Na okraji Lesa

"Seiji říkal, že Reyen nás zradil..." ozve se kousíček ode mě. Jen tak tak zabráním zavrčení. "Mě to nepřekvapuje, on se vždycky rozhodoval podle toho, jak se mu to hodilo..." uslyším další hlas. Reyen a přebíhavý? Tss. Zamračím se. Takže nejen jemu ale i Reyenovi hrozilo nebezpečí? Achjo, proč jsem ho nechal jít? Zakroutím hlavou. Tohle je fakt nějaká nepovedená komedie. "Slyšel jsi to?" ozve se opět jeden z upírů a zastaví se těsně u mé skrýše. "Nesýčkuj, Morte. Nevěřím tomu, co říkali. Elene beztak někam zdrhnul a na klan naprosto kašle..." mávne rukou druhý. Zavrčím. Kašlu? Já na něj kašlu jo? Nevydržím to a opustím svoji skrýš.

"Jaj, Elene... takže jsi to byl opravdu ty?" ušklíbne se na mě světlovlasý upír.

"Už i ty jsi se spolčil s Radou, Hektore?" zavrčím.

"Ale o čem to mluvíš, Elene. Vždycky jsem sloužl jen tobě a tvému otci. No ne?" mrkne na mě. Zamračím se ještě víc. Tohle je past. Vím to.

"Máte mě přivést živého, polomtrvého nebo mrtvého?" pozvednu jedno obočí.

"Nejlepší by bylo živého, ale pochybuju, že půjdeš dobrovolně," uchechtne se Hektor a spolu s Mortem udělají krok vpřed, já nikoli.

"Ne, to nepůjdu. Přeci jen si zaloužíš pár přes hubu..."

Nakonec jsem si našel menší úkryt a trochu se prospal. Nic pohodlného, ale potřeboval sem odpočinek. Pár hodin sem spal, to asi jo. Pak, když se přesvědčím, že kolem nikdo a nic není, vyrazím s Akirou na lov. Oba se nasytíme a mířím někam do neznáma. Zaslechnu ale známý hlas jak hudruje na celý les. Pozvednu obočí a opřu se o strom.
"Ale ale...náš malý hajzlík co?" uchechtnu se a zírám na Seijiho jak mlátí do stromu. Heh jak já nedávno. Hezké.

"Reyene," procedí skrz zuby jenom a jede mě pohledem. "Vypadáš šíleně," ušklíbne se nakonec. Já jen zavrtím hlavou. 

"Dej mi pokoj .. jdu zase dál," rozejdu se pryč . 

"Možná by tě zajímalo co je s tvým sexy upírkem," uslyším smích. Trhnu sebou a otočím se. Nemělo by mě to zajímat! Řekl sem si stokrát, že se na něj vyseru a ať si dělá co chce...nejde to. S hraným nezájmem to z něch všechno vytáhnu a ano..trochu sem si hrál s jeho myslí. Když vím všechno co potřebuju, jednoduše se s Akirou seberem a jdeme pryč. Seiji skončil ode mě trochu potrhaný ale z toho se třeba někdy dostane. Hajzl jeden. Musím Elena najít a pomoct mu! Nemůžu ho v tom jen tak nechat i přes to všechno.

Když přijdu k sobě, uvědomím si, že visím připoutaný na řetzech uprostřed nějaké místnosti. Hádám, že se nacházím někde uvnitř hory. Pokusím se vybavit, jak vlastně dopadla ta bitka. Morteho jsem zabil a Hektor uštědřil takovou pěknou ránu. No, ale moc mi to nepomohlo, když měli v záloze jiné. No, nepřekvapuje mě to. Proč by hráli fér, co?

"Už si se probral, synku?" ozve se ode dveří mě moc známý hlas. Vytřeštím oči. Cože? Jak? Rychle se ale vrátím k sobě a na tváři mám opět chladný výraz plný opovržení.

"No, ten tvůj útěk nebyl moc dobrý nápad..." řekne a přejde blíž ke mě. Nic neřeknu, jen jej propaluju pohledem. Zavrčím, když si všimnu, že v ruce má matčin medailon. "Kdybys ho nechal tu, možná bych tě nechal žít..."

"Proč tedy už nejsem mrtvý, když už máš to, co jsi chtěl?" nedá mi to a zeptám se ho. Nedávám na jevo to, že naposto nechápu, jaký větší význam ten medailon má...

"Protože ten medailon není celý," řekne a ledabyle mávne rukou. V tu chvíli mě okamžitě vystane na mysli bitka s vlkodlaky. Ztratil jsem ho a pak mi ho přenesl Akira... že by část ztratil?

"Akiro...Kamaráde teď mě nezklam Okay? Musíme ho najít..Hledej Elena!" Vyšlu ho radši šeptem. Chvíli se motá dokola , ale jakmile chytne nějakou stopu, rozběhne se jedním směrem a já za ním. Nevnímám jestli je den nebo noc. Kašlu na to. Po pár hodinách najdeme akorát roztrhaneho asi upíra na kusy. Elen. To je mu podobný. Ze by utekl? Těžko říct. Jediný co mě napada tak že chtěl k té hoře. A ta není daleko. Pochválim Akiru a pak se vydáme dál. Nebude to tu snadný..Vůbec ne. Ale udělám to kvůli němu. Stráže venku nebyli zas takový problém. Zabili se skoro navzájem . Navlecu se do jejich hadru a snad bez povšimnutí se dostanu dovnitř. Měl bych začít hledáním důkazů...Ale jak když ani pořádně nevím co hledat?! Potřebuju Elena. Povzdechnu si tiše a snažím se s ním nějak navázat aspoň přes myšlenky. Je to ale dost těžké v té změti tady něco najít nebo se vůbec soustředit.

