Kovárna u lesa

"Jsou to nesmrtelné zrůdy." Zašeptal jsem. Pak jsem se na něj překvapeně zahleděl a vzápětí se mu vrhnul do náruče a přitiskl se k němu. "Neopustím." Zašeptal jsem a jeho vůně mě praštila do nosu. Voněl tak hezky. Tak hezky a tak chutně. Pootevřel jsem rty a špičáky se mi prodloužili, mám takový hlad. Znovu jsem nasál jeho vůni a táhne zakňoural. Ne tohle nesmím! Nesmím ho kousnout! Ale já mám takový hlad. Oči jsem měl úplně rudé. Plné neutišeného hladu a touze po krvi. A pak sotva jsem se chystal konečně zakousnout mě něco chytilo za košili a odtáhlo od mého oběda.  Začal jsem sebou vztekle házet, rozhazovat rukama a sápat se po Sebastianovi.  Momentálně jsem ho viděl jako moc dobrý oběd i když ještě před chvílí bych ho tak rád obejmul. Přitiskl si mě k sobě vyšší muž a hleděl na mě. "Bože, bože, s tebou je to vážně těžké, jsou to pouhé dva dny a ty jsi už jako zvíře." Vztekle jsem zavrčel. Muž mě jednou rukou stále držel a druhou se představil Sebastianovi a prohlédl si ho od hlavy k patě. "Jsem Jackie Moonteri, Shinigami druhé úrovně, sběrač duší, těší mě. Vidím že ty jsi ten proslulý první smrťák co tu je od vzniku země. Nemáš brýle a můžeš stvořit jak smrt tak život, ale nemužeš oživit mrtvého. O tom většina z nás sní." Začal jsem sebou víc házet. "Zásobuji Yuna krvní. Řekl mi toho o tobě hodně." Usmál se a vzal odněkud velkou krabici a podal ji Sebastianovi. "Vydrží mu to na týden." Řekl a otevřel krabici s pytlíky plnými krve a označenými o jakou krevní skupinu se jedná a od koho byli odebrány, zda je ta osoba už po smrti nebo ne.

"Upíři nejsou zrůdy." Zamumlal a dále byl pouze potichu, jelikož se snažil vstřebat jeho vůni, která se zdála zvláštně jiná, a tak si na ni pomalu zvykal, což nebylo tak těžké, pokud šlo zrovna o Yuna. Cítil však zvláštní pocit, který v něm narůstal, když se začal Yun chovat jinak a otevřel oči hned v ten moment, kdy ho odtáhl jakýsi muž. Vylekaně na ně koukal, hlavně protože si muže nevšiml. Muž byl vysoký, ale ani ne tak jak Sebastian a tak se necítil nějak šíleně ohrožený, a o to méně, hned jak se mu představil. "A-ano to jsem já, Sebastian." Přikývl a stále trochu zmatený si od něj vzal krabici. Neprojevil nějakou přehnanou reakci, když uviděl sáčky s krví, spíš jen chápavě přikývl a obsah krabice si lépe prohlédl. "Eh, zní to jakobyste mi svěřoval kočku, nebo co." Trochu se uchechtl a koukl na Yuna, který měl oči úplně červené. "Vykastrovaný doufám není." Tohle bylo typické pro Sebastiana, nemístné vtípky. On si to však nějak nebral, a znovu se podíval na Yuna. Z krabice vytáhl jeden pytlík s krví a potěžkal si ho. "Asi bych ti to měl teď dát, co?" Nebyl úplně zvyklý na to, že by ho musel krmit krví, nikdy nikoho nekrmil krví, ani nevěděl, jak to má udělat. Nejistě tedy k němu natáhl ruku s pytlíkem a přemýšlel, co dál.

"Měl jsem ho na starosti.  Tak abych ho hlídal kdyby se něco stalo a on se rozhodl někoho napadnout." Řekl a a já sebou začal házet sotva jsem viděl krev jako rozzuřené zvíře.  V očích jsem měl slzy.  "Zatím vykastrovaný není." Oznámil.  "Prosím!" Zoufale jsem natahoval k balíčkům krve ruce.  Dřív než jsme si ho ale vzal,  Jackie mě předběhl.  Vzal si pytlík a roztrhl ho.  Nalil krev do kelímku.  Okamžitě jsem sebou začal úplně házet sotva jsem ji ucítil. Jackie pohlédl na pytlík.  "Aby jsi zjistil jestli vnímá, polož mu tyhle otázky." Pohlédl na mě.  "Jaká to je krevní skupina?  Komu patřila? Je ten člověk ještě naživu?" Zoufale jsem zakňoural.  "Krevní skupina A.  Patřila muži který je měsíc po smrti. Děj mi to." Jackie mě od sebe držel na vcelku bezpečnou vzdálenost. Tak abych mu nic neudělal. Povzdechl si a podal mi kelímek.  Okamžitě jsem ho do sebe obrátil. "Je důležité ho držet od sebe aby ti nic neudělal.  Kousnutí zrovna od něj je vážně nebezpečné. No nechám vám to tu.  Tak se užijte." Otřel jsem si rty a kelímek mi spadl na zem. Upřel jsem oči na svoje prsty od krve. Roztřásl jsem se.  "Většinou se takhle zhroutí." Řekl ještě Jackie než zmizel. 

