Kovárna u lesa

Ranní sluneční paprsky se konečně dobyli do dveří kovárny kde už delší dobu bylo spíše bouchání kovu o kov.  Otráveně jsem se narovnal a pohlédl na dveře kterými slunce pronikalo. Došel jsem ven a otočil ceduli že "Zavřeno" Na "Otevřeno." Pak jsem se vrátil zpět ke kování meče.  Bylo udivující že ho vůbec někdo chtěl v téhle době. Zchladil jsem ostří a pohlédl na svou práci.  Vypadal dobře.  Zabalil jsem ho do kůže a sedl si před vchod na lavičku a hleděl na cestu po které by měl přijet nový majitel meče který jsem teď ukoval.  Měl bych se kouknout ještě na hroby jestli jsou v pořádku.  Poslední dobou nebylo zrovna přívětivé počasí.  Vzal jsem si kus sýra a poplácal po hlavě krávu ve stáji která na mě spokojeně zabučela.  Následně jsem pohladil a dal nažrat svému koni.  Pak jsem se vrátil na lavičku.  Hleděl jsem dal na cestu.  Muž co si sem jezdil a bral ode mě meče a jiné věci,  nikdy mi neřekl jak se jmenuje. Všechno přede mnou tajil a tak jsem jednal stejně. Zajímalo by mě jestli někdy bude aspoň trochu přívětivý. Třeba dneska.  Stačilo by mi říct jen své jméno ale asi ani to se nedozvím. Nasadil jsem si klobouk a hleděl dál jako bych tu seděl už roky. 

Nastal další den, a Sebastian už je přestal počítat. Probudil se na gauči v malém bytě. Až potom nějaké době, co se zmateně koukal na zem, kde bylo plno kelímků a drobků, mu došlo, že přespal u kamaráda, kde se předtím odehrávala zřejmě nějaká oslava či party. Sebastian však měl problém s tím si na včerejší den vzpomenout a tak vstal a rozhlédl se. "Takový bordel." Zašeptal a uchechtl se. Hned na to sebou však trhl, když si uvědomil, že má zase splnit funkci převozníka od kováře ke svému překupníkovi a pak by se zřejmě měl stavit i v práci, pokud ho budou shánět. Koukl se na pracovní stůl, který se nacházel v rohu místnosti a vzal si do ruky i tužku. Něco na papír napsal a položil ho na konferenční stůl, tak aby šel vidět. "Tady Seb, pomůžu ti tu pak uklidit, mám nějakou práci. Příjemné vstávání." Přečetl to po sobě a tiše opustil byt. Na parkovišti před budovou stálo jeho matně černá Audi. Při pohledu na auto se mu vždy vykouzlil pohled na tváři. Trochu se ale proklínal, že se nejprve něčeho nenapil, jelikož se mu při nastupování do auta trochu zamotala hlava. Na to hned však zapomněl, jelikož mu došlo, že sebou má v autě vždy flašku s perlivou vodou, a vlastně plno dalších věcí. Vlastně se většinu času cítil spíš jako nějaký rodič, který má auto plné věcmi, které by měly splňovat potřeby jeho dětí. Nastartoval auto a vyjel z parkoviště. Hrozně rád jezdil autem, zvláště cestou k lesu, cesta totiž nikdy nebyla plná aut, ale spíše krásých výhledů, i když se vše zdálo trochu strašidelné a napjaté, jemu se zde líbilo. Cesta nebyla moc dlouhá, už jen protože Sebastian rád rychlou jízdu. Zaparkoval kousek od lesa, vedle kterého se rýsoval obrys budovy, v ranním světle podzimního slunce. Došel ke kovárně, kde už venku seděl na lavičce a jediné co si udělal bylo, že si nachystal peněženku a jediné co řekl, bylo "Dobré jitro." Věnoval mu pouze velmi krátký, letmý pohled a pak se znovu podíval ke kovárně, jelikož čekal, že to bude jako vždy. On mu dá objednávku a Sebastian mu dá peníze. Žádná věda. 

Chvíli trvalo než se konečně objevil kupující. Zajímalo by mě pro koho to všechno bere. Zvedl jsem se z lavičky a pohlédl na něj. Poprvé od dob co sem chodil jsem tak utákazal svůj obličej. "Dobré jitro." Odpověděl jsem a došel pro meč. V papírech co mi byli dodány bylo aby byl meč řádně překontrolován. Takže se na něj musel kouknout i on. Byla vidět moje práce, vždycky jsem meče jen zabalil a předal, teď to bylo poprvé co byla vidět přímo práce a on se na ní mohl podívat. Moje práce kterou jsem dělal už v osmnáctém století. Vyšel jsem ven a meč jemně držel v prstech. "Je to i naostřené jak bylo psané v papírech. Udělal jsem to podle papírů které mi byly dodány. Přesně, každý centimetr." Zvedl jsem meč proti slunci a zahleděl se na ostří. "V ostří je vidět odraz, ale je potřeba to opravdu hodně leštit. Jsou k němu papíry a je k němu potřeba doklad držitele zbraně." Zabalil jsem meč zpátky do látky a dával si záležet abych se neřízl, i moje vlastní krev mě vcelku vyprovokovala. I když k tomu už delší dobu nedošlo, stejně jsem z toho měl vcelku strach. Mohlo se to stát kdykoliv. Proto jsem byl tady. A sám, měl bych si konečně najít nějakou holku abych měl potomka a mohl v klidu umřít. S kolíkem v srdci.

Muž vždy vypadal tak vážně, dneska ho slyšel mluvit víc než kdy jindy. Jeho hlas byl zvučný a krásný, a Sebastianovi přišel povědomý, to však nechal stranou a jen přikývl a počkal, než se vrátí s mečem. Prohlížel si zbraň, a když se mu z meče odleskl paprsek slunce až do oka, pohledem uhl k peněžence, kterou měl nachystanou v ruce a jen přikývl. "Skvělá práce, jako vždy." Odvětil, když hledal nějaký doklad, který by mohl předložit, jelikož to on meč kupuje, a pak posílá dál. Nejprve z peněženky vytáhl hotovost a přepočítal to mezi prsty. Schválně tam teď přidal více, než měl původně platit, a nejprve podal chlapci peníze, až pak našel i průkazku, na které bylo napsáno Sebastian, a jelikož občanství požadovalo i přijmení, bylo to vlastně jen složené slovo, které mi tam dovolili, a to Greaper. I tu tedy podal obchodníkovi a pak už jen čekal, jestli je vše v pořádku.

