Příběh

Plzavru očí a on mě políbil na čelo.Usmeju se .volá na Akiho alw ten se neozval,,Sem.stratili SME se?" Zeptal sem se a podival sem se kolem.Byla tam voda ale..ne vlastně dvě řeky ...která je ta pravá? ..sakra já blbec .,,Je..mi dobře uz je mi..dobře " byla mi zima ale nerad sem prodělával problemi

I kdybych tam šel, nedokázal bych jim pomoct. Neumím nic s teplotou. A navíc nechtěl jsem jim lézt do vztahu a kazit jim ho mojí ubohou přítomností. Harmony se ode mě odpojila. Já tam jen tak stál, brečel a mizel a ona se vydala mezi stromy, hledala je a nakonec našla. Zoufale řehtala. Běhala kolem nich a vedla je ke mě. Já byl teď naprosto průhledný. Křídla už nebyla ani vidět. Harmony znovu zařehtala. Strčila čumákem do Harua i do Mizua. Pak zase došla ke mě. Pohladil jsem ji téměř neviditelnou rukou po čumáku. "Bude jim tu lépe. Bez někoho jako jsem já." Zašeptal jsem k ní. Zařehtala a koukla na ně. Moje ruce se začínali měnit na mlhu a já upřel pohled k obloze.

"Hloupost. Kdyby nebylo tebe, byli bychom oba ve velké bryndě. Takže žádná mlha z tebe nebude, je to jasný?" Řeknu naštvaný z toho, že se zde každý považuje za bezcený kus odpadu.... Kdo by asi pak scháněl odvlhčovač vzduchu, hmm? "Vrať se.... no šup." Řeknu vlastně jako příkaz. Pokud nemáš důvod žít, tak se pochlap a najdi si ho." Povzdechnu si. "Já jsem právě na úrovni babiček! Zaspal jsem dobu a tak je toho hodně co chci poznat. Ty jsi měl možnost žít, jak jsi mohl, ne tvrdnout v ledové rakvi.... promiň mami." Řeknu k nebi. Jdou upíři vůbec do nebe? No co. Koho to štve, že jo. "Navíc, co by pak dělala ta kráska s duhovou hřívou? To bys jí nechal samotnou? Pane lesa?"

//pardon lidi, ale pokračuju zítra, protože mi mozek velí spát. A mozek bych mohla poslouchat aspoň jednou za uhersský rok. Takže oyasumi

// dobroi noc :)

Zamyslel jsem se. Důvod žít? Mám vůbec nějaký? Les existoval i beze mě. Teprve nedávno mě sem dotáhli. Jako mlha budu užitečnější. Sklonil jsem hlavu a hodně pomalu se zase zhmotnil. Jeden z jednorožců zapálil pár polínek co tu bylo a já k nim posadil Mizua a sám si sedl na druhou stranu a opřel se o ležící Harmony. Hleděl jsem smutně do ohně. "Zmiňoval jsem že jsem vyrostl ve světě lidí. Moje rodina je prakticky prokletá, mým osudem je zemřít sám a nemít nikoho. Poznal jsem to už tam. Vždycky když jsem se někomu vyznal, odnesl jsem sise to když mě zmlátili nebo uráželi dokud jsem neodešel.  Od malička mě přitahovali muži. Nikdy to nebyla žena a vždycky když jsem se zamiloval, doplatil jsem na to. "Jestli moje možnost žít bylo šikanování a trápení se, je toden skvělý důvod žít. Když mě pak přijali tady jako vládce země, viděl jsem jak se tu mají rádi. Téměř každý někoho měl. A jen naše rodina nikdy nic. Brzo mě nikdo nepotřeboval, nikdo se o mě nezajímal a často jsem i tady slýchal nadávky a to se snažím pomáhat. A pak když jsem viděl i vás dva. Moje psychika to nezvládá. Jsem na dně." Znovu jsem se rozbrečel. A zase se schoval Harmony do hřívy, byla pro mě jediná náruč na uklidnění. Věděl jsem už takhle že vlastně nic neznamenám.

