Příběh

Kurumi kráčela podél břehu jezera. Nepříjmený pocit stále cítila, ale nic se zatím nedělo. Přesto zůstávala na dále ostražitá. Dívala se na jezero, zahalené v raní mlze. Slyšela o velkém Diamantovém drakovi, který žije na dně jezera a moc si přála ho někdy spatřit. Jako malá harpyjka ráda slýchávala a příběhy o tajmených tvorech, kteří jsou velmi vzácní a jen málo pozorovatelů je spatřilo. Z myšlenek jí vytrhl zvuk ozývající se z rákosí "Hybibí, hybibí" Z rákosí vyplul kačerk kachničky mandarísnké a dál vydával svůj charakteristický zvuk. Kurumi radostně zvolala: "Živáčku!" sáhla křídlem do své brašny a vytáhla z něj housku. Kousek ulomila a hodila ho Živáčkovi. Ten ho hned začal ve vodě zpracovávat.

Byla temná noc jako každá jiná. Všude byla mlha a zima. Tak to tady v údolí nox vypadá poměrně často. Seděl jsem pod stromem a zíral do otevřené knihy. Chtěl jsem si číst ale nečetl. Místo toho jsem se utápěl v mojich myšlenkách. Zase...

Jsem jen obyčejný shinigami bez víry a bez budouctnosti. I přesto jsem však měl tu potřebu přemítat nad životem. Nebyl hezký. Byl přímo odporný. Teda, alespoň ten můj. Ale to asi život každého shinigami. Takhle jsem přemýšlel poslední dobou nezdravě často. Věděl jsem, že jsem dozajista stracený. Avšak, pomalu jsem si začal přát aby byl na světě někdo kdo by mě mohl pochopit. Ale....

Je to vůbez možné?

Šel jsem na samostatnou procházku bez Jiang-Li.  Nechal jsem ji v našem dočasném táboře,  jen abych se mohl projít. I když jsem věděl,  že si takhle dost koleduji. I když... Každý Shinigami věděl,  že na mě sáhnout nemůže. A kdyby,  neodnese mě pryč. Takže jsem šel do údolí Nox. Něco mi říkalo,  že tam na mne  nikdo stejně nebude koukat hnusně. Protože by z toho stejně nic neměl.  Nikdo by na mou osobu nekoukal divně. 

Vkročil jsme mezi stromy a rozhlédl se,  pohled jsem upřel na svoje ruce které produkovali mírnou měsíční záři. Takže jsem viděl vcelku dobře na cestu. 

Najednou jsem něco uslyšel. Něco tu je. Pomyslel jsem si. Rychle jsem se postavil a rozhlédl kolem sebe. Najednou jsem někoho spozoroval. Tajemná postava co zářila. Netušil jsem o jaké stvoření se mohlo jednat. Většinu času totiž trávím někde zavřený, takže jsem toho o bytostech, které by mohly žít v tomto údolí moc nevěděl. Rozhodl jsem se, že to budu pozorovat. Rychle jsem vyskočil do koruny stromu co stál za mnou. Poté jsem už z té tajemné kreatury nezpustil oči.

Údolí Nox bylo...něčím zvláštní, něčím velice zvláštní. Vůbec jsem nedokázal poznat co to je. Ale pomalu jsem pokračoval do hlouby stromů.  Odhrnul jsem nějaké listí a ocitl se na menší mýtince. Rozhlédl jsem se a tiše vydechl. Krajina byla temnější, ale nepůsobila až tak zle. Pousmál jsem se. Posadil jsem se do trávy a zavřel oči.  Moje světlo mírně zesílilo. Vlasy jako obvykle mírně povlávali, soustředil jsem se na okolí lesa do doby, než jsem slyšel jak za mnou křupla větvička, cukl jsem sebou a prudce jsem se otočil. Byl to kluk, ale jiný než normální člověk, očima jsem ho okamžitě celého v rychlosti prohlédl a pak už byl na nohou. Další Shinigami po mě jde! Viděl jsem jeho knihu duší. Od doby co jsem umřel, moje jméno se ocitlo na stránkách knihy každého shinigami.    Kimono mi i v bezvětří mírně povlávalo mezitím co jsem na něj zíral a snažil se vymyslet co budu dělat. 

Jen jsem se pro sebe pousmál. To musí být on. Říkal jsem si. Rychle jsem nakouknul do mojí knihy. Není pochyb. Je to on. Ale co teď? Je to duch. Bude stačit když jeho duši zklidím jako lidskou? Nakonec jsem se vydal přímo za ním. Pomalu a tiše jsem došel za něj. ,,Dobrý večer přeji."

