Příběh

Usmál jsem se na něj vesele. ,, Děkuju Kyle... děkuju moc... Budu se snažit ovládat, ale stejně si jednou najde cestu na povrch, takže by jsi se s ním musel někdy potkat" hlavně v Údolí Nox...tam se neumím moc ovládat... Vždycky mě přepadnou zlé myšlenky a už je to. Ještě že mě Oki tak hlídá a stará se o mě. Jinak bych byl už bůh ví kde.

Pohlédl jsem na ní a jemně se usmál. Nevím jestli bych jí to všechno měl říkat, bylo to opravdu složité a ne že by e mi chtělo jíí vysvětlovat proč mě táta vyvedl z Olympu. Neudělal to schválně...jen se na mou osobu už nemohl déle dívat. Jo tohle znělo hrozně. Ale je harpyje, měla by o tom něco vědět, konec konců, pochází také z Řecka, měla by o tom vědět dost, kromě toho, Apollón se svým vztahem s Hyacinthusem nijak netajil, ale to že jsem z toho vznikl já, to už věděl málokdo. "Můj táta, můj táta je Apollón, to že mě má...ví hrozně málo lidí, dost mou sosobu, ukrýval, necpotřeboval aby všichni koukali na to, jakého má syna a s kým ho má." Možná že teď by jí i ty Hyacinty co kolem mě rašili mohli dávat smysl.

Kurumi žádného Apollóna neznala, jelikož se nikdy o dění ve světě příliš nezajímala. Podle toho, co jí její nový kamarád řekl usoudila, že se jeho otec za něj asi styděl. Položila mu křídlo na rameno a soucitně mu povídala. "Nic si z toho nedělej, že se za tebe otec styděl. Moje matka se za mě taky styděla, pořád mi říkala že jí dělám jen ostudu."

"Nestyděl se za mne, měl mě rád...jen, jsem mu hrozně někoho připomínal, někoho pro něj velmi důležitého. Nedokázal to unést." Zahleděl jsem se na ní, podle výrazu netušila o kom mluvím. Což bylo divné, harpyje o tomhle věděly nejvíc. Hlavně, bohové pro ně byli extrémně důležití, nebylo možné aby neznala mého otce.  Ale podle toho výrazu. "Apollón...Řecký bůh, tvůj bůh." Zvedlů jsem ruku k nebi abych poukázal na slunce. "Bůh slunce." Zamumlal jsem, ve snaze jí oživit mysl.

Kurumi se na chvíli zahleděla do slunce, ale za chvíli jí začaly pálit oči a tak toho nechala. Znovu se podívala na Denaa, usmála se a povídala "Ne, tak toho neznám."

Byl jsem překvapen když jsem se vlastně dozvěděl o co tu jde. Pokud to totiž zařídil bůh tak...

Nechtěl jsem na to ani myslet. Potom mi řekla, že ten malý dokáže vidět mou minulost. Vylekal jsem se. Ne. Tohle není dobré. Když mě moje vlastní minulost dohnala k sebevraždě tak jeho absolutně zničí. Začal jsem se třást. Zase jsem si na to všechno vzpomněl. Bylo mi zle. Najednou mi z očí začaly téct i slzy. Nechtěl jsem ať mě někdo vidí brečet, ale nemohl jsem to zastavit. ,,To-to je tak kruté." Tohle byla jediná věc, kterou jsem ze sebe v ten moment dostal.

Stmívalo se a mezitím sténání utichlo. Podívala jsem se na Doragon. Viděla jsem jak stála na místě. Radši jsem mlčela aby jsem jí nijak nerušila. Pak ke mně promluvila. "Hmm. Ať je to cokoli, my jim to nedovolíme. Jsem připravena bojovat." Řekla jsem Doragon. Ať ty osoby jsou cokoli, my je porazíme. Věřila jsem si že to dokážeme.

(Stál u kuchyňského okna, zaneprázdněný vlastními myšlenkami, ztrácející vědomí o přítomností ostatního personálu. Ostře cítil temnotu, která se každou vteřinou rozrůstala víc a víc. V myslí se táže, kdo si troufá vlézt do zabraného „teritoria“ a zkomplikovat mu cíl, kterého míní dosáhnout a vůči kterému zabil a posedl lidskou schránku služebníka. Místností zazní hrubý hlas kuchaře, vracející Abaddona do „reality“ s mírným otočením do strany, čímž zaostří tác s nachystaným Clitoria Ternatea. Míchá se s mátou, medem a citronem a uplatnění nachází jako uklidňující a relaxační nápoj, též známý pod názvem; Modrý čaj. Chopil stříbrný tác a automatický vlastními kroky opustil kuchyň, kráčející chodbou paláce. Veškeré kroky zastaví až u dveřního vstupu do zahrady, odkud má ideální příležitost zahlídnout mladého prince, hlídaného přítomnou stráží. Zamýšlel tento čaj odnést vládkyní a opustit palác z důvodu opětovného vracení se do údolí Nox. Možná se chvílí zdrží. Vyhlídne si služebnou o pár metrů dál, ke které mimochodem odkráčí se žádosti, zda by čaj nedoručila vládkyní. Odsouhlasí-li splnění žádostí, vydá se nazpět. Ihned po otevření dveří zamíří kupředu, nezastaví-li kroky u mladíka s udržováním odstupu dle vhodné etikety.) „Lorde.“ (V mírností se předklání vyjádřením úcty. On sám pořád zanechává znít otázku, zda ví, že v „těle“ služebníka sídlí démon. A pokud to ví - neboť s těží by oba kdokoliv zařadil mezi hlupáky - dozajista to nedávají znát.) „Je všechno v pořádku?“

Nevěděl jsem co dělala sestra, pravděpodobně byl někde uvnitř panství a snažila se zjistit co a jak, náš hrad byl chráněný a já si víc než uvědomoval, že je to hlavně kvůli mé neschopnosti. Na jednu stranu, mne to hrozně rozčilovalo, byl jsem princ, měl jsem chránit svou zemi, místo toho ji ochraňovala moje sestra která se zbraněmi uměla lépe než já. Byla jiná než já, vše si uměla zorganizovat a byl...větši muž než já. Věděla co a jak. Já...ne, pokud šlo o bojovou strategii, létání a občas i o mou magii, byl jsem v tom daleko horší než ona. Vše jsem vkládal do svých pocitů. A to byla moje chyba. Všichni mně opustili, Řekl jsem si že se nenechám ovládnout temnotou, ale moje srdce bylo křehké z tolika ztrát.

