Příběh

 "Haru-san.... To se mi líbí." Nestisknu mu silně ruku. Umím se kontrolovat, takže se nemusí bát. "Prosím, veď mě." Řeknu klidně a jak se rozejde do lesa, následuji ho. Beze slov, ale zároveň svou přítomností vyzařuji... řeknime auru, kterou cítí. Takže se držím blízko něj, no přitom ne tolik, abych narušil jeho osobní komfortní zónu. Zdá se mi být hrozně roztomilé, jak koktá. Už ale ne tolik důvod, z kterého tak činí. Bojí se mě. A to celkem dost. A ty se mu divíš, když má pocit, že jsem dvakrát tak vyšší a že ho mohu zakousnout jak nějaké prase na porážku? Ne ne. Takový já nejsem. Nikdy jsem takový nebyl. Nechci, aby se mě kdokoliv bál. Ale... musím rychle přijít na způsob, jak si nějakou krev obstarat. Alespoň zvířecí, nebo něco podobného.

Rozešel sem se do lesa směrem k malému ..paloucku kde byli ovocné stromi a zelenina sem sem chodil často.Byl sem potichu a pozoroval okolí nikdy nikdo neví co se kde objeví a mít tu čest s vlkodlakem zrovna o úplňku sem nechtěl.dosli SME tam a já sem se pousmál,,S..SME tady" zašeptal sem a koukl na něj trochu uklidnění než před tím.Kdyby mě chtěl opravdu zabít udělal by to ale on to neudělal takže zbnej strach mít nemusím.Doufam,,Ovoce..by mělo být zralé všechno" řekl sem a sám sem došel k jednomu stromů na který sem vylezl abych si mohl utrhnout jeho plody.ze země sem na to nedosáhla to byla nevihral nás Malich lidí.

Stoupnu si pod strom a jen co vyskočím, odtrhnu si nějaké.... zvláštní ovoce. Sakra, spal jsem 90 let! Kousnu do něj. "To je broskev! Ale vypadají jinak." Pousměji se a znovu se zakousnu. "Mňam." Olíznu si prsty. Jsou nádherně šťavnaté. "A... tohle jsou jablka? Kdysi byli menší." Zasměji se a utrhnu si ještě pár a pak se svalím pod strom a prostě ujídám. Je to super, konečně se cítit slobodně.

Podival sem se na něj dolů a usmál sem se.Asi se to okolo nás opravdu změnilo ..tak devadesát let...to je doba ..sedl sem si na větev a snědl pár kousků ovoce .jenže..zaslechl sem něco seskocil sem od něj jen asi metr a stoupl sem si,,Jam.hned sem..zpadky" řekl sem a rozběhl sem se do houští.neco nebo někdo tam byl moje zvědavost byla hrozná a taky se mi to nevyplacelo,.Jenze já tam nikoho pak už neviděl za to sem slyšel .Vytí vlkodlačí .Musel to slyšet i on .Raději sem se vracel,,Vlkodlaci.Oni..lovi i..když je zákaz.zabijeji i lidi.M..usim proč" řekl s3m mu.vlkodlaci mě už hledali ale zatím mě nenašli pokud mě najdou je semnou konec.v očích sem mel strach a paniku ale tentokrát ne z upíra předemnou ale z těch vlkodlaků kteří mě chtěli rozzlsapat

Vstanu a přijdu k němu. "Vlkodlaci?" Položím mu ruku na rameno. "Bojíš se jich?" Zeptám se a skloním se, abych mu koukal do očí. Přikývnul. "Drž se." Špitnu a vyhodím si ho na záda. Pak jdu hlouběji do lesa a hlavně po větru k těm vlkodlakům. "Neboj se. Nic se nestane. Tobě a ani tobě." Uklidním ho konejšivím hlasem a přidám do kroku. "Kudy?" Zeptám se, ale zahlédnu vzdálené světla. Vyrazím  směrem k nim.