Usmál jsem se. "Dělám to už od roku- teda, už hodně dlouho. Člověk se procvičí." Řekl jsem a vzal si od něj peníze a přepočítal je. Pousmál se. "Děkuju, potřebuju opravit střechu, už dlouho je v nepořádku, a taky hroby mojí rodiny. Dřív tu stála trochu jiná kovárna. Vzadu za touto je celá rodina Yoongi." Zašeptal jsem a schoval peníze. Pak jsem si vzal doklady. Prolistoval jsem to a málem se zhroutil, nikdy mi doklady neukazoval. Teď ale jo a já zíal na jeho jméno, na falešný datum narození, na fotky. "Můj...můj pra děda...mi o vás vyprávěl." Zašeptal jsem. "Nebo o někom z vaší rodiny. Yun...Yun Seon Yoongi." Zašeptal jsem a upřel na něj oči. Pokud to je opravdu on, musím být opatrný. Nesmím se prozradit, ještě že vzadu mám hrob aby to někomu nebylo podezřelé. "Nechcete...se jít na něj podívat? Určitě by ho to potěšilo, miloval někoho s vaším jménem. Říkal že byl nucený mít dítě, ale miloval vás." Vymýšlel jsem si. Říkal jsem to docela věrohodně takže mi to klidně mohl věřit. Nečekal jsem co řekne, vydal jsem se dozadu, chtěl jsem vidět jeho reakci. Vydal jsem se cestičkou ke skupince hrobů a stoupl si ke svému. Zahleděl jsem se na svoje jméno na náhrobním kameni.

Pousmál se, ale spíše věnoval svou pozornost jeho hlasu, který mu byl takovým zvláštním způsobem příjemný a povědomý. Pak se však zaposlouchal i do toho o čem mluvil, a když uslyšel známé jméno trochu sebou trhl a sklopil pohled. Chvíli šmátral v peněžence a vytáhl z ni celkem malou minci, na které bylo vyryto "S.Y" jako zřejmě nějaké iniciály dvou jmen. Mince vypadala velmi staře, avšak stále byla velmi zachovalá a hezká. Na okrajích měla drobné spirály, které ji zdobily z obou stran a ukázal mu ji. "Býval taky kovář." Pousmál se pro sebe. "Je to pravda, uhm znal jsem ho. Teda-" Vyvalí oči, když si uvědomí co řekl a jenom rychle zatřepe hlavou. "Teda ano, myslím, že tohle vyrobil on." Zamumlal a radši za ním rychle cupital. Bylo těžké mu vidět do obličeje, přes ten klobouk, a fakt, že Sebastian je tak vysoký. Koukl na náhrobek a přečetl si jméno. V ten moment ho zatížilo srdce, které se zdálo skoro vyléčené, ale nebylo. Sklopil pohled, když se mu vybavilo několik vzpomínek a cítil, jak se jeho oči zamlžovaly slzami, které se skupily celkem rychle. Několikrát zamrkal a snažil se co nejnenápadněji si slzy utřít rukávem, krátké posmrknutí však nezakryl. "Uh uh, něco mi to opravdu říká." Zamumlal a pohled nechal těžce sklopený k zemi.

Pohlédl jsem na něj.  Možná si na mě pamatuje.  Klekl jsem si K hrobu.  "Myslel jsem že budeš cítit že v tom hrobu nikdo není." Řekl jsem a sundal si klobouk.  Vítr mi okamžitě začal cuchat vlasy.  "Nebo že mě poznáš podle hlasu." Pohlédl jsem na něj a usmál se.  "Nebo si nepamatuješ mojí tvář? Či jsi na mě zapomněl a nemáš mě rád?" Pohled jsem upřel nahoru k obloze.  "Už delší dobu se po tomto světě potuluju a žiju v kovárně." Řekl jsem a pohlédl na něj.  Oči jsem měl mírně Rudé.  "K životu mě přivedl upír. Už nejsem člověk a nezemřu.  Ne jen tak." Přejel jsem si jazykem po horním rtů a odhalil tak tesáky. "Vlastně jsem tak napůl mrtvý." Zastrčil jsem si ruce do kapes.  Pořád jsem na něj ale hleděl.  Vlasy mi poletovali kolem obličeje. Vítr kolem nás foukal a já ho pozoroval.  Jaká bude jeho reakce?  Obejme mě? 

Trochu couvl, když se Yun odhalil a s mírně vykulenýma očima ho sledoval. Divil se, že mu hned nedošlo, že je to on, ale je pravda, že už to byla dlouhá doba. "Pamatuju. Ale.." Odkašlal si a pozoroval jeho tvář, která stále vypadala tak nevinně, jako před sta lety. "Ale taky si pamatuji, že jsi umřel. Držel jsem tvou ruku. Já- já nemůžu uvěřit, že jsem tu jezdil tak často a nikdy jsem to nepoznal." Zašeptal a stále ho nevěřícně sledoval. Vůbec nevěděl, co má dělat. Hrálo v něm tolik emocí, že cokoliv se snažil říct, skončilo jen jako dlouhý nádech a zmatené pohledy. Začal si všechno vybavovat, jakoby se to stalo včera. "Ale.. jaktože, jaktože jsi takhle krásný, teda, mladý?" Teprve teď se trochu otrkal, i když stále vypadal velmi zmateně a překvapeně, a přistoupil zase blíž. Trochu jsem se otřásl zimou, když mnou jako ostří meče profoukl studený vítr, který nám oběma cuchal vlasy, a červenal tváře. Nejistě k němu natáhl ruku, a položil ji na jeho tvář. Nebyl smrtelně ledový, což ho překvapilo, ale vlastně si i celkem ulevil. "Tohle je asi sen, že?" Povzdechl si po chvíli, když ho po tváři pohladil a pak ruku zase svěsil. "Mě se takovéhle dobré věci nedějou." Zašeptal a koukal mu do očí. "Prosím, řekni, že to není sen." Vrtěl hlavou, jakoby odmítal přijmout, že to není reálné, i když se mu to zdálo tak nereálné a nepravděpodobné. I tak, chtěl aby to byl on. "Proč jsi zůstal v kovárně?" Měl na srdci tolik otázek a vyřkl právě tuhle. Vnitřně na sebe nadával, jaký je idiot, že se zeptá zrovna takhle, ale na venek vypadal stále pouze zmateně, a možná i trochu radostně, ale to jen v jeho očích.