Ze zamyšlení mě vyrušil nějaký služebný, otočil jsem hlavu a prohlédl si ho, vlastně, nikdy jsem nedával pozor ohledně toho, kdo u nás pracuje, a hlavně, nikdy se o mě nikdo nezajímal natolik, aby se ptal jestli jsem v pořádku. Prohlédl jsem si ho a narovnal se, abych měl alespoň nějakou úctu. "Já...jsem v pořádku...ale, ty moc nevypadáš, tvoje aura je hrozně tmavá a zvláštní." Pozoroval jsem vlny kolem jeho těla které jeho aura vyzařovala.

„Mmm?“ (Zpětná odpověď ho donutila v mírností naklonit obličej do strany. Nezvedl-li pravou paži, jakoby se sám snažil očním kontaktem zvrátit tvrzení prince.) „Vskutku..“ (Odstranil by i špetku rozpoznatelnosti, která by z něho učinila plnohodnotnou lidskou bytost, ale vůči „otcové pečetě“ mu dělá velké problémy užívat i ty „laciné“ vrozené schopnosti.) „Lidská existence lpí na křehkosti, u které stačí kapka negativního pocitu, která nás zaplaví zlem aniž by si to kupříkladu dotyčný uvědomil.“ (Nechá paži dopadnout zpětně k tělu.) „Není však formální vás okrádat o čas a zpovídat se vám nehodnotnými problémy. Mimika vašeho obličeje značí snad smutek, Lorde. Nepočítám-li.. Během času strávený zaměstnáním ze strany Lady Accalie sem si všiml vašeho odstupu.“ (Vlastně se s mladším bratrem vládkyně setkal prvně. Věděl o něm leda z naslouchání ostatních z personálu. Momentální zájem u Abaddona spustilo vědomí, že má tu čest s potomkem, kterému v žilách proudí „královská“ krev. Velká odlišnost mezi nimi skutečně existovala. V předností u samotné výchovy, původu, věků i činů. A přesto si byli z padesát procent podobní.) „Můj návrh zní; doprovázet vás krátkou procházkou zahradou a naslouchat vám.“ (Sledoval zpovzdálí lidi, kteří většinou formou útěchy nabízeli tradiční vyslechnutí druhého účastníka. Neznamenalo to však, že by se tato forma uplatnila mezi nadpřirozenými bytostmi. Nezapíral, že v něm přítomnost prince způsobila ten zvláštní pocit v břiše, přehrál-li si v myslí nesmírná muka, která by mu snad chtěl dopřát. Možná bylo i dobře, že na něho „lidská schránka“ měla opačný vliv a bránila té bizarní osobností dát najevo existenci. Přeci jenom.. Kdo by si k tělu připustil psychický narušenou bestii?)

Moje obočí vylétlo nahoru neskutečně rychle. "Neznáš?" Zopakoval jsem po ní jako úplný pitomec, ale to není možné aby ho neznala, Harpyje jsou Řecké bytosti. "Opravdu ho neznáš?" Zopakoval jsem si tentokrát už pouze pro sebe. Otočil jsem se na ní. "Jak dobře umíš číst?" Zeptal jsem se nakonec, konec konců, knihy s těmito příběhy jsem u sebe nosil, sám jsem jich pár napsal když jsem u toho co se stali byl. Ale bylo to tak dávno, že už bylo těžké si je všechny zapamatovat. "Mám tu knihy, které by ti mohli pomoct, se dozvědět věci o tvé zemi. Jsi Řecká bytost." Řekl jsem tiše. "Mohla bys...vědět něco o svých Bozích, o mém otvi. Tedy, obou mých otcích."

"To nevadí, až tě přepadne, bude to přesně tak jak jsem říkal, buď tu budu a nebo uteču jak jsi chtěl." Řekln jsem s jemným úsměvem a stiskl mu ruku. "Konec konců, chci ti být nablízku." Usmíval jsem se, za chvíli jsme došli k hostinci a vešli jsme dovnitř. Zavedl jsem nás k prvnímu volnému stolu co jsem našel a posadil se, objednal jsem si nějakou medovou tekutinu a vypadal spokojeně.

Byl...hrozně zvláštní, nebyl jako ostatní služebnictvo, lišil se od ostatních úplně vším, včetně té aury. Mohl by být...špeh? Ale koho a co by tu dělal? Snažil se svrhnout mou sestru? K čemu... "Odstupu...u mojí sestry?" Nechápal jsem a tiše hleděl na jeho tvář, vypadal...opravdu velice zvláštně. Pokud vím, moje sestra...mě chránila. A já se nechal, útočil jsem ze zálohy, tedy, když mě ovládli temné síly, od té doby jsem nečaroval vůbec. Od té doby jsem byl, člověk který se klepal u všeho. Bál se pomalu vlastního stínu a noci proplakal, alias někdo...kdo by vůbec neměl být princ. Zvedl jsem se z lavičky a pohlédl na něj, Oblečení se mi v bezvětří mírně vlnilo, možná ta vrstva šátků a jemného mořského oblečení to dělala. I když jsem měl mužké oblečení, i tak ty malé záb´hyby dělali svoje, konec konců, to bylo královské oblečení. 

Byla to...hodně soukromá záležitost, ale třeba...by mi to pomohlo, vymluvit se. Sklonil jsem hlavu k zelené trávě a nakonec přikývl. "Dobře...budu rád...když mě někdo vyslechne, i když je to někdo o jehož existenci jsem neměl ani tušení." Jemně jsem se piusmál, vydali jsme se zahradou a já sledoval každý pohyb zde. "Když jsem sem přišel, nevěděl jsem že jsem princ, nevěděl jsem nic. Pouze to, že mě sem něco táhne." Zahleděl jsem se k obloze. "Brzy poté, co jsem sem dorazil. Se tu našel někdo...kdo pro mou osobu hodně znamenal a získal moje srdce." Zahleděl jsem se na svoje ruce. Procházeli jsme kolem stájí. "Jenže pak na nějakou dobu odešel a neukázal se a v tu dobu se sem přivalili stíny, ovládli moje tělo a já si nic nepamatuju. Až když mě přišli zachránit. On...dal mi pusu a pak zmizel, Accalia odjela na zamek spolu se mnou a já...od té doby tu prostě jsem a...existuji. Vím že se už nevrátí a odešel. Nadobro." Zahleděl jsem se řeku co tu proplouvala a jen tak stál a civěl do ní. "Zlomil mě a pak odešel." Zašeptal jsem a objal si ramena rukama. Věděl jsem že jsem nehorázně křehký v tomhle ohledu a zlomit mě, nedalo nějakou práci. Pravě jsem mu vše vyklopil. "Nikdo odsud, nebo spíš většina, neví že jsem gay, kdo by si to také o mladém princovi myslel že?" Oči se mi zaleskli, bylo to zvláštní, projevit se takhle před služebným z hradu, slzy mi stékali po tvářích a já se mírně chvěl. Zranil mne tak moc, že na to do smrti nezapomenu. Do teď mé srdce hluboce krvácelo. Accalia to věděla, proto mě tak chránila.

