Příběh

Poslouchal jsem je a vedl k sestřinu zámku, konec konců byl blíž jak můj a tak to bylo jednodušší navíc za chvíli bude tma. "Maskonoši tu už několikrát projížděli.  Takže ty k nim patříš to je zajímavé." Usmál jsem se.  "Jsi jeden z mála co se tu potuluje lesem. Znám ještě jednu holku jmenuje se Rebeca." Vyletěl jsem nad koruny stromů a rozhlédl se. Kývl jsem. "Je tu jeden hostinec a je nejblíž takže bysme mohli přespat tam. Myslím že bude nejednoduší když pojedeme.  Došel jsem k malému potůčku a položil do něj ruku.  Za chvíli se lesem ozval dusot koňských kopyt.  A před námi se objevili tři jednorožci. Vedl je černý s duhovou hřívou. Došel jsem k němu a s úsměvem ho pohladil po čumáku.  Nasedl jsem na něj. "Jednorožci běhají rychle a tak že to skoro necítíte." Řejkl jsem. "Tak nasedejte."

"OMG koně! A mají rohy!" Čumím na to s otevřenou pusou. Pomalu podejdu k mladému hřebečkovi s atramentově modrou srstí a černou hřívou. Obdivuji jeho elegantně zakroucený roh a podívám se na jeho záda. Pohledem kalkuluji, jak na něj mám vylézt a s jakým rozběhem a s kolika přemety.... A výsledek? Podejdu k němu a díky dlouhým nohám na něj prostě vysednu. "Hustý..." Řeknu, jakobych prožíval Vánoce. Když ale Mizu nemůže naskočit na bělostnou klisničku, Usměji se, seskočím na zem a pomohu mu na její záda. "Lepší?" Usměji se. Pak se vrátím na hřebečka a pohladím ho po hřívě. "Omg, ta je tak heboučká *o*." Oči mi přímo svítí. A co je na tom nejlepší? Nemusím jít přes potok ^^. Wíííí! Takže všichni jsou spokojení ^^.

Šli SME docela dlouho ale to mi nevadilo,,Nezlobím.." usmál sem se jeme ,,mozna..v..blízkém..lese nás..někdo napadl..a já sem se Stratil nenašel sem je..já..stejně mě tam moc..nechtěli..nejsem..jako oni." Řekl sem a masku sem si sundal úplně,,Já..si masku..sundávání" vysvětlil sem ale to už tu bylo koně..teda jednorožci a mi na nich měli jet.Ja z nich neměl takovou radost ano byli krásní ale já na koni neuměl jezdit a dokonce sem měl i trochu strach.nakonec sem se ale pokusil vylest na jeho záda ..bezuspechu.To mě ale už Haru-san vyzvedl na horu a já sem se pokusil pohodlné usadit,,D..děkuju" zčervenali mi tváře a já sem se raději díval dopredu vym ze koně vycítí strach ale já sem za to nemohl

Pohlédl jsem na ně a usmál se.  "Nemusíš mít strach,  oni nejsou jako koně, mají svůj styl klusu i cvalu.  Nepotřebuješ ani umět jezdit na koni. Jsou jiní jak pegasové." Řekl jsem. "Nejsi jako oni, jo to jsem svojí sestře taky říkal že nejsem a nebudu jako ti tady v lese." Pokrčil jsem rameny. "Ale pak jsem viděl jak vypadám a řeknu ti že určitě nebudu normální když mám modré vlasy a špičaté uši. Navrch ještě to na zádech." Zatřepetal jsem křídly. Jednorožec na kterém jsem seděl pohodil hlavou. Vlastně to byla klisna, jmenovala se Harmony a než jsem ji našel, měla hřívu bílou, ale sotva se rozhodla být u mě, její hříva se zbarvila do duhova, jednu dobu jsem přemýšlel zda to není kvůli mojí orientaci, ale asi se jednorožcům měnila hříva když si někoho vybrali. Harmony se vydala do cvalu a ostatní jednorožci ji následovali, vlastně to bylo jakoby se vznášeli, skoro se nedotýkali země a nikomu nehrozilo že z jednorožce spadne.