"Umřel jsem ale zase žiji. Ne tak jak bych si to přál ale žiji." Usmál jsem se jakoby vážně smutně.  "Tenhle život mi Vrátil mládí. Pokud jsi normální upír,  nedostaneš ho,  ale já byl proměněný krátce po své smrti.  Dostal jsem zpět mládí a teplotu. Mohu jíst normální jídlo.  Nic mi to ale nedá.  Žádné živiny. A když se týden nenapiju krve,  zemřu." Zašeptal jsem.  Pohlédl jsem na něj a na jeho dlaň která spočinula na mé tváři. "Není to sen." Řekl jsem okamžitě.  "Moje jméno je Yun Seon Yoongi.  Je mi třista jedna let.  Žiju tady protože jsem doufal že přijdeš.  že tě znovu uvidím.  Že tě obejmu.  Budu moct být s tebou. Zůstat s tebou.  Nic jiného už nechci.  Nic jiného nepotřebuju.  Jen zůstat s tebou.  Dovol mi to prosím i když... Asi se ti nebude chtít být s upírem." Zašeptal jsem smutně. "A až nechci ani abys viděl mou agresivitu když mám hlad. Abys viděl jak jsem nebezpečný."

 Prohlížel si každý detail jeho tváře, co měl na sobě, jeho těla a poslouchal ho. Na tváři mu hrál nevědomý úsměv. Nechal ho domluvit a zavrtěl hlavou. "Nemyslím si, že to, že jsi upír, je něco špatného. Nebo něco čeho bych se měl bát. Každý je něco. A taky." Odmlčel se na moment a chvilku mu jen koukal do očí. "A taky je to vlastně mnohem lepší. Upíři jsou nesmrtelní, že?" Jeho letmý úsměv se trochu rozšířil a on si prohrábl své černé vlasy. "Tentokrát už.. tentokrát už mě neopustíš." Zamumlal a trochu nejistě sklopil pohled, protože si zatím nebyl úplně vědom toho, co by měl dále udělat. Jako vždy však udělal něco, co už měl ve zvyku. Ať už je to sebehorší, či sebelepší rozhodnutí, nikdy by nezjistil, jestli to bylo špatné nebo dobré rozhodnutí, kdyby to nezkusil. Nebyl si úplně jasný, jestli to nebude Yunovi vadit ale došel o něco blíž a rozepjal své dlouhé paže, jako náznak objetí. Pak si ho sevřel blízko u hrudi a zavřel oči. "Já, i přes to jak zmatený teď asi vypadám, jsem šťastný." Zamumlal, protože měl potřebu ho nějakým způsobem ujistit a dále si ho držel blízko.

"Jsou to nesmrtelné zrůdy." Zašeptal jsem. Pak jsem se na něj překvapeně zahleděl a vzápětí se mu vrhnul do náruče a přitiskl se k němu. "Neopustím." Zašeptal jsem a jeho vůně mě praštila do nosu. Voněl tak hezky. Tak hezky a tak chutně. Pootevřel jsem rty a špičáky se mi prodloužili, mám takový hlad. Znovu jsem nasál jeho vůni a táhne zakňoural. Ne tohle nesmím! Nesmím ho kousnout! Ale já mám takový hlad. Oči jsem měl úplně rudé. Plné neutišeného hladu a touze po krvi. A pak sotva jsem se chystal konečně zakousnout mě něco chytilo za košili a odtáhlo od mého oběda.  Začal jsem sebou vztekle házet, rozhazovat rukama a sápat se po Sebastianovi.  Momentálně jsem ho viděl jako moc dobrý oběd i když ještě před chvílí bych ho tak rád obejmul. Přitiskl si mě k sobě vyšší muž a hleděl na mě. "Bože, bože, s tebou je to vážně těžké, jsou to pouhé dva dny a ty jsi už jako zvíře." Vztekle jsem zavrčel. Muž mě jednou rukou stále držel a druhou se představil Sebastianovi a prohlédl si ho od hlavy k patě. "Jsem Jackie Moonteri, Shinigami druhé úrovně, sběrač duší, těší mě. Vidím že ty jsi ten proslulý první smrťák co tu je od vzniku země. Nemáš brýle a můžeš stvořit jak smrt tak život, ale nemužeš oživit mrtvého. O tom většina z nás sní." Začal jsem sebou víc házet. "Zásobuji Yuna krvní. Řekl mi toho o tobě hodně." Usmál se a vzal odněkud velkou krabici a podal ji Sebastianovi. "Vydrží mu to na týden." Řekl a otevřel krabici s pytlíky plnými krve a označenými o jakou krevní skupinu se jedná a od koho byli odebrány, zda je ta osoba už po smrti nebo ne.

