Příběh

Bal sem se ..bál sem se toho ze se uz nevzbubí.Ale..kdyz sem uvidet tu pasku..jak se vraci do jeho tela..Přepadla me vlna steati .Mebyl metvi teda..uz nebyl mrtví.,,Eru!!" sedl si ale zachvili zase omdlel .Podeprel sem ho a obimal ..zase sem brečel alw tohle byli slzy ulevy a radosti.

Chytil mě a moje tělíčko se zachvělo. Pootevřel jsem oči a pohlédl s úsměvem na svého mladšího bratra. Objal jsem ho a tiskl své rty na jeho. "Elu." Zašeptal jsem a znovu ho políbil. Ta tma už byla pryč. Už tu byl jen L. Jen on a nikdo jiný. Miloval jsem ho. Strašně jsem ho miloval a byl šťastný že jsem zase mohl být s ním. Nebyl jsem už mrtvý, byl jsem s ním. "Miluji tě Elu." Zašeptal jsem a pohlédl do jeho tváře.

Otevr l očí a ja jsem se rozzářil..,,Eru" zase mi teklo slzy a já ho políbil ,,Taky tě miluju..a ..a omlouvám se..Bylo to kvůli mě .Kvůli mojí drzosti" řekl sem tiše a tiskl sem ho k sobě .Hladil sem ho po zádech a občas jeme po křídlech já byl jediný kdo se jich mohl dotknout ani shyro se jich dotknout nemohl jen já ano.

Jen jsem se usmál. "Ne Elu, to nebylo kvůli tobě. Já jsem se lekl a upozornil na nás ale teď jsem tady, jsem zpět, je to v pořádku." Šeptal jsem. Cítil jsem jeho ruce na svých křídlech. Bylo to příjemné. Bylo hezké že se mě mohl dotýkat. Bylo to krásnè a ne jako víla zdravotnice, jediná víla co se musela dotýkat křídel druhých ale nechodili jsme k ní. Byl jsem u ní jen jako malý.

Hladil sem ho po křídlech protože sem cítil že se mu to líbí a usmál sem se,,Sem tak rád že si v pořádku.Ja nevěděl co mám dělat byl sem zoufalí a v šoku " řekl sem po pravdě,,Musel sem ji ..slíbit že udělám všechno co bude chtít abych tě dostal zpadky .." vysvětlil sem mu a svíral ji stále v náručí 

Poslouchal jsem ho a pak se pousmál. "Ale teď mě máš u sebe Elu." Zašeptal jsem. Byl jsem šťastný. "Chci jít ale s tebou už pryč. Nelíbí se mi tady. Je to tu děsivé." Vstal jsem. Rozhlédl jsem se a pak se vydal k bílým dveřím. Ty jsem otevřel a vešel dovnitř. Teda spíš ven. Vyla tu chodba s knihama. "Elu pojď." Smrtky jsem si nevšímal.

Utru si zbytek slz a i s ním vstanu měl pravdu tady SME nemuseli zůstávat .,,Taky se mi tady neliby je to tu desivi" řekl sem a šel ruku v ruce s ním ale ..lidí kam? prosli sme dveřma a tam byla spousta dalších ale kolem furt někdo pobíhal ...ale..kam vlastně zmizela ta smrtka ještě predchvilkou tady byla? No nic,,Eru? Kudy půjdeme nevíme kam máme jít " řekl sem mu u ucha 

Pohlédl jsem na něj a pak před sebe do chodby. Zamyslel jsem se. No nakonec jsem před sebe natáhl ruku a na té se mi zhmotnil malinký dráček bílé barvy. Upřel na mě svoje perleťové oči. "Víš kudy viď?Můžeš náš odsud vyvést?" Řekl jsem a on vzlétl a vydal se chodbičkami a zastavil se až před velkou vstupní branou. Otočil jsem se na L.

Sledovala jsem je.  Jo odešli. Ten oranžovej si dokázal poradit na to jak byl ustrašený. Jeho jméno z mé knihy zmizelo. Povzdechla jsem si. Asi je budu muset nechat a najít si jinou oběť.

Byl jsem pořád na tom samém a jednom místě. A pak se kolem snesla temnota. Rozhlédl jsem se. Až na mě tu nikdo nebyl, i zvířata utichla. Nebylo slyšet nic. Byla zase noc a tudíž zakáz vycházek. Ale já neměl domov. Neměl jsem kde bydlet a hlavně. Měl jsem hlad. Moje "matka" mě zásobovala krví ale to bylo tak všechno. A navíc jsem už žádnou neměl. Věděl jsem že se nesmím napít z člověka a tak jsem hledal zvěř. Tu jsem ale nikde teď najít nemohl a vlastně. Kde že to jsem? Okolo mě byli jen seschlé stromy.