plné věcmi, které by měly splňovat potřeby jeho dětí. Nastartoval auto a vyjel z parkoviště. Hrozně rád jezdil autem, zvláště cestou k lesu, cesta totiž nikdy nebyla plná aut, ale spíše krásých výhledů, i když se vše zdálo trochu strašidelné a napjaté, jemu se zde líbilo. Cesta nebyla moc dlouhá, už jen protože Sebastian rád rychlou jízdu. Zaparkoval kousek od lesa, vedle kterého se rýsoval obrys budovy, v ranním světle podzimního slunce. Došel ke kovárně, kde už venku seděl na lavičce a jediné co si udělal bylo, že si nachystal peněženku a jediné co řekl, bylo "Dobré jitro." Věnoval mu pouze velmi krátký, letmý pohled a pak se znovu podíval ke kovárně, jelikož čekal, že to bude jako vždy. On mu dá objednávku a Sebastian mu dá peníze. Žádná věda. 

Chvíli trvalo než se konečně objevil kupující. Zajímalo by mě pro koho to všechno bere. Zvedl jsem se z lavičky a pohlédl na něj. Poprvé od dob co sem chodil jsem tak utákazal svůj obličej. "Dobré jitro." Odpověděl jsem a došel pro meč. V papírech co mi byli dodány bylo aby byl meč řádně překontrolován. Takže se na něj musel kouknout i on. Byla vidět moje práce, vždycky jsem meče jen zabalil a předal, teď to bylo poprvé co byla vidět přímo práce a on se na ní mohl podívat. Moje práce kterou jsem dělal už v osmnáctém století. Vyšel jsem ven a meč jemně držel v prstech. "Je to i naostřené jak bylo psané v papírech. Udělal jsem to podle papírů které mi byly dodány. Přesně, každý centimetr." Zvedl jsem meč proti slunci a zahleděl se na ostří. "V ostří je vidět odraz, ale je potřeba to opravdu hodně leštit. Jsou k němu papíry a je k němu potřeba doklad držitele zbraně." Zabalil jsem meč zpátky do látky a dával si záležet abych se neřízl, i moje vlastní krev mě vcelku vyprovokovala. I když k tomu už delší dobu nedošlo, stejně jsem z toho měl vcelku strach. Mohlo se to stát kdykoliv. Proto jsem byl tady. A sám, měl bych si konečně najít nějakou holku abych měl potomka a mohl v klidu umřít. S kolíkem v srdci.

Muž vždy vypadal tak vážně, dneska ho slyšel mluvit víc než kdy jindy. Jeho hlas byl zvučný a krásný, a Sebastianovi přišel povědomý, to však nechal stranou a jen přikývl a počkal, než se vrátí s mečem. Prohlížel si zbraň, a když se mu z meče odleskl paprsek slunce až do oka, pohledem uhl k peněžence, kterou měl nachystanou v ruce a jen přikývl. "Skvělá práce, jako vždy." Odvětil, když hledal nějaký doklad, který by mohl předložit, jelikož to on meč kupuje, a pak posílá dál. Nejprve z peněženky vytáhl hotovost a přepočítal to mezi prsty. Schválně tam teď přidal více, než měl původně platit, a nejprve podal chlapci peníze, až pak našel i průkazku, na které bylo napsáno Sebastian, a jelikož občanství požadovalo i přijmení, bylo to vlastně jen složené slovo, které mi tam dovolili, a to Greaper. I tu tedy podal obchodníkovi a pak už jen čekal, jestli je vše v pořádku.

