Příběh

Byla tak citliva a roztomila.Ja sem byla v tomto ohledu trochu jina.uz jen protoze sem byla starši a no..neda se 4ict zku#eněj#í ale vedela sem co a jak .Hladila sem ji po zadech až dolu na zadevek ktery sem jemě stiskla.Musela sem jeji t3lo prohlednout.Zmenila se sice trochu ale změnila.Po boku sem rukou jela dolu k podbříšku kdy sem ji pohladila konečky prstů .Polibky sem taky smě4ovala dolu.Skalka byla častečne z vody venku takže sem si s hladinou vody nemusela lamat hlavu.Nezastavila mě takze sem mohla udělat i mnoho jin*ch věcí přijemnych pro nas ob3.

Jemně jsem jí ve vlasech hladila. Bylo to tak dlouho a tak jsme se do toho okamžitě vrhly. Tak dlouho jsme po sobě toužily, já to věděla, ale ona si to nepamatovala. Ale teď sotva si vzpomenula. Zamířila polibky dolů a já se rozechvěla. Bylo to tak příjemné. Dlouho potlačovaná touha se dostala na povrch. Chtěla jsem aby pokrqčovala. "Mori..." zašeptala jsen a i druhou ruku přesunula do jejích vlasů. Kroutila jsem se pod jejími příjemnými doteky. 

Usmala sem se .Rukou sem se přemistila zase o trochu níže mezi jeji nohy ..kde sem ji začala jeme draždit a hladit..nemela sem uplně zkušenosti ale znala sem sve telo a ..no nebude to až zas tak jine..jen delam ted poteseni nekomu jinemu,,Libí" zeptala sem se a přejela jazikem přez jednu jeji bradavku..

Její ruka sjela ještě níž a mě z úst unikl sten. Její prsty, její dlaň. To vše bylo tak příjemné. "Líbí." zašeptala jsem zoufale a zavřela oči. Objevila se mi v nich neskutečná slast. Ještě když jazykem začala pracovat na mých ztvrdlých bradavkách. Bylo to ještě příjemnější. "Mori to je...úžasné." vyhrkla jsem a prohla se v zádech.

Zacala sem jeme zasouvat prsty do jejiho .klina.Chtela sem aby se ji to libilo .byly sme tu sami takze nebyl problem.Jemě sem skousla jeji bradavku a zatahla.Nic z toho sem nedelala tak aby to bolelo ale jen tak aby to bylo přijemne.Druhou rukou kterera byla zatim bezprace sem zacala mackat druhe ňadro .Rada sem se s ni mazlila a ted to bylo jeste vice intenzivni

Nechala jsme jí dělat si s mým tělem doslova co chtěla, zasunula prsty dovnitř a já tlumeně vykřikla.  Okamžitě jsem si zakryla rty dlaní. "Ach... Mori." zašeptala jsem a prohýbala se v zádech. Zvládala tolik věcí najednou. Byla jsem naprosto červená ale nijak nedávala najeco že chci aby přestala. Nechtěla jsen aby přestala. Mohli za to taky moje city, byli nebezpečné.  Pokud se o tomhle dozví království. Ne je mi to jedno. Ať se to klidně dozví.

Usmala sem se .Vypadala tak strašne nevině že sem si nemohla pomoct.Podivala sem se kolem ale nikdo zde nebyl takze sme mohli pokra'ovat.Usmala sem se na ni a vysadila ji trochu výš aby byla venku z vody a sedela na skalce.Sehla sem se a pomalu přez podbříško sem jazikem sjela až dolu kde sem ji začala draždit a pomahala sem si stale prsty .Bylo mi jedno jestly to nekdo bude vedet.obe sme pryncezny a tak to je jedno

Povysadila mě a já cítila jak ze mě voda odkapává. Zachvěla jsem se, ten náhlý chlad. Ale ona se nejspíš rozhofla mě prostě rozpálit. Cítila jsen jak sjela dolu, její dech a hlavně její jazyk. Zoufale jsem zakňourala a úplně se prohla v zádech a tak se natiskla víc na její rty. Zasténala jsem a z očí mi tekli slzy. Ne protože by to bylo bolestivé, nepříjemné nebo cokoliv. Ale protože to bylo až extrémě příjemné. Vykřikla jsem a  sevřela výčnělek ze skáli. Byla jsem tak červená že jsem byla ráda že na sebe nevidím. 