"Upíři nejsou zrůdy." Zamumlal a dále byl pouze potichu, jelikož se snažil vstřebat jeho vůni, která se zdála zvláštně jiná, a tak si na ni pomalu zvykal, což nebylo tak těžké, pokud šlo zrovna o Yuna. Cítil však zvláštní pocit, který v něm narůstal, když se začal Yun chovat jinak a otevřel oči hned v ten moment, kdy ho odtáhl jakýsi muž. Vylekaně na ně koukal, hlavně protože si muže nevšiml. Muž byl vysoký, ale ani ne tak jak Sebastian a tak se necítil nějak šíleně ohrožený, a o to méně, hned jak se mu představil. "A-ano to jsem já, Sebastian." Přikývl a stále trochu zmatený si od něj vzal krabici. Neprojevil nějakou přehnanou reakci, když uviděl sáčky s krví, spíš jen chápavě přikývl a obsah krabice si lépe prohlédl. "Eh, zní to jakobyste mi svěřoval kočku, nebo co." Trochu se uchechtl a koukl na Yuna, který měl oči úplně červené. "Vykastrovaný doufám není." Tohle bylo typické pro Sebastiana, nemístné vtípky. On si to však nějak nebral, a znovu se podíval na Yuna. Z krabice vytáhl jeden pytlík s krví a potěžkal si ho. "Asi bych ti to měl teď dát, co?" Nebyl úplně zvyklý na to, že by ho musel krmit krví, nikdy nikoho nekrmil krví, ani nevěděl, jak to má udělat. Nejistě tedy k němu natáhl ruku s pytlíkem a přemýšlel, co dál.

"Měl jsem ho na starosti.  Tak abych ho hlídal kdyby se něco stalo a on se rozhodl někoho napadnout." Řekl a a já sebou začal házet sotva jsem viděl krev jako rozzuřené zvíře.  V očích jsem měl slzy.  "Zatím vykastrovaný není." Oznámil.  "Prosím!" Zoufale jsem natahoval k balíčkům krve ruce.  Dřív než jsme si ho ale vzal,  Jackie mě předběhl.  Vzal si pytlík a roztrhl ho.  Nalil krev do kelímku.  Okamžitě jsem sebou začal úplně házet sotva jsem ji ucítil. Jackie pohlédl na pytlík.  "Aby jsi zjistil jestli vnímá, polož mu tyhle otázky." Pohlédl na mě.  "Jaká to je krevní skupina?  Komu patřila? Je ten člověk ještě naživu?" Zoufale jsem zakňoural.  "Krevní skupina A.  Patřila muži který je měsíc po smrti. Děj mi to." Jackie mě od sebe držel na vcelku bezpečnou vzdálenost. Tak abych mu nic neudělal. Povzdechl si a podal mi kelímek.  Okamžitě jsem ho do sebe obrátil. "Je důležité ho držet od sebe aby ti nic neudělal.  Kousnutí zrovna od něj je vážně nebezpečné. No nechám vám to tu.  Tak se užijte." Otřel jsem si rty a kelímek mi spadl na zem. Upřel jsem oči na svoje prsty od krve. Roztřásl jsem se.  "Většinou se takhle zhroutí." Řekl ještě Jackie než zmizel. 

Nebyl zrovna vystrašený, či vylekaný, jen mu vše co viděl přišlo hrozně nové. Ráno ani nevěděl, že jeho životní láska je vůbec naživu, a teď už by ho měl krmit krví, jinak mu rozkousne hrdlo. Trochu starostlivě si Yuna prohlížel a pak sledoval, jak pil krev z kelímku. "C-cože?" Zamumlal, při poslední větě, kterou od muže slyšel a uviděl, jak se Yun roztřásl. Ihned k němu přiskočil a chytl ho do náručí, aby ho podepřel, kdyby se opravdu chystal zhroutit. "Myslím, že by sis měl asi sednout, nebo něco." Zašeptal a vzal ho do náruče. Přišel mu hrozně lehký. Odešel od hrobů a posadil ho na lavičku před kovárnou, tak aby se kdyžtak opřel zády o stěnu kovárny, kdyby měl potřebu a na chvíli odskočil ke svému autu, které předtím ani nezamykal, protože tu stejně touto dobou moc lidí nebývalo, když měl Sebastian zrovna svou roli překupníka aneb převozce. Z auta vytáhl svoje vlastní pití, které tam vždy měl a minerálky se napil, asi jen protože se z nedávných událostí trochu zapotil. I s minerálkou přišel zpět k Yunovi a starostlivě si ho prohlížel. Natáhl k němu ruku s flaškou, jakože mu to nabízí. "Chceš nějak... přebít tu chuť?" Zamumlal, i když sám nevěděl, jestli má chuť krve rád, nebo ne.

Přitiskl jsem se k Sebastianovi a zoufale brečel.  "Já chci umřít!" vyhrkl jsem zoufale.  Zvedl mě a položil na lavičku.  Takhle se mi skoro dělalo špatně od žaludku z krve a před chvílí jsem jí přímo hltal a to byla tak nechutná a starší. Pak odešel a já se roztřásl ještě víc.  Bál jsem se že odešel kvůli tomu jaká jsem zrůda. Pak se ale Vrátil a já si od něj vzal pití. Hned jsem to všechno zapil a dál se chvěl ve vzlycích.  Přitiskl jsem se k němu.  "Sebastiane... Já už nechci.  Nebaví mě to.  Nechci být taková zrůda. Prosím udělej něco. Chci normálně žít! Nebo ne.  Dávno jsem měl být mrtvý.  Místo toho jsem zase jako devatenáctiletý kluk! Moje tělo by takové být nemělo.  Zemřel jsem když jsem byl starý.  A najednou jsem zase takovýhle." Zoufale jsem na něj hleděl.  "Vím že ty chceš abych tu byl ale já jsem... Dávno mrtvý." 