 Začal jsem couvat. I kdyby se mě dotkl,  i kdyby se snažil,  nikdy by mě nedostal,  už jen kvůli tomu že mou duši k sobě připoutala Jiang-Li.  "Nepřibližuj se!" Vyhrkl jsem když se dostal ještě blíž ke mě. Upřel jsem na něj svůj pohled měsíčních očí. Cítil jsem jak se mi třese hlas. Ale věděl jsem že si ho nesmím pustit k tělu. Shinigami si prostě mysleli že můžou,  že když mně mají napsaného ve své knize,  můžou si mě odvést,  nevěděli že nemohou. Tiše a zhluboka jsem zhluboka dýchal. Popřál mi dobrý večer,  ale já se dál jen mírně chvěl. 

Pozoroval jsem očima květiny na louce a přemýšlel, tohle bylo...hrozné. Všechno bylo hrozně špatné a já nevěděl co dělat. Temnota pomalu prostupovala krajinou a květiny uvadaly. Neměly uvadat, takhle to nemělo být, nelíbilo se mi to.  Když jsem sem přišel, vše bylo tak jemné, příjemné. A najednou...všechno odchází. Byla mi zima, nejspíš z chladu který temnota přinášela. Obloha už se pomalu plnila obláčky které začali zakrývat oblohu a já si tiše povzdechl, asi bych se měl hezky vydat k sobě.

Když Kurumi nakrmila Živáčka a ten spokojeně odplul zpět do rákosí, tak přemýšlela, kam se vydá dál. Mohla by se letět podívat do nedalekého Vlkodlačího údolí, ale tuto myšlenku po chvíli zavrhla. Vlkodlakům nevěřila, ve filmech, které o nich viděla to byly většinou líté šelmy, které své oběti během chvíle roztrhaly na cáry. Nakonec došla až do míst, kde se do jezera vlévá řeka Harmonia. Pevně si narazila čapku na hlavu, roztáhla křídla a přeletěla tohle místo, ve vlasech přitom cítila jemný větřík. Je tak krásné, cítit vítr ve vlasech. Pomyslela si Kurumi, když plachtila nad ústím řeky do jezera. Letěla ještě chvíli dál nad lesem a pak se usadila na uschlé špičce jedné vysoké borovice. Byl odtud nádherný výhled na Diamantové jezero i na skálu, ve které měla svoji skrýš. Panoval zde božský klid. Zhoubný lidský vliv toto místo ještě nestihl zneuctít.

Pomalu jsem se přibližoval k onomu chlapci. ,,Neboj se. Nebude to bolet." Řekl jsem mu i když jsem věděl, že povídám pěkné nesmysly. Byl vystrašený. Ah, jak nebohá to duše. Věděl jsem, že mu musím okamžitě pomoct. Ze své brašny jsem vytáhl dlouhé ostré nůžky. Mojí kosu smrti. Udělal jsem ještě jeden krok a pak se zastavil. ,,Nemusíš se ničeho obávat chlapče. Už brzy bude tomu všemu trápení konec."

Obstarávala jsem krmení svého bílého draka, když jsem to ucítila. Už znovu? Další? Co si smrtky pořád myslí? Tohle už není možné. Pohlédla jsem na svou dračici. "Jijin." Zašeptala jsem a položila jí ruku na čelo. "Musíme letět." Vyhoupla jsem se jí za krk a za chvíli už jsme letěli. Věděla jsem že to nejspíš nestihnu, a ta smrtka se ho pokusí "zabít." Ale stane se to co vždycky. Zavřela jsem oči. 

Nebude to bolet....kolikrát mi už smrtka ublížila když se snažila mou duši vzít. "Nemůžeš mou duši odnést." Zašeptal jsem, nezdálo se že by mě poslouchal. "Moje duše už někomu patří." Sledoval jsem jak vytahuje svou kosu smrti. Přivřel jsem oči, já už další bolest nesnesu. Co se stalo když se mě smrtka snažila odvést? Zasáhnuté místo začalo mírně zářit a tekla z něho stříbrná tekutina, moje krev. Teď už to nedovolím. Strašně to bolelo, už to znovu nechci zažít, kdyby jen... "Jen mi způsobíš bolest, nemůžu odejít." Zašeptal jsem zoufale, ale on dál pokračoval. Očividně mu tohle říkali duše často, dobře. Zavřel jsem oči a zůstal stát na místě. Když mi to nevěří, uvidí.

Rozhlížela jsem se po pláži a přemýšlela. Tohle bude zvláštní.  Chodily jsme po pláži a obě se rozhlížely. Chvíli jsem tak nějak uvažovala, co to asi má být. "Slyším." Přikývla jsem. "Bohužel ale netuším co to je, radši se připrav na nějaký boj. Mělo by se dát se tam kouknout omocí stínů, takže mi dej chvilku." Rozhlédla jsem se po pláži a hledala jakýkoli stín, stačila by nějaká hloupá květina, jen tak, aby si mně ty osoby nevšimli až je budu pomocí stínů šmírovat.