Byla moc citliva na me doteky a na ty male podměty.Pokracovala sem v draždeni hlavne toho maleho v8čnelku ktery zpusoboval vždy neskutečnou slast.Vedela sem ze u holek trva dele nez dojde k tomu slastnemu uvolneni ..ale povede se to nakonec.I kdyz to vetsinou trva opravdu delši dobu.Ptidala sem jeden prst aby to bylo vice intenzivni .A ji vice prijemne.Predstava ze bysme spolu mohli být dalšich x let byla velmi přijemna.

Krourila jsen se pod jejímy doteky jako žížala. "Mori... Mori." šeptala jsem každou chvíla. Ucítila jsem zvláštní ppcit. Nevěděla hsem co se stalo. Nevěděla jsem to protože tohle jsem nikdy nezažila. Ale xhtěla jsem s ní být, chtěla jsem s ní zůstat.  "Mori... Mám takový...zvláštní pocit." zašeptala jsem a zahleděla se na její vlasy protože jsem víc neviděla. Vzápětí jsem hlasitě zasténala.

Byla vice napjatá než předtim..nejspiš se mi povede ji dovest k tomu slastnemu okamžiku.Jednou volnou rukou sem ji hladila ho boku a bříšku.Prsty sem stale pohybovala uvnitř ní .Jazykem sem ji taky draždila na tom jednom slastnem bodě .miluji ji a tohle byl zpusob jak ji to dokazat tolika let bez sebe a ted konecne spolu

Nejvíc mě asi dráždil její jazyk který ybl tak hbitý a ona naprosto přesně věděla co a ja k. Hlasitě jsem zasténala a aniž bych se uhlídala, vyteklo to ze mě. Tiše jsem to vydýchávala. "Mori to bylo...bylo to tak skvělé. Tys jsi skvělá. Moc tě miluji." zašeptala jsem. Moje tělo se třáslo úplnou slastí díky tomu cose mnou prováděla, ale co ona sama?  Ona to nepotřebovala? Tiše jsem se chvěla a hlasitě dýchala. "Mori a fo...ty?"

Musela sem se usmat tohle se jen tak nepovede.Je to užasne.Jak se jeji tělo dostalo do křeče a potom se uvolnila.Odtahla sem se a usmala se na ni.Zakroutim hlavou,,Sem v pořadku nemusiš nic dělat " pohladila sem ji po tvaři a  stahla sem ji opatrně do vody a pritiskla k sobě.

Zakroutila hlabou a já se zatvářila nepřesvědčivě. I ona přece potřebovala něco na uvolnění. Třeba jen se o mě třít. Nevadilo by mi to třeba by ro bylo příjemné. Ale to si mě už stáhla do náruče. Zahleděla jsem se na její tvář. "Mori ale ty přece taky něco potřebuješ." zašeptala jsem a tiskla se k jejímu hrudníku. Ten pocot jak se naše ňadra o sebe třela byl tak příjemný.

Moriko

Starala se i o mě to bylo milé a roztomilé,,Neboj se o me nemusis to takhle řešit" řekla sem .Přitiskla se kemě a tak se na#e ňadra o sebe třela..bylo to přijemne a tak sem se vzdy tak nejak pohla aby se osebe tak nejak trela a zpusobovalo to i ty slastne pocity,,t..tohle mi stači" řekla sem trochu s narudlimi tvářemi. 

Accalia

Jen jsem se na ní zadívala takovým váhavým výrazem. "Ale já vím že něco potřebuješ." zašeptala jsem a propletla si s ní zároveň i vohy tak abysme zůstaly u sebe. Zároveň jsen se o ní lehce otřela tak že se ose otíraly naše kamarádky tam dple. Tiše jsem jí položila hlavu na rameno.  "Je to...příjemné?" zašeptala jsem. 