Trhl sebou a varovně vztyčil prst, hned jak ho posadil na lavičku. "Tohle už neříkej." Zašeptal, a pak vypadal trochu spokojeněji, když se Yun napil i minerálky a posadil se vedle něj, a hned na to se k němu přitiskl. "Nejsi zrůda. Znám plno upírů a plno i jiných stvoření. Rozhodně nejsi žádná špatná zrůda, jenom kvůli způsobu, jakým se živíš. Já bych si taky o sobě mohl myslet, že jsem zrůda, když mi je nařízeno vzít ženě s rakovinou život, i když má třeba malé děti a její milující manžel brečí v pokoji vedle ní, kde ji drží za ruku. Mohl bych se cítit jako zrůda, když malého chlapce srazí auto, a já jsem ten, kdo ho musí jeho rodičům vzít, i když je to jejich jediný chlapeček, který se jim po taové době povedl, protože si oba velmi přáli děti. Mohl bych se cítit jako zrůda za to, jak znám vvšechny příběhy tolika osob a stvoření, které jsem musel odnést pryč, od jejich milovaných, ale je to součást života. Smrt je tak stejně součástí života, jako udržovat se na živu, tím, že se živíš něčí krví. Je to úplně normální pud sebezáchovy, prostě reflex." Nadechl se a zase zavrtěl hlavou. "Nemluv takhle, není to nic strašného. Jsou i horší věci, Yune a to že se musíš párkrát týdně nakrmit krví, to rozhodně není jedna z nich. A jsem si jistý, že tě to rozhodně nedělá zrůdou, pokud je to něco, co děláš pro přežití, a ne třeba pro zábavu." Vzal jeho ruku do své velké dlaně a popletl jejich prsty. "Nikdo na tomhle světě není zrůda, pokud se úmyslně někomu nesnaží uškodit bez jiného důvodu." Zamumlal a koukl mu do očí. "A věř mi, znám mnoho horších typů upírů. Plno z nich jsou i mí přátelé, někteří, kteří se musí krmit nevychladlou kůží, někde nějakého uloveného zvířete, či člověka. Ale já je znám, a vím, že je to jen reflex jejich přirozeného bytí, jejich rasy. A kamarádím s nimi, protože to neznamená, že jsou zrůdy, a já ještě k tomu vím, že jsou to fajn osobnosti, což jsou jejich pravé já. To dobré, co v tobě je taky přetrvává, a to jsi ty." Pousmál se a cvrnknul ho do nosu.

Poslouchal jsem ho.  Bylo to tak smutné.  Chtělo se mi brečet z toho smutku.  Hleděl jsem na něj hrozně zoufale.  "Chudáci proč to... Musíš dělat.  Už jsem se ptal tenkrát,  ale tu otázku si říkám neustále dokola.  Já bych to nemohl dělat.  Nedokázal bych to." Zašeptal jsem smutně. "Nedokázal bych to dělat pro zábavu.  Už takhle z toho mám vždycky trauma.  Nechci tohle dělat.  Ostatní upíři to nemusí pít tak často,  ale já to prostě nedokážu vydržet.  Upírů jako jsem já je hrozně málo. A ti ostatní to nemusí pít tak často.  Vydrží bez krve treba tři týdny a já... Já jsem oproti ním hrozný.  Proto mám Jackieho.  Pracuje jako doktor a tak mi vozí krev z odběrů.  Vždycky odebere víc a schová mi to.  Jsem mu hrozně vděčný.  Jinak bych totiž musel zabíjet lidí a já to nechci a to ty přece víš že já jsem na tohle hrozná citlivka." Zašeptal jsem a pak se na něj překvapeně podíval. To dobré?  "Moje kovárna je v pořádku že?" Pak mi něco došlo.  "To jak jsem předtím říkal že jsem měl i přítelkyni a tak.  Není to pravda.  Já si to vymyslel.  Nikdy bych nedokázal podvést někoho koho miluji tolik jako tebe." Usmál jsem se na něj.  Nebo se o úsměv aspoň pokusil.  Miloval jsem ho.  Miloval jsem ho i teď a to se hned tak nezmění. 

"Proč to musím dělat?" Zasmál se. "To je snad jasné. Za prvé, takhle jsem nebyl stvořen. Na začátku jsem nebyl nic, prostě smrt, která každého smrtelníka jednou potká. A za druhé, pokud je mi někdo nařízen, je tam někde už zařízeno místo pro další duši, nemůžu to ignorovat, musím tomu stvoření vzít život. Nemůžu s tím nic udělat, smrt je úplně přirozená." Pokrčil rameny a pousmál se. "To dobré v tobě je tvoje kovárna?" Nadzvedl obočí a pak jen mávl rukou a zavrtěl hlavou. "Abych se ti přiznal, nějakou dobu po tvé smrti jsem si uvědomil, že svůj život ještě ukončit nemůžu, a ty sám víš, že jsem nerad sám. Ale poslyš, nevěděl jsem, že tě vlastně podvádím, nebylo to ani podvádění, myslel jsme, že jsi mrtvý a tak jsem se chtěl po nějaké době posunout dál, i když to bylo těžké, nějkou přítelkyni a pak i přítele jsem měl, ale i oni po nějaké době umřeli, a nebo jsme si prostě nesedli." Koukl na zem a sledoval jak vítr odfoukává napadané lístí z cesty. "Ale momentálně s nikým nejsem. Teda.." Zvedl k němu pohled a prohlédl si jeho oči. "Jsem, nebo ne?" Doufal, že řekne, že je, protože pak by znamenalo, že i přes to všechno, by Yun byl nadále schopný s ním být. I po takové době. 

"Celkem by mě zajímalo jak jsi byl vlastně stvořený. Nikdy jsi mi to neřekl." Pohlédl jsem na něj.  "Stejně bych nemohl být smrt. Ničilo by mě odvádět si lidi. Nedokázal bych u toho nebrečet." Řekl jsem.  Pak jsem ho poslouchal.  "Několikrát jsi sem přijel s nějakou odpornou ženskou nebo klukem. Ti kluci byli většinou větší než já. A byli odporní. Už jen protože jsem z nich cítil tebe. To bylo zvláštní.  Cítil jsem tebe ale ty jsi tam nebyl." Smutně jsem se na něj Koukal. "Nebo jako lépe řečeno byl,  ale já jsem slepý. Nikdy jsem nevěděl že jsi to ty." Řekl jsem tiše a úplně zoufale. "Mohli jsme spolu být tak dlouho. Já si nikdy nikoho nenašel.  Nebyl jsem toho schopný.  Věřil jsem že se zase sejdeme.  Že budu s tebou. Jen a jen s tebou." Pohlédl jsem na něj a vzal ho za ruce které jsem jemně stiskl. Měl jsem upíří sílu,  ale z nějakého důvodu se jen projevovala když jsem něco Koval.  Jinak jsem byl měkký a něžný. Takový jaký bych být neměl. Ne jako krvavá násoska. 