Moc mě nebavilo sezení na větvi a sledovat co sejsem děje dole pode mnou.  Vlastně tu ani.nebyl nikdo koho zabít. Kromě dvou blbečků, teda podle mě to byli blbečci kteří se teď vydali lesem a procházeli přímo pode mnou. Dostala jsem naprosto boží nápad. Skočit tomu upírovi na hlavu, ale to jsem udělat nemohla protože nesl na zádech nějaké malé stvoření.  No nakonec jsems ee rrozhodla podle sebe. Vyskočila jsem ze stromu a přistála přímo před nima. "Nazdar hoši!" Uchechtla jsem se a tím ukázala svoje pěkné zuby.

// nevadí pokud sena chvíli připojím?

Šel jsem pomalu a kopal do kamenů. A pak jsem uslyšel vytí vlkodlaků. Co to sakra, je den jakto že loví. Jasně dneska byl úplněk ale byl pořád den. Ani se nestmívalo. Kolem mě to zašustilo jak se vlkodlaci hnali za kořistí. Tohle byli divocí vlkodlaci. To jsem poznal protože ti z lesa měli vychování. Tihle sem chodili, napadali les a byli schopni se hnát za kořistí celý den. Prohnali se kolem mě a běželi k ovocnému sadu. Nasál jsem vzduch, byli tam lidi, nebo spíš, upír, člověk a pak ještě někdo, ale nevěděl jsem kdo. Tihle vlci byli schopní porazit upíra, kohokoliv aby dostali svou kořist. A to byla smůla. Vzlétl jsem a vyletěl za nimi. Vlci se objevili těsně před upírem a chlapcem a taky onou červenovlasou holkou. Chtěli se tam vrhnout. Ale těsně než to udělali před nimi explodovala zem a vyvalila se z ní voda. Vlkodlaci vztekle zavyli a trochu zacouvali. Já přistál před těma třema a ruku natáhl ke stěně vody. Vlkodlak zacukal ušima. Vzápětí byl celý obalený ve vodě. Ostatní se pomalu obrátili a utekli pryč. Vlkodlaka jsem po chvíli pustil a on utekl mokrý za svou smečkou. Koukl jsem se na ty tři. "Hele vy tři, co jste zač a co tu děláte?"

Hodil si mě na záda a vydal se lesem k nim ale..proč k nim,,Na..ne ! O..oni mě ..oni me z..zabiju !!" Řekl sem ustrašeně ale nepouštěl sem se ho .byli SME no..asi padesát metrů od nich a já uslyšel jak se na stromě něco Pohlo a pak něco dopadlo před nás .lekl sem se a tim se neudržel na jeho zádech a spadl sem do trávy a listí. Další problémů proč sou tu kolem jen strašidelní tvořivé v noci? Teď sem tu byl jediný člověk a docela mi to vadilo že osobě..nejspíš ženě sem neodpověděl a koukal na ni jakobych byl paralyzovaný pádem šokem a strachem.

//Ne nevadí :)

"Hustý!" Řeknu s údivem. Okay, nemění se jen krajina, ale i lidi... oprava, asi stvoření. (hehe..... moc vtipný -_-) "No, já se snažím dostat do... civilizace? A tady Mizuriho nějak dostat.. asi pryč." Zamyslím se. Pak lusknu. "Jo, přesně takhle."  Uchechtnu se a otočím se na toho chudáka na zemi. Pomohu mu vstát a trochu ho opráším. "Promiň." Řeknu mu omluvně.

Zasmála jsem se. Tohle byla zábava. Jak já ráda děsila lidi, a tenhle malej modrovlasej kluk, nevyskakuje si nějak? Na mě, na smrtku? Zamračila jsem se. "Já jsem smrt." Oznámila jsem jakoby nic. Jako by to bylo úplně normální. "Akase těší mě." Řekla jsem a zazubila se na všechny okolo. No asi to nebyl dvakrát příjemný pohled ale to už nebyl můj problém. "Jsem tady jen tak na obhlídku. Myslím že tady má někdo umřít. Vyzvednu si duši a jsu." Pokrčila jsem rameny.