"Aki, klid." Mizu usnul a tak se zvednu a přisednu si k Akimu. "My dva? Nejsme spolu. Teda... alespoň myslím... Jsem upír, který byl 90 let v ledu. Mizuru mě dneska našel a vyslobodil a ke všemu mi nabídl svou krev. Mám pocit, že mu prostě něco družím. A tobě koneckonců taky." Usměji se mile. "Ani já si nemyslím, že sem byl stvořen k tomu, mít někoho rád. Má rodina mě milovala, ale nenávidělo celé město. Báli se mě i mé matky. Naše síla byla pro ně prokletá. A tak, když byla krutá a dlouhá zima, chtěli nás zabít. A podařilo se jim zabít oba rodiče. Matka mě obalila ledem a poslala po řece. Nikdy jsem nezažil lásku k někomu jinému. Ta jadiná co znám je láska k rodičům. Nedokážu milovat. Ale mohu být tvůj přítel."

Zachvilku SME se dostali k Akimu  a k ohni kam mě položili.Zachvili mi bylo teplo a já sem si lehl.mozna si mysleli že spím ale já byl v zhuru.Poslouchal sem každé slovo.Neco mi dluží...hmm..ne nic mi nedluzi.zachranil mi život tím mi nic nedluží.Mozna..bude opravdu lepší vydat se na cestu a najít svou"rodinu" bude to pak lepsi mikronů nebudu prodělávat starosti a nebudu na optiz

Pohlédl jsem na něj takovýma prázdnýma očima. "Ale okolo vás je taková aura. Jako byste spolu byli." Zašeptal jsem. "Nejsem dobrý král už jen kvůli tomu že si nemůžu najít holku." Zašeptal jsem. "Vysvobodil tě? Tak to spolu dřív nebo později bu-" Harmony zaržála a podrážděně do mě žďuchla čumákem div jsem nespadl do ohně. "Mě nikdo nic nedluží." Zašeptal jsem. Pak jsem se pousmál když jsem si vzpomněl na staré časy. "Já zpíval. V lidském světě jsem měl kapelu. Ale báli se mě. Protože si mysleli že jim něco udělám. Můj hlas měl zvláštní účinky." Pohlédl jsem stranou. "Nikdy jsem neměl přátelé, byl bych rád kdybys...byl Můj přítel." Usmál jsem se na něj. "Tady taky nemám kamarády. Jediný koho mám je Harmony. Sestra si mě moc nevšímá. Ale nestává se tak často že byste narazili na mě." Zašeptal jsem. Zhluboka jsem se nadechl. A pak vykřikl a vytřeštil oči. Objal jsem si svoje tělo rukama a zoudale se chvěl. "Sakra už zase." Zašeptal jsem zoufale.

Přijdu k němu a obejmu ho. "To nic..." Povzdechnu si. Nic proti... ale proč se cítím jako v psychiatrické léčebně, ve které se mý dva pacienti snaží o samovraždu? Okay, doktor Haru jde na to. "Já ani nevím, zda jsem na kluky nebo holky. Vy to alespoň víte. A nebudu s nikým jen kvůli tomu, že mě třeba vyslobodil proboha. Takhle to nefunguje. Život není knížka, ve které si princeznu vezme princ, co jí vyslobodil. Já chci napřed poznat něčí duši předtím, než se popálím, protože mě opustí. A jen z důvodu mých chyb. Celkem zvláštní... Bojím se být sám." Uchechtnu se. "Mám rád tebe a i Mizuriho. Oba jste pro mě důležití, protože jste jediní, koho znám. Nejsem tady ani den a krom vás dvou tu nikoho nemám. A povahu nemám zrovna takovou, že bych se dokázal spřátelit se všemi. Mnohým vadí má rasa. Kdo by chtěl být přeci s upírem, že? Tomu jde jen o krev... Ale to jsou hlouposti. S vámi chci být, protože vás mám rád. Oba." Odmlčím se a sklopím pohled. "Tak mě prosím neopouštějte..." Špitnu.