Nebyl zrovna vystrašený, či vylekaný, jen mu vše co viděl přišlo hrozně nové. Ráno ani nevěděl, že jeho životní láska je vůbec naživu, a teď už by ho měl krmit krví, jinak mu rozkousne hrdlo. Trochu starostlivě si Yuna prohlížel a pak sledoval, jak pil krev z kelímku. "C-cože?" Zamumlal, při poslední větě, kterou od muže slyšel a uviděl, jak se Yun roztřásl. Ihned k němu přiskočil a chytl ho do náručí, aby ho podepřel, kdyby se opravdu chystal zhroutit. "Myslím, že by sis měl asi sednout, nebo něco." Zašeptal a vzal ho do náruče. Přišel mu hrozně lehký. Odešel od hrobů a posadil ho na lavičku před kovárnou, tak aby se kdyžtak opřel zády o stěnu kovárny, kdyby měl potřebu a na chvíli odskočil ke svému autu, které předtím ani nezamykal, protože tu stejně touto dobou moc lidí nebývalo, když měl Sebastian zrovna svou roli překupníka aneb převozce. Z auta vytáhl svoje vlastní pití, které tam vždy měl a minerálky se napil, asi jen protože se z nedávných událostí trochu zapotil. I s minerálkou přišel zpět k Yunovi a starostlivě si ho prohlížel. Natáhl k němu ruku s flaškou, jakože mu to nabízí. "Chceš nějak... přebít tu chuť?" Zamumlal, i když sám nevěděl, jestli má chuť krve rád, nebo ne.

Přitiskl jsem se k Sebastianovi a zoufale brečel.  "Já chci umřít!" vyhrkl jsem zoufale.  Zvedl mě a položil na lavičku.  Takhle se mi skoro dělalo špatně od žaludku z krve a před chvílí jsem jí přímo hltal a to byla tak nechutná a starší. Pak odešel a já se roztřásl ještě víc.  Bál jsem se že odešel kvůli tomu jaká jsem zrůda. Pak se ale Vrátil a já si od něj vzal pití. Hned jsem to všechno zapil a dál se chvěl ve vzlycích.  Přitiskl jsem se k němu.  "Sebastiane... Já už nechci.  Nebaví mě to.  Nechci být taková zrůda. Prosím udělej něco. Chci normálně žít! Nebo ne.  Dávno jsem měl být mrtvý.  Místo toho jsem zase jako devatenáctiletý kluk! Moje tělo by takové být nemělo.  Zemřel jsem když jsem byl starý.  A najednou jsem zase takovýhle." Zoufale jsem na něj hleděl.  "Vím že ty chceš abych tu byl ale já jsem... Dávno mrtvý." 

Trhl sebou a varovně vztyčil prst, hned jak ho posadil na lavičku. "Tohle už neříkej." Zašeptal, a pak vypadal trochu spokojeněji, když se Yun napil i minerálky a posadil se vedle něj, a hned na to se k němu přitiskl. "Nejsi zrůda. Znám plno upírů a plno i jiných stvoření. Rozhodně nejsi žádná špatná zrůda, jenom kvůli způsobu, jakým se živíš. Já bych si taky o sobě mohl myslet, že jsem zrůda, když mi je nařízeno vzít ženě s rakovinou život, i když má třeba malé děti a její milující manžel brečí v pokoji vedle ní, kde ji drží za ruku. Mohl bych se cítit jako zrůda, když malého chlapce srazí auto, a já jsem ten, kdo ho musí jeho rodičům vzít, i když je to jejich jediný chlapeček, který se jim po taové době povedl, protože si oba velmi přáli děti. Mohl bych se cítit jako zrůda za to, jak znám vvšechny příběhy tolika osob a stvoření, které jsem musel odnést pryč, od jejich milovaných, ale je to součást života. Smrt je tak stejně součástí života, jako udržovat se na živu, tím, že se živíš něčí krví. Je to úplně normální pud sebezáchovy, prostě reflex." Nadechl se a zase zavrtěl hlavou. "Nemluv takhle, není to nic strašného. Jsou i horší věci, Yune a to že se musíš párkrát týdně nakrmit krví, to rozhodně není jedna z nich. A jsem si jistý, že tě to rozhodně nedělá zrůdou, pokud je to něco, co děláš pro přežití, a ne třeba pro zábavu." Vzal jeho ruku do své velké dlaně a popletl jejich prsty. "Nikdo na tomhle světě není zrůda, pokud se úmyslně někomu nesnaží uškodit bez jiného důvodu." Zamumlal a koukl mu do očí. "A věř mi, znám mnoho horších typů upírů. Plno z nich jsou i mí přátelé, někteří, kteří se musí krmit nevychladlou kůží, někde nějakého uloveného zvířete, či člověka. Ale já je znám, a vím, že je to jen reflex jejich přirozeného bytí, jejich rasy. A kamarádím s nimi, protože to neznamená, že jsou zrůdy, a já ještě k tomu vím, že jsou to fajn osobnosti, což jsou jejich pravé já. To dobré, co v tobě je taky přetrvává, a to jsi ty." Pousmál se a cvrnknul ho do nosu.