 Nevedela sem co ma v planu ale zachvili sem to poznala.Otřela se o mě a ja sem zastenala.Trochu sem zčervenala .Držela sem ji aby mi nezklouzla ,,je. Moc" řrkla sem a citila tu slast..Nemusela to delat ale bylo hezke že mysli i na mě.

Sama jsem byla červená až za ušima. "Já jen chci abys...taky cítila tu...slast." zašeptala jsem a znovu se o ní otřela. Ty pohyby byly celkem namáhavé jak byli naše těla propletené. Stále jsem ji dr5žela kolem krku a hleděl do tváře. Tolik jsems e styděla že bych se nejraději šla někam zahrabat. Moje tváře byli naprosto červené. "Mori..." zašeptala jsem a nahla se a váhavě, hodně váhavě a pomalu ji políbila

Moriko

Bylo to příjemné moc prijemne,.Zasténala sem a nechala se políbit .polibek sem ji oplatila.Pomahala sem ji a tím pohybem co byl tak příjemný aby to nemusela sama vše odbít.bylo to namáhavé pro ni a to sem věděla .Znovu sem ji políbila ale sama sem pak zasténala.

Polibek mi oplatila a já jí byla vděčná. Jakoby mi ten polibek přebrala a sama se dostala do toho vedení. Přitiskla jsem se k ní víc a polibek ji oplatila. Naše rty se o sebe třely  milostných intervapech a já tiše dýchala nosem. Tiše jsem zavzdychala když se i ona pohla. Vyšla jsem ji vstříc. I když to bylo pouhé tření o sebe bylo to neskutečně příjemné. Zabořila jsem tvář do jejích horkých ňader a vdechocala její vůni.

Ještě chvíli SME se o sebe otvírali než sem zasténala opravdu nahlas a taky dosla k tomu slastnemu konci .Vydichaval sem se a usmála sem se.mela sem plno zkušenosti ale s ní se mi to líbilo nejvice a hlavně sem ji milovala takže to bylo i citove.,,miluju te " rekla sem tiše a objala sem ji tak aby sem ji u sebe udržela .

Accalia:

Ve chvíli kdy i ona toho docílila, si mě k sobě přitiskla, zamrkala jsem když jsem slyšela ta slova ale nakonec jen zavřela tiše oči a přitiskla se k ní. "Taky tě miluji." Zašeptala jsem ale úplně potichonku a zabořila jí tvář do ramene. "Mori." Zabublala jsem a sevřela ji v objetí.  "Jsem šťastná." Usmála jsem se. Ale stále jsen se schovávala tak aby na mě a moje červené tváře neviděla.

Mori 

Držela sem ji tak aby nespadla dál do vody aby se ponořila a já se s ní mohla mazlit .,,I když se mi tady líbí musíme si odpočinout " rekla sem a tím sem naznačovala pokoj nebo tak něco hlavně abysme si odpočinuli obě dvě ,,a neschovávejte se mi mám právo tě vidět jako jediná já ano " usmála sem se a pohladila ji po tváři kterou měla schovanou .

Když řekla že si musíme odpočinout, moc se mi nechtělo ale poslechla jsem a pomalu se spolu s ní vydala ke břehu batlzénku. Tam jsem vylezla a natáhla si jen šaty. Pak jsem se na ní zadívala. Počkala jsem až na sebe hodí oblečení, poté jsem vzala její ruku a jemně si ji přiložila na tvář. "Mori." zašeptala jsem znovu její jméno. Oči mi zářili štěsrím a i to mělo dopad na kes a začaly všude kvést květiny. Byla jsem šťastná. Měla jsem u sebe osobu co jsem milovala.

vylezli SME já si na sebe vzala šaty a zbytek věcí sem schovala .Pohladila sem ji ,,Tak pojď půjdeme ..Musíš mě vést nevím kde máš pokoj" řekla sem a políbila ji jeme na rty .Chytila sem ji za ruku a připletla si s ní prsty .Bylo krásné když SME se mohli dotelykat al le mrzelo mě že sem na ni zapomela že sem ji neznala docela dlouhé čas 