Kurumi si zamyšleně podpřela křídlem bradu. "Jsem Řecka bytost?" opakovala to co řekl Denae. "Zvláštní, vždycky jsem si myslela, že jsem z Vesnice Harpyjí." Pak odpověděla na jeho otázku. "Ano, umím dobře číst. Ráda čtu příběhy o děsivých příšerách, kterých se všichni lidé obávají. A taky mám ráda příběhy o succubách." Pak opět uslyšela, že Denae zmínil že má dva otce a tak se ho zeptala. "Ty máš vlastního a nevlastního otce?"

"Samozřejmě si Řecká bytost, Harpyje jsou od pradávna Řecké bytosti." Řekl jsem a začal se hrabat v batohu. Vytáhl jsem několik dost tlustých knih a podal jí je. Ale pak se zeptala, a mě došlo, že jí alespoň tohle budu muset osvětlit."Ne...jen se to hrozně špatně vysvětluje." Řekl jsem zamyšleně. "Oba moji otcové jsou...mí biologičtí otcové, Apollón je Bůh, Bohové si to dokáží zařídit jak chtějí víš? Zahleděl jsem se jí do očí. "Apollón měl kdysi dávno milence, jenže ten umřel při hrách, Apollóna to dost vzalo, takže vzal jeho DNA a spojil ji se svou, tak aby vzniklo dítě, poupravil to tak, aby dítě mohlo vzniknout, ale potřeboval někoho, kdo by mu dítě odnosil, a tak tohle "vajíčko" vpravil do nymfy, která mě odnosila, když měla porodit, řekla Apollónovi který to zařídil, nosička poté byla obdarována a do teď žije na Olympu. Můj druhý otec, byl Apollónův milenec Hyacinthus. Apollón mě po něm i pojmenoval, a Hyacinthus na mě pořád dohlíží, Apollón po něm pojmenoval květiny, Hyacinty. Díky tomu v mojí blízkosti tak často rostou, neovládám to. Jen díky mým genům se to děje. Hyacinthus mě takhle chrání. Hlídá si mne a vidí mne skrze tyhle květiny." Pousmál jsem se a utrhl jeden který mi zrovna vyrašil u boty. "Táta Apollón nemohl snést to, jak jsem jeho milenci podobný a tak mě poslal sem. Ty knihy, možná by sis je mohla přečíst, myslím že by ti to prospělo, tumáš." Podával jsem jí utrhlý Hyacint, knihy už u sebe měla.

Kurumi na Denaa zírala, jako kdyby na ní mluvil čínsky. Poděkovala mu za knihy i za hyacint a přičichla k němu. Příjemně voněl. "Promiň ale skoro nic jsem z toho nepochopila. Jen vidím, že rozmnožovací rituály vaší rasy jsou hodně, hodně, hodně složité. To harpyje to mají prosté, vyberou si nějakýho pěknýho kluka, spáří se s ním a nechají se oplodnit. Prostinké." Pak se na něj tak zvláštně usmála. "Nechtěl by sis to se mnou vyzkoušet? Otěhotnět ještě nechci, ale styk bysme mít mohli. Určitě by se ti to líbilo." Usmívala se na něj a křídlem si trochu vyhrnula sukýnku a ukázala mu své černé kalhotky.

"Rozmnožujeme se úplně stejně jako normální lidé, jen...já to mám složitější." Nervózně jsem se zasmál. "Hodně...lidí to nepochopí, nejsi jediná, takže si to osobně brát nemůžu." Řekl jsem jen. Hladil jsem Gladiolu a zamyšleně na ní hleděl. "Harpyje...to mají prosté, to máš pravdu." Zašeptal jsem, moc odbře jsem si pamatoval jak mi do hlavy vecpali věci co jsem chtěl vidět aby mě nalákali. Ovšem s jedním nepočítali. Stejně jako tadyhle Kurumi. Zvedl jsem ruku a tak nevinně, až roztomile se usmál. "Nemusíš se snažit, mám rád jiné muže." Řekl jsem a snažil se tvářit méně nervózně než jsem se cítil. Natáhl jsem a sukni ji zase stáhl na správné místo. "Neber si to špatně." Zamumlal jsem když jsem ruku stáhl k sobě.

Kurumi na něj opět zírala, jako kdyby spadl z nebe. "Muže? Ty máš rád muže? Ale no tak, neříkej že by sis dal radši chlapa než takovou roztomiloučkou harpyjku. Ve mě by sis cítil určitě milionkrát líp než v nějakém chlapovi." Pak si opět podepřela křídlem bradu, chvíli přemýšlela pak ukázala křídlem na Deana a hlasem plným odhodlání pravila. "V Harpyjí škole nám říkali, že když kluk s námi nebude chtít mít styk, že ho máme znásilnit do němoty. Ovšem já tenhle způsob neuznávám. Místo toho dávám výzvu sama sobě. Udělám všechno proto, aby se můj nový kamarád Denae se mnou pomiloval dobrovolně a rád. Jak to udělám sama ještě nevím, ale dávám si to jako svůj cíl." Pak k němu přistoupila blíže a povídala mu. "Nechtěl by sis se mnou zahrát nějakou hru? Třeba na honěnou, na schovávanou, nebo Harpyjka ve svém hnízdě sedí sama? Třeba po té na mě dostaneše i chuť." A opět se na Denaa roztomile usmála.

