Na okraji Lesa

Uhnu stranou. "Nechci tvoji krev. Nech mě tu. To nemá cenu. Nemám sílu na útěk, a zbytečně zabijou i tebe. Jdi!" pokusím se ho od sebe odstrčit, ale ani na to se nezmůžu. "On ji zabil. Můj otec... zabil mi matku. Ten medailon nesmí ho mít. Ukradni ho a jdi, nech mě tu.." řeknu mu se slzami v očích.

Povzdehnu si. To je fakt hnus! "Elene neblázni...vážně! nenechám tě tu když už sem tu několik hodin riskoval krk!" zamračím se a sevřu ho jednou rukou kolem pasu. "A prosím, napij se aspoň trochu..mysllím to vážně..pak cestou někoho dostaneme, ale tak pro začátek hm?" snažím se ho nějak přesvědčit. O zbytek se budu starat později. 

Zakroutím hlavou. Nikdy se odtud nedostaneme živí oba. "Reyene, nech mě tu, prosím.." vzlyknu a pak vytřeštím oči, protože i přesto, že nemám žádnou sílu a základní vjemy už mi tolik neslouží, zaslechnu kroky. "Jde sem. Uteč, on tě zabije. Nechci, abys umřel..."

Zavrčím naštvaně a zvednu ho v náručí. "Ani náhodou," syknu a rozhlížím se kam se schovat. Bohužel není kam. "Okay drž se mě prosím," šeptnu mu do ucha a vyrazím z posledních sil rychle pryč. Když už teď vím jak se sem dostat, bude to napodruhé sranda až se Elen dá dohromady. Vím, potřebuje medailon a důkazy. To všechno zařídíme...prostě se to povede. Narazíme ale na odpor u brány. "Elene uteč! Dělej!" křiknu na něj a snažím se bránit proti mečům a dalším hovadinám co mají. Bohužel pro mě holejma rukama.

Myslí to vážně? Celou dobu mě nese v náručí a pak řekni uteč? Což mám na to sílu? Jediné, co mi zbyde je sebrat poslední síly a přivolat Akiru. Možná mě bude Reyen nenávidět ještě víc, pokud se jí něco stane... ale nic jiného mě nenapadá. Reyen zařve, když ho jeden upír sekne do paže. V tu chvíli ale onen voják pžijde o hlavu, protože se přiřítí rozzuřený Akira. Dál už netuším, co se stalo, protože znovu vysílením omdlím.

Dostal sem ránu do paže, ale on to schytal hůř. Nakonec je s Akirou uklidíme jednoduše. Popadnu Elena dřív než se vyřítí stráže a už sme pryč. Akira běží napřed a já za ním s Elenem v náručí. Jakmile sme dostatečně daleko, Akira přitáhne nějakýho jelena nebo co to je. "Hodnej," usměju se na něj a Elena opřu o strom. "Notak, prober se!" pohladím ho po tváři něžně. "Bude sváča, notak," povzdechnu a proplesknu ho lehce. Nemohl sem ho tam nechat..prostě nemohl. I přes to jak mě nasral..ale můžu si za to sám. To že mám na ruce ránu jako kráva mě zatím nezajímá. 

Vím, to... vím, že se mě Reyen snaží zachránit, ale... chci to já? Chci vůbec ještě "žít"? To mám být do nekonečna pronásledován otcem a Radou? Ne. Už nechci. Reyena jen dostávám do nebezpečí, takže když umřu, tak... tak ho už tu nebude nic držet. Nedokážu donutit mysl probudit se... nemůžu a ani nechci.

"NOtak sakra Elene!" zatřesu s ním ale pořád nic. Třeba je to pro něj takhle lepší..ale..já to tak nechci. "Nenechám tě v tom," šeptnu a pohladím ho po tváři. Přitáhnu k sobě mrtvolu jelena nebo co to sakra je a prokousnu tepnu na krku. Akira sedí opodál a smutně kňučí. Oblíbil si Elena víc než sem myslel. Otevřu Elenovi pusu a po dávkách do něj dostávám krev pusou. Jinak mě to nenapadlo...modlím se ale, aby se sakra probral! Nemůže to teď vzdát!

Ač nerad, okamžitě, co pocítím krev v ústech, se mi v žilách rozproudí chuť do života. Chvíli pořádně nevnímám, jak se mi dostává krev do oběhu, ale když znaveně pootevřu oči, okamžitě je vytřeštím a odstrčím Reyena od sebe. Rukama si zakryju obličej. Kdybych byl člověkem, měl bych je rudý od studu. "C-co... co to děláš?!" vyjeknu nevěřícně.

Probral se snad ještě rychleji, než sem čekal a skončím na zádech na zemi. Sem ale rád, že je zase při sobě. "S dovolením tě zachraňuju," ucedím jakoby se nechumelilo a dívám se na něj. Sesbírám se ze země a popojdu k němu zpátky. "Je ti líp? Máš tu ještě celý zvíře," usměju se na něj. NEpřišlo mi to divný. Ani v nejmenším.