Usmál jsem se. "Dělám to už od roku- teda, už hodně dlouho. Člověk se procvičí." Řekl jsem a vzal si od něj peníze a přepočítal je. Pousmál se. "Děkuju, potřebuju opravit střechu, už dlouho je v nepořádku, a taky hroby mojí rodiny. Dřív tu stála trochu jiná kovárna. Vzadu za touto je celá rodina Yoongi." Zašeptal jsem a schoval peníze. Pak jsem si vzal doklady. Prolistoval jsem to a málem se zhroutil, nikdy mi doklady neukazoval. Teď ale jo a já zíal na jeho jméno, na falešný datum narození, na fotky. "Můj...můj pra děda...mi o vás vyprávěl." Zašeptal jsem. "Nebo o někom z vaší rodiny. Yun...Yun Seon Yoongi." Zašeptal jsem a upřel na něj oči. Pokud to je opravdu on, musím být opatrný. Nesmím se prozradit, ještě že vzadu mám hrob aby to někomu nebylo podezřelé. "Nechcete...se jít na něj podívat? Určitě by ho to potěšilo, miloval někoho s vaším jménem. Říkal že byl nucený mít dítě, ale miloval vás." Vymýšlel jsem si. Říkal jsem to docela věrohodně takže mi to klidně mohl věřit. Nečekal jsem co řekne, vydal jsem se dozadu, chtěl jsem vidět jeho reakci. Vydal jsem se cestičkou ke skupince hrobů a stoupl si ke svému. Zahleděl jsem se na svoje jméno na náhrobním kameni.

Pousmál se, ale spíše věnoval svou pozornost jeho hlasu, který mu byl takovým zvláštním způsobem příjemný a povědomý. Pak se však zaposlouchal i do toho o čem mluvil, a když uslyšel známé jméno trochu sebou trhl a sklopil pohled. Chvíli šmátral v peněžence a vytáhl z ni celkem malou minci, na které bylo vyryto "S.Y" jako zřejmě nějaké iniciály dvou jmen. Mince vypadala velmi staře, avšak stále byla velmi zachovalá a hezká. Na okrajích měla drobné spirály, které ji zdobily z obou stran a ukázal mu ji. "Býval taky kovář." Pousmál se pro sebe. "Je to pravda, uhm znal jsem ho. Teda-" Vyvalí oči, když si uvědomí co řekl a jenom rychle zatřepe hlavou. "Teda ano, myslím, že tohle vyrobil on." Zamumlal a radši za ním rychle cupital. Bylo těžké mu vidět do obličeje, přes ten klobouk, a fakt, že Sebastian je tak vysoký. Koukl na náhrobek a přečetl si jméno. V ten moment ho zatížilo srdce, které se zdálo skoro vyléčené, ale nebylo. Sklopil pohled, když se mu vybavilo několik vzpomínek a cítil, jak se jeho oči zamlžovaly slzami, které se skupily celkem rychle. Několikrát zamrkal a snažil se co nejnenápadněji si slzy utřít rukávem, krátké posmrknutí však nezakryl. "Uh uh, něco mi to opravdu říká." Zamumlal a pohled nechal těžce sklopený k zemi.

Pohlédl jsem na něj.  Možná si na mě pamatuje.  Klekl jsem si K hrobu.  "Myslel jsem že budeš cítit že v tom hrobu nikdo není." Řekl jsem a sundal si klobouk.  Vítr mi okamžitě začal cuchat vlasy.  "Nebo že mě poznáš podle hlasu." Pohlédl jsem na něj a usmál se.  "Nebo si nepamatuješ mojí tvář? Či jsi na mě zapomněl a nemáš mě rád?" Pohled jsem upřel nahoru k obloze.  "Už delší dobu se po tomto světě potuluju a žiju v kovárně." Řekl jsem a pohlédl na něj.  Oči jsem měl mírně Rudé.  "K životu mě přivedl upír. Už nejsem člověk a nezemřu.  Ne jen tak." Přejel jsem si jazykem po horním rtů a odhalil tak tesáky. "Vlastně jsem tak napůl mrtvý." Zastrčil jsem si ruce do kapes.  Pořád jsem na něj ale hleděl.  Vlasy mi poletovali kolem obličeje. Vítr kolem nás foukal a já ho pozoroval.  Jaká bude jeho reakce?  Obejme mě? 