„V lepším znění.. Mluvím s vámi až nyní za ta léta, co Lady Accalii sloužím. Chyba se možná ocitá na mé straně. Vezmu-li na vědomí, že sem dočista zaujatý plnit vaší sestře i drobná přání z hlediska služeb mé pozice.“ (Nelhal. Zaujatý vládkyní ztrácel zájem o okolí. Ano, dozvěděl se, že zde sídlí o mladší bratr vládkyně. Avšak, zřejmě přehodnotí vlastní plány. Vydá se za mladíkem, naslouchající mu aniž by ho přerušil. Naopak probíhající konverzace v myslí Abaddona už teď vytváří úplně nové plány. Nezamlouvá se mu nízké sebevědomí mladíka i to, že se stal snadným terčem temnoty. Může za to i vládcův komplex. Znamená to, že temnota opět zkouší zvítězit?) „Není zapotřebí utápět se ve smutku nad ztrátou druhého. Láska zde nemá žádnou existenci. Partner s partnerkou si slíbí žít společně až do smrti. Nastane-li vhodná příležitost, zabodnou vám dle lidského slovníku; kudlu do zad. I mezi nimi narazíme na „neobyčejné“. Říká se; Odchází-li z našeho života dotyčný - dotyčná.. V brzkém čase tu osobu nahradí nová známost. Nezapomínejme, že každý z nás se liší v poznání, rozhodování i v myšlení.“ (O důvod víc, proč si nikoho nepřipouští k tělu. V době vlády sice vystřídal ženy i muže, ale že by v tom hrála roli láska? Nikoliv. U mladší generace se to zdá složité. I on dokáže odhadnout princův věk. Stačí si všímat drobných detailu. Nemíní ho kárat, ani poučovat. Vybrali si cestu, kterou musí kráčet. I když z vyprávění mladíka to zní, že jí kráčí nedobrovolně.) „Vládne zde snad přísná diskriminace k homosexualitě?“ (Neodpustí si zasmání. U démonů se orientace neřeší. I kdyby například vlezli do lóže se zvířetem.) „Možná započínám drzé odpovědí.. Víte ale, kolik princů spí s identickým pohlavím? Máte-li zde ale zákony, které homosexualitě brání.. Možná.. Není to spíš myšlené, že by se za vás Lady Accalie styděla?“ (Veškeré kroky zastaví až u řeky s mírným předkloněním, zbystřit vlastní odraz v průzračné vodě. Neotáčí-li tělo s mírností do strany. Vsune pravé zápěstí do kapsy kalhot, odkud odebírá čistý kapesník s natažením a čekáním, zda ho princ odebere.) „Omlouvám se, zda mé odpovědí vznáší nesrozumitelnost. Královská zahrada není prostředí pro upřímnou konverzaci.“ (Víčka zavírá o centimetr s přesměrováním zraku do strany. Nezaostří-li mladíka nazpět.) „Zkuste se zamyslet. V žilách vám proudí královská krev. Vážně si míníte pořád namlouvat lásku druhého? Vztahy s královskými potomky značí chtíč po vládě, penězích.“ 

"Možná by se o tom dalo přemýšlet." Řekl jsem stále s tím svým úsměvem. "Kdybych byl dominantní." Zvedl jsem se. "Pokud nechceš otěhotnět, nemáš ani důvod se na mou osobu vrhat." Řekl jsem a pohladil Gladiolu. Pohlédl jsem zpět na harpyjí slečnu. "Nejsem dominantní typ, jsem submisivní, přijímám. Takže...mne do toho nedonutíš, nepřitahují mne ženy." Možná že to mám po otci, ani bych se nedivil, ten taky šel po všem co se mu líbilo. Občas se i divím že nemám za sourozence nějakého psa. Netušil jsem proč tohle děvče tak moc touží po mém těle, i když, harpyje se nikdy úplně neschová. Trochu mi to připomínalo mě když jsem se zoufale na Olympu snažil svést nějakého služebného co obsluhoval v Hlavním sále, nepovedlo se mi to, a to kvůli tomu, že on měl rád holky. 

"Má sestra ona...jen, mě chrání, vidí na mě že to co ona zvládne, je na mě moc. Jsem oproti ní...slabý, hrozně, hrozně moc slabý." Pohlédl jsem na něj a přijal kapesník, oči mě od slz pálili. Vždycky jsem byl...takový ňouma. Ne že by mě moje chování nerozčilovalo. Ale nijak jsem si nedokázal pomoct. Zahleděl jsem se na něj. Plnit mé sestře i drobná přání, je pravda, že je tu od začátku, veškeré služebnicto pozvala ona, věděla všechno i to co bych měl vědět já a nevěděl. Moje sestra byla srdce toho všeho, nikdy bych si nedokázal představit, že bych měl tolik zkušeností a starostí jako ona, i když je naše moc identická. 

"Jestli mne temnota která tu znovu je, zase ovládne, získá neskutečnou moc nad celým lesem, kterou ani já nedokážu ovládat, moje moc je...nebezpečná. Nechci aby mě znovu něco ovládlo. Do teď jsem se z toho nevzpamatoval." Zašeptal jsem. Následně jsem na něj znovu pohlédl, nahradí? Možná kdybych se zkrátka s někým vyspal, přestalo by mně tolik tížit svědomí, nebo pravděpodobnější část, hluboce bych se zamiloval a nedokázal tu osobu ztratit. "Nevládne tu žádná diskriminace, moje sestra, by lidi kteří by to provozovali hned vykázala, už jen...kvůli mě." Zahleděl jsem se do jezera. "Miluje mě, jsem jediný kdo ji z rodiny zbyl a snaží se dělat vše pro to abych byl šťastný, aby se mi nic nestalo."  Pohlédl jsem znovu k němu. proč mě tu vlastně poslouchá, kdo by byl zvědavý na kecy mladého princátka který vlastně neumí ani ovládat svou moc?

Když mi řekl že vztahy s královskými potomky...jsou takové, zahleděl jsem se na svůj odraz, to znamená...Myky chtěl jen moje peníze? Ale říkal...říkal mi jak moc mě miluje, je pravda že kdyby to byla pravda, nejspíš by neodešel. "Chceš tím říct...že nikdy nebudu mít nikoho kdo by mě opravdu miloval?" Zašeptal jsem, ochrana hradu jakoby zablikala, ve chvíli kdy to moje srdce ještě víc ranilo. Plachá a křehká duše lákala temnotu až moc a až nebudu chráněný, vezme si mě, a tentokrát už doopravdy. Zavřel jsem oči, tohle už nezvládám. Konečky mých průsvitných modrých křídel, nabrali černou barvu, znovu...znovu už ne. Zakolébal jsem se, ale rovnováhu se mi stále podařilo udržet.  Měl jsem pocit, že mé srdce krvácí snad ještě víc.