Poslouchal jsem ho.  Bylo to tak smutné.  Chtělo se mi brečet z toho smutku.  Hleděl jsem na něj hrozně zoufale.  "Chudáci proč to... Musíš dělat.  Už jsem se ptal tenkrát,  ale tu otázku si říkám neustále dokola.  Já bych to nemohl dělat.  Nedokázal bych to." Zašeptal jsem smutně. "Nedokázal bych to dělat pro zábavu.  Už takhle z toho mám vždycky trauma.  Nechci tohle dělat.  Ostatní upíři to nemusí pít tak často,  ale já to prostě nedokážu vydržet.  Upírů jako jsem já je hrozně málo. A ti ostatní to nemusí pít tak často.  Vydrží bez krve treba tři týdny a já... Já jsem oproti ním hrozný.  Proto mám Jackieho.  Pracuje jako doktor a tak mi vozí krev z odběrů.  Vždycky odebere víc a schová mi to.  Jsem mu hrozně vděčný.  Jinak bych totiž musel zabíjet lidí a já to nechci a to ty přece víš že já jsem na tohle hrozná citlivka." Zašeptal jsem a pak se na něj překvapeně podíval. To dobré?  "Moje kovárna je v pořádku že?" Pak mi něco došlo.  "To jak jsem předtím říkal že jsem měl i přítelkyni a tak.  Není to pravda.  Já si to vymyslel.  Nikdy bych nedokázal podvést někoho koho miluji tolik jako tebe." Usmál jsem se na něj.  Nebo se o úsměv aspoň pokusil.  Miloval jsem ho.  Miloval jsem ho i teď a to se hned tak nezmění. 

"Proč to musím dělat?" Zasmál se. "To je snad jasné. Za prvé, takhle jsem nebyl stvořen. Na začátku jsem nebyl nic, prostě smrt, která každého smrtelníka jednou potká. A za druhé, pokud je mi někdo nařízen, je tam někde už zařízeno místo pro další duši, nemůžu to ignorovat, musím tomu stvoření vzít život. Nemůžu s tím nic udělat, smrt je úplně přirozená." Pokrčil rameny a pousmál se. "To dobré v tobě je tvoje kovárna?" Nadzvedl obočí a pak jen mávl rukou a zavrtěl hlavou. "Abych se ti přiznal, nějakou dobu po tvé smrti jsem si uvědomil, že svůj život ještě ukončit nemůžu, a ty sám víš, že jsem nerad sám. Ale poslyš, nevěděl jsem, že tě vlastně podvádím, nebylo to ani podvádění, myslel jsme, že jsi mrtvý a tak jsem se chtěl po nějaké době posunout dál, i když to bylo těžké, nějkou přítelkyni a pak i přítele jsem měl, ale i oni po nějaké době umřeli, a nebo jsme si prostě nesedli." Koukl na zem a sledoval jak vítr odfoukává napadané lístí z cesty. "Ale momentálně s nikým nejsem. Teda.." Zvedl k němu pohled a prohlédl si jeho oči. "Jsem, nebo ne?" Doufal, že řekne, že je, protože pak by znamenalo, že i přes to všechno, by Yun byl nadále schopný s ním být. I po takové době. 

"Celkem by mě zajímalo jak jsi byl vlastně stvořený. Nikdy jsi mi to neřekl." Pohlédl jsem na něj.  "Stejně bych nemohl být smrt. Ničilo by mě odvádět si lidi. Nedokázal bych u toho nebrečet." Řekl jsem.  Pak jsem ho poslouchal.  "Několikrát jsi sem přijel s nějakou odpornou ženskou nebo klukem. Ti kluci byli většinou větší než já. A byli odporní. Už jen protože jsem z nich cítil tebe. To bylo zvláštní.  Cítil jsem tebe ale ty jsi tam nebyl." Smutně jsem se na něj Koukal. "Nebo jako lépe řečeno byl,  ale já jsem slepý. Nikdy jsem nevěděl že jsi to ty." Řekl jsem tiše a úplně zoufale. "Mohli jsme spolu být tak dlouho. Já si nikdy nikoho nenašel.  Nebyl jsem toho schopný.  Věřil jsem že se zase sejdeme.  Že budu s tebou. Jen a jen s tebou." Pohlédl jsem na něj a vzal ho za ruce které jsem jemně stiskl. Měl jsem upíří sílu,  ale z nějakého důvodu se jen projevovala když jsem něco Koval.  Jinak jsem byl měkký a něžný. Takový jaký bych být neměl. Ne jako krvavá násoska. 

"Samozřejmě že jsi.  Jsi se mnou.  Miluji tě." Zašeptal jsem láskyplně.