Na okraji Lesa

Nasraně zařvu, když mě odstčí a vběhne do chalupy. Měl jsem ho nechat chcípnout. Myslí si, že je silnější než já? Nebo že se svou silou přibližuje k mé? "Takový pošetilec!" zavrčím a zamířím do chalupy. Je mi jasné, že ti lidé zemřou, ale Reyen to odskáče. Třeba mu urvat ruku? To by mu možná stačilo. Oči mi zažhnou modročerveným plamenem. Špičáky se mi prodlouží ještě víc, nehty zvrdnou. Teď mi mě Reyen nejspíš nepoznal. Vlasy se mi rozlétnoum, jak rychle se dostanu dovnitř. Málem vypěním, když spatřím, jak si Reyen láduje postaršího muže. Žena skrčená v rohu, schovávající svou dceru. "Takže sereš na moje varování, ano?" zavrčím mu do ucha, když se k němu nepozorovaně dostanu. Ožene se, ale to já čekám, popadnu ho za ruku a přehodím ho za sebe, takže mu vykloubím rameno. Teď se bude vztekat, hodně... ale na to jsem připravený.

Krev. Konečně! Hned se cítím silnější a lepší. Už sem zapomněl jak je to super pocit! Krev mám všude po bradě ale neřeším to. Usklibnu se když vidím Elena a zahodim už mrtvého muže. Najednou je za mnou a pak už jen cítím bolest. Slabou, ale přece jenom. Zarvu na celej barák a dopadne na zem. Snažím se nahodit rameno kam patří a..Asi se to povedlo...Nevím. sem v rausi a nasranej. Oženu se po něm, ale minu. "Šmejde!" Zarvu na něj az se mi blejskne v očích. Zatnu ruce v pěst s ziram na něj nasrane. "Nedráždi mě Elene" syknu.

"Nedráždi?" pozvednu posměšně obočí. "Kdo tu koho dráždí?" Zeptám se. "Myslíš si, že más právo brát život jiným?" To se velice plete.  Udělám krok vpřed, abych se k němu trochu přiblížil. "Kdyz tě nezkroti fyzická bolest,půjdu na to jinak..." zaměřím se opět na jeho mysl a nez stačí nějak reagovat, donutím ho kleknout si a v mysli mu začnu zjevila jeho vzpomínky. .. na rodinu,na to... jak mu ji jiný upír zavraždil s jeho proměnil... "Je to jen tvoje vina. .. a místo toho,aby ses mu pomstil, zabíjí stejně jako on...mas právo jej tedy nenávidět? "

Nemůžu nic. Ta jeho zasrana schopnost! Chytnu se za hlavu a málem se složim na zem. Spusti se mi slzy a vztek je snad ještě větší. Záznam ruce v pěsti a snažím se mu vymanit z vlivu. Když pak asi už přestal nebo co , jen se zvednu a zadivam se na něj. "Do dohajzlu" syknu jen nasrane..Ačkoliv to znělo spíš asi zlomeně. Otočím se na podpatku a jdu ven. Ať si dělá co chce.zacnu venku mlátit do stromu až spadne. 

Nechám ho být a otočím se k žene s dítětem, které se na mě dívají s naprostým děsem. Povzdychnu si. "Omlouvám se," řeknu a pak jim během chvilky změním vzpomínky a donutím je usnout. Uložím je a pak popadnu mrtvého muže a odnesu ven. Nejradši byc přikázal tomu volovi, aby to obstaral sám... ale, spíš by to dopadlo opačně. Uklidím nepořádek, co Reyen natropil. Během chvilky vytvořím hrob. Podle změněných vzpomínek si teď budou myslet, že ho zabil už dávno nějaký medvěd. Když už jsem hotov, přejdu k Reyenovi a chytnu ho za límec. "Už se uklidni..." řeknu mu rozkazně a pak ho pustím. "Buď vděčný Akiře, jinak bys dopadl mnohem hůř...a už se mi nikdy nepokoušej odporovat. Ne v tomhle..."