Překvapeně jsem na něj pohlédla. "Kruté?" Vyhrkla jsem, jestli Yuki viděl něco hrozného, bude to ještě horší. Tak nějak jsem nevěděla coby, ale nakonec jsem toho shinigamiho lehce poplácala po zádech. "To je v pořádku, Yukiho život...Yukiho život byl také hrozný, nemusíš se bát." Zašeptala jsem. Pravda byla, že jsem si nedokázala představit mít život jako Yuki. "Rodiče ho drželi několik let ve sklepě protože si mysleli že je dítě démona. Když utekl, netrvalo to dlouho co si užíval svobodu a zabili ho. Byla jsem u toho a nezabránila tomu." Sklonila jsem hlavu. Viděla jsem jak se Yukimu rána zaceluje. "Vidět minulost a pocity ostatních, je vzácná schopnost, ale spíše prokletí, Yuki to nezvládá, vždy si s tím člověkem udělá pouto a pak se ho nezbavíš."

Kurumi se na něj pořád usmívala. "Kdybys chtěl být dominantní, tak klidně být můžeš, podřídila bych se. Klidně bych tě nechala, aby sis s mým tělíčkem dělal co bys chtěl." Šibalsky na něj mrkla a pokračovala dál. "Říkáš, že tě nepřitahují ženy, no ale teď máš za kamarádku harpyji, tak třeba později změníš názor. Svět se mění a lidi se mění s ním." Chvíli se odmlčela a pak mu povídala. "Nechtěl by ses trochu proletět? Neboj, vím že nemáš rád výšky a tak bysme letěli nízko nad hladinou, ukázala bych ti všechny krásy Diamantového jezera."

Vyprávěla mi příběh toho chlapce. Jak jsem to uslyšel zželelo se mi ho ještě víc. Před chvílí bych jej klidně zklidil, ale teď už ne. V hlouby svojí ubohé duše jsem cítil, že on má právo na život. Bylo mi ze mě na nic. Setřel jsem si slzy ze tváře a dodělal poslední stehy na jeho břiše. Poté jsem se podíval na tu kouzelnou dračí ženu. ,,Vy jste..... bohyně." Vždy jsem byl životem jenom znechucený a opovrhoval jsem jím. Ale ona dokázala dát nešťastné duši lepší život. Dokonce možná lepší než by byl v ráji. ,,Je to úchvatné a překrásné. Vy jste mu dala nový život. Máte víru a naději. Jste opravdu bohyně." Netušil jsem proč jsem říkal něco takového. Byl jsem na limitech mé psychyky. Ale nakonec řekla něco co mě zaujalo. ,,Udělá si se mnou pouto a pak se ho nezbavím? Jak to myslíte?" Byl jsem zmatený. Znamenalo to snad, že s ním mám zůstat už navěky? 

"A to je právě to,  co mě absolutně neláká." Oznámil jsem jí. "Nejsem někdo kdo by chtěl si s někým něco dělat,  jsem ten kdo chce aby si s ním někdo něco dělal." Pokrčil jsem rameny a Gladiola do mě strčila hlavou. "Mám dva biologické otce,  možná to mám po nich,  co já vím." Pokrčil jsem rameny.  "Znám spoustu žen,  mám i pár kamarádek,  sice ne tady,  ale byly moje kamarádky. Nepřitahovala mně ani jedna." Krčil jsem rameny a dál hladil Gladiolu. Spát s dívkou... Ne,  to by mě zničilo. Zvlášť když jsem já ten co přijímá,  navíc jsem pořád panic. I když jsem se snažil někoho sbalit,  nechápal mou existenci a radši ode mě odešel.  A dívka. . Nikdy bych si nic nezačal s dívkou,  kromě toho,  jsem úplný idiot a vlezl Harpyji do hnízda.  Jestli mě znásilní,  bude to konec mojí česti. Netušil jsem jak to má Kurumi,  ale normální Harpyje se s mužem vyspali,  a pak ho buď sežraly nebo ho hodily z útesů dolů. Nemyslím že by mě zabila,  ale pravděpodobně bych o sebevraždě přemýšlel sám.  Nemohl bych mít dítě v tomhle věku a už vůbec ne s holkou,  i když by byla pěkná jako Kurumi. 

„Každý vyniká v něčím zcela odlišném.“ (Není zrovna snadné krotit ty slyšitelné pudy, vidí-li stékající slzy z lesknoucích se očí a mladíka, zahlceného zármutkem, lákající každou temnou bytost konat. Viditelné i slovní důkazy zodpovídají, že měl už kdysi do činění s temnotou a dle pochopení se stal jakýmsi obětním beránkem a oblíbencem temnoty, která si našla vhodnou loutku k ovládnutí. Což ale znamenalo riziko a zkomplikovaní Abaddonových plánů.) „Ano. Začnou s vámi manipulovat a našeptávat vám ty krásné slůvka, která vás dočista zaslepí.“ (Udělá pár kroků dozadu, ocitající se za zády mladíka.) „Nemůžu dopustit, aby vás získala laciná kopie temnoty.“ (Záměrně přiznal vnímaní temnoty a odhalil tak i nadpřirozenou identitu. Ve vteřině udeří mladíka do zátylku s docílením ho přivést do bezvědomí. Splní-li čin s úspěšností, zabrání chycením mladíka v oblasti smyslných boků dopadu k zemi. Nabere-li mladíka do náruče, v krátkém informativním prozkoumání zrakem oblast u řeky nezaznamená kteroukoliv účast v okolí. Otevření průchodné brány na vzdálenost mezi královstvím a údolí Nox? Vyčmuchá ho Cerberus a ohrozí tak i mladíka. Zřejmě v „lidské“ společností strávil dost času, ovlivněný odeznívajícími pocity této schránky. Napřed s mladíkem v náručí zamíří kupředu. Nezastaví-li na druhém konci zahrady. Každý démon dokáže použít „teleportační“ schopnost, otevíráním krátkodobého portálu. Avšak! Na krátkou vzdálenost. Jak jinak by se totiž démoní dostali do Wonderfulů na všemožných místech? Nevýhoda? Při použití démon spotřeboval zvýšenou hladinu síly, která ho doslova oslabila s omezením, použít tuto „schopnost“ několikrát i dlouhodobě. V konečném rozhodnutí skutečně průchodnou „bránu“ otevírá, ve které i mizí. Neopouští-li bránu u zadní katakomby v údolí Nox, sloučené se skálou ve které doposud sídlí. Vkročí dovnitř, kráčející temnotou, kdy nemá problém se zorientovat. Veškeré kroky zastaví až v útrobách skály, osvětlenou vrchní dírou - která sem propouští sluneční i měsíční září -  kdy mladíka pokládá zády do „podestýlky“ z černého peří, neodpustí-li usazením se na výrůstek skály v zadní částí s čekáním, až mladík nabere vědomí. Vládnoucí - intenzivní - atmosféra plněná temnotou bránila komukoliv zaregistrovat přítomnost kohokoliv. Větší podíl sklízí zdejší „můry“ nebo-li „golemové“. Víceméně neškodná masožravá zvířátka z podsvětí, která se živí i konkrétními bytostmi, ocitnou-li se v pozici zraněného. Není možné si golemy „ochočit“ za mazlíčky. Můžou mít různé podoby hmyzu - můžou se nacházet v početných skupinkách - oklamat smysly - neboť zkonzumování například masa démona u nich zanechá zápach temné aury, která momentálně útroby skály izolovala od pravděpodobností že by i obyčejný kolemjdoucí vycítil přítomnost mladíka. Horší varianta by zněla, kdyby do skály vstoupil kupříkladu vládce Hyperion, či vládkyně Accalie. Vezmeme-li na vědomí, že jejich úroveň zůstává zkrátka na vyšším stupínku. V době čekání se vzhled Abaddona mírně pozměnil. Oči již nemá temné, ale krvavě-rudé. I vlasy nabrali svou typickou délku, ozdobené velkými rohy a malými, které připomínají spíš korunu  a špičaté uši. Ostatní částí „lidského“ těla přeci jenom zůstali i s oděvem a viditelným symbolem - křížem - na čele. Ačkoliv to nikdy nevyšlo na veřejnost, „otcova - ďáblova“ pečeť mu komplikuje nahromaděnou sílu a musí tedy platit i následky.)