"Samozřejmě že jsi.  Jsi se mnou.  Miluji tě." Zašeptal jsem láskyplně. 

"Nebyl jsem vlastně stvořený, dlouhou dobou jsem byl prostě jen přirozená smrt. Nebyl jsem nic, pouze smrt, která každé stvoření potkala. Pak se lidstvo začalo vyvíjet a tak i já a získal jsem svou podobu a vymyslel si jméno. To je vlastně celý příběh." Pousmál se a pak znovu sklopil pohled. "Uhuh ano. Ale jedna taková blondýna, která semnou párkrát přijela vlastně nebyla moje přítelkyně, jmenuje se Lisa a je to moje nejlepší kamarádka." Zazubil se. "Vlastně, je taky upírka, mohl bys ji poznat, je suprově ujetá." Zasmál se při vzpomínce na kamarádku a pak se zářivě usmál. "Věřil jsi, že tu jsem? Protože já bych tu už být nemusel, víš? Vlastně už ubyla doba od mojí "šifty" a jsem tu spíš tak dobrovolně, protože je dneska hodně smrtek. Ale řekl jsem si, že jsem jediný pravý Grim Reaper, takže se ještě úplně rozplynout nechci." Pokrčil rameny a pohladil ho po stehni. "Taky.. taky tě miluji." Koukl mu do očí a vesele zamrkal.

Poslouchal jsem ho a usmíval se. "Jsem rád že máš podobu a jméno. Pak jsem se zamračil. Tak dlouho jsem ho neviděl,  nebo vlastně viděl ale nepoznal. I tak jsem začal ale neskutečně žárlit a mračil se jako vrah.  " Takže nejlepší kamarádka. Jak vidím je o dost důležitější než já když se tak usmíváš." Řekl jsem uraženě. "Jestli mě miluješ,  řekni to jí!" Ukázal jsem za sebe kde stála dívka o které před chvílí mluvil.  "Přišla jsem se kouknout za tebou protože si šéf stěžoval že tu jsi dlouho." Usmála se nervózně. Já jí slyšel přicházet. Ona mi ho vezme. Určitě mi ho vezme. Bál jsem se toho že nebudu moct být s ním. Že někdo přijde,  v tomhle případě ona a sebere mi ho. 

Pousmál se, ale pak se zatvářil dost zmateně, když se Yunova nálada změnila. "Není důležitější, jenom je to prostě kamarádka, pochop." Pobaveně zavrtěl hlavou a koukl se za sebe, kde opravdu stála Lisa. Nadzvedl obočí a postavil se. "Ah Liso, já úplně zapomněl na práci a na všechno jiného. Tohle je totiž můj přítel Yun." Pyšně se na Yuna usmál a když se k němu otočil, lyšácky na něj vyplázl jazyk. "Tady Yun se bojí, že mezi náma dvěma něco je." Na to se Lisa zasmála a praštila Sebastiana do ramene svou malou pěstí. Koukla na Yuna s milým úsměvem a zavrtěla hlavou. "Nemusíš s bát, s tímhle šutrem bych nikdy nic nechtěla mít. Navíc, jsem zasnoubená." Zamrkala vesele a ukázala mu ruku s prstenem na prsteníčku. "Promiň, skoro jsem zapomněla - těší mě, nevěděla jsem, že má Sebastian přítele." Pokývala hlavou a Sebastian si prohrábl vlasy. "No vlastně, taky jsem to netušil. Teda, že je naživu. On Yun je totiž upír." Na to sebou Lisa trhla. "Počkej Yun? Yun Yun Yun." Zamyšleně hleděla do země a pak vytřeštila oči. "To je ten samý Yun o kterém jsi mi vyprávěl?" Sebastian přikývl s lhkým úsměvem na rtech a Lisa přiskočila k chlapci a objala ho. "Yune ani nevíš jak jsem ráda, že jsi tu, Sebastian o tobě vždycky mluvil tak hezky!" Energicky skoro až křičela, když objímala Yuna a vrtěla sebou. Sebastian k ní přikročil a chytil ji za rameno. "Dobře dobře, nepomačkej mi ho prosímtě." Zasmál se a vzal Yuna za ruku. "Mám za vás ale radost." Zamumlala Lisa a houpala se na špičkách. "Říkal jsem ti, že je suprově ujetá." Uculil se černovlásek a něžně stiskl Yunovu ruku. "No Sabu, ale co práce?" blondýnka si povzdychla. "Asi bych to dneska mohl vynechat ne? Kdybys jim řekla, že mi třeba není dobře nebo něco, dneska bych totiž rád byl s Yunem." Koukl na ni s tázavým výrazem a zamrkal jako štěně. "No asi by to šlo." Přikývla zamyšleně.

Moc jsem tomu nevěřil ale byl jsem ticho a jen je sledoval.  Mluvili. Kamarádka.  No jasně. Rozhodně se jako kamarádka nechovala. Poslouchal jsem je a mračil se. Šutr?  On. On je můj miláček. Někdo koho opravdu hluboce miluji. A ona ho nazývá šutrem. "Ano,  jsem jeho přítel. V tom romantickém smyslu." Majetnicky jsem se k němu přitiskl. Jako bych chtěl přímo docílit toho že je můj a ona na něj prostě nemá nárok i kdyby chtěla sebevíc. Zasnoubená? "Tak to gratuluju." Zašeptal jsem. Ona se na mě ale vrhla takže jsem musel svého Sebíka pustit. Okamžitě jsem po něm začal chňapat a sotva mě pustila,  hned jsem se k němu zase nasáčkoval. Objal jsem ho a položil mu hlavu na hruď. Můj Sebastian. "Musel o mě mluvit hezky. Náš vztah byl nádherný. Celým svým srdcem jsem ho miloval a miluji. Po celou dobu dobu jsem na něj Čekal." Šeptal jsem. "A když ho konečně mám. Nepustím ho. Nedám ho. Je můj." Zašeptal jsem. 

Zasmál se, když se Yun začal chovat žárlivě a pohledil ho po vlasech. "Nechápu na co žárlíš, mezi mnou a Lis nikdy nic nebylo." Zavrtěl hlavou a Lisa přikývla. "Neboj se, Yune, nejsem taková. A doufám, že i my dva bychom mohli být kamarádi, třeba kdyby tě někdy naštval a chtěl bys o něm s někým drbat, tak tu budu pro tebe!" Vesele se zazubila a Sebastian protočil očima. "Jsi vážně milá Lis, ale už radši jdi." Vyplázl na ni jazyk a ona se chytla za hruď. "Ty-ty mě vyháníš?" Zatvářila se ublíženě a Sebastian nadzvedl obočí. "Herečka roku, opravdu." Na to se Lisa zasmála a mrkla na Yuna. "Je tvůj samozřejmě, on to o sobě ví. A já to vím taky. A i můj snoubenec to ví taky." Znovu se zasmála a zamávala na ně. "Tak se tu mějte, vy holubičky." Usmála se a přešla ke svému červenému auto, které spíše vypadalo jako rodinná dodávka, i když Lisa žádnou rodinu ještě neměla. Pak už vycouvala z dvora kovárny a zmizela na cestě. Sbastian se podíval na Yuna. "Co bys dneska rád dělal? Sice jsem měl odvést ten meč, ale to můžu i jindy." Usmál se a objal ho.

Pohlédl jsem na ní. Na co? To je snad jasné. Jak bych mohl nežárlit?  Vždyť ona po jeho boku byla takovou dobu a já vůbec po jeho boku být nemohl protože jsem ho nemohl najít a on o mě nevěděl. "Za celou dobu co jsem s ním byl mě nenaštval,  byl vždycky jemný a něžný. Staral se o to aby se mi nic nestalo a hlídal mě. Vždycky se o mě bál. Nikdy nebyl zlý a nikdy mě nenaštval." Řekl jsem tiše. "Měl bych dodělat ještě pár věcí,  ale to počká. Musíš mi vynahradit tu dobu co jsme se neviděli. Chci s tebou strávit den tak jako jsme ho strávili už dřív. Vyjet si na koni do lesa, dojet ke svatému stromu. Dát si tam svačinu. Vrátit se a... Tu posílení věc dělat nemusíme jestli nechceš. Ale pamatuju si že když jsme se předtím vrátili, byla to naše první společná noc. Táta byl ve městě a my celou noc v posteli." Vzpomínal jsem. 

Pořád nemohl skrýt pobavený úsměv, který mu hráll celou dobu na rtech, když se Yun choval žárlivě. Když Lisa odjela, chytl jeho tvář do svých dlaní a políbil ho. "Já.. víš, hrozně dlouho jsem na koni neseděl, možná jsem to zapomněl." Stydlivě sklopil pohled k zemi. "Ale můžu to zkusit." Usmál se na něj a nadzvedl obočí. "No počkej. Říkal jsi že jsi celou tu dobu nikoho neměl." Přimhouřil oči a ušklíbl se. "Přes dvěstě let a víc, nikoho jsi neměl? Jak jsi to? Víš co." Lehce se ušklíbl a pohladil ho po tváři. "To je roztomilé." Chytl ho za tváře a pomačkal mu líčka. "Vlastně jsem tak celkově zapomněl jak jsi roztomilý. Vypadáš jako malá vydřička." Zasmál se a objal ho, i když to bylo nejprve trochu těžké, kvůli výškovému rozdílu, který je mezi nimi dost velký. Jak ho objal tak ho zvedl do výšky a otočil se na místě. "Nechci s tebou strávit jeden celý den. Strávíme spolu zbytek života, dobře?" Zamumlal a pak ho položil na zem. Chytl ho za ruku a vedl za kovárnu ke stájím. "Doufám, že nespadnu." Řekl a nadechl se vzduchu, který, když na moment zavřel oči, a cítil i Yunovu ruku v té své, voněl úplně jako dávno v té době, kdy byli spolu ještě jako smrt a člověk. 

Ještě jsem se mračil za odjíždějícím autem než mi vzal tvář do dlaní a já se na něj koukl. Jeho tvář. Jeho rty. Tak dlouho jsem je neochutnal. A já bych tak moc chtěl je znovu ochutnat. A taky se mi to splnilo jelikož polibek přišel hned vzápětí. Nejradši bych ho tu natiskl na zeď a polibek co nejvíc prohloubil. Klidně bych byl schopný ho zatáhnout k výhni. Tam bylo naše poprvé než jsme se přesunuli do mého pokoje a tam to nabralo trochu více obratů. Tady jsme si užívali a pokoj se naplnil steny a vzdechy. Hlasitějšími než u výhně.  "Neměl,  nedokázal bych to a navíc jsem věřil že se ke mě vrátíš." Zašeptal jsem.  "Doufal jsem v to a to opravdu hodně.  A vážně jsi se vrátil.... Uuudhdhne." Vydal jsem že sebe když mi chytl tváře a hleděl na něj nechápavým pohledem. Vydra? Tváře mi zčervenali.  Objal jdem ho a přitiskl se k němu. Tohle mi chybělo.  "Celý zbytek života budu rád po tvém boku." Zašeptal jsem. Propletl jsem si s ním prsty. "Stále tu mám dva koně." Usmál jsem se.  "Mám rád svou dobu a nerad jdu s novou pokud nejde o oblečení."

Celou dobu se usmíval a držel ho za ruku. "Tak to je fajn, že jsi nesmrtelný. A já asi taky." Zazubil se, i když si sám o své nesmrtelnosti nebyl jistý, kvůli době, kterou si už prošel. O tom však nechtěl přemýšlet, teď když měl Yuna zpátky a tak jen pokračoval v cestě ke stáji, která nebyla tak velká, jako bývala. "Fakt? Já mám tuhle dobu úplně nejradši, máš auta a mobily, televize, počítačové hry, letadla, všechno je tu tak super." Zazubil se a došel až dovnitř stájí. "Vlastně, mám práci, což jsi asi už pochytil, kvůli čeho tu přijela Lisa, takže bohužel tentokrát spolu nebudeme moct být celý dne každý den, ale tak to i ty máš práci, že? Chodíš často do města?" Zeptal se, když přišel k jednomu z boxů a pustil Yunovu ruku, aby ji pomalu natáhl k dřevěné bráně a položil na ni ruku.