"Část chybí?" pozvednu jedno obočí. Jsem si jist, že je celý. Otec se zastaví přímo přede mnou, hrubě mě chytne za bradu a přitáhne si mě blíž. Bolest, která projde celým mým tělem, nedávám na jevo. "Tvoje matka byla vždy velice důvtipná... neulehčila mi to ani před svou smrtí," ušklíbne se na mne a pak mě pustí. Celé tělo se mi začne třást v návalu vzteku. Takže on ji zabil? Oči mi zažhnou modrým plamenem...

"Nono, uklidni se..." řekne a pak mnou projde další nával bolesti, tentokrát to nevydržím a zařvu.

"Víš, zkoumání zbraní proti vlkodlakům byla vždy jen zástěrka pro něco mnohem většího.." znovu začal přecházet po místnosti. "Všichni na téte planetě budou podřadní našemu rodu..."

"Pořád jsi mi neřekl, proč k mě k tomu potřebješ živého..." zavrčím. Jeho plány jsou mi ukradený. Stejně je nějak zničím.. i kdyby to mělo zničit mne.

"Na to přijdeš sám..." řekne a pak odejde z místnosti. Zavrčím, nesnáším jeho hádanky. Zkusím trhnout rukou, abych se vyprostil z řetězů, ale marně. Pak mi to konečně dojde. Proč jsem tak slabý a vše mě bolí. "Zkurvysyn..." šeptnu vysíleně a pak zavřu oči. Takže mám zemřít na nedostatek krve? Co má společného má krev s tím medailonem?

Potloukám se po tom divném místě snad všude. Příde mi, že tam chodím hodiny a hodiny. Akiru sem nechal venku..nechci ho zbytečně vystavit nebezpečí. Proto se někde schoval a čeká. Vím že je v pořádku, pořád sme ve spojení tak nějak myšlenkově. Ačkoliv já se soustředím na Elena. Pořád ale nic. To snad neni možný už!  Zabočím za roh a musím se schovat do tmy a úplně vypnout mozek. Hlídači nejspíš. Ale jenom projdou kolem, tak můžu pokračovat. Nakouknu do další místnosti. "Elene?" šeptnu do šera a snažím se někde něco zachytit. Ale nic. Asi budu muset najít nějaký schody a najít sklep nebo něco. To je pravděpodobnější nežž tady jestli ho zajali a někde ho drží. Schody najdu téměř okamžitě..točité a dolů. No...asi to bude ještě zajímavý. Jak sem očekával  sem v nějakým sklepě, ale dost prostroné a plno chodeb. Povzdechnu se ea jednou se vydám. 

Namátkově koukám do místností, ale nic. Tak jdu dál a dál.

 Nevím, jak dlouho jsem mimo, ale když se probudím, už nejsem připoutaný, ale ležím v měkké a pohodlené posteli. Znaveně pozvednu obočí. Asi sním? Nejspíš. Pokusím se sednout, ale něčí ruce mě vtlačí zpět. "Jen klidně lež..." usměje se na mě mě moc známá tvář.

"M-matko..." zachraptím a znovu se pokusím sednout. Mám halucinace? "Pokud nenačerpáš síly, nikdy mu neunikneš. Nikomu..." řekne a v očích se jí zračí bolest a smutek. "Někdo tě hledá, musíš vydržet..."

"Hledá?" nechápu. Myslí Reyena?

"Jsi statečný, Elene. Jen vydrž mnohem déle..." řekne a pak vstane.

"NE!" vykřiknu, když se otočí a odejde. Pak si uvědomím, že to byl jen pouhý sen. Nejsem sice připoutaný, ale rozhodně neležím na pohodlné posteli, ale na špinavé a chladné zemi. Do očí se mi nahrnou slzy....

Výkřik. V tomhle tichu by bylo slyšet snad všechno. Otočím se za zvukem a hned určím, kde by to mohlo být. Doběhnu k oněm dveříma  otevřu je. Nakouknu tiše dovnitř a vidím ho. Konečně! Přišlo mi to jako věčnost. Zavřu za sebou a pomalu jdu k němu. Vím že je to Elen..ostražitý sem kvůli nějakým pastem. Ale nikde nic necítím tak by to tak mělo být. Padnu vedle něj na kolena a sundám si kápucu z hlavy. "Elene! Elen to sem já," šeptnu a lehce s ním zatřesu. "Bože myslel sem, že tu už zabloudím," ušklíbnu se a sundám si plášť, abych ho hodil přes něj. "Je ti něco? si v pořádku?" hned se začnu starat, jako by se vůbec nic nestalo předtím. 

Chabě se ušklíbnu. V pořádku? Oslepl nebo co? Ležím tu na zemi jen v potrhaných kalhotech, téměř bez krve. "Proč jsi přišel?" zachraptím tiše. Proč se vůbec vrátil? Nenávidí mě, ne? Teď mě zachrání, nebo se o to alespoň pokusí... a pak mi bude zase všechno vyčítat? Ts. To radši zemřu. "Jdi pryč, nech mě..." chabě máchnu rukou.

"Elene neblázni," povzdechnu si a přitáhnu ho k sobě do náruče, že se opírá o mě. "Mrzí mě to okay? Choval sem se jako kretén, vím to. Jenom..prostě lidská krev se mnou mává hrozně moc," povzdechnu a nastavím mu k puse ssvojí ruku. "Dělej," vyhrnu si ještě rukáv.