Na okraji Lesa

Už nepočítal dny, které strávil v tom prádzném zchátralém zámku, pokud se tomu teda tak dalo říkat. Byl vyčerpaný z úprku a z nedostatku krve. Nebyl zvyklý si "potravu" schánět sám. Ano, zabíjet uměl, ale... jen nepřátelé a těm krev nepil. A v okolí několika mil nebylo ani živáčka.

"Raději umřu, než abych se vrátil.." řekl si znaveně a přešel prázdný pokoj, který býval společenskou místností, nejspíše. Zítra je úplněk, pomyslel si. Pak se bude muset opět vydat na cestu. Věděl, že vyslali mnoho jiných upírů, kteří se specializovali na chytání nepřátel, takže nebyl naivní s tím, že by tu mohl zůstat dlouho. Ale dufal, že se alespoň trochu napije... Na sucho polknul a podíval se z okna ven. Zamračil se. Nebyl sám... někde, ještě daleko od jeho skrýše, se někdo potulolal. Byl tichý, ale...

"Kruci!" sevřel okení rám, který jen tak tak držel na pantech. Dřevo zapraskalo, nad tou sílou... Nemyslel jsem, že budu muset odejít tak rychle.

Vyslali mě ze Sídla jenom s popisem jednoho z nás. Fakt nevím, jak ho máme jako najít. Samozřejmě na to nejsem sám, ale rozdělili sme se. Nebudeme přece chodit v chumlu, že. Prý je tu v okolí hodně nepřátelských potvor, ale s mým parťákem Akirou je hravě zvládneme, i kdyby nás potkal největší vlkodlak na světě. A navíc Akira má citlivý čumák a pozná všechno na kilometry dopředu. Proto když se zastaví a zpozorní, zaměřím se na směr, kterým kouká a tiše vrčí. Nejspíš ono místo, kde se nachází nějaký nepřítel (nejspíš), je ještě daleko. Ale být ostražitý je naše práce. "Pojď, jdeme dál," pokynu mu tiše a upravím si dlouhý černý kabát. Nejsem z téhle mise nadšený, ale aspoň nám přeje počasí. Je zataženo a fouká vítr, takže kolem nás nejsou slyšet praskající větvičky. Zajímalo by mě, co ten můj blázen cítil. 

Bylo mu jasné, že Rada starších neposlala nikoho, kdo by znal jeho identitu... protože pak by byla velká pravděpodobnost, že by jejich bojovník sběhnul. Nikdo nikdy nechtěl být proti královské krvi.

Vítr změnil směr a zanesl k Elenovi další pach. Takže jsou dva. Jeden upír a vlk. Zamračil se, ten pach mu něco říkal, ale nevěděl co. Zavrtěl hlavou, a vymetl z hlavy všechny myšlenky. Byl prázdný, nebo zdálo se to tak, byl jen obrněn silnou zdí, kterou si vybudoval při lekcích v klanu.

Jako lehký vánek seběhl schody do přízemí a vydal se k zadním dveřím, aby unikl a npozorovaně pokračoval dál na sever.

Vítr kolem zesiloval a hýbal korunami stromů. Někomu by to mohlo připadat kouzelné...jako..kdyby tančili  v divokém a vášnivém tanci. Avšak když jste upír, tyhle banality nevnímáte. Vnímáte jenom hlad a pach, co máte najít. Elen. Znal jsem jenom to jméno a mírný popis, co mohl sedět tak na milion dalších! Naštvaně zavrčím až se na mě Akira podívá, co se děje.  "Neboj se, všechno je okay," ušklíbnu se a dál sleduju cestu před námi. 

Jakoby se rozšířila a vypadala vážně jako cesta a ne roští, kterým sme se probírali do teď. Vítr opět zavál silněji naším směrem. Oba s Akirou zbystříme. "Jo..cítil sem to taky," ušklíbnu se a rychleji se oba vydáme směrem, odkud dost jasně byl cítit známý pach. Akira se žene předemnou...záměrně mu dávám náskok, protože přeci jenom má citlivější čich než já. Snažil sem se na dálku nějak rozeznat myšlenky co by patřily našemu cíly ale..je toho hrozně moc v okolí...až to jednoho zaráží. 

