Příběh

*Pořád je na kostlivci a když uvidí nějakou holku co na něj řve, odpoví* Hledám lidi. Kde jsou lidi? *Zeptá se a sleze z kostlivce*

Sledovala jsem ho. Teda jako osedlat si kostlivce, okud sakra ten kluk je? V knize smrti jsem ