Na okraji Lesa

"Zapomínáš na Seijiho..." upozorním ho na toho "kamarádíčka. Pokud ho tedy nezabili vlkodlaci. Oni totiž zabíjou každého. "Kdyby ten zmetek neutekl, možá bychom to mohli zahrát na to, žes mě přivedl. Ale Rada by to prokoukla hned..." Budeme muset najít jiný způsob, jak dokázat pravdu. A pokud Akira nenajde medailon, nebudu ani ochráněn před sílou Rady a ovládnou mě. Ne, věřím mu. On ho najde...

"Doufam, ze uz nekde hnije" zavrcim naštvaně. Dal cesta pokracuje relativne v klidu. Drzim si od Elena odstup ale i tak minimalni abych ho mohl vcas ochranit kdyby se neco stalo. Ale v okoli nic necitim . Co hur tak zatim ani Akiru ne. Uz to je dlouho...je mi to divne .

Nic mu na to neřeknu. On sám by už měl vědět, že nensáším zbytečné zabíjení. Hold jsem asi divný upír.... "Měli bychom si najít někde skrýš, brzy bude svítat," řeknu a pak se zastavím. Začnu myslí pátrat po okolí. Usměju se, když se dotknu myšlenek Akiry... Šikovnej kluk, pomyslím si a pak se otočím opět k Reyenovi. "Tvůj věrný přítel se nám vrátil..." oznámím mu.

V tom má pravdu. Nerad bych se nacházel zase v polomrtvem stavu. Pak sebou cuknu a otočím se. Po pár vteřinách se mi v náručí ocitne Akira. Vrtulník ocasem a olízne mě. "Ah příteli jak rad tě vidím" zasměju se a hladím ho. "Taky tě mám rád..Si šikula hm?" Vezmu medailonek Akirovi z tlamy a otru ho od slin. Už čistý ho vezmu a vstanu."Jako nový" usmivam se a dám ho kolem krku Elenovi. 

Jaká úleva. Cítím se teď mnohem lépe. "Cítils, to, vid?" usměju se na Akiru a nechám si očmuchat ruku. Pak se podívám na Reyena. "Tak jdeme, nedaleko je nějaká chalupa. Lidé v ní jsou, ale..." mrknu na něj, "Zase si zahraješ na neposlušného, tentokrát v roli hosta..." Nechci nikoho zabíjet, takže malá hra s myslí snad neuškodí ne?

"Ale jistě.. Jdeme" naposled mu věnuju pohled a pak už vyrazíme. Problémem u mě je, že jakmile mám po delší době lidskou krev, dělá mi problém zastavit a nezabijet  na potkani. Hodně těžké. takže se docela obávám jestli v tom domku nezpusobim jatka. Už teď to ve mě žhne chuti po lovu.

Díky medailonu se cítím mnohem lépe, a i lépe vnímám myšlenky okolí. Chytnu Reyena za zápěstí, abych ho zastavil. "Pokud nedokazes ovládat svoji touhu po lidské krvi, tak se to rychle nauč.. Nebo te čeká trest," zavrcim a oči mi vzplanou modrým plamenem. Pak jeho ruku pustim a znovu se vydám na cestu. Když už se blizime k onemu pribytku, myslenkamy vniknu do tech lidských, aby si mysleli, ze noc a spali dal.

Nijak se jeho vylevu nezalekn a spis na něj zavrcim. Seru na nějaký jeho tresty! Chci krev a chci hned. Takže nasrat prostě. Dojdeme k domku, moje oči úplně rudě září. Prostě se tam jen vrhnout a trochu si hrát. Jako čerstvě potom co mě proměnili . Nevěděl sem nic tak sem zkoušel. Ale byla to hrozná sranda.

 Zavrčím. Najednou se nedokáže ovládat, hn? Chytnu ho pod krkem a hrubě jej přirazím ke stromu. "Patříš do klece, nikam jinam..." zavrčím opět a stisk kolem jeho krku zesílím. Opustím myšlenky obyvatel chatrče a zaměřím se jen na tu Reyenovu. "Přestaň. Zabíjet nechci. Ne tebe... ne po tom všem, ale jestli mi nedáš na vybranou..."

Pridusene se zasměju a podívám se mu do očí. "Seru na tvoje výhrůžky" zachraptim a chytnu jeho ruku kterou mě drží. Je možná silnější ale ne o moc. Odtrhnu ho nějakým způsobem od sebe a zamracim se. "Nestarej se o to co já dělám jasný" zavrcim na něj. Hned na to vtrhnul do domu  a popadnu chlapíka mladšího pod krkem. "Zdravím vás nechtěl byste si popovídat?" Zasměju se trochu šíleným smíchem