Na okraji Lesa

"Jak jako jiný?! Až na pár detailů sme stejní tak co to meleš!" třísknu s ním znova o strom. A neberu si servítky. "PROČ PROSTĚ NEUZNÁŠ, ŽE SME SPÍŠ PŘÁTELÉ NEŽ COKOLIV JINÉHO?!" znova s ním jebnu o strom až to skoro nevydrží. "TAK CO! CHCEŠ TEĎ CHCÍPNOUT NEBO JAK?! JÁ BYCH SI STÁLE TĚCH PÁR DROBNÝCH DOCELA UŽIL!" zaječim na něj a odhodím proti stromu naproti několik metrů. Vře to ve mě dost, ale držím se abych nevybuchl úplně. "Ty si idiot!" štěknu znova po něm a pomalu k němu jdu. 

Pomalu se vyhrabu na nohy a rozkašlu se. "JO, TAKŽE JEDINÝ KRETÉN, TU JSEM JÁ?" zařvu na něj. "PŘÁTELÉ V MÉM OKOLÍ NEEXISTUJÍ! Chápeš to?" poslední větu skoro zašeptám. Do očí se mi nahrnou slzy, které už nedokážu zadržet. Proč se mi prostě pořád snaží dostat pod kůži? Tak moc jsem se ho snažil odradit. Padnu na kolena tvář si schovám v dlaních. "Proč mě prostě nenecháš zmizet z tohohle světa..." vzlyknu. "Nech mě být.."

"Teď budeš bulet?! To vážně Elene?!" posměšně k němu dojdu a zvednu ho na nohy. "Neříkám že si tu jediný kretén! Taky sem nasekal hodně chyb! Ale rozhodně tu nebudu vyřvávat, proč mě někdo někdy nenechal chcípnout!" Opřu ho znova o strom a mračím se. "A pokud sis toho nevšiml...tak já tě být nenchám i kdyby si mě na kolenou prosil," syknu k němu a přimhouřím oči. "Nezajímá mě jestli existují nebo ne...kdybych tě nebral jako přítele, vysral bych se na tebe už dávno," pustím ho  a ustoupím. 

"Všechno je to tvoje vina..." šeptnu, ale do očí se mu nepodívám. "Možná ses chvíli choval hrubě, ale..." ramena se mi zachvějí v dalším návalu pláče. Nechci, aby mě takhle viděl. "Nechci, abys mě měl rád. Nechci, abych měl rád já tebe... nechci. Nechci!" když mě pustí, okamžitě zase klesnu na kolena. Zakryju si rukama uši a přitisknu si hruď ke kolenům. Kdo by mohl mít rád někoho, jako jsem já?

Sleduju ho a nevěřím vlastně tomu co vidím. Zlost mě pomalu přechází, protože...tohle sem přece nechtěl. Ale jak sem to mohl čekat? Vždycky sme se akorát servali jak psi a teď tu předemnou brečí jako malý děcko. "Notak Elene...nebul přece," kleknu si k němu a váhavě mu dám ruku na rameno. "Měli bysme se vrátit, než sem zase něco přižene," řeknu tiše. "Prosím, vstaň," natáhnu k němu ruku a sám se zvednu na nohy. Nejradši bych ho objal ale..to by ještě mhlo dopadnout špatně. 

Zakroutím hlavou. Nikam nechci. Chci tu zůstat. Ať si mě třeba ti vlkodlaci zabijou. Stejně me i Reyen jednou opustí. Stejně jako matka, stejně jako Shuhei... a zase zůstanu sám, s těmi ostatními, kteří mě chtějí jen zneužít. Otec měl pravdu, jsem slaboch... jenže já se opravdu snažil být nepřístupný, být krutý a zlý.

Nic. Jenom zavrtí hlavou a pořád tam sedí jak hromádka neštěstí. S povzdechem si k němu kleknu a pohladím ho po paži. "Už co sem dostal úkol tě zabít, byl si pro mě jenom kšeft, jenom způsob jak přežít dalších pár dní a užít si..jenomže to se kompletně změnilo, co si mi poprvé zachránil život," odmlčím se. "A ne, nejednám jenom z vděčnosti, jednám proto, protože nějakým záhadným způsobem ses mi dostal pod kůži a mě na tobě záleží, pitomče! Ale to sis asi sám už všiml," vydechnu a zvednu mu hlavu, hned se mu zadívám do uslzených očí. "Proto ti říkám...že s tebou zůstanu i kdyby si snad nechtěl," pousměju se a setřu mu slzy. "Vím že si ten starší, zkušenější a kdesi cosi ale..stejně tě budu chránit a zachraňovat dokud budu moct," snažím se to odlehčit, tak se usměju. "Elene..je tu někdo kdo tě má rád a neopustí tě," upravím mu vlasy aby je neměl v očích. "Už tě mam dost hluboko pod kůží, než abych se tě zbavil a zapomněl," ušklíbnu se a dám mu pusu na čelo. 

Když mě donutí podívat se u o očí, uhnu pohledem. Moc mi zrovna nepomáhá. Teda, jako jo... ale proč?! Nepozorovaně si povzdechnu a pak zavřu oči. "Um. Omlouvám se..." řeknu tiše a hřbetem ruky si setřu slzy. Zvednu se a pokusím se nahodit zase tu svoji masku. Ne, moc úspěšně... Nejradši bych se ho zeptal, zda tohle prostě může zapomenout, ale je mi narovinu jasné, jak by zněla jeho odpověd.

Nechápavě se za ním otočím. "Za co přesně se omlouváš?" zvednu se a obejmu ho kolem pasu. "Už se přestaň omlouvat a buď sám sebou. Prosím," pousměju se a pohladím ho po vlasech. Pak ho pustím a hvízdnu na Akiru, aby se vrátil k nám. "Tak co..vrátíme se? Nebo dneska chceš nocovat venku?" podívám se na něj a pak stočím pohled na Akiru. "Tak tady si," usměju se a pohladím ho po hlavě. "Nebo jestli pořád toužíš po tom, aby tě něco rozervalo na kusy, tak zůstaň," pokrčím ramenem a přes rameno se ohlédnu na něj. 

Div nedostanu tik do oka. On mne opravdu dokáže vytočit jakoukoliv poznámkou. Chvilková slabost je tatam. Blískne mi v očích, ale nijak více nereaguju a následuju ho zpět ke skrýši. Chvíli vydržím být zticha, ale v hlavě se mi honí tolik otázek, takže nakonec otevřu ústa, abych se zeptal. Zakroutím hlavou, nic vědět nepotřebuju. "Za co bbys utratil odměnu za mojí hlavu?" zeptám se nakonec. Tvářím se, jakože mě to vcelku moc nezajímá... ale opak je pravdou.