"Všechno je jednou poprvé. Třeba tě přitahovat začnu." říkala Kurumi se svým veselým úsměvem na tváři a jemně se pohupovala na nohách. V duchu si říkala: Nevím co je to za módu, že to chlapi chtějí dělat s chlapama ne s holkama jak správně mají. Ale snad se mi Denaa časem povede přivést k rozumu. Jelikož se jí na její poslední dotaz nedostalo odpovědi, tak ho zopakovala. "Nechtěl by ses trochu proletět? Neboj, vím že nemáš rád výšky a tak bysme letěli nízko nad hladinou, ukázala bych ti všechny krásy Diamantového jezera."

Jen jsem se ironicky zasmál. Je to harpyje,  pomalu jsem si čím dál připadal v nebezpečí.  Ale notak,  jsem polobůh, já si poradím. "Ne,  to je dobré,  radši bych to tu prošel po svých nebo tady na mé kamarádce." Pohladil jsem svojí klisničku po hlavě a pousmál se. Přitahovat mě nezačne,  a teď když mi tohle nabízela,  trochu jsem se bál že by mě třeba někde pustila abych si rozbil hlavu. Smutně jsem se zahleděl na Gladiolu. Vypadala že mě chápe,  vždycky mě chápala, věděla jak moc mi chybí Olymp,  jak moc mi chybí to vše ostatní. A teď se mě ještě snaží sbalit Harpyje.  "To je dobré.  Můžeme přece jít pěšky." Uvedl jsem se a zahleděl se na ní. "Nebo můžeš letět vedle mě."

Kurumi se cítila, že opět něco pokazila. Konečně narazí na kluka, který vypadá pěkně a nechová se jako egoistický fracek, a on zrovna musí být na chlapy. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu? No tak Kurumi, nevzdávej se, uvidíš, že ho nakonec předěláš na normálního kluka. Pak si s tebou bude určitě rád hrát. Jedna stará harpyje v Harpyjí vesnici říkala, že teploušství je jen nemoc, která se dá správným přístupem vyléčit. Říkala si Kurumi v duchu. Pak Denae odpověděl, že letět nechce, ale mohli by jít pěšky. Jelikož se stále nacházeli na ostrůvku s uschlou borovicí, tak Kurumi jen udiveně pozvedla obočí. "Pěšky? Po vodě? Ty snad umíš chodit po vodě?"

"Pro mě to není žádný problém." Pokrčil jsem rameny. Uměl jsem dýchat pod vodou,  navic jsem tu měl Gladiolu. Ta se teď zvedla a došla do vody,  okamžitě se proměnila na svou podobu hypoccampa. Došel jsem do vody a vyhoupl se jí na hřbet. "Tak? Můžeme jít." Usmál jsem se na ní. Prohrábl jsem si modré vlasy a prsty pohladil Gladiolu po krku,  spokojeně zafrkala. "Na zemi se promění zase v normálního koně." Řekl jsem a Gladiola se na Kurumi podívala. Měla takový vážný,  smutný pohled.  

Kurumi civěla na proměnu Gladioly jako zajíc na melouny. Zvíře, které nejdřív vypadalo jako kůň se najednou změnilo v cosi, co nedokázala popsat, takové zvíře totiž ještě nikdy neviděla. Z jejího pohledu jí mrazilo v zádech. Ale už radši nic neříkala. Pořádně si narazila svoji pošťáckou čapku, roztáhla křídla a vznesla se do vduchu. Ze vzduchu volala na Deana. "Dáme závod? Kdo bude na druhém břehu první?"

"Nevím jestli se ti chce dát závod s ji,  tyhle stvoření jsou hrozně rychlá." Že je stvořil Poseidón jí asi říkat nebudu. Stejně by mi nerozuměla co jí tím chci říct. "Zvlášť pod vodou je rychlá." Gladiola nadšeně zařehtala. Očividně se jí závod líbil. "Dobře." Odstartoval jsem to a ona okamžitě začala plavat ke břehu. Plula rychle jako střela a já se jí pevně držel.  Netrvalo to ani minutu a už jsme byli na břehu. Gladiola vyšla z vody ven a změnila se znovu na normálního koně,  zatřásla hlavou, sklonila hlavu a začala se pást. Pohlédl jsem na Kurumi která byla u nás. "Takže,  co mi chceš ukázat?"

Kurumi viděla jak Gladiola rychle pluje ke břehu a rozletěla s k němu také hodně rychle. Kdyby chtěla, mohla by použít svojí rychlostní magii, být na břehu během mrknutí oka a pak si jako vítězka od Denaa vybrat svojí výhru - sex. Ale takhle to nechtěla. Dala si přeci za cíl, že se s ní Denae vyspí dobrovolně a rád. Proto letěla bez použití magie a na druhý břeh dorazila souběžně s Gladiolou a Denaem. Přistála na břehu vedle nich. Denae se jí zeptal, co mu chce ukázat. Kurumi mu odpověděla. Je to kousek odtud, moc krásné místo. Pojď za mnou." A začala kráčet podél břehu a ohlížela se jestli jí Denae následuje.