Tssss. Poslali nečistého, hn? Ušklíbl se znechuceně. Nejspíš si naivně mysleli, že jej někdo takový může zastavit? Na pár vteřin se zastavil, zaměřil svojí mysl jedním jediným směrem. Dokázal se soustředit na jednu jedinou věc, nic jej nedokázalo tak snadno rozhodit. "Na jich.." zašeptal. Věděl, že Akira, vlk... to slyšel. Znovu se ušklíbl a pak se rychlostí, kterou zvládnou jen někdo jako on, zamířil na sever.

Akira najednou změnil směr. Docela prudce. Protočím očima a běžím za ním..něco se mi ale nezdá. Hvízdnu na něj a oba se zastavíme. Snažím se vnímat všechny zvuky, myšlenky a další věci, co normální člověk vnímat nemůže. Úplně se uklidním a natáčím hlavu do stran. Trvá to asi minutu, než ukážu jedním směrem a Akira vyrazí. Já zůstávám na místě a jenom mu radím kudy jít. Takhle to bude asi jednodušší. Ne že bych se nějak mohl uhnat, to ne jen..sem asi líný. Sme na cestě už několik hodin a..já dlouho nejedl.

Nebyl hlupák, rozhodně ne. Neměl v plánu je zmást a poslat jinam, ale zdržet. Neměl už totiž tolik síly a výdrž, jakou mýval při správném a pravidelném stravování. Měl jsem zabít tu srnu. Zakroutil hlavou, teď nebylo čas se rozptylovat jídlem. Až se prostě naskytne možnost, využije jí.

Po pár "minutách" se ocitl na okraji lesa. Tedy, připadalo mu to tak. Ale na tomto území se všechno zdálo tak nějak... jiné.

"Gahhr.." bolestí, která se tak náhle objevila, se zlomil v pase a ruku si zacpal ústa. Co to sakra... Byl vysílenější, než si myslel. A ten "upíří úprk" to ještě zhoršil. Takže, to znamenalo, že jej prostě dožene? Znechucen sám sebou se zeslábě posadil ke stromu a zády se opřel o kmen. No, co... třeba to bude nějaký idiot, co ho hnedka zabije... a je mu to vlatsně už jedno. Kruci! Elene, nevzdávej to hned... tak brzo... Zavírali se mu oči, nechtěl usnout.. ne teď. Ještě předtím, než upadl do hlubokého spánku, ještě hlubšího než obvykle, zaslechl za sebou zavrčení... "Hah, nazdar vlčku..."

Hned jak Akira našel náš cíl, otevřu oči a vydám se rychle tím směrem. Jsem u něj do pár vteřin a najdu ho jak sedí s vyplazeným jazykem u bezvládného těla. "Dobrá práce parťáku..ale zabíjet si ho nemusel," zasměju se. On ale jenom zvedne packu a drcne do něj. Ah tak ono to jen spí! Ušklíbnu se a sehnu se k němu. Vypadá hodně mladě. Ani nevím co si mám myslet o tom, že na něj poslali mě. Tch, taková drzost. Mám na víc.

"No nic Akiro..jdeme," zavelím, toho kluka si hodím přes rameno a vyrazím do naší skrýše v podobě prázdného, opuštěného domu, o kterém mi řekli ještě před odchodem na misi. Měl by být bezpečný podle toho co říkali. Snad teda. Tak tam zamíříme. 

Když sme na místě, odložím kluka na starou matraci na zemi a opřu se o zeď. Já mám času dost a Akira zatím shání něco na zub. Vystačíme si spolu. Já se napiju a on má zbytek.

Upíři nemívají sny. Tak to bylo znáno. Tak proč měl pocit, že.. se mu něco zdálo? Když se probudil, byl den. Neviděl žádný sluneční paprsek, ale cítil to. Nehnul se, byl stále jako socha... Ačkoliv necítil přítomnost ani psa ani toho upíra, bylo mu jasné, že se nevyskytují daleko. Nebo jej možná podvedla jeho slabost. Tsss... To jsem dopadl.

"Díky Akiro," naznačím něco jako úsměv. Konečně sem zase v normálním stavu jak sem se najedl, tak jdu skontrolovat svého zajatce. Otřu si bradu od krve a sleduju ho jak tam leží. "Kdy už se asi probere, co myslíš," povzdechnu si a podrbu Akiru za ušima. Ten jenom zavrčí a lehne si na zem. "No jasně jasně, já to chápu," protočím očima a popojdu k němu. "Hej! Hej vzbuď se," zacloumám s ním. Nijak nežně. Proč bych ho taky měl šetřit žejo. Ani pořádně nevím kdo to jako je.