Na okraji Lesa

Když se ozene, druhou rukou jej chytnu za rameno a prirazim zpět k zemi. "Poslouchej me," zavrcim mu do ucha... "Díky moji krvi budeš za par hodin vyléčený, takže ji neplejtvej a pij." Otocim se pak k Akire a myslenkou mu prikazu, aby vlkodlakovi urval hlavu.

Chci protestovat, ale nakonec si to rozmyslím a piju dál. Už teď se cítím líp. Ale ruka pořád nic. Zavřu oči, abych se na něj nemusel dívat. Začíná mě hlodat pocit, že bych asi měl přehodnotit svoje přesvědčení o tom, dovést ho "domů". Ale uvidíme. Ještě se nic nepovedlo jak sem chtěl, tak .. se cítíms tejně mizerně. 

Všimnu si, že ruka se mu nehojí. Povzdychnu si. "Tu ruku máš vyhozenou, budu ti ji muset vrátit na původní místo a pak narovnat..." řeknu mu, ačkliv si nemyslím, že by vnímal nějak moc. "To stačí..." odtáhnu zápěstí od jeho rtů. Ušklíbnu se, ten jeho opojný přesto bolestný pohled je celkem vtipný s ohledem na to, na jakého borce si hraje. "Ne že mi dáš ránu..." řeknu varovně a pak se přesunu na druhou stranu, abych mu narovnal ruku. "To samé platí i na tebe, Akiro..." ohlédnu se na něj, právě ve chvíli, kdy mrvému nepříteli ukousl hlavu. "Hm, pěkná sebranka..." zavrčím. "Připravený?" otočím se zpět na Reyena.

Je fakt že to bolí jak čert! Trochu vyděšeně se na něj podívám, ale jen kyvnu. Zakousnu se do klacku a zavřu oči. Ne nejsem připraveny a nikdy nebudu. Tohle je děs! Radši bych byl aby mě snad zabil ten debilní vlkodlak. Slyším jak kolem mě Akira cmucha a kňučí. Má o mě strach. Chudák malej..Doufám že jemu nic není. 

Když pak ruka padne na svoje místo, málem klacek rozkousnu. Bolí to kráva! Zarvu a vyhrknou mi slzy bolestí. Kurva!

"Nono..." ušklíbnu se a pak se zvednu. Vezmu ho do naáruče jako malé dítě a donesu ho k jednomu silnějšímu stromu, aby se mohl opřít. "Teď si odpočiň, bolest by měla za chvíli odeznít..." řeknu a pak přejdu k mrtvole. "Stále máš potřebu mě dovést mě zpět?" zeptám se, aniž bych se k Reyenovi otočil. Sehnu se k vlkodlakovi a začnu si jej prohlížet. Byl mnohem silnější než ten, se kterým měl bohužel tu čest bojovat minule. To znamená, že jejich výzkum postoupil mnohem rychleji, než jsem čekal. Zatnu ruce v pěst. "Musím se tam vrátit..." zašeptám si pro sebe.

Teď už to pro změnu pálí jak ďas. Ale dá se to vydržet. Slyšel sem jeho otázku ale kašlu na to. Nemám teď zrovna náladu na to, se o tom bavit a debatovat. Fakt ne . Zavřu oči a snažím se z toho dostat. Díky jeho nejspíše zázračné krvi je to po necelé hodince v pohodě. Zkusím pohnout rukou a je jako nová..Až na jizvy kolem. Na ty ale kašlu. Pomalu vstanu a najdu svůj kabát. Opráším ho od jehličí a obleču se. Kupodivu nautrpel .. Pak na mě skočí Akira a začne mě olizovat. "Ale notak vždyť sem v pohodě" zasměju se a hladím ho za ušima. "Neboj se." Usklibnu se. 

Pak se otočím na Elena. "Díky..Neví sice proč ale zachránil si mi život" padnu na jedno koleno a uklonim se. 

Otocim se k němu a překvapené pozvednu oboci. Asi se praštil do hlavy? "Zabijim, když musím. Ale nenechavam umírat, zbytečně..." odpovim. Ne ze by me nepotesilo, ze se trochu sklidnil, ale stejně to bylo pod jeho úroveň. "Budeme se muset na chvíli někde skrýt a nabrat sily. Cesta do Sídla bude mnohem náročnější..." rozhlednu se po okolí. "Měli bychom to tělo spálit... Ale nechci, aby nás to neprozradilo.."

Zvednu k němu hlavu a dívám se mu do očí. Je fakt že se projdeme dost..Stihl utéct daleko. Nezvedam se ale. Rozlezelo se mi to, co říkal. Jestli pro ně chci pořád pracovat a zabijet. Uvidíme ale..Radši bych snad odešel. Jenomže to není tak jednoduché. Stvořili si ve mě stroj na zabíjení a když od nich odejdu, zabijou mě. Už jim budu k ničemu. Zase sklopim hlavu a Zadivam se do země. Asi bysme fakt měli jít. 

"Necháme ho tu..To co tu žije ho roztrhá a zítra tu nic nezbyde.." 

 Zamracim se. "Jeho krev je nebezpečná, takže radši pritahnu na nás pozornost, než abych jeho maso nechával napospas divoké zvěři.." reknu. Začnu sbírat klacky na podpal, když v tu chvíli se mi zamotá hlava... "Kurva," zanadavam a sesunu se k zemi. Chytnu se za hrud a pak vytrestim oči. "Ne.. Ne ne..." i když mám pocit, ze brzy sebou seknu o zem, zacnu očima prohledávat zem. Nemohl jsem ho ztratit... 

Přinesu nějaký větve a sleduju ho jak leží na zemi. "Na odpočinek bude času dost hejbni sebou"zavrcim. Nemám náladu na to se tu u ty zdechliny ještě zdržovat. Nějak se mnou ale nekomunikuje. "Elene? Co se děje?" Zeptam se už trochu starostlivým tónem a dojdu k němu. Málem šlápni na něco blýskaveho. Sehnu se a vezmu tu malou vecicku do ruky. Kde se to tu vzalo? Strčím to do kapsy a dojdu až k němu abych ho zvedl ze země.