"Dobře." Souhlasila jsem s ní. Byla jsem překvapená že dokáže použít stíny na pozorování. Viděla jsem jak Doragon šla a hledala stín. Mezitím jsem cítila odkud presence temnoty směřuje. Bylo to právě z toho směru kde se ozývalo sténání. Obávala jsem se že to může být velmi silné. 

Kurumi dlouho seděla na borovici a kochala se výhledem na krásnou, lidmi nedotčenou krajinu. Když se dostatečně vynadívala, tak roztáhla křídla a snesla se ze špičky borovice. Několikrát ještě zakroužila nad jezerem a pak se rozletěla směrem ke své jeskyni ve skále. Nedávno totiž na okraji nedaleké vesnice objevila vyhozenou zajímavou knížku. Kniha byla hodně napínavá a plná nečekaných zvratů. Každý večer proto usedla do měkoučkého křesla (které si koupila za peníze vydělané roznášením pošty) a četla další kapitolu. Nejradši měla pasáže, ve kterých vystupovaly hodné hapryje, takové jako byla ona sama. Když přelétala nad jezerem, tak se dívala pod sebe, jestli se z něj třeba nevynoří místný mýtický Diamantový drak. Nikdy před tím ho neviděla a tak jí hodně zajímalo, jak asi vypadá, kolik má hlav, jak je velký a jakou má barvu.

Už to bude nějaká doba co jsem posledně sklízel duši. Byl jsem celkem natěšený. Stál jsem už v dostatečné blízkosti. Ten malý chlapec sice říkal věci, jakože ho nemůžu sklidit ale to už mně říkalo více duší. Napřáhl jsem svou kosu smrti a pak už to bylo. Zabodl jsem mu ty ostré dlouhé nůžky přímo do břicha. Pro mé překvapení z něj nevyšly žádné nahrávky. Jakoby už byl mrtvý. Byl jsem zmaten. Místo krve mu tekla z břicha stříbrná tekutina. ,,C-co to má být?"

Ucítila jsem ostré bodnutí v břiše,  zatla jsem zuby. Můj malý Yuki už to znovu odnesl. Když jsem jeho duši zachránila,  nikdy jsem si nemyslela,  že po něm půjde tolik smrtek s účelem mi ho odvést.  Byl tak vyděšený,  mladý a plný života i po smrti,  nemohla jsem nechat Shinigami aby mi ho vzali.  Že bych byla do něj zamilovaná?  Ani náhodou. Rozhodně není někdo koho bych takhle moc milovala. Byla jsem svá,  měla jsem svoje představy,  svoje představy o tom koho bych milovala. Kromě toho.. .Yuki byl jiný než já. 

Očima jsem začala prohlížet krajinu. Kde je Yuki,  kde je? 

Vykulil jsem oči. Vydal jsem ze sebe tichý výkřik a urychleně od něj odstoupil. Chytil jsem za krvácející ránu. Pohlédl jsem na stříbřitou tekutinu která mi zůstala na prstech, viděl jsem mírně rozmazaně, tak jako vždycky. Jak jsem couval, narazil jsem přímo na strom a po jeho kmeni jsem se zvezl na zem. Zrychleně jsem dýchal. Za chvíli už pode mnou byla menší kaluž stříbrné krve, vsakující se do země. "Já...ti to...říkal." Zaskučel jsem. Zaklonil jsem hlavu a opřel se tak o kmen stromu, zavřel jsem oči a snažil se zastavit krvácení. Samozřejmně se to nedalo. "Doufám že...jsi spokojený." Roztrhl jsem velkou část svého kimona a obvázal si ránu, strašně moc to bolelo. Přes slzy jsem na to skoro neviděl, léčení, jasně, ale sám sebe jsem nikdy vyléčit nemohl. Krev látkou začala prosakovat. Ten kluk na mě jen zíral, upřel jsem na něj svůj pohled, připomínající skomírající hvězdu. Mirně jsem se usmál. "Nemůžeš...mě odvést..."

Byl jsem v šoku. Nemůžu ho odvést!? Ale jak to!? Pomalu jsem začínal strácet kontrolu. Zavřel jsem oči a hluboce se nadechl. Poté jsem šáhl do mojí brašny a vytáhl jednu z mých panenek. Miriam by o tom mohla vědět nejvíce. Vážně jsem se na ni podíval. ,,Miriam, co jsi o tom myslíš?" Zeptal jsem se ji. ,,Ty jsi myslíš že není normální duše?! Myslíš to vážně?!" Začal jsem se s ní dohadovat. Pak jsem o tom ale i já sám začal přemýšlet. Potom jsem se jen podíval na onoho chlapce. ,,Co jsi vlastně......zač?"