Trochu couvl, když se Yun odhalil a s mírně vykulenýma očima ho sledoval. Divil se, že mu hned nedošlo, že je to on, ale je pravda, že už to byla dlouhá doba. "Pamatuju. Ale.." Odkašlal si a pozoroval jeho tvář, která stále vypadala tak nevinně, jako před sta lety. "Ale taky si pamatuji, že jsi umřel. Držel jsem tvou ruku. Já- já nemůžu uvěřit, že jsem tu jezdil tak často a nikdy jsem to nepoznal." Zašeptal a stále ho nevěřícně sledoval. Vůbec nevěděl, co má dělat. Hrálo v něm tolik emocí, že cokoliv se snažil říct, skončilo jen jako dlouhý nádech a zmatené pohledy. Začal si všechno vybavovat, jakoby se to stalo včera. "Ale.. jaktože, jaktože jsi takhle krásný, teda, mladý?" Teprve teď se trochu otrkal, i když stále vypadal velmi zmateně a překvapeně, a přistoupil zase blíž. Trochu jsem se otřásl zimou, když mnou jako ostří meče profoukl studený vítr, který nám oběma cuchal vlasy, a červenal tváře. Nejistě k němu natáhl ruku, a položil ji na jeho tvář. Nebyl smrtelně ledový, což ho překvapilo, ale vlastně si i celkem ulevil. "Tohle je asi sen, že?" Povzdechl si po chvíli, když ho po tváři pohladil a pak ruku zase svěsil. "Mě se takovéhle dobré věci nedějou." Zašeptal a koukal mu do očí. "Prosím, řekni, že to není sen." Vrtěl hlavou, jakoby odmítal přijmout, že to není reálné, i když se mu to zdálo tak nereálné a nepravděpodobné. I tak, chtěl aby to byl on. "Proč jsi zůstal v kovárně?" Měl na srdci tolik otázek a vyřkl právě tuhle. Vnitřně na sebe nadával, jaký je idiot, že se zeptá zrovna takhle, ale na venek vypadal stále pouze zmateně, a možná i trochu radostně, ale to jen v jeho očích.

"Umřel jsem ale zase žiji. Ne tak jak bych si to přál ale žiji." Usmál jsem se jakoby vážně smutně.  "Tenhle život mi Vrátil mládí. Pokud jsi normální upír,  nedostaneš ho,  ale já byl proměněný krátce po své smrti.  Dostal jsem zpět mládí a teplotu. Mohu jíst normální jídlo.  Nic mi to ale nedá.  Žádné živiny. A když se týden nenapiju krve,  zemřu." Zašeptal jsem.  Pohlédl jsem na něj a na jeho dlaň která spočinula na mé tváři. "Není to sen." Řekl jsem okamžitě.  "Moje jméno je Yun Seon Yoongi.  Je mi třista jedna let.  Žiju tady protože jsem doufal že přijdeš.  že tě znovu uvidím.  Že tě obejmu.  Budu moct být s tebou. Zůstat s tebou.  Nic jiného už nechci.  Nic jiného nepotřebuju.  Jen zůstat s tebou.  Dovol mi to prosím i když... Asi se ti nebude chtít být s upírem." Zašeptal jsem smutně. "A až nechci ani abys viděl mou agresivitu když mám hlad. Abys viděl jak jsem nebezpečný."

 Prohlížel si každý detail jeho tváře, co měl na sobě, jeho těla a poslouchal ho. Na tváři mu hrál nevědomý úsměv. Nechal ho domluvit a zavrtěl hlavou. "Nemyslím si, že to, že jsi upír, je něco špatného. Nebo něco čeho bych se měl bát. Každý je něco. A taky." Odmlčel se na moment a chvilku mu jen koukal do očí. "A taky je to vlastně mnohem lepší. Upíři jsou nesmrtelní, že?" Jeho letmý úsměv se trochu rozšířil a on si prohrábl své černé vlasy. "Tentokrát už.. tentokrát už mě neopustíš." Zamumlal a trochu nejistě sklopil pohled, protože si zatím nebyl úplně vědom toho, co by měl dále udělat. Jako vždy však udělal něco, co už měl ve zvyku. Ať už je to sebehorší, či sebelepší rozhodnutí, nikdy by nezjistil, jestli to bylo špatné nebo dobré rozhodnutí, kdyby to nezkusil. Nebyl si úplně jasný, jestli to nebude Yunovi vadit ale došel o něco blíž a rozepjal své dlouhé paže, jako náznak objetí. Pak si ho sevřel blízko u hrudi a zavřel oči. "Já, i přes to jak zmatený teď asi vypadám, jsem šťastný." Zamumlal, protože měl potřebu ho nějakým způsobem ujistit a dále si ho držel blízko.