Na okraji Lesa

Kdyby měl svojí obvyklou sílu, tak by onen upír byl dávno sražen na zem, nebo odhozen na druhou stranu místnosti, ale právě to kdyby... Takhle po něm mohl akorát hodit nenávistný pohled.

"Dej ty pracky pryč, červe..." zavrčel. Rozhodně mu nic nechtěl usnadnit. Neměl sílu, ale lézt někomu an nervy, to mu celkem šlo. Když se od něj odtáhl, posadil se. Spánek mu přeci jen trochu pomohl.

Uchechtnu se a dřepnu k němu. "Roztomilá tvářička, hm?" prohlížím si ho. Proč mě na něj vůbec poslali? Nějak mi to nedává smysl. Vypadá neškodně. "No co s tebou? Půjdeš dobrovolně nebo tě budu muset donutit, co?" pozvednu obočí. Sleduju ho pohledem, jakoby říkal pohni se a zabiju tě. A že bych to milerád udělal. Sice říkali, že ho chtějí živého ale..na malém zmrzačení přece nic není ne? 

"Tak co...budeš mluvit, nebo na mě jenom tak tupě zírat, na to nemam čas ani ty ani já," povzdechnu si otráveně po chvíli. 

"Rada si myslí, že vždy všechno bude podle nich..." ušklíbl se, a ležérně se podepřel o lokty. "Ty mě neznáš, co? Jméno, krátký popis..." Rada si nepřála, aby jeho původ znali podřadní upíři, přitom on byl názoru, že královskou rodinu by měl znát každý. Tss.. Pořád mluví o tom, jak vládce je jen jeden, a přitom jeho otce ovládají. Jeho ale nedostanou... nikdy. "A co kdyby sis ušetřil práci a nechal mě být? Protože já se do toho vězení nevrátím. Nikdy!"

Zasměju se, ale pak zase nasadím svůj chladný výraz. "To ale tak úplně nezáleží na tobě, víš?" asi sem ho měl zabít hned po tom, co ho Akira našel. Tohle bude akorát hromada keců a kde nic tu nic. "Prostě tě dostanu zpátky, pak získám volno a klid," otráveně vydechnu a dívám se na něj. "Vážně si myslíš, že mě tohle baví?" pozvednu obočí. "Nahánět po Lese někoho, o kom vím jenom jméno a přibližně jak vypadá?!" trochu zvýším hlas. Ačkoliv..proč jako. Stejně to nemá smysl se nějak rozčilovat. 

"Kdyby záleželo na mě, žádný klan neexistuje..." zavrčel. Mluvil s ním, jako by to pro něj byla přítež. "Nejste vy, stvořeni vyššími, rádi za takovýto úkol?" Ten svět je opravdu čím dál nechutnější. "Copak, chtěl bys o mě vědět něco víc?" zeptal se pobaveně. Rozhodně tu čest, poznat ho, mu nedá. Myslí byl silný dost. Proto se jej rada taky tak bála. Jinak by jej nechala volně se pochybovat... alespoň nějakou chvíli. Byl prostě až moc volnomyšlenářský... revolucionář, dejme tomu. "Co za to získáš? Pár mincí, pár dní volna a nějakou krev?"

Nějak víceméně ignoruju jeho kecy. Nezajímá mě to. "Jo, přesně tak! A za to mi to stojí víš?" ušklíbnu se. "Takže buď to půjde po dobrým nebo po zlým...rozhodni se sám..a jestli si myslíš, že být arogantní ke mě ti pomůže, tak ne..mě je to u prdele," skloním se k němu a poplácám ho po tváři. Ani jeho pekná tvářička mě neoblbne. Ikdyž za jiných okolností by to asi bylo dost možné.

S poznámkou... Já nikam nejdu, by asi nepochodil. Hlavně by to bylo dětinské a on toho měl rozhodně víc za sebou, než tenhle ubohý hlupák. Alespoň se mohl vyjadřovat trochu... slušněji. "Dělej si co chceš, já ti to ale rozhodně neusnadním..." řekl nakonec. Však on si najde nějaký způsob, jak se dostat od něho nebo z klanu. Smrt mu nehrozí, to ví jistě... bohužel.

"Hmm jak chceš," syknu jenom a vstanu. "Akiro jdi," otočím se na parťáka a ukážu na dveře. Pochopí a odejde. 
Otočím se na svojí oběť zamračeně. "Tak aby si věděl..mě na těch pár mincích a volnu, jak ty říkáš, dost záleží a nenechám se o to obrat jenom kvůli nějakýmu blbečkovi, co si tu bude hrát na uražený princátko," mrknu na něj pak z bezprostřední blízkosti. 

Už mi začíná líst a nervy. Opravdu dost. Z venku je slyšet hodně věcí, ale snažím se to ignorovat. Možná kdyby nějaký posily...ale ne.. K čemu? Jsou to pitomci. Ani nevím kde je vyhrabali. 

"Třeba tě tu nechám vyhladovět, je mi to upřímně jedno," vyhrožování. No perfektně to vedeš Reyene. Opravdu.

"Samozřejmě princátko se topí ve zlatě..." přitakal mu. A opravdu, byl bohatý, teoreticky vzato. Prakticky už na tom byl hůř. "Však jsem ti řekl, že ti to neusnadním. Dělej si, co chceš. Klidně mě nech vyhladovět, svaž a dotáhni mě kam je ti libo, nebo mě zabí... Když to neuděláš ty, tak jiní..." pokrčil rameny. Hrát si s ohněm, to uměl. A u tohohle chlapíka se zdálo, že jeho popichovat nebylo třeba dlouho.

Už nasraně zavrčím a mračím se. Chytnu ho pod krkem a bez mrknutí oka ho zvednu. Dívám se mu do očí. "Neprovokuj mě," syknu. 
"Nebo by si mohl taky špatně skončit," Nedělá mi problém někoho zabít. Sice ho chtějí živého, ale pořád bych jim mohl nakecat bůhví co, nebo prostě to hodit na někoho jiného. Ale nechat ho vyhladovět pořád zní asi jako největší zábava. 

Co je ale pravda, začíná mě dost srát jeho jednání. Je povýšený a rozmazlený očividně. PRostě na přeshubu. Takových sem si ještě dříve za svého nomrálního života užil ažaž a teďka tohle? Jakoby mi to někdo dělal naschvál...dost na tom, že je ze mě tohle. Zrůda.