Přikývla jsem ještě stále s červenými tvářemi. Nechala jsem se políbit a když si se mnou propletla orsty jemně jsem jí ruku stiskla. Vedla jsme jí spletí chodeb a že tu těch chodeb bylo opravdu hodně. Nakonec jsme došli až ke mě do pokoje. Zřpytil se slabým třpytem jelikož na zdech byli perleťové kamínky posypané přírodním třpytem. Usmál jsem se na ní, zamkla jsem za sebou a s jemným úsměvem se k ní přitulila. "Děkuji ti Mori. Udělala jsi toho pro mě tolik, mic tě miluji."

V zámku se nic nedělo a tak jsem já sám udělal tu nejednoduší věc, odešel jsem, opět. Koláčky jsem jim tam nechal a zbaběle utekl. Už dlouho jsem se lesem moc neprošel. Naposledy když jsem tu procházel mě vyděsila potulná čarodějka a pak nějaká smrtka která si myslela kdoví jak není super. A pak jsem se zašil do hloubky mojí skromné dýňové farmy s pěkným potůčkem na trénování mojí vodní moci.  Teď jsem usoudil že je čas, ano opravdu je čas jít zase prozkoumat les. Vzal jsem si vodu a nějaké jídlo a pak se pomalu vydal lesíkem zase pryč.  Šel jsem kolem Smaragdové řeky a rozhlížel se.

Už to byly dva týdny od toho incidentu.Od té chvíle co sem se rozdělil a dostal sem.Ano byl sem sám ale ne vlastně nebyl.Vsichni obyvatelé tohoto lesa na mě byli hodní a pomohli mi.Proto sem teď zrovna nebyl sám.I když sem se nerad zapojoval do jejich konverzace.Mel sem rád svůj klid. Jenže být sám není nic pěkného byl sem zvyklí aspoň na nějakou menči pozornost kterou bych mohl ocenit ale teď se mi nedopřávalo ničeho.Zrovna sem se rozhodl projít se kolem řeky.Byl tam klid a jediné koho sem tam potkával byli vodní elfové nebo nimfi teď tu nebyl ale nikdo.Prochazel sem se po břehu a pozoroval vodu .Byla krásně čistá a průhledná.Jen...neco mi tam nesedělo...,,Led?" Zašeptal sem a vydal se k tomu kusů ledu co tam byl u břehu.Byl sem opatrný i když led mi asi neublíží.Přišel sem blíž a ...uviděl sem ten led..ale ...uvnitř ledu něco bylo.Neco..no spíše někdo byl tam..kluk o dost větší než já.Co tam dělal? Jediné co mě napadlo bylo vytáhnout ten led z vody což se mi povedlo.Svitilo sem slunce a tak sem myslel že by mohl rozmrznout teda pokud je stále na živu.Asi dvě hodiny sem seděl a čekal.Ano roztával docela rychle.Jediny problém byla noc.Nerikam že v noci není teplo ale já začal být unavený.Ten led byl skoro už rozpuštěný ale já sem usnul.hned vedle usnul sem dřív než se stihl vůbec celí rozpustit a probrat.

"Haru..... Vstávej...." Doléhá ke mně vzdálený hlas mé matky, která.... mě obalila ledem, abych přežil. Vzdálené útržky... oheň... matčina náruč.... světlo... Wait, světlo? Pomalu otevřu oči. Já jsem naživu (no ne ty génie) a led kolem mě se rozpouští. Ještě jsem trochu přimrzlý, ale podaří se mi odtrhnout se. "Oh... dobré rá..." Nestihnu se ani protáhnout a uvidím... "Tma?" Takřka tma. Osvicuje nás měsíc, takže přecijen, něco málo vidím. Okay, další wait. My? Podívám se vedle sebe. Nějaký kluk, dokonce s maskou. "Ehm... haló?" Pokusím se o to, abych ho vzbudil. Nic. Nu co, Šípková Růženka se musí vzbudit jinak. prosekám se z ledu a konečně se mohu postavit na normální zem a protáhnout se. "Ah.... Konečně čerství vzduch." Zhluboka se nadechnu. Přijdu k... pracovně ho nazvu k němu a trochu s ním zatřesu. Chci vědět kdo je, kde to jsem a... co je asi za rok.