Vytáhl nějakou panenku a začal s ní mluvit což mou osůbku docela vyděsilo.  Jen jsem na něj vykuleně koukal. I když jsem pomalu začínal vidět rozmazaně.  Šlo to čím dál hůř.  Jen tak jsem na něj koukal. Ve tváři výraz utrpení. Chvíli se nic nedělo.  A pak se na mě podíval a zeptal se co jsem zač,  já tu skučím a on se mě zeptá na něco takového. Cítil jsem se tak zvláštně. 

"Jsem... Duch,  ale ne tak úplně." Zašeptal jsem a prsty se snažil zachytit svou krev,  znovu neumřu,  ale můžu omdlit a pokud se neošetřím,  tak za to draze zaplatím. Uz se třeba vůbec nemusím vzbudit. "Na světě jsou bytosti které mohou duše využít než si je vezme shinigami,  může je upoutat na sebe,  a udělat z nich zbraň." Zašeptal jsem. "A já jsem jedním z těch duchů."

,,Hmmm..... to zní zajímavě." Pomyslel jsem si. Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. ,,Využít lidskou duši ještě předtím než ji shinigami sklidí? To je sakra šílené!" Byl jsem opravdu ohromen. Já byl jen vždycky ubohý shinigami s nekonečným osudem. Ale takhle mohly lidské duše dále žít. Mohly žít lepší a možná i plnohodnotný život. Najednou jsem se ale podíval na Miriam, která mi něco chtěla sdělit. To co řekla bylo rozhodně velice chytré. ,,Využívat lidské duše.... není to ilegální?" 

"Jak já to mám vědět?" Moje záře začala skomírat. Zoufale jsem sebou cukal. "Já nic nevím, vím jen že pořád dokola po mě jdou shinigami a snaží se mě zabít, ani si nedokážeš představit jak strašně to bolí." Zašeptal jsem zoufale. "zeptej se jí, mojí majitelky..." Začal jsem vidět extra rozmazaně, a pak už jsem se sesypal k zemi úplně, stříbrná tekutina už nebyla malá loužička, ale velká louže. Celý jsem se třásl a chvěl. Tohle tak hrozně moc bolelo. 

Už to byla celkem doba co jsem procestoval Wonderful. I když byli části kam jsem se nedostal. Vůbec, a bylo to zvláštní. Pomalu jsem kráčel k Diamantovému jezeru, bylo už vcelku blízko, byla to jediná voda, kterou jsem se ještě neučil ovládat, chtěl jsem to vyzkoušet. Pobídl jsem Gladiolu do klusu a spokojeně se usmíval když si pospíšila a zrychlila. Brzy jsme dojeli na místo, nad jezerem byla nějaká jeskyně. Zahleděl jsem se k ní a pak na vodu. Stoupl jsem si do ní po kolena a sledoval jak mi omývá nohy, pousmál jsem a zvedl ruce. Voda se zvedla a dělala tvary které jsem po ní chtěl, v tu chvíli nade mnou ale něco proletělo. Gladiola sklouzla do vody a změnila se, alespoň je spokojená. Hleděl jsem na harpyji která letěla k jeskyni. Nakonec jsem se tam pomalu vydal, začal jsem lézt po skalách abych se dostal k otvoru, což se mi za chvíli podařilo, rozhlédl jsem se. Gladiola si dole plavala a já se zahleděl na svoje ruce, byli nepěkně poškrábané od toho lezení. "Haló?" Zavolal jsem do jeskyně. Hledal jsem tu mladou harpyji, ale...ať jsem se rozhlížel jak moc jsem chtěl, nemohl jsem ji najít.

Řekl že o tom nic netuší. V průběhu celé naší konverzace se jeho stav stále zhoršoval. Řekl, že ani nemám ponětí jak to bolí. To mě celkem vytočilo. Chytl jsem ho za límec a řval na něj. ,,Že nemám ponětí?! Víš ty vůbec něco o životě?! Víš vůbec jak vznikají shinigami?!" Byl jsem mimo kontrolu. Naštěstí mi pak Miriam řekla abych přestal. Pomalu jsem ho tedy pustil. Dobrá. Budu to řešit s jeho majitelkou. Podíval jsem se na něj jakobych před chvílí vůbec nestratil kontrolu a zeptal se ho. ,,Kdo je tvoje majitelka a kde ji najdu?"

