Na okraji Lesa

Ani nevím, jestli jsem mu na to něco řekl, nebo vydal jen nějaký pazvuk. Jo, odpočinek potřeboval, ale to Reyen taky... Nechal ho vsak být, paličatí bm jsme oba, pravděpodobně. A oba se potřebujeme napít krve... Povzdychnu si a pak se zvednu. Reyen s Akirou nevidim , tak vyjdu ven. Myslí přitom bloudím po okolí a hledám nějakého ubohého živého tvora.

Procházím se s Akirou po boku po okolí a hledáme něco k zakousnutí. Ale jako naschvál, prostě je ticho a nepříde mi, že kromě šustění stromů by bylo něco slyšet. Ani nic necítím. Nasraně zavrčím, až se na mě Akira podívá jako co se děje. Jen zavrtím hlavou a hledám dál. Mam žízeň...hroznou. Ač to  nevypadá, ale můj apetit je dost velký. Doufám jen, že Elen je v pohodě a odpočívá. 

Povzdychnu si. Nikde ani živáčka, jen ti dva nedaleko. Mám hlad. Hayaseho krev mě sice trochu nasitila, ale jak jsem dal svoji krev Reyenovi, vyčerpalo mě to. Kdyby jen věděl, jak moc vzácná je má krev . Pro královskou krev se bojovali mnohé bitvy, mohu říci i války. No, uvidíme, zda si Reyen pak všimne, že... je silnější a vydrží mnohem více.

Přejdu ke studni, která se nachází kousek za chatrčí a podívám se dolu. Hm, zvláští, že je tam voda, pomyslím si. Napřímím se a rozhlédnu se. Zamračím se. Opravdu tu je až nepřirozené ticho. Oklepu se nepříjemným pocitem. Raději se vrátím do skrýše. Začínám být kvůli vyčerpání paranoidní.

Chodíme takhle asi hodinu, ale nic z toho. Dostal  sem se docela daleko od naší skrýše, ale Akira by hned poznal, kdyby se něco dělo. Pak sem to ale já kdo zbystří. Zachytil sem známý pach a Akira je hned v pozoru. "Vím že si to ty, Seiji," prsknu a ušklíbnu se pak. Opřu se o strom a v klidu čekám až ke mě dojde. Spíš se jenom vynořil ze tmy. Jeho stříbrné dlouhé vlasy září ve svitu měsíce, který se sem prodere mezi korunami stromu. Není čeho se bát, je to můj přítel. Asi jediný, který se dostal skrz mojí skořápku. "Taky tě zdravím Reyene," zasměje se a zastaví se asi metr ode mě. "Na lovu? Tady nechytíš ani žížalu natož něco většího," zasměje se. "Jo to už sem zjistil taky," zavrtím hlavou. "Potřeboval bych něco zakousnout...a můj společník taky," blesknu po něm pohledem. Seiji hned zbystří...je taky od Rady, takže mu hned dojde o kom mluvím. "Ty si našel Elena?!" hned mě chytí za ramena. "To je skvělý! Už se na něj doma moc těší," mrkne na mě. Na to já ale nejsem zvědavej. "Jo..našel..ale ocenil bych, kdyby si mlčel a nechal mě dělat svojí práci," zamračím se a prohlížím si ho. Myslí jenom na peníze a na to, jak to mě překazit...ale to se mu bohužel pro něj nemůže povést. Akira vedle mě tiše vrčí, i když ho moc dobře zná. Nemá z něj teď ale dobrý pocit. 

Posadím se zase pod okno, v ruce mám zase medailonek a hraju si s ním. Myšlenkami zabloudím o mnoho století dozadu, kdy jsem byl ještě opravdu malý a naivní upír. Matka se o mě vždy starala. Byla přísná, to ano... ale byla jediná, která mne opravdu milovala. Zakloním hlavu a přitom zavřu oči. Po chvíli je ale zas otevřu a zamračím se. Už se objevil další?! Zavrčím. Přívěšek schovám a zvednu se. "Ať jdou už všichni k čertu a nechají mě být..." zanadávám. Přejdu k druhé zdi místmosti a zvednu ze země Reyenovo kabát. Měl bych prostě opustit i Reyena... Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že bych ho dokázal dostat an svoji stranu...

Přemluvil sem ho. Nakonec se mi to povedlo i bez boje. Přidal se ke mě a míříme ke skrýši. Pod pohrůžkou smrti jsem mu ale dost jasně vysvětlil, že Elen je můj. A nehodlám se o nic dělit, protože mám svůj záměr a hodlám to dodržet. Dojdeme ke skrýši a jemu řeknu, ať počká venku. Vejdu dovnitř a rozhlížím se. I Akira radši zůstal venku a hlídá Seijiho. "Elene?" houknu do ticha chatky a jdu na místo, kde sem ho předtím nechal nahoru po schodech.

Natočím hlavu na stranu, když uslyším, jak me Reyen volá. "Hm, přivedl sis na mě posilu, co?" zamračím se na něj. Nejsem hlupák, a narozdíl od něho umím číst myšlenky bez toho, aby to on nebo někdo jiný poznal. Přejdu k němu a podám mu kabát. "Nebo je to naše svačinka?" řeknu sarkasticky. Skvělý. Vážně jsem se měl na něho vykašlat a nechat ho po tom útoku zemřít.... Plácnu se do čela. Elene, jsi fakt idiot. Trpíš schizofrenii, nebo co?

Zasměju se. "Svačinka se z něj stane, pokud na tebe vstáhne ruku," ušklíbnu se a vezmu si kabát. "Odpočinul sis? Trochu starostlivě ho sjedu pohledem. Má hlad...ale to my oba. "Ale za Seijiho bych dal ruku do ohně..vážně..pomůže nám kdyby nás napadlo něco horšího než ten pošahaný vlkodlak," povzdechnu si a obleču se. "Co ty na to, hm?" pozvednu jedno obočí a upřeně se na něj dívám.

Myslí to vážně, nebo si na starostlivého jen hraje? "Neměl bys věřit nikomu... ani mě. Možná tak jediný Akira by tě nikdy nezradil. Pro mne jsi ale stále nepřítel... nebo si snad změnil názor, hn?" zeptám se. Radši bych věděl hned, jak na tom vlastně jsem. Jestli mě chce pořád předat Radě, nebo smíšlí o zradě, nebo se už k ní rozhodl. "A ano, jestli se mě jen dotkne, tak se mu stane něco nepěkného..." řeknu a pak přejdu ke schodům. "Hádám, že se vydáme na cestu? Tady totiž akorát umřeme hlady..." s těmito slovy sejdu do přízemí a pak ven..

S úšklebkem na tváři ho následuju. Ještě pořád se rozmýšlím, ale myslím si, že vyhraje převaha Elena. A to v tom smyslu, že se na Radu vykašlu a budu bojovat a zabíjet radši po jeho boku. Dole je představím a radši Seijimu naznačím, aby se od něj držel dál. "No tak..půjdeme a najdeme si něco k jídlu ne?" usměju se a vyrazím se Seijim napřed. Akira jde s Elenem za námi. Jenom mlčím a poslouchám od Seijiho novinky co se děje v Sídle. Docela zírám...pořád jenom někoho zabíjejí, i sebe navzájem pomalu. Zavrtím hlavou nad tím a je mi skoro do smíchu. Nedám to na sobě ale znát.