Nevzbudil mě.Nikdy sem se nebudil tak lehko měl sem tvrdý spánek.Dostal se z ledu i když byl z půlky ještě zamrzli .Jasné každý se úplně normálně dostane položme zlí z ledu.Zatrasl semnou a to už sem se pomalu probudil.Ozevrel sem oči měl sem tři barevné oči a koukal sem na něj.Prvni mi to nedošlo ale po chvíli sem zamrkal a vytrhl sem se mu odsunul sem se rychle kousek od něj a nasadil sem si masku.N..nepriblizuj sei!" Opravdu sem měl z toho kluka tak o dvě hlavy vyššího než já strach bůh vy co je zač a jestli mě nebude chtít zabít.

Zarazím se. Pokud mě nevezmou do Twilightu, asi se budu živit jako bubák. "Klid. Nechci ti nic udělat." Řeknu a usměji se. Přičupím se, abych se netyčil do takové nadmořské výšky a sednu si. "Mě se fakt bát nemusíš. Jen chci vědět, kdo mě to zachránil, kde to jsem a.... co je dnes za... noc? Řeknime asi. Prostě datum." Popravdě? Kdybych chtěl, mohl bych ho jednoduše zabít. Ale... Proč bych to proboha dělal? ><. 

Díval sem se na něj zkrz masku a přemýšlel jestli mu mám věřit nebo ne ...ale ..spíše ano,,jsem Mizuru..m..maskonoš.t..tohle je kouzelní les a..ď..dneska je no..zaří? Ano září  rok 2016" řekl sem taky sem neměl moc pojem o čase neměl sem žádnou elektroniku ani sem to neznal ,,Na..nevím to jistě a..ale rok je ..z zpravny snad."zašeptal sem a pomalu sem si masku zase sundal teda dál sem ji na stranu hlavy ,,To..ty..si kdo a..a proč si byl v ledě?" Zeptal sem se ale stále sem si udržoval ten odstup od něj.

"Huh? To už je rok 2000?" Podrbu se na zátylku a jakobych něco počítal. Pak se plácnu do čela. "Proboha, já byl v tom ledu kolem 90 let!" Pak se vrátím k jeho otázce. "Oh, promiň. Jmenuji se Haru. Haru Nagami a jsem.... Upír." Řeknu trochu neochotně. "Ten led.... Trochu hůře se to vysvětluje, víš no... " Povzdechnu si. "Vytvořila ho moje matka, protože mě a mou rodinu chtěli zabít obyvatelé vedlejšího města. Rodiče zabili a má matka mě zachránila tím, že mě obalila ledem. No a asi mě odneskla voda... a jsem tu."

Upír ? To je vážně upír ? Řekl sem si a polkl sem .Je mozne že mi opravdu neublíží alem.kazdy upír musí jíst..a hlavně ..teď nejedl 90 let jak říkal..no řekněme to takhle..pokud mě nezabije je to v pohodě,,A..aha..m..mě je teprve 16 a ..t..tady jsem dva týdny..asi.." řekl sem a rozhlédl sem se kolem.Byla čím dál větší tma ,,Já..své pravé ..r..rodiče neznám.." řekl sem pravdivé a odložil sem masku úplně..moje bílé vlásky svítili do dálky byli jako čerstvě napadli sníh.podival sem se na něj ,,vážně mě...to..n..nezabijete..?"zašeptal sem skoro neslyšně a sklopil sem hlavu..já se ale že začátku bál vseho

Pousměji se. "Slibuji ti, že se ti nezlomím ani vlásek." Pomalu vstanu. "No... Takže... Podle všeho mám teď... 120 let.... hmm, takže jakobych měl 18." Řeknu se smíchem. Pak se ale podívám na něj. "Je mi líto, že své rodiče neznáš." Řeknu soucitně. To, že mý rodiče zemřeli je smutný, to je prostě fakt, ale pamatuju si je. A mám hezké vzpomínky. On nemá ani to. Když se na něj chvilku dívám, zjišťuji, že mě fascinuje jeho vzhled. Zasvítí mi oči, ale radši se hned vzpamatuji. "Promiň. Není tu v okolí nějaká možnost jídla?" Zeptám se, protože mi zakručí v břiše.