Pokrčil jsem rameny a šel tedy za ní. Gladiola mě následovala a rozhlížela se. Diamantové jezero vydávalo menší bílou příjemnou záři. Nijak nebodala do očí, naopak to působilo velice příjemně. Na jednu stranu mě zajímalo co to je, na tu druhou bych nejradši sedl na Gladiolu a odjel co nejdál, třeba bych cestou potkal nějakou zábavu, nebo někoho kdo by za tu zábavu stál. "en doufám, že to opravdu bude pěkné místo." Řekl jsem mezitím co jsem ji následoval.

Kurumi kráčela dál podél břehu jezera. Pochvizdovala si nějakou veselou písničku a chvílemi se otočila na Denea a křídlem mu kynula, aby jí následoval. Mohutné duby, které rostly u břehu jezera vrhaly na cestu příjmený stín. "A tomhle jezeru se říká, že v něm žije Velký Diamantový drak. Ovšem za celou dobu, co zde žiju jsem ho neviděla, ale moc bych chtěla. Zajímalo by mě jak vypadá." Vykládala Kurumi, když kráčeli po cestě. Najednou Kurumi prudce zastavila, otočila se na Denaa, zvedla křídlo a vykřikla. "Stát!"

Šli jsme nějakou dobu,  do doby než se na mě otočila s tím ať se zastavím. Velký diamantový drak,  no ještě jsem taky žádného neviděl. Docela rád bych ho i viděl. Zastavil jsem se a zvědavě na ní hleděl. "Děje se něco?" Zeptal jsem se po chvíli. Nevypadala že by se dělo něco až moc nebezpečného ale člověk nikdy neví,  zvlášť ne teď. Očima jsem sledoval nebo se spíš snažil sledovat co se děje před námi abych viděl to, kvůli čemu mě zastavila. Bohužel jsem byl až moc velký ňouma,  nebo jsem byl prostě slepý. 

Když Kurumi viděla, že Denae zastavil, tak se otočila ke keři, který rostl po její pravici. Dřepla si k němu a říkala: "Pojďte, můžete přejít." Z keře vyšla divoká kachna a za ní se vybatolilo šest káčátek. Kachna se kolébala k jezeru a káčátka jí následovala seřazená ve šňůře. Kachna je dovedla až na vodu, kačátka do ní naskákala a společně se svojí matkou si začla u břehu hledat potravu. Když kachny přešly, tak se Kurumi opět postavila, otočila se na Denaa a vyčítavým hlasem mu říkala. "Musíš dávat větší pozor, kdybych tě nezastavila, tak jsi ty chudinky mohl přejet." Pak mu křídlem pokynula, ať jí opět následuje a vykročila vpřed.

Zůstal jsem na ní nasupeně zírat. "Já?" Zopakoval jsem po ní. "Ty jdeš první, jediný kdo na ně mohl šlápnout jsi ty!" Bránil jsem se okamžitě, nechala je přejít, to ovšem nic nezměnilo na tom, že mě neoprávněně obvinila, což mě pěkně namíchlo, co si o sobě myslí?! Jde si první a koho obviní, mě! Gladiola na kachny jen civěla, a pak jsme jen následovali Kurumi a už jsem byl zticha a jen v duchu pěnil. Dokud jsme nedošli na určené místo. Můj výraz už byl klidnější.

Co mu je? Říkala si Kurumi v duchu. Místo aby byl rád, že jsem ho upozornila, tak se ještě vzteká. Pak si povzdechla a opět si pro sebe říkala. Kurumi, Kurumi. S tímhle klukem budeš mít ještě hodně práce. Líbí se mu chlapi, naštve ho taková hloupost, bude asi pořádná makačka ho předělat na normálního kluka, který se s tebou ochotně vyspí pokaždé, když na to budeš mít chuť. Konečně dorazili na místo. Bylo to místo, kde se řeka Harmonia vlévala do Diamantového jezera. Bylo to opravdu kouzelné místo, voda v řece i v jezeře byla průzračně čistá, vlnky jemně šplouchaly a slabý větřík ševelil rákosím a listy stromů. Na vodě plavaly kachny a hledaly si potravu. "Tak jsme tady." říkala vesele Kurumi a otočila se na Denaa. "Nádhera co?"

Rozhlížel jsem se, voda tu byla krásná a čistá. "Jo, máš pravdu." Můj pohled zjemnil, bylo to tu nádherné, o tom žádná. Bylo to něco, o čem si člověk mohl nechat zdát. Pokud byl normální smrtelník a všichni víme jak to v normálním světě vypadá.  "Vypadá to tu opravdu hezky, zvláštní že jsem na tohle místo nikdy nenarazil při svých poutích po lese." Pokrčil sjem rameny a prohlížel si přirodu, všude byyly kachny, jakoby ta harpyje na ně byla přímo fixovaná. Pousmál jsem se a koukl na ní.

Kurumi se na Denaa usmívala. "Jsem moc ráda, že se ti tu líbí." Pak se obrátila a vykročila k vodě, vstoupila do vody, chladná voda jí příjemně omývala nohy. Zamávala křídly na skupinku kachen. "Živáčku! Pojď sem, pojď honem za Kurumi!" Krásně zbarvený kačer kachničky mandarínské se oddělil od skupiny a připlul až Kurumi k nohám. Kurumi ho jemně pohladila křídlem po hlavě. "Pojď, chci ti ukázat svého nového kamaráda." Pak vyšla opět na břeh a Živáček za ní vyťapal. Kurumi ukázala křídlem na Denaa. "Živáčku tohle je Denae. Denae tohle je Živáček." Živáček se napřímil, nadzvedl svojí chocholku a vydal ze sebe svůj charakteristický zvuk. "Ybibý, Ybibý." Kurumi se usmívala. "Říká, že tě rád poznává."

Popleteně jsem na něj hleděla. Bohyně?  "Ne,  opravdu nejsem Bohyně,  jen jen pouze obyčejný člověk Dračího lidu." Pokrčila jsem rameny.  Pak jsem se na Yukiho zahleděla.  "Málokdy se může někoho jen tak dotknout a nevidět jeho pocity,  já jsem jediná u koho to funguje,  a teď když má tebe,  bude za tebou neustále dolézat,  chytat se tě,  užívat si doteků které mu nejsou jinak dopřány." Jemně jsem se pousmála. "Myslím že bude rád že má nějakého nového kamaráda." Řekla jsem s jemným úsměvem. Yukiho vypadal najednou tak klidně,  řekla bych že i snad spokojeně. Viděla jsem dřív jak byl neklidný i když spal,  měl časté noční můry,  často se bál a byl věčně nějak vytížený a teď..  Teď ležel a spal a byl v klidu. 

