Na okraji Lesa

"Nesahej na me..." zarvu a strčim do něj takovou sílu, ze odmítne par metru daleko. Akira stekne a já po něm hodin vrazdeny pohled, takže zaknuci a prebehne k Reyenovi. Nevsimam si jich a začnu prohledávat okolí boje... "To jediné, co mi zbylo a já to ztratim... Proč?" padnu na kolena a v očích se mi objeví slzy bolesti i vzteku. "Proooooc?!" zarvu z plných plic. Pak se mi zatoci hlava a padnu na bok. A co se delo potom, nevím.

"Sakra proč si mi pomáhal když mě skoro zabiješ" syknu a pohladim Akiru po hlavě když za mnou pribehne. "Jen se zbláznil asi..Neboj mě nic není" pousmeju se. Když se dlouho nic neděje, dojdu k němu opět a dívám se na něj. Nevypadá že by vnímal. Povzdechnu si, zapálim tělo a pak s Elenem v náručí odcházím rychle pryč. Najdu nějakou opuštěnou chajdu a uložím ho na můj kabát. Sedím pak na okně a mezi prsty si hraju s tím řetízkem co sem našel.

Kdyz se probudim, jsem chvíli mimo. Posadim se a rozhlednu se. Vsimnu si Reyena, jak si s necim hraje. Zaostrim pohled a když si uvědomim, co v rukou ma, zavrcim. "Dej mi ten medailon..." malatne se postavím na nohy a prejdu k němu. Snažím se ovládat a neskocit po něm, jelikož si uvědomuju, ze jsem ten medailon ztratil při boji s tím vlkodlakem... "Patří mi..." skousnu si ret. "Tedy, no... Prosím, vrátíš mi ho?" Radši bych se stokrát znemožnil, než abych ten medailon neměl u sebe...

Podívám se na něj a seskočim z okna. "Co se děje? Je ti líp?" sjedu ho pohledem a popojdu k němu. Na prstech houpu s řetízkem a dívám se na něj. "Co to vůbec je, že je to pro tebe tak strašně důležitý hm?" nakrčím obočí a dívám se mu upřeně do očí. Nechci ho nějak provokovat když vím co dokáže...ale jenom sem zvědavý. 

"Jediná vzpomínka ma matku..." řeknu jen a pak přejdu k oknu. Nevim proč, ale nějak cítím, ze mi ten medailon Reyen vrátí... Nebo možná u něho bude ve větším bezpečí. Podívám se z okna na měsíc. "Utekla stejně jako já... Ale neměla takové štěstí, a zabil ji přesně takovy vlkodlak, který nad napadl.." severu ruce v pěst. Za to mi Rada zaplatí. Snažil jsem se emoce vůči rodině vytlačit, abych přemýšlel racionálně a hlavně v prospěch klanu... Ale.. 

Sleduju ho a pohledem přejedu medailonek v ruce. "Aha, to mě mrzí," řeknu jen tiše a dojdu k němu. Začínám mít divný pocit, že mu prostě musím pomoct a ne ho předhodit těm pitomcům. "Na, vem si ho," vezmu ho za ruku a dám mu ho do dlaně. Nemá cenu ho tím nějak vydírat. Když je to jeho vzpomínka na lepší časy tak o to ho fakt obírat nebudu. Zadívám se mu pak do očí. 

Podíval jsem se na medailon ve své ruce a pak Reyenovi do oči. "Děkuji... A omlouvam se..." řeknu po kratke odmlce. Mám dojem, ze se něco trochu změnilo. Postoj k tomu druhému. "Nechtěl jsem te odstrčit, ale... Prostě jsem zpanikaril..."

"To je v pořádku Elene," pořád držím jeho ruku. Jakmile si to uvědomím, pustím ho a ustoupím o krok. Co to je sakra už zase?! Odvrátím pohled a podívám se ven. NAšel sem to tady docela schované takže...by nás tady hned nemusel někdo najít. 

"Um, promin..." řeknu spesne a ruku stahnu k sobe a pritom stihnu medailonek. Pak si ho pretahnu pres hlavu a shovam za potrhanou košili..  Povzdychnu si. Vypadam jak nějaký otrok. Sjedu podél zdi s uprenym pohledem na protější stenu. Zajímalo by me, co ma ted Reyen v plánu...

Zadívám se na něj jak sedí na zemi. "Klidně si odpočiň..budu hlídat a kdyby něco tak...to poznáš," ušklíbnu se a vyskočím na okno. Potřebuju se nějak sklidnit a nebo rovnou něco zabít. Abych začal uvažovat zase normálně a ne jako debil. Ale je hezký...právě to mě tolik rozptyluje.