Na okraji Lesa

"Nejsi při smyslech..." řeknu a pomohu mu stát.n Podepřu ho a pomalu se rozejdeme směrem, kterým odešel i Seiji. Buď se mě i Reyena opravdu bojí, anebo to jen hraje. "Chytil jsem dva daňky... Takže to bude muset stačit.." povím a po chvíli si povzdychnu, protože se Reyenovi podlomí kolena a kdybych ho nedržel, skončil by na zemi. Chytnu ho pod koleny a vezmu ho do náruče. "Pořád problematický... a to jen kvůli tomu, že plýtváš energií na zbytečnostech.." Dojdu až ke skrýši, Akira vrčí ještě naštvaněji. Hm? Po chvíli se dopídím po důvodu. Zavrčím i já. Položím Reyena ke stromu a přejdu k Seijimu, chytnu ho pod krkem a přirazím ke kmeni, až bolestně vyjekne. "Nikdo ti nedovolil si vzít ani kousíček, no ne?" oči mi uzašlehnou modrým plamenem. "Dávej si na mě bacha!" zavrčím a pak ho odhodím stranou. "To by se ti tak hodilo, aby tys byl nasicen a tady tvůj kamarád ne..." Přejdu k ke zbylému daňkovi, popadnu ho a hodím ho Reyenovi. "Najíst se ssnad zvládneš ne?" zeptám se a pak se sám posadím k dalšímu stromu. Tak zas budu bez jídla, skvělý. Proč já to vůbec dělám...

Málem hodím hubu na zem. Ale nezvládám to. Fakt ne. Jeho slova přejdu jenom s krátkým odfrknutím..nechápu o čem to mluví! Střelim pohledem po Akirovi a snažím se přijít na to, o co jde. Pak jenom vidím, jak přede mnou přistane nějaký zvíře. "Elene neblázni, máš taky hlad," zavrtím hlavou a odvrátím pohled jinam. Za normálních okolností bych se po něm vrhnul, ale jak na něm vidím, že je slabý, nedá mi to prostě jinak. 

"Neser mě a sněz to... Netahnul jsem te sem jen proto, abys pak odmítal jist. Narozdil od tebe ještě dokážu chodit sam..." zavrcim a pak strelim vrazivym pohledem po Seijim. "Kdyz už si se najedl sam, co kdyby jsi šel chytit něco pro mne...HM?"

Podívám se na něj a .. nakonec se nějak doplazim ke zvířeti a zakousnu se. Je to skvělý pocit! Vážně skvělý. Hned cítím, jak nabírám síly, ale bude to ještě chvíli trvat. Zavřu oči a nevnímám nic kolem sebe. Seiji se sebral a odběhnul pryč. 

Zavru oči a povzdychnu si. Nebaví me to. Proč jsem vlastně utíkal, když jsem věděl, ze se tam stejně budu muset vratit. 

Zamrkam, když uslysim Akiru zavrcet. Asi jsem usnul? Protáhnu stulé svaly a zvednu se. "HM, copak?" stocim pohled k místu, kam se diva Akira. "Chytil jsi něco?" zeptam se, ačkoliv je mi jasné, ze ne. Protocim oci. "Pomoz Reyenovi dovnitř.." řeknu a pak opět zmizim v lese...

Tak jo, sem v pohodě. Relativně. Ale jo. Zas a znova mi Elen zachránil život. Nevím jako co už s tím mám dělat. POvzdechnu se a sleduju ho jak mizí mezi stromy. odpálkuju Seijiho ruku a vstanu sám. "Nech mě," zavrčím na něj a zavolám k sobě Akiru. Jdeme spolu do skrýše. Sednu si na zem a opřu se o zeď. Sem pořádd vyčerpaný, ale to snad za chvilku přejde. Jneom mám strach, jestli se mi něco nestane. . . moment. . . já mam o něj strach?! proč?! M2lo by mi být u prdele jestli se s ním něco stane nebo ne.  Jenom sem ho měl  vrátit domů Radě a tím to mělo hasnout. Ale ono ne. Sem holt pitomec a je ve mě asi víc z člověka než z upíra .

Po par minutách chůze se zastavim. Proč já vlastně neutecu? Vždyť ted mám naprosto skvělou možnost. Reyen mi asi naivně věří, ze s nim dojdu az do sídla. Ts..  Co jsem to za upíra, když se necham  ovládat skoro člověkem. Trhnu s sebou, kdyz kousek ode me uslysim zasusteni listí a zakrupani popadanych vetvicek. Když si uvědomíme, ze je to jen další ubohé zvíře, tiše se zasmeju. Takže se taky trochu napiju.

Po par minutách chůze se zastavim. Proč já vlastně neutecu? Vždyť ted mám naprosto skvělou možnost. Reyen mi asi naivně věří, ze s nim dojdu az do sídla. Ts..  Co jsem to za upíra, když se necham  ovládat skoro člověkem. Trhnu s sebou, kdyz kousek ode me uslysim zasusteni listí a zakrupani popadanych vetvicek. Když si uvědomíme, ze je to jen další ubohé zvíře, tiše se zasmeju. Takže se taky trochu napiju.

Po par minutách chůze se zastavim. Proč já vlastně neutecu? Vždyť ted mám naprosto skvělou možnost. Reyen mi asi naivně věří, ze s nim dojdu az do sídla. Ts..  Co jsem to za upíra, když se necham  ovládat skoro člověkem. Trhnu s sebou, kdyz kousek ode me uslysim zasusteni listí a zakrupani popadanych vetvicek. Když si uvědomíme, ze je to jen další ubohé zvíře, tiše se zasmeju. Takže se taky trochu napiju.

Už nevím co dělat. Únava je pryč a pomalu se mi vrací energie. Jako bych znova ožil. Ani nevím jak dlouho tu sedím, ale hladím Akiru po hlavě a ten spokojeně chrupe. Usměju se a dívám se na něj chvíli. Fakt netuším jak je to dlouho, co Elen odešel, ale asi to dýl bude. Nikam se mi ale nechce, ale on se o sebe přece umí postarat sám ne? Je silnější než já co se už ukázalo. Tak s trochu, opravdu jen trochu sklidním a znova se uvelebím na kabátu.