Na okraji Lesa

 Lidská krev by mi pomohla, a to hodně... ale nemám sílu se s Reyenem dohadovat, natož mít otevření oči. "Jsem unavený," šeptnu a pak zavřu oči. Myšlenky, které jsem jen ztěží zachytával, se teď vytratí úplně, až zbude jen černočerná propast.
Když se probudím, první si uvědémím, že Reyen je pryč. Má mysl je ještě slabá, takže nedosáhnu daleko. Akira vedle mě zaknučí. Jediné ujištění, že Reyen je v pořádku a nejspíš někde hledá potravu. Ztěží se posadím, podívám se na ránu a zamračím se. "Měl bych být dávno uzdravený, mám přeci matčin medai-" zaseknu se v půli věty. To snad ne?! Můj mědailon. Už zase? Sevřu ruce v pěst. Zavřu oči. Co teď budu dělat? Ten medailon byl moje jediná ochrana.

Našel jsem později úkryt v docela dobře vypadajícím domku, který je opuštěný. Uložil sem Elena do postele a zmizel ven. Doufám, že takhle aspoň splatím všechno to, co pro mě udělal on. Nechci mu zůstat nic dlužný do doby, než se naše cesty rozejdou. Povzdechnu si a bloumám po okolí. Snažím se chytit cokoliv! Ale sem oslabený, takže je to docela složitý. Je tma  a jak sem oslabený tak prostě mám zpomalené reakce. Těžko by se teď v okolí vyskytoval nějakejý člověk. Nebo..žeby něco?! Trhnu sebou a schovám se za strom. Slyším hlas! Paráda! Zní to jako mladší muž, co si něco mumlá pod fousy. To by mohlo stačit! Chvíli čekám, a už jde kolem mě. Zastavím ho a svým klidným hlasem ho přesvědčím, aby šel se mnou. Jak snadné. Nabulíkoval sem mu, že sem se ztratil a pak mu vnutil do hlavy cestu, kudy sem ho chtěl dostat k našemu úkrytu a k Elenovi.

Zakloním hlavu a zavrčím. Tohle už se rovná nějaké komedii. Otevřu oči až ve chvíli, kdy Akira nastraží uši. Hned poté si i já uvědomím přítomnost Reyena a nějakého člověka. Bolestně se ušklíbnu. Lidi jsou strašně bezbranní. Nevědomky nucen jít, kam chce někdo jiný.
"Jdi pozdravit páníčka..." řeknu Akirovi, ten na nic nečeká a vystartuje, jako by viděl kořist.

Když Reyen s tím neznámým vejde do místnosti, kterému nejspíš svitlo v hlavě, že je někde jinde, ušklíbnu se znova. "No tak Reyene, to se dělá? Hostům lést do hlavy?" řeknu a pak na něj mrknu. "Nebo jsi mi přišel dobrovolně darovat krev a tím i svůj život?" přesunu pozoronost na onu osobu. Nevypadá zas nějak moc vyděšeně. Že by to jen přeci byl dárce?

Hned dole u dveří se na mě vyřítí Akira. Obejmu ho a podrbu za ušima. "Hlídal si dobre? Co?" Usmivam se a nechám se olíznout. Pak už vedu toho muže k Elenovi. Na jeho poznamku reaguji usklibnutim. "Už se to nestane můj pane" poklonim se a držím smích. Opustím jeho hlavu a ten člověk se očividně hned vzpamatoval a začal vyvádět kde je, co tu jako děláme a podobně. Já jen stojím u dveří a usmivam se.  Baví mě to. Už sem zapomněl jak moc.

Když se mi pokloni, malem se vyprsknu smichy. Ale pak zkrivim tvar bolesti. "Dáš mi krev dobrovolně, budeš moct žít. Ačkoliv budeš nějakou dobu hodně slabý. Nebo nechces? V tom případě zemres..." Protože můj život je dulezitejsi než tvůj, pomyslim si. Podivam se na něj a pak na Reyena. Radši bych byl, kdyby šel dobrovolně. Nerad zabijim zbytecne.

Zase vysiluje. "Ani náhodou! Zbláznili ste se?! nejsem žádný krmítko pro upíry! " Krikne na Elena a jde ke dveřím. "Ale ale ale...To ne..Můj pán se musí uzdravit víš? A na jednom člověku nikomu nesejde" syknu mu do ucha a popadnu ho za ruku. Odvedu ho k posteli za Elenem. Hází sebou jak potrefená husa až mám chuť mu zlomit vaz.

Muj pán? Uchechtnu se. Tahle hra me baví. Pak si povzdychnu a zamracim se. "Tvoje volba..." řeknu muži a pak se obratim na Reyena s kyvnutim hlavy. kdyby se nebránil, tak by to bylo fajn, ale takhle by mi mohl víc uškodit. "Delaa si to akorát horsi..." zavrcim

"Nikdy!" Vyjekne znova, tak mu jednoduše zlomim vaz. Varoval sem ho. My oba. "Podává se svačinka" Usmeju se na Elena a nechám toho idiota u něj u postele. Sám přejdu k oknu a dívám se ven.

Povzdychnu si. Neotalim a pustim se do toho hlupáka. Okamžitě pocitim úlevu. Rána se začne ihned zacelovat pořádně. Když už jsem si jist, ze mi to staci, prestanu. Chci aby neco zbylo Reyenovi. Zvednu se z postele a nepozorovaně prejdu k Reyenovi. Polozim mu ruku na tu jeho. "Dekuju.." podívam se mu do oči a pak se pousmeju. "Trochu z te svacinky zbylo i pro tebe.." mrknu na něj.

Neslyšel sem ho jak ke mě přišel tak sebou trochu cuknu. Zamyslel sem se. Vypadá už o hodně líp. Pousmeju se a kyvnu. "To je v pohodě..Potřebuješ to víc než já" ani sem si nevšiml jak moc dostali mě. Nezkoumal sem si rány. "Teda omlouvám se..Můj pane" usklibnu se a poklonim se znova. Baví mě to.