Na okraji Lesa

"Ty hajzle zkurvenej chci tě jen zakousnout, tak neprotestuj!" začnu se smát a uskočím jeho ráně. Je docela velký, ale na to kašlu. Nakonec sem ho stejně dostal. Vítězně se zasměju když mu zlomím vaz. "Říkal sem ti, ať neprotestuješ," uchechtnu se. "Elene sváča!" houknu na něj aniž bych se otočil nebo něco. Vím že je někde za mnou. Usměju se na Akiru jak za mnou přiběhne. "Tak tady si," zahihnam se a pohladím ho po hlavě. "Taky ti pak něco splašíme, aby si neměl pořád jenom zbytky po nás okay?" začne hned vrtět ocasem. 

Přejdu k němu, v očích mi zajiskří. Ušklíbnu se ještě víc, když Reyen pozvedne obočí. "Nu, co? Možná ty piješ jako barbar, ale když už jsem prakticky zdravý jak rybička, tak si to užiju, tak jak se na mou hodnost hodí..." nakloním hlavu na stranu a poté mu podám sklenku, kterou jsem před chvíli vytáhl z vnitřní kapsy kabátu. "Buď tak hodný, a nalej mi..." vypláznu na něj jazyk.

"Tohle snad nemyslíš vážně," zamumlam si pro sebe a s protočením očí vezmu skleničku a nechám ji naplnit krví až skoro po okraj. "Prosím vaše veličenstvo," ucedim s úšklebkem. HLavně že když pomalu chcípal, tak mu to ode mě z úst do úst nevadilo a teď potřebuje sklenici! Achjo...co je tohle zase za pocit?! Při vzpomínce na to jak sem ho krmil, to se mnou zevnitř zacloumalo a cítíl sem se fain. Neskutečný! Zavrtim hlavou a radši si sednu na zem a opřu se o skálu za sebou. 

"Zvykej si..." řeknu a pak si od něj převezmu sklenku zpět. Pokud budu vládnout, budu tě muset naučit nějakému lepšímu vychování... Kdo by chtěl mít za osobního strážce nějakého hulváta..." Nejprve jsem chtěl říct osobního sluhu... Ale strážce nakonec zní mnohem méně urážlivě, ba naopak to je docela dobré postavení ne? A dávám mu tím i najevo, že ho chci mít po boku... navždy. Vyprsknu krev před sebe, když si uvědomím svoje myšlenky. Rychle si otřu krev z úst a tiše zanadávám. "Mě už dočista hráblo!"

Ušklíbnu se jen a zavrtím hlavou. Když pak všechno vyprskne, podívám se na něj. "Děje se něco můj pane?" pronesu kousavým tónem. "Nechutá Vám snad?" nechápu co to mělo být. Že by nad něčím zase přemýšlel? Stejně jako já asi těžko. Sklopím hlavu a všímám si radši svých prstů. Tch..já a hulvát..no jistě že ano. On je princátko z královského rodu a já jenom blbeček, kterého proměnili pomalu proti jeho vůli. 

Hodím po něm nevraživý pohled. Stejně to je jen jeho vina. Kdyby se nenechal jen tak zvyklat, byl by už pokoj. Byl bych mrtvý a on si užíval svoji odměnu. Povzdychnu si. "Vracím se..." odlepím se od stromu a pomalu se rozejdu zpět ke skrýši. "Dělej si co chceš, pokud se to netýká mne..." řeknu. Sám mám pořád o čem přemýšlet. Pořád mluvíme o tom, že spolu budeme až do konce. Ale proč? Upíři si nehrají ne nějaké: Dlužím ti to... a popravdě... s ním nechci být. V jeho společnosti se cítím na nervy... Grrr. Po pár krocích se zastavím a vrazím pěstí do stromu. Uslyším zapraskání a strom málem nevydrží tíhu úderu. "K čertu..."

"No jistě blbeček Reyen, že? Proč mu dělat společnost a jednou za svůj život se chovat normálně přátelsky a nepovýšeně!" křiknu za ním a povzdechnu si. Nebaví mě být sám. Jo sme spolu sice každý den ale...stejně to je snad horší než být sám. On  pořád jenom mlčí a nebo když už teda promluví, tak řeší jenom jak se dostat pro medailon a zabít otce. "Tohle neni normální," šeptnu sám k sobě a povzdechnu jak uslyším ránu do stromu. On se tak má proč vztekat...pomyslím si a jdu se napít z medvěda když už sem kvůli němu málem přišel o ruku. Ale spíš tak z povinnosti než žebych měl hlad.

Prudce se otočím k Reyenovi. "NEJSI ŽÁDNÝ MŮJ PŘÍTEL, PROČ BYCH SE K TOBĚ TEDY TAK MĚL CHOVAT?" zařvu na něj. "KDYŽ TI TAK VADÍ MÁ POVAHA, TAK SES MĚL NA MĚ VYSRAT A NECHAT MĚ CHCÍPNOUT, IDIOTE!" znovu se otočím a rázným krokem se vydám pryč. Cokoliv řekne, mě vždycky tak vytočí. Idiot, vážně! On to nepochopí, nikdy...

"Chcípnout?" zopakuju po něm a nevěřícně se za ním koukám. Akira zakňučí a radši běží ode mě dál a taky asi si sehnat něco k jídlu. Já vyrazím co nejrychleji za Elenem a přirazím ho na strom až se otřese. "Tak chcípnout?! Nebyl si to ty, kdo tenkrát v lese škemral, že nechce umřít?! Nebyl si to náhodou ty?!" držím ho pod krkem a mračím se. Kdyby to šlo snad by ze mě šlehaly plameny jak sem se nasral teď. "Asi tě nechám chcípnout teď když sem jen idiot!" začnu se smát. "Třeba mi jenom přeskočí a ty to jako náhodou nepřežiješ!" prsknu už vážně nasraně. "Já nejsem idiot...to ty!"

Nestihnu nějak reagovat, když mě přirazí ke stromu. V očích se mi mihne zlost, ale ne ta, kterou už předtím viděl. Chytnu jej za ruku. "PUSŤ MĚ!" Nebudu mu tady uznávat, že má pravdu. Každý, kdo se rozhodne zemřít, na kraji života vždy obrátí! "PROSTĚ TĚ NĚDOKÁŽEŠ PŘIJMOUT, ŽE JSEM JINÝ! TAK MĚ NECH!" pokusím se mu znovu vytrhnout. Ale tak nějak prostě nemám sílu. Teda.... síly mám dost, ale tělu se prostě nechce nic dělat. KURVA!