Kurumi sice zaletěla do své jeskyně, ale pak si ještě vzpoměla, že nevykonala svůj večerní rituál a tak z ní zase vyletěla ven. Jejím každovečerním rituálem bylo  třikrát obletět vrcholek hory, ve které měla svou jeskyni. Ale dnes se ke svému rituálu nedostala. Všimla si totiž, že po skále k její jeskyni, někdo šplhá. Kurumi se zamračila. Kdo to leze k mojí jeskyni, že by zloděj? Určitě to bude zloděj, kdo jiný by v tuhle dobu lezl po skalách. Ale jen počkej ty darebáku, já ti ukážu! Kurumi se vznesla ještě výše do vzduchu aby jí lezec nemohl spatřit a vyčkávala tam. Díky ostrému harpyjímu zraku ho viděla dobře. Lezec vyšplhal až na plácek před jeskyní a díval se dovnitř. A v tu chvíli Kurumi zaútočila. Padala z oblohy jako kámen, křídla držela souběžně s tělem aby padala co nejrchyleji. Těsně před jeskyní se bleskurychle otočila, popadla cizince za ramena do svých spárů a vznesla se s ním do vzduchu.

Když na mě řval, upíral jsem na něj prázdný pohled a pomalu se upadal do mdlob, upřímně? Už jsem ho neslyšel, jeho slova...jeho slova šla úplně mimo mou osobu. "Víš ty vůbec jaké to je, jednou zemřít a následně umírat pořád dokola když se tě někdo snaží zabít? Nevíš a nikdy to nepoznáš." Zašeptal jsem. Tiše jsem dýchal, zeptal se ještě kde Jiang-Li najde, alee na to jsem už neodpověděl, cítil jsem jak moje hlava přestává spolupracovat, a já úplně padám do mdlob. 

Čím dál více mu nebylo dobře. Najisto jsem veděl, že teď mi neodpoví. Jenže ty informace potřebuju. Někde jsem slyšel, že pokud někdo duši vlastní dokáže ji vždy lokalizovat. Nevím to jistě, ale teď se na to hodlám spolehnout. Popadl jsem ho do náruče a odnesl pryč. Zastavil jsem až u řeky Agape. Vysvlésk jsem mu kimono a jeho ránu umyl vodou z řeky. Potom jsem vytáhl mé šicí náčiní a podíval se na něj. ,,Teď zůstaň klidný. Pokud budeš dělat prudké pohyby jen ti to přihorší."

Cítil jsem jak mě zvedl, měl jsem pocit, že už tolik smrtí nezvládnu, bylo mi hrozně, byl jsem slabý a vyděšený. V náručí jsem mu odpadl a probral se až když jsme byli u řeky, sledoval jsem ho. Chtěl přilákat ji. Věděl jsem to, ale já...netušil jsem jak ji varovat že je to past, mohli jsme spolu komunikovat pomocí myšlenek, ale pouze když jsme byli blízko sebe, teď mou osobu mohla lokalizovat, musím se vyléčit, musím se vyléčit dřív než sem doletí, věděl jsem že ona zešílí když uvidí jak mě někdo má u sebe. "Já...to vím, už to vím...dlouho." Zašeptal jsem a zahleděl se k obloze, brzy tam bude onen bílý drak.

Yuki se začal...přemisťovat? Panebože, ta smrtka...unáší ho! Ona ho zabije! Oči se mi rozšířili, klid, nemůže ho zabít, nemůže. Obrátila jsem svou dračici a vyletěla směrem k řece Agape. Yuki... Za chvíli jsem ho spatřila, na řeku a na ony osoby u ní, včetně mého Yukiho dopadl stín snášejícího se draka. Přistála jsem za nimi na trávě a okamžitě do ní seskočila. "Shinigami....zase." Zašeptala jsem. "Co ode mě chceš že unášíš mojí zbraň, nemáš na něj žádné právo." Došla jsem k Yukimu a položila mu ruku na čelo. Jeho oči byli...tak skelné a plné smutku. "Yuki..." Zašeptala jsem a pohlédla na toho smrťáckého kluka. "Co jsi mu to udělal?" Zavrčela jsem.

,,Takže vy jste jeho majitelka." Řekl jsem, ale spíše jen pro mé ujištění. Byla naštvaná. Nevěděl jsem jaké monstrum byla zač. Možná nějaký mág, protože přiletěla na drakovi. Pár sekund jsem na ni jen zíral. Pak jsem se ale vzpomněl a začal komunikovat. ,,Nemějte obavy, právě pracuji na tom aby neumřel, proto se prosím uklidněte." Řekl jsem jí aby si o mně nepomyslela zle. ,,Jsem jen obyčejný shinigami konající svou povinnost. Přál bych si s vámi něco probrat." Dodal jsem ještě a čekal zda ona dračí žena souhlasý. 

Hleděl jsem jak se k zemi snáší bílý čínský drak, za chvíli už tu stála Jiang-Li a sledovala mou osobu. Věděl jsem že tohle půjde špatně. Smutně jsem na ní hleděl. "Jiang-Li..." Zašeptal jsem její jméno. Sledoval jsem jak vraždí onoho chlapce pohledem. Chce s ním něco probrat, očividně to že je nezákonné si přivlastnit mou duši a použivít mě jako zbraň. Zavřel jsem oči a odpočíval, tohle ještě chvíli potřvá.