Stmívalo se, mladý pán byl stále v lese a Accalia se svou přítelkyní.  Já už vyhřebelcovala snad všechny koně ve stájích a teď se vydala ke svému ohnivému hřebci. Na jiném koni jsem nejezdila. Měla jsem zvláštní pocit. Jakoby lesu opět hrozilo nebezpečí. Poslední dobou se tu objevovali stvoření která jakoby nad sebou ztrácela kontrolu. Vyjela jsem do lesa abych ho aspoň trochu prohlédla.

"Koně mi nevadí, ale jednorožci jsou supr." Usměji se. Pak chvíli pozoruji Akiho. "Je nějaký problém s modrýma vlasama?" Uchechtnu se. "Taky je mám takhle od přírody. A... No wow, už vím, proč je mám modré!"  Usměji se. Jo, jsem génius a po 120 letech jsem přišel na to, proč mám modré vlasy! -_-..... No jo no. "Tvé křídla se mi líbí. Já mám zase špičáky. Sice schovaný, ale i tak. Lidi se toho děsí. Lidi se děsí všeho, co nemohou ovládnout." Prohrábnu si vlasy. "Hádanka. Pokud má Aki tak krásně modré, jako křišťálově čistý potůček, proč je mám já tak ledově modré?"

byl sem potichu a raději sem hlkoukal na cestu byla pravda že ..ted sem se tolik nebál běželi teda skoro letěli klidně .Když se bavili já byl potichu neměl sem na to co říct.Ja vlastně nikdy moc nemluvil jen když bylo potřeba.ale teď sem si nasadil masku a sklonil hlavu nebylo mi vidět do obličeje.Plakal sem..ale sám sem nevěděl proč .Měl sem menči vykyvi nalad a ted to asi byla jedna z nich z těch chvíli.Objal sem konika tak aby to skoro necítil a doufal sem že ani jeden z kluků nebude koukat na mě dozadu 

"Vyrůstal jsem ve světě lidí a ano tam ten problém byl a to celkem veliký." Řekl jsem. Pak jsem se zasmál. "Už víš proč je máš modré? Některé ledovce mají podobnou barvu, tvoje síla je led ne?" Usmál jsem se.  Zastavili jsme se u jednoho jezírka, jednorožci se chtěli napít.  Sedl jsem si a koukal do vody.  Měl jsem pocit jakoby se na mě někdo usmíval, někdo z druhé strany jezera, chvíli jsem na to jen tak koukal než mi došlo kdo to je.  Vystřelil jsem vysoko nad jezero a hleděl vydešeně na jezero ze kterého na mě hleděl Myky. Co to je? Co to má znamenat? Myky byl člověk kterého jsem miloval ale zmizel.  Harmony zvedla hlavu a já se snesl na zem. "Jedeme." Řekl jsem. Vyhoupl jsem se jí zase na hřbet a počkal až i oni nastoupí a pak se jednorožci zase vydali do cvalu.

"Bingo!" Zatleskám mu a počkám, až se napijou. Pak jedeme dál. "Vtip je, že mám strach z vody a naumím plavat, no přitom ovládám led." Pousměji se. Pak ale utichnu. Jsem možná tak trochu tupec, ale vím, kdy mám sklapnout a držet jazyk za zubami. "Jste v pořádku?" Zeptám se opatrně a podívám se na oba. Jeden zamyšlenej ve vzpomínkách, druhý schovaný za maskou... no, to sis vybral den na probuzení.

Zase SME vyjeli ale ..tentokrát bylo ticho.Podival sem se na Haru-san.a pak zase sklonil hlavu.No netrvalo to až zas tak dlouho a zachvilku SME zase stavěli slezl sem dolů a poposel nekam kde mě nebudou slyšet a ani na mě moc vidět.zacal sem si utírat očí a tiše sem plakal.Prejde to věděl sem to .Byla to pozdější reakce na to co se stalo na to jak sem se bál a tak