Odmrštím mu ruku a zamračím se. "Už na mě nikdy..NIKDY nesahej," zavrčím a rozejdu se pryč. Seru na nějakej úkryt. Když se budu držet v lese pod stromy, nic se mi nestane. Tohle přehnal...ať si cestuje sám když chce..kašlu na něj. Po cestě jak jdu od něj sem tam kopnu do menšíhoo stromu a ten se skácí k zemi. Hvízdnu na Akiru aby šel za mnou. Nejde. "Akiro sakra kde si!" křiknu a pak až uslyším zakňučení a objeví se mi u nohy. "Co sakra blbneš?! Po něm nám už nic není," zamračím se. Sem naštvaný...dost naštvaný. 

Pokrčím rameny. Proč bych ho měl držet? Je to jeho rozhodnutí. Nejsem jak Rada, která každého sváže a sebere mu svobodu... Povzdychnu si a pak se vydám na cestu, místo abych si odpočinul. S medailonem mi denní světlo nevadí tolik. Budu postupovat pomalu, ale to mi tak nevadí. "Blbec jeden..." zavrčím, když mi na mysl opět přijde Reyen. Kdo by měl být naštvaný? On? Nedal mi navybranou. On sám přeci věděl, že nechci, aby kdokoliv umíral. Co to do něj vůbec vjelo? Předtím ani na člověka chuť neměl. Zavrčím. Vytěsním Reyena z hlavy a přidám na rychlosti. Možná někdy opůlnoci bych mohl být u hory.

Jsem vzteklý. Pořád a hodně. "Kurva! Dohajzlu!" začnu řvát na celej les a kosit všechno kolem sebe. Akira jen stáhne ocas mezi nohy a vyděšeně mě sleduje. Má strach. Ale o mě ne o sebe. Ví že bych mu neublížil. Když kolem sebe nadělám ze stromů třísky, padnu na kolena a zařvu jak nejvíc co jde. Kurva proč ze všech možných vzpomínek zrovna tohle?! Třísknu pěstma do země a nechám pár slz uniknout. Tohle se nedá. Zůstanu pak opřený o strom a snažím se uklidnit. Mam v hlavě Elena....ale musím na něj kurva u zapomenout! Mám chuť dobrovolně někde nějak spáchat sebevraždu. Nebo jak tomu vlastně říkat když mě skoro nic nezabije. 

Někdy v předvečer, když už za sebou mám několik mil, se zastavím. Před sebou vdáli vidím tyčit se horu Motsuke. I když je to ještě pěkně daleko, dokážu svýma očima rozeznat plápolající oheň. Povzdychnu si. Co teď budu dělat? Kdyby tu byl Reyen s Akirou, bylo by to jednoduší... Ihned zakroutím hlavou. Ne, nesmím se spoléhat na jiné... a už vůbec ne na Reyena, který se stěží dokáže ovládat.

Najdu si nějakou skrýš a tam si an chvíli lehnu. Musím se alespoň trochu prospat. Jak lidé říkají: Ráno moudřejší večere. Ačoliv u upírů to asi platí obráceně. Na chvíli zavřu oči, když s sebou pak trhnu. Někdo tu je. Okamžitě se zvednu a víc se skryju. Na chvíli se zasoutředím, abych co nejvíce skryl svojí přítomnost. Pach i myšlenky...

Nevím najednou co dělat. Kopu do kamínků na zemi na cestě a snažím se na nic nemyslet. Jde to ale jen ztěží. Mohl bych se vrátit a jen jimříct, že mi Elen jednoduše zdrhnul a nejspíš ho dostali vlkodlaci. Ale kdyby ano, nejspíš by o tom už dávno věděli a svolali nás zpět. O to ale teď nejde. Ani o nějakou pitomou odměnu. Jestli kontrolují moje rozhodnutí stějně jako ostatních, tak se docela divím, že sem ještě na živu...jelikož sem několikrát řekl, že budu sloužit jemu a na Radu kašlu. Zavrtím hlavou a snažím se to vyhnat z hlavy. Je to zbytečné na to myslet. Aspoň teď už ano. Ani nevím kde sem...neřeším to. Buď mě něco zakousne, nebo to zakousnu první já. Ale sem na to asi moc unavený a zklamaný.