Vzhledem k tomu, že moje otázka nebyla vyslyšena, jsem se chtěl vrátit, ale v tu chvíli mou sosobu něco popadlo a já se ocitl ve vzduchu nad jezerem. Chvíli jsem hleděl dolů, než jsem se prudce podíval nahoru. Harpyje mě svírala pevně a já sledoval její tvář, polkl jsem, aha, že já si vůbec takhle koleduju, stojí mi to za to? Držela  mě tak, že jsem nemohl ani pro svůj meč který jsem měl schovaný, na luk a šípy jsem mohl rovnou zapomenout. Harpyje měla dlouhé vlasy které měla na harpyji až moc dobře upravené a ve tváři výraz, který mi jasně napovídal ať si moc nedovoluju jinak skončím na zemi a kdoví co ze mě zbude. "Co...to děláš? Jen jsem se snažil...najít nějakou společnost." Snažil jsem se zformulovat nějakou smysluplnou větu.

"Co bych dělala? Nachytala jsem zloděje, jak se mě snaží vykrást a tak se ho zbavuji." řekla Kurumi a snažila se, aby její hlas zněl co nejhrozivěji, i když tyhle věci jí moc nešly. "A vůbec. To já bych tu měla dávat otázky, tak koukej hezky zpívat, co jsi pohledával u mojí jeskyně, nebo se jinak pěkně proletíš směrem dolů. V jezeře už jistě číhá nějaká příšera, která si ráda pošmákne na tvých kostech." řekla Kurumi a opět se snažila znít výhružně.

"Proč bych kradl něco, co patří harpyji? Každý od nás ví, že  poklady Harpyjí nemají pro lidi žádnou hodnotu. Dej mě dolu!" Kopal jsem ve vzduchu nohama. Do vody...jasně. "Klidně mě pusť, stejně ti to nepomůže." vůbec se mi nelíbilo pod nohama nic nemít, ten pocit byl hrozně nepříjemný. Viděl jsem jak si v jezeře pode mnou plave Gladiola. Jestli mě pustí, budu v pořádku. Zhluboka jsem dýchal a snažil se tak uklidnit svoje tlukoucí srdce. Nesnáším výšky. 

Kurumi se cítila dotčeně, když slyšela, že všechny věci, které během svého života u Diamantového jezera nashromáždila ve své jeskyni a kterých si tak cenila, jsou podle tohoto neznámého cizince bezcenné. "Tak proč jsi teda lezl do mé jeskyně?" zeptala se podruhé. Přitom popolétla ještě o kousek výš, aby kdyby se rozhodla uvolnit své sevření, se cizinec proletěl z co možná nevětší výšky.

"Už jsem to říkal, chci sit aky s někým promluvit, poslední dobou cestuji sám, bez žádné společnosti, potřebuji si s někým taky promluvit." Vyhrkl jsem znovu, vyletěla ještě víc a já křečovitě zavřel oči a chytil se jedné její "nohy" kterou mě držela. Ve tváři jsem byl bledý jen když jsem si představil tu výšku. Radši jsem se dolů už ani nekoukal. Věděl sjem že by to se mnou nejspíš šlehlo. Najednou jsem pociťoval neskutečnou prázdnotu a smutek. "Potřebuju dolů!" Vyhrkl jsem. Věděl jsem že mě nejspíš neposlechne, ale začínal jsem panikařit.

"Promluvit? Ty si chceš promluvit s harpyjí, kterou odevšad vyhánějí a nadávají jí do neschopných?" divila se Kurmi. Zloba a výhružky z jejího hlasu mizely. Ale stále ještě byla ostražitá. "Ale jak ti mám věřit? Jak mám vědět, že v tom není nějaký podraz?" přestala letět výš, ale ani nezačala klesat.

"Prostě mi musíš věřit!" Panika v mém hlase byla čím dál větší, tati, prosím ochraňuj mě...jestli se něco posere. Vyděšeně jsem svíral její nohy a stále kopal nohama v zoufalství, najít pod svýma nohama pevnou zem, kteá tam nebyla. Cely vyděšený jsem za chvíli zůstal v jejích pařátech vyset a jen se celý klepal jako osyka. "Prosím...dostaň mě dolů."

Kurumi nebyla zlá harpyje. Když slyšela, že ten koho držela jí tak úpěnlivě prosí aby ho pustila a možná, že ani neměl zlé úmysly, když lezl k její jeskyni, tak se rozhodla, že ho přeci jen dolů dá. Začala se snášet níže a níže. Nemířila ale ke břehu, nýbrž na malý ostrůvek, na kterém rostla osamělá suchá borovice. Když byli už těsně nad zemí, tak Kurumi své sevření povolila a cizinec přistál na zemi. Kurumi mu zakroužila nad hlavou a pak si sedla na jednu silnou větev oné suché borovice. "Tak a teď povídej, copak bys rád."

