Na okraji Lesa

Odpovědi se mi samozřejmě nedostalo. Potlačím chuť protočit oči. Seijiho od pohledu znám. Je to jeden z těch, u kterých nikdo nikde neví, an čí je straně. Hraje na tu, která mu dá víc... a z toho jej to dělá více nebezpečného upíra. Snažím se ignorovat jeho poznámky ohledně sídla. Nechci nic slyšet... nechci nic vědět. Těch hrůz, které se tam dějí, mám dost. Trochu zpomalím, až se nakonec zastavím. Zavřu oči a začnu opět v mysli pátrat po nějaké oběti. Jak se soustředím, stojím tam jak mramorová socha.

Jakmile zaznamenám, že za náma je ticho, otočím se a jen se usměju. Seiji začne brblat, ale uzemním ho a opřu se o strom. Třeba něco zachytí a aspoň on se napije. Sleduju ho a přemýšlím . Nemůžu ho předat Radě. Po tom co sem teď slyšel od Seijiho se mi chce míň a míň. Jenomže on mi nevěří a prakticky vzato já jemu taky ne. A můj primární úkol byl ho dovést a pak zabít. Jen zavrtím hlavou a promnu si obličej. "Sakra," syknu tak pro sebe, ale víc nahlas než sem chtěl.

Reyenovo syknutí mě vyruší. Svraštím čelo a podívám se na něj. To jej to pořád bolí? Pravda je, že vnější rány se zahojí rychle, ale opravdové uzdravování trvá trochu déle... a moje krev se nejspíš ještě nespojila s tou jeho. "Tenhle les je opravdu prokletý. Divím se, že tu vůbec rostou stromy..." řeknu a přejdu k nim. "Budeme muset víc na jih..." řeknu. Popravdě oběma lžu. Chci je jen dostat od té lidské osady, která je sice ještě hodně daleko, ale... žádné zabíjení lidí nebude. Musí nám stačit krev nějakého zvířete..

Trhnu sebou, jak promluví. "Jo..jasně," jen roztržitě těkam pohledem všude kolem. "Akiro jdeme," houknu na něj a pošlu ho kousek před nás, aby kdyžtak varoval nebo něco. Zahalím se do kabátu a radši dělám, že tu nejsem. Dal sem najevo až moc a teď budu vypadat jako slaboch...perfektní. Doufat, že by si Elen ničeho nevšiml je prakticky zbytečné. Seijimu je to jedno. Pořád si mele svojí a láme v rukou klacek co sebral. 

Přijde mi zvláštní, že Seiji se nijak zvlášt nězajímá o to, že se vlastně vracím zcela dobrovolně. I když vlastně ani ne... nejspíš si myslí, že ze mě získá taky nějakou odměnu. Ušklíbnu se mu do zad. To určitě... Po několika hodinách se opět zastavím. "Brzy bude svítat, musíme se někam skrýt..." řeknu. Mě osobně, slunce tolik nevadí, díky královské krvi, takže by nemělo vadit tolik ani Reyenovi.. ale riskovat nic nebudu.a hlavně, slunešní paprsky mě sice nespálí, ale oto víc mě unavují. "Akiro, mohl by ses tu porozhlédnout?" zeptám se ho. Ať si mu přikazuje Reyen... muj pes to není.

Začínám být dost otrávený, snad i unavený nebo co to je. Rozhodně bych potřeboval něco zakousnout. V krku mam sucho a v hlavě prázdno. Vleču se jen tak tak už z povinnosti. Během cesty sem dal Seijimu přes hubu jednu výchovnou, protože mlel a mlel a nezavřel pusu. Jednoduše mi lezl na nervy. A jak mam hlad, mam chut ho zakousnout jako slepici! Achjo...Zastavím se pod stromem a zaznamenám Akirův pohled. Jenom kývnu ať jde a svezu se podél kmenu na zem. Vydechnu a opřu se hlavou o strom. Seiji šel radši dál a nevšímá si ani mě ani Elena. Aspon na chvíli! 

Přejdu k Reyenovi a přikleknu si k němu. "Hm, zvláštní..." řeknu, když přiložím svoji ruku k jeho čelu. Upír a teplota? Absurdní. "Jestli něco nechytíme, tak se brzy úplně složíš," oznámím mu jako by se nechumelilo a pak se zvednu. "Hlídej toho svého kamaráda, pokusím se něco ulovit..." řeknu a pak prostě zmizím jako nic. Musím se ušklíbnout, nebít toho, že jsem královské princátko, tak bych nedokázal vnímat vše okolo mnohem intenzivněji. Přemístím se na víc na sever, kde jsem už předtím cítil člověka. Tam kde je lid, jsou i zvířata. "Bingo..." špitnu si pro sebe, když zahlédnu malou chatrč, před kterou mladá dívka poklízela. Olíznu si ret. Cítím vůni její krve... stačilo by jen trošilinku... SAKRA! Na co to myslím. Zakroutím rychle hlavou a zaměřím se raději na dobytek. Pak mi něco dojde. Když jim donesu nějaký zvíře odtud, dojde jim, že tohle s ev lese jen tak nevyskytuje. Zavrčím. Musím najít něco jiného. Otočím se na podpatku a zamířím zpátky. Po chvíli kupodivu narazím na pár daňků. Nemusím se ani namáhat, a oba mám přehození přes rameno a rychlým krokem se vracím k Reyenovi. Během cesty se ke mě přidá Akira, která mi rovnou předá informace o dobrém úkrytu.. "Jsi docela šikovnej... nedivím se, že te Reyen má rád.."

Skoro nevnímám co mi říká. Jakmile odejde, zavřu oči a upadám do jakéhosi divného stavu. Nejsem schopný reagovat, a když se mě Seiji snaží probart, zmůžu se jenom na to, abych slabě otevřel oči a udržoval s ním aspon tak kontakt. Sem úplně v prdeli, jenom sem si to nechtěl přiznat. Sakra. Ale teď sem naopak rád, že na mě mluví. Aspon vím, že sem ještě při vědomí. 

Když se konečně vrátím, zjistím, že Reyen už téměř nevnímá. Nojo, to je když si někdo stále hraje na drsňáka. Hodím daňky na zem a podívám se na Seijiho. "Akira ti ukáže skrýš. Tak vezmi tohle," poukážu na zabitá zvířata, "a jdi..." Sám přejdu k Reyenovi a přidřepnu si k němu. Hruběji jej chytnu za bradu. "Dokážeš jít po svých?" zeptám se. Sám už mám taky sil málo a pořád si musím nějaké šetřit, kdyby náhodou tomu Reyenovo "kamarádíčkovi" nepřeskočilo.

Jakmile slyším jiný hlas než Seijiho, otevřu oči a zadívám se na něj. Totálně ztratily svojí klasickou červnou barvu a jsou spíš hnědé. "Jo..nejspíš jo," šeptnu jen a zkouším se zvednout ze země. Nebýt za mnou strom, asi se mi to ani nepovede. "Já myslel...že...že si odešel," vydechnu a dívám se mu do očí jak se zvednu. Ani nevím proč sem měl strach. Nenávidí mě přece, no ne? A já jeho bych měl taky. ALe nejde mi to.