"Právě proto ji nesnáším. Mobily,  auta,  aby se z toho lidí nezbláznili. Já zůstanu tady. Tady se mi líbí. Tenhle život mi stačí. Vidím přírodu a západy slunce tak jak mají vypadat. Tohle je moje práce. Dělám zbroj,  meče a tak. Mám jen přivýdělek v kavárně ve městě. Nenávidím město.  Proto tam jsem co nejméně." Osedlal Jsem vraníka a podal Sebymu otěže. Pak jsem si osedlal i svého koníka. "Upřímně tě obdivuju. Měl jsem zemřít a ne se takhle probrat. Ta doba ve které jsem žil,  byla lepší pro mě. Líbila se mi daleko víc. Bylo to klidnější a nikdo tak moc netoužil Po nějakém telefonu. Já sám mám jen pevnou linku." Řekl jsem a pohlédl na slunce které se pomalu blížilo k horizontu. Nasedl jsem na svého koně. 

Překvapeně nadzvedl obočí, ale radši jen chápavě přikývl. "Jasně, pokud ti to takhle vyhovuje, nic z toho nepotřebuješ." Pousmál se a trochu nejistě koukl na otěže ve své ruce. Pomalu pohladil zvíře po čele a pousmál se, když vraník zůstal klidný. Hodil jednu nohu do třmenu a vyhoupl se do sedla, což v jeho výšce nebylo nic obtížného. Nadechl se a zavřel oči. Měl pocit, že se mu vzpomínky na ježdění na koni vrátily jako včera. Dokonce se cítil blbě, kvůli toho, jak moc za svůj život jezdil na koni, že po nějaké době strávené v autě, se bál, že to všechno zapomněl. Ale když pod sebou ucítil klidného koně pod sedlem, i jeho mysl se uklidnila a on koukl na Yuna. "Takže kam, že jsi chtěl jít?" Zeptal se a volně držel otěže v rukou, které si opřel o přední část sedla, která se ještě nacházela před ním.

Jen jsme se na něj jakoby tajuplně usmál. Jakoby to bylo nějaké veliké tajemství. Pak jsem pobídl svého koně a vyjeli jsme. Jeli jsme klusem protože to za a bylo docela daleko a jet furt cvalem by pro koně nebylo Dobré a za druhé jsem nechtěl jet nějak rychle. "Je to místo které jsem bránil celou dobu. Místo kam jsme my dva chodili. Místo pro mě neskutečně cenné a místo  které bych nikdy nedal. Nepustil tam nikoho." Vyjeli jsme na vysoký kopec k ohradě pro koně. Slezl jsem z toho svého a pustil ho do ohrady. Vždycky jsme tu seděli a jedli. Sem totiž můj otec nechodil. Nikdy. Bxl8 jsme tu sami dva a už několikrát to na nás přišlo i tady a tady jsme se krotit nemuseli. Mohli jsme být spjatí s přírodou. 

S veselým úsměvem se rozhlížel po krajině, kterou projížděli a ani nijak neutahoval otěže, kůň byl za projížďku rád, ale nikam se nehnal, a tak to nechal tak na volno, aby ho neměl moc striktně přitaženého. Když jeho pohled upadl na místo, na které si tak dobře vzpomínal, celé jeho tělo polil velmi příjemný, teplý, pocit, jakoby se ocitl doma, jakoby po dlouhé době přijel za rodinou. Na oblíbené místo. Stále s psměvem seskočil z vraníka a šel za Yunem. Rozhlédl se po okolí a se zavřenýma očima se slastně nadechl a pomalu vydechl. "Tomu říkám ..." Zastavil se, ale jen na moment, jakoby hledal to správné slovo. "-místo." Zasmál se a mrkl na Yuna. Přešel blíže k němu a chytl ho kolem pasu ze zadu. Položil mu bradu na rameno, při čemž se musel sklonit a pak mu věnoval něžný polibek na tvář. "Je to krásně, ale ještě krásnější je, že jsme tu spolu." Zašeptal a pak se zase narovnal a sledoval oblohu.

Pohlédl jsem na něj a usmál se. "Miluju tě Seby." Zašeptal jsem a otočil se k němu. Objal jsem ho kolem ramen a Přitiskl se k němu. "Pamatuješ si tohle místo? Je to místo plné našich vzpomínek. Vždycky jsme Tu byl i spolu. Jen my dva. A stromy a příroda. Pamatuješ si na deku na které jsi mě přepadl? Nakonec to bylo úplně nádherné. Sice ne tak jako naše společné poprvé. O svoje panictví jsem přišel s tebou a nelituji toho. Právě naopak. Konečně teď mohu být jen a pouze s tebou. Upřímně si nepřeji už nic jiného. Hlavně být s tebou. Jsem tak šťastný. Ani si nedokážeš představit jak jsem teď šťastný." Zašeptal jsem a Hladil ho po tvářích. 

Zazubil se a otřel se svou špičkou nosu o jeho. "Taky tě miluju." Promluvil a když Yun mluvil, pouze se usmíval a přikyvoval. "Páni, je to všechno tak hrozně dávno, a jak na to tak vzpomínám, přijde mi to, jako by to bylo teprve včera. Jakobychom nikdy nezestárli, a nikdy se neoddělili. Jakoby tohle byl jenom dlouhý sen, ze kterého jsem se probudil." Zašeptal a objímal ho. "Ale dokážu si to představit, úplně skvěle." Zasmál se a sundal si bundu, jelikož pod ní měl i mikinu a bundu položil na zem. Na kousek bundy si sedl a pak chytl Yuna za ruku a stáhl ho vedle sebe, tak aby ho posadil taky na bundu, na tu větší část, aby mu nebyla zima. Objal ho kolem ramen a dal mu pusu na čelo. Chytl ho za ruku a propletl jejich prsty. Pak si prohlédl chlapcovi ruku a zasmál se. "Máš takové malé ruce, na to, jakou máš práci." Zazubil se a něžně ho po hřbetu ruky hladil prsty.