,,Ka-kamaráda?" Byl jsem překvapený. Nikdy jsem žádné kamarády neměl. Nevím o přátelství vůbec nic. Netuším jak se chovat k přátelům. Tohle všechno na mě působylo nějak... zvláštně. Vždycky jsem byl sám a byl tak spokojen. Ale teď jsem měl pocit jakobych chtěl být s nimi. Podíval jsem se na tu malou duši jak spokojeně leží mém klíně. Žádný zákon shinigami nezakazuje přátelství s duchy či dračími lidmi. Jen tak jsem se pro sebe pousmál. Nevěděl jsem co dělat, jak se rozhodnout. Proto jsem z mojí brašny vytáhnul další panenku. Mayu. ,,Co si o tom myslíš? Mám se s nimi přátelit?" Zeptal jsem se jí. Samozřejmě, že Mayu souhlasila. Má moc ráda nové kamarády. ,,Máš pravdu. Měl bych to zkusit." Řekl jsem a pak ju zase schoval do brašny. ,,Nakonec jsem se rozhodl začít s vámi vztah. Jmenuji se Kanna Yoshino. Narodil jsem se roku 1999 v Osace a zemřel ve věku 15ti let. Je mi ctí vás poznat." Řekl jsem a pak se uklonil.

Překvapeně jsem dál hleděla jak vytahuje panenku a povídá si s ní. Tohle bylo úplně jiné než Yuki na kterého jsem byla zvyklá a jeho totální ignorace všeho když se se mnou nechtěl bavit. Prostě se někam posadil a koukal stranou. Vždycky byl víc uzavřený, potají špehoval chlapce ve sprchách jelikož věděl že ho neuvidí a o mě si myslel že to nezjistím. Teď vypadal spokojeně, moná taky proto, že byl právě u chlapce a ne u mě. Pohlédla jsem na tvář mladého shinigamiho. Stiskla jsem jeho ruku. Cítila jsem se za Yukiho zodpovědná, "Jiang-Li." Usmála jsem se na něj. Pozorovala jsem jeho tvář, možná že by. "Můžu, se zeptat. Jaká je tvá orientace?" Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a pousmála se.

Z vody vylezl jakysi kačer. Pohlédl jsem na Gladiolu která mě čumákem šťouchal do tváře a zafrkala. Chtěl jsem říct něco jako že je hodně zvláštní že s ním mluví, ale stačil jsem se zarazit včas aby mi došlo, že to vlastně harpyje občas umí. "Jasně. Ahoj." Pokusil jsem se o milý úsměv a hleděl na kachnu, upřímně to bylo opravdu zvláštní se usmívat na kachnu, ale co, na mě se zase divně koukalo za to, že si povídám s Gladiolou. Ta vypadala spokojeně a civěla na kačera.

Kurumi vypadala, že si tohle celé náramně užívá. Po všem zlém, co si v životě zažila, byla ráda za tyto klidné a veselé chvíle. Z vody na břeh vyťapaly další kachny. Na rozdíl od Živáčka, který hrál pestrými barvamy, byly tyto kachny zbarveny jen obyčejně hnědě. Byly to samice. Kurumi se zasmála. "Živáček ti přišel představit celý svůj harém." Kachny se postavily před Denaa, dívaly se na něj a nastavovaly k němu zobáky. Kurumi do Denaa jemně šťouchla křídlem. "Čekají, že jim dáš něco do zobáčku."

Stiskla mi ruku a představila se. Podle mého odhadu pochází z Číny. Musím uznat, že Jiang-Li je vskutku krásné jméno. Zeptala se mě na moji orientaci. Tady jsem trošku zpanikařil. ,,O-Orientace?!" Nevěděl jsem co říct. Ženy mě od mé smrti odpuzují. Opovrhuji jejich existencí. I přestože však byla Jiang-Li žena, ona tak nepůsobyla. ,,Nenávidím ženy. Je mi z nich zle. Ale vy jste jiná. Nevyvoláváte ve mně ty hnusné pocity. Muži mě taky moc neoslovují, ale ta duše mi otevřela oči. Myslím, že asi budu bisexuál." Řekl jsem. Pak mě ale něco trklo. ,,A proč se vlastně ptáte?"

Tohle jsem slyšela moc ráda. I když, asi bych mu to nikdy neřekla nahlas, ale spokojeně jsem se usmívala a pak se na něj jen tak zahleděla. "No, to já jen tak." Uculila jsem se jako neviňátko. Pak jsem se zahleděla stranou, začínala být zima. "Dojdu pro dřevo. A pak ti něco řeknu." Vstala jsem a došla do lesa, vzala jsem si pár klacíků a dřeva a donesla to zpátky, hezky jsem z toho udělala ohniště, na dlani se mi rozhořel plamínek a já zapálila dřívka. Usmála jsem se a sledovala jak to hoří, hřál úplně stejně jako normální, akorát se třpytil a byl bílý. Sedla jsem si zpět na své místo. "Yuki...je to kvůli Yukimu, je hrozně..osamocený a já mu nemůžu dát to co bych chtěla, to co by mu mohl dát jeho přítel, nechci tu nikoho nikomu dohazovat, bude stačit...když tu budeš pro něj." Zahleděla jsem se do ohně a pak na klidnou spící tvář mladého chlapce.

Prudce jsem sebou trhla když jsem pocítila ten závan. Byla jsem pobočnice Accalii, věděla jsem všechno co se jen šustlo. "Něco je špatně." Vyhrkla jsem k Anně. "Musíme se hned vrátit." Řekla jsem vzápětí. "Mám pocit že je něco s Akim, něco velmi špatného a zlého." Pohlédla jsem Anně do očí s narůstajícími obavami. A že u Akiho bych se nedivila kdyby se mu něco stalo.

Pomalu jsem si nandávala oblečení. "Jo to bylo super." Prohlašovala jsem s úsměvem. Svázala jsem si znovu vlasy které se při té akci rozpustily a spokojeně se usmála. Další osoba do mého seznamu znásilnění, i když, upřímně bych si teď radši dala nějakého chlapce. Dost mi to chybělo, naposledy jsem s jedním spala dva dny zpátky, což bylo pro mě už tak utrpení, bylo to moc dlouho, potřebuji někoho hned teď.