"Ano, já jsem jeho majitelka, proto bych uvítala, kdybyste ho nechal na pokoji." Zavřela jsem. Obyčejný shinigami. Otočila jsem se na Yukiho. "Yuki..." Došla jsem k němu a pohlédla na jeho ránu. Tiše jsem ho pohladila po tváři. "To bude dobré, neboj." Zašeptla jsem. Sundala jsem mu "obvaz" a pohlédla na jeho zakrvácenou ránu. "Yuki." Otočila jsem se na toho kluka. "Zranil jsi mi zbraň, mám se uklidnit? Děláš si legraci! Je zraněný a kdyby nebyl mrtvý, tak smrtelně!" Vyhrkla jsem a položila mu na ránu ruce, jemně jsem mu projížděla po ráně a zastavila krvácení, bylo to to jediné co jsem mohla udělat, z toho důvodu že byl moje zbraň. "Neříkal ti snad že ho nemůžeš zabít? jsi cebilní nebop hluchý?" Vyhrkla jsem a jemně Yukiho hladila po vlasech. Věděla jsem že tohle se díky jeho regeneraci se to zahojí rychle.

Sletěla dolů a mou osobu pustila do trávy na menším ostrůvku. Okamžitě jsem se posadil, ano byl jsem na zemi, díky bohu jsem byl na zemi. Spokojeně jsem se pousmál. Ano najednou mi ta země připadala podivně uklidňující. "Já jen...jsem si říkal, že bych mohl mít nějakou společnost, ale tak pokud oto nestojíš, nevadí." Zašeptal jsem a zahleděl se stranou. Gladiola si to plavala ve vodě a každou chvíli se na nás podívala než zahučela pod hladinu. "já...jsem Denae. i když, právě jsi mě chtěla hodit dolů do vody, takže na tom asi nezáleží."

Kurumi slétla z větve přímo k němu. Usmívala se, a podávala mu křídlo. "Těší mě Deane, já jsem Kurumi Fuligula. Ráda budu tvojí kamarádkou, protože žádné jiné kamarády nemám, jen kačera Živáčka. Ale ty mi zase musíš slíbit, že mě nikdy nepodvedeš nebo nezradíš, jinak si ten výlet do oblak zopakujeme."

,,Nadávky tady nic nevyřeší a vztek zrovna tak. Ujišťuji vás, že neumře, proto není se pro co rozčilovat." Řekl jsem té dračí ženě. Histerická ženská, jak já tohle nesnáším. I přesto, že bych je nejradši oba úplně zavrhl pokračoval jsem v konverzaci. ,,Potřebuji s vámi probrat důležitou věc týkající se zákonů. Byl bych rád kdybyste tedy spolupracovala." Potom jsem se na oba podíval. Ona se neustále bojí o tu duši. Vzal jsem onoho kluka na můj klín, do jehly navlékl niť a pustil se do práce.

Bylo mi to všechno tak nějak jedno, šlo to úplně mimo mě. Oni se hádali a já se snažil zůstat při vědmí alespoň trochu. Zákony, jako kdyby je někdo někdy dodržoval, to ani náhodou. Ten kluk mě ale najednou vzal znovu do náruče, pootevře jsem oči a pohlédl na něj. viděl jsem tu jehlu a nit. Cukl jsem sebou, ale pak mi začal ránu zašívát a já bolestí vytřeštil oči. Celý jsem se prohl a moje ruka vystřelila a automaticky chytla tu jeho kterou mě zašíval. Otevřel jsem pusu a zůstal v takovéto poloze, přičemž jsem ho pevně svíral a celý se roztřásl, měl jsem doširoka rozevřené oči a vstřebával jeho minulost, vše mnou proudilo. Zase jsem se nehlídal a prostě ho chytl, protože jsem idiot. Mou myslí momentálně promlouvala jeho minulost, jeho pocity. Lapal jsem po dechu a ještě víc jeho ruku sevřel, viděl jsem jeho rodiče, jeho dětství, všechno mnou proudilo. Jeho matka, a jeho smrt. To jak se ocitl mezi shinigami. Když to skončilo, moje víčka se zachvěla, očin se mi zavřeli a já se mu složil do náruče. Jeho ruku jsem stále svíral ve své drobné dlani.

"Důležitou věc ohledně zákona? Poslouchej mladej-" Jenže v tu chvíli jsem se zarazila, protože si ho vzal a ránu mu začal sešívat. "Hej počkej tohle nemů-" Bylo pozdě, povzdechla jsem si a jen sledovala Yukiho vyděšený výraz, vzápětí se sesypal, s povzdechem jsem se posadila vedle nich. "Máme teď dost času si popovídat.ů Zašeptala jsem a pohladila Yukiho po sněhobílých vlasech. Smutně jsem sledovala jeho tělíčko. Nejradši byxch si ho vzala k sobě, jenže byl uplně nalepený na toho kluka a svíral mu ruku, což mi dávalo jasně najevo, že by se mi to hned tak nepovedla. "Dobře... doufám že nemáš nějakou peprnou minulost." Yuki ale vypadal dost vyčerpaně, takže jsem o tom dost pochybovala. "Chceš se mě zeptat, jak je možné, že mohu s duší udělat tohle že?" Zahleděla jsem se na něj. "Je to o tom...tuhle schopnost, jsem dostala když jsem byla úplně malička.Dal mi jí Čínský bůh. Abych dala možnost nového života těm, kdo si jí zaslouží. Chtěl abych narazila na nějakou duši, kterou budu moct zachránit od posmrtného života a dát mu něco jako novou šanci." Zahleděla jsem se na Yukiho. "Jsem poslední z Čínského národa Diamantových dračích lidí." Pohladila jsem svou dračici po čumáku. "Zákony shinigami, na mě nefungují. Mám tuhle moc přímo od Čínského boha, o tom vy záznamy nemáte, Yuki...tu noc měl zemřít, ale...byla jsem tam já a já rozhodla o jeho budoucnosti." Pohlédla jsem na kluka. " Už několikrát jsem vedla rozhovor s vašimi šéfy ohledně toho, aby Yukiho ze seznamu vymazali, řekl mi že to nejde. Abys věděl, Yuki teď...viděl tvou minulost, tvoje pocity a tak. Proto omdlel, tuhle schopnost měl i když ještě žil, proto jsem ho také vybrala. Je moc cenný na to bay jen tak zemřel."

Překvapeně jsem na ní ziral když ke mě najednou až moc přátelsky natáhla ruku. "Ehm...jasně, těší...mě." Řekl jsem poněkud nejistě. "A tohle...to je Gladiola." Ukázal jsem na mojí koňskou kamarádku v jezeře a zahleděl se ke slunci, asi by to chtělo rozdělat oheň nebo tak něco. "Ty jsi harpyje....ja jsem...já..." Zahleděl jsem se na trávu, ani nevím...co jsem vlastně jsem. Nepřipadalo mi zrovna dobré jí stiskávat křídlo ale udělal jsem to. Pak jsem se jen opřel o trávu a sledoval ji.  Byla zvláštní, nikdy jsem nepotkal takovou harpyji. Gladiola k nám připlavala a na břeh vyšla normálně jako kůň a posadila se vedle mě. U ruky už mi stačil vyrůst trs hyacintů. "Já...ani nevím...co jsem zač." Povzdechl jsem si.

Za chvíli se mi to podařilo díky tomu že se stmívalo. Viděla jsem ty dvě, už byly zticha a jen něco probíraly, zamračila jsem se, od nich té temnoty šlo možná až moc. Vrátila jsem se myslí k Anně. "Oni jsou... nevím, něco tam probírají, neměla jsem možnost slyšet všechno." Řekla jsem zamyšleně. "Ale určitě to nebude nic dobrého."

Kurumi si prohlížela Gladiolu, pak se podívala zpět na Deana. Její pozornosti neušlo, že mu u ruky vyrostl trs hyacintů. Když slyšela, že říká, že sám neví co je zač, tak si křídlem podepřela bradu a zamyslela se. Pak mu pověděla. "Je zvláštní, když někdo neví co je zač. Měli bychom to zjistit. Vidím že ovládáš rostliny, nejsi příbuzný Alraunám?"

Překvapeně jsem zamrkal a pohlédl na svou ruku a okamžitě ji zvedl. "Rostliny? Ne...to neovládám rostliny." sevřel jsem svou ruku ve druhé. "Moje rodina...je to těžké na vysvětlování, já ani nejsem z tohohle století." Zašeptal jsem a odvrátil pohled. "Ty Hyacinty...to jeden z mých otců, já... to neovládám, v mojí blízkosti si prostě rostou kde chtějí." Zašeptal jsem a sklonil hlavu. "Ale já...hrozně špatně...se to všechno vysvětluje a...celý jsem takový divný."

Kurumi byla čím dál víc zmatenější. Není z tohohle století? Že by cestovatel časem? Má dva otce? Asi vlastního a nevlastního. Rostliny rostou v jeho blízkosti jak chtějí, ale neovládá je. A říká že je divný. To říkali o mě taky. honilo se Kurumi hlavou. Přistoupila k Deanovi a kamarádsky ho poplácala křídlem po zádech. "Ty jsi divný, já jsem divná, oba jsme divní. Takže jen nám asi souzeno stát se kamarády, když jsme oba divní."