Příběh

Noc přišla hodně rychle a já věděla co to znamená pro mě jako pro lovce upírů. Upíři jsou hlavně noční stvoření a tak je čas jít a lovit. Napnula jsem luk. Démonické zbraně byli teď málo k sehnání a já tak měla štěstí že jednu mám. Ostatní zbraně jako dýky jsem si připla na místa kam patřili.  A pak jsem se vydala ven do tmy.

Věděl jsem že tohle je v háji. Musel jsem si někoho najít. Nějaké zvíře nebo něco takového. Ale nebyl jsem schopný ani chodit. Zahalený do černého pláště jsem se zoufale rozhlédl. Co bych měl dělat? Povzdechl jsem si. Tohle je beznadějné. Cítil jsem se jako v kleci. Slunce sice už zapadlo ale tohle bylo, bylo to kvůli tomu že jsem dlouho neměl žádnou krev a tady prostě nic nebylo, proč musí všechno zmizet tak rychle. Chytila mě křeč do hrudi.  Zařval jsem a skácel se k zemi úplně a jako blázen jen opakoval: krev, potřebuju...krev.

Šla jsem pomalu po cestě když se ozval ten křik. Ztuhla jsem. Tohle nebyl člověk. Tak jo. Je Načase konečně začít bojovat. Rozběhla jsem se za tím hlasem. Chvíli trvalo než jsem našla zdroj toho zvuku. Byl to kluk, no spíše puberťák. Klečel na zemi. Zaslechla jsem ta slova a hned měla v ruce luk a mířila mu přímo na srdce. "Hej ty! Mluv nebo ti to naperu přímo do srdce. Hinata. Hinata Kasumi! Řekni mi co o něm víš?!"

Někdo se tam objevil. Zvedl jsem hlavu. Kdo...? Co...? Zašilhal jsem na postavu přede mnou a vyzvracel krev co ještě byla ve mě. Mířila na mě šípem. Matně jsem viděl démonickou auru. V očích se mi mihl strach. Okamžitě jsem se skryl za stromem co byl nejblíž. Teda aspoň to co po stromu zbylo. "Co mu...chcete?" Zašeptal jsem a držel se za krk protože jsem skoro nemohl ani mluvit.

"Do toho co mu chci je ti kuloví, a koukej mluvit nebo rychle ukončím to tvoje trápení. Nedělá mi problém zabít malého upíra." Řekla jsem a pomalu šla jeho směrem abych na něj viděla. Krčil se u stromu a kašlal krev. Chvíli jsem na něj jen koukala a pak mi vypadl luk z ruky. Tiskla jsem si ruce na ústa. "Ne to nejde. Ty nemůžeš být..." zašeptala jsem.

Zvedl jsem k ní hlavu a vlasy mi napadali do obličeje. Co najednou ta náhlá změna nálad? Zamrkal jsem. Pomalu jsem se postavil. "Ale ano. Moje jméno je Kasumi Hinata. Nástupce upíří královny. Co mi chcete?" Zašeptal jsem a utřel si rty od svojí krve.

VYPRAVĚČ

Tma pomalu pohlcovala krajinu a to byla doba na kterou stvoření temna čekali. Vlkodlaci a upíři. Temnota do nich vstoupila a ovládla jejich srdce, bylo hrozně málo upírů co se ubránilo a nestala se z nich větší monstra než už byli. R a L se mezitím dostali domů.

Právě teď jsem byla znuděná, seděla jsem na jednom ze stromů a hleděla jak se les ponořuje do temnoty. Tohle bylo zajímavé. Hodně zajímavé. Pokud les zemře, nebudu tu už mít žádnou práci a navíc, princeznička byla teď stále pryč. 

Jde na začátek lesa a zařve na svého kostlivce "Pomoz mi!" Vleze na kostlivce a jdou dál do lesa. Zařve do dálky "Pomozte mi!"

Uslyšela jsem zdálky řev. Zvedla jsem hlavu. Kdo to sakra řve? Neměl by řvát někdo jiný. Povzdechla jsem si. Postvaila jsme se na větvi a vyskočila na druhou na jiném stromu. Pokračovala jsem než jsem uviděla dole nějakého mladíka. Řval. Proč sakra řve když ho nikdo nehoní? Ani ten kostlivec nevypadal tak děsivě a určitě ho neunášel. Seskočila jsem ze stromu a ani nepozdravila, místo toho jsem ho hned seřvala. "Můžeš mi laskavě vysvětlit proč tady takhle hulákáš? Nic ti.nehrozí a akorát tu rušíš umírání lesa ty tupče!" Zavrčela jsem.