Prikyvl sem a koukal jak se zvedl.,,To..to nic..j..já sem zvyklí už " řekl sem a pomalu jsem taky vstal..zeptal se. Na jídlo a já sem se rozhlédl,,Na..no já..nevím ..já..od..malička jim jen ..zeleninu a ovoce...a..toho je..tady v lese hodně..ale..m..maso a tak..no..lovit je zakázané p..proto se tu nakupuje ale..p..peníze se těžko scházejí" řekl sem..já sem tu byl jediný živí teď ale mě řekl že mě nezabije.kdyz tak o tom přemýšlím ..i kdyby se..že mě ..no napil nemusel by mě zabít .Sehl sem se pro masku a tu sem si dal zase zpadky do vlasů ,,M..máte..velký..h..hlad..?" Zeptal sem se čisté nevině.Tak blbá otázka nejradši bych si nafackoval.bude hloupé nabídnout se upírovi? Možná jo ale ..to bych nebyl já abych to neskusil ,,..j..jam.m..mohl bych ..j..já" zašeptal sem tiše se zrakem sklopenými abych se mu nemusel koukat do očí protože mě to znervoznovalo.

Podejdu opatrně za ním, čím se mi podíval do očí. "Postačí zatím to ovoce." Usměji se. Nechci ho hned vyděsit. A krev jsem nikdy nepil žádnému člověkovi. Nanejvíš třeba slepici, kterou jsme měli zároveň na večeři. "Nemusíš se mě bát, jo? A nevykej mi prosím tě. Je to divný." Pousměji se. "Zkusme to znovu. Já jsem Haru." Podám mu ruku, abychom si jimi potřásli. 

Díval se mi do očí byl blízko hodně blízko .Přikývl sem,,D..dobře ..o..ovoce r..roste k..Kosek odsud.." řekl sem a pak řekl že mu nemám vykat ale..já byl zvyklí starším vykat..je to slušně ale ..pokud se mu to nelíbilo..,,p..pokusím se" pomalu sem natáhl ruku a jeme stiskl tu jeho ale to nemohl snad ani cítit ,,H..Haru-s..san?" Bylo to jako jestli to půjde aspoň takhle..protože říkat mu čisté jménem..to sem nemohl nešlo to,, Mizuru.." řekl sem i své jméno teda ale stejně sem se snažil vyhnout očnímu kontaktu.,,Já..ukážu..kde roste..t..to ovoce .." Řekl sem .Ale stejně krev bude taky potřebovat a pokud nemá peníze tak se k ní jen tak nedostane lov byl v tomhle lese zakázaný to sem...jednou už zmiňoval myslím .

Co bych měl dělat? Proč tu vlastně jsem? Seděl jsem ve stínu stromů u jedné řeky a přemýšlel o svém životě. Jsem tu z nějakého důvodu? Pokud ano tak z jakého. Hleděl jsem na slunce které bylo vysoko na obloze. Měl jsem hlad, dlouho jsem nepil žádnou krev, štvalo mě to. Ne to že jsem krev dlouho nepil ale to že ji musím pít abych přežil. Přála si tohle moje pravá matka? Sedl jsem si až k zemi a zíral před sebe.

Zničehonic mi ségra řekla: máš to tu chvíli na starost Aki a zmizela, ani nečekala na to že se budu bránit. Co si sakra představuje ta holka splašená? Nejsem její poskok! A navíc, co mám dělat? Co mám sakra dělat? O vládnutí toho vím asi stejně jako o přípravě jídel z KFC. Byl jsem zoufalý ale naštěstí se tu Accalia objevila dřív než jsem počítal a já si spokojeně oddechl. Nebudu tumuset být a tak jsem zdrhnul asi jak se dalo čekat. Utekl jsem zase do lesa a předstíral jako že jsem někdo úplně normální. Což by i šlo kdybych neměl tak špičaté uši a na zádech průsvitná křídla. Teď jsem jen tak bloudil lesem a přemýšlel co podniknout.

 "Haru-san.... To se mi líbí." Nestisknu mu silně ruku. Umím se kontrolovat, takže se nemusí bát. "Prosím, veď mě." Řeknu klidně a jak se rozejde do lesa, následuji ho. Beze slov, ale zároveň svou přítomností vyzařuji... řeknime auru, kterou cítí. Takže se držím blízko něj, no přitom ne tolik, abych narušil jeho osobní komfortní zónu. Zdá se mi být hrozně roztomilé, jak koktá. Už ale ne tolik důvod, z kterého tak činí. Bojí se mě. A to celkem dost. A ty se mu divíš, když má pocit, že jsem dvakrát tak vyšší a že ho mohu zakousnout jak nějaké prase na porážku? Ne ne. Takový já nejsem. Nikdy jsem takový nebyl. Nechci, aby se mě kdokoliv bál. Ale... musím rychle přijít na způsob, jak si nějakou krev obstarat. Alespoň zvířecí, nebo něco podobného.

Rozešel sem se do lesa směrem k malému ..paloucku kde byli ovocné stromi a zelenina sem sem chodil často.Byl sem potichu a pozoroval okolí nikdy nikdo neví co se kde objeví a mít tu čest s vlkodlakem zrovna o úplňku sem nechtěl.dosli SME tam a já sem se pousmál,,S..SME tady" zašeptal sem a koukl na něj trochu uklidnění než před tím.Kdyby mě chtěl opravdu zabít udělal by to ale on to neudělal takže zbnej strach mít nemusím.Doufam,,Ovoce..by mělo být zralé všechno" řekl sem a sám sem došel k jednomu stromů na který sem vylezl abych si mohl utrhnout jeho plody.ze země sem na to nedosáhla to byla nevihral nás Malich lidí.

Stoupnu si pod strom a jen co vyskočím, odtrhnu si nějaké.... zvláštní ovoce. Sakra, spal jsem 90 let! Kousnu do něj. "To je broskev! Ale vypadají jinak." Pousměji se a znovu se zakousnu. "Mňam." Olíznu si prsty. Jsou nádherně šťavnaté. "A... tohle jsou jablka? Kdysi byli menší." Zasměji se a utrhnu si ještě pár a pak se svalím pod strom a prostě ujídám. Je to super, konečně se cítit slobodně.

Podival sem se na něj dolů a usmál sem se.Asi se to okolo nás opravdu změnilo ..tak devadesát let...to je doba ..sedl sem si na větev a snědl pár kousků ovoce .jenže..zaslechl sem něco seskocil sem od něj jen asi metr a stoupl sem si,,Jam.hned sem..zpadky" řekl sem a rozběhl sem se do houští.neco nebo někdo tam byl moje zvědavost byla hrozná a taky se mi to nevyplacelo,.Jenze já tam nikoho pak už neviděl za to sem slyšel .Vytí vlkodlačí .Musel to slyšet i on .Raději sem se vracel,,Vlkodlaci.Oni..lovi i..když je zákaz.zabijeji i lidi.M..usim proč" řekl s3m mu.vlkodlaci mě už hledali ale zatím mě nenašli pokud mě najdou je semnou konec.v očích sem mel strach a paniku ale tentokrát ne z upíra předemnou ale z těch vlkodlaků kteří mě chtěli rozzlsapat

Vstanu a přijdu k němu. "Vlkodlaci?" Položím mu ruku na rameno. "Bojíš se jich?" Zeptám se a skloním se, abych mu koukal do očí. Přikývnul. "Drž se." Špitnu a vyhodím si ho na záda. Pak jdu hlouběji do lesa a hlavně po větru k těm vlkodlakům. "Neboj se. Nic se nestane. Tobě a ani tobě." Uklidním ho konejšivím hlasem a přidám do kroku. "Kudy?" Zeptám se, ale zahlédnu vzdálené světla. Vyrazím  směrem k nim.

Moc mě nebavilo sezení na větvi a sledovat co sejsem děje dole pode mnou.  Vlastně tu ani.nebyl nikdo koho zabít. Kromě dvou blbečků, teda podle mě to byli blbečci kteří se teď vydali lesem a procházeli přímo pode mnou. Dostala jsem naprosto boží nápad. Skočit tomu upírovi na hlavu, ale to jsem udělat nemohla protože nesl na zádech nějaké malé stvoření.  No nakonec jsems ee rrozhodla podle sebe. Vyskočila jsem ze stromu a přistála přímo před nima. "Nazdar hoši!" Uchechtla jsem se a tím ukázala svoje pěkné zuby.

// nevadí pokud sena chvíli připojím?

Šel jsem pomalu a kopal do kamenů. A pak jsem uslyšel vytí vlkodlaků. Co to sakra, je den jakto že loví. Jasně dneska byl úplněk ale byl pořád den. Ani se nestmívalo. Kolem mě to zašustilo jak se vlkodlaci hnali za kořistí. Tohle byli divocí vlkodlaci. To jsem poznal protože ti z lesa měli vychování. Tihle sem chodili, napadali les a byli schopni se hnát za kořistí celý den. Prohnali se kolem mě a běželi k ovocnému sadu. Nasál jsem vzduch, byli tam lidi, nebo spíš, upír, člověk a pak ještě někdo, ale nevěděl jsem kdo. Tihle vlci byli schopní porazit upíra, kohokoliv aby dostali svou kořist. A to byla smůla. Vzlétl jsem a vyletěl za nimi. Vlci se objevili těsně před upírem a chlapcem a taky onou červenovlasou holkou. Chtěli se tam vrhnout. Ale těsně než to udělali před nimi explodovala zem a vyvalila se z ní voda. Vlkodlaci vztekle zavyli a trochu zacouvali. Já přistál před těma třema a ruku natáhl ke stěně vody. Vlkodlak zacukal ušima. Vzápětí byl celý obalený ve vodě. Ostatní se pomalu obrátili a utekli pryč. Vlkodlaka jsem po chvíli pustil a on utekl mokrý za svou smečkou. Koukl jsem se na ty tři. "Hele vy tři, co jste zač a co tu děláte?"

Hodil si mě na záda a vydal se lesem k nim ale..proč k nim,,Na..ne ! O..oni mě ..oni me z..zabiju !!" Řekl sem ustrašeně ale nepouštěl sem se ho .byli SME no..asi padesát metrů od nich a já uslyšel jak se na stromě něco Pohlo a pak něco dopadlo před nás .lekl sem se a tim se neudržel na jeho zádech a spadl sem do trávy a listí. Další problémů proč sou tu kolem jen strašidelní tvořivé v noci? Teď sem tu byl jediný člověk a docela mi to vadilo že osobě..nejspíš ženě sem neodpověděl a koukal na ni jakobych byl paralyzovaný pádem šokem a strachem.

//Ne nevadí :)

"Hustý!" Řeknu s údivem. Okay, nemění se jen krajina, ale i lidi... oprava, asi stvoření. (hehe..... moc vtipný -_-) "No, já se snažím dostat do... civilizace? A tady Mizuriho nějak dostat.. asi pryč." Zamyslím se. Pak lusknu. "Jo, přesně takhle."  Uchechtnu se a otočím se na toho chudáka na zemi. Pomohu mu vstát a trochu ho opráším. "Promiň." Řeknu mu omluvně.

Zasmála jsem se. Tohle byla zábava. Jak já ráda děsila lidi, a tenhle malej modrovlasej kluk, nevyskakuje si nějak? Na mě, na smrtku? Zamračila jsem se. "Já jsem smrt." Oznámila jsem jakoby nic. Jako by to bylo úplně normální. "Akase těší mě." Řekla jsem a zazubila se na všechny okolo. No asi to nebyl dvakrát příjemný pohled ale to už nebyl můj problém. "Jsem tady jen tak na obhlídku. Myslím že tady má někdo umřít. Vyzvednu si duši a jsu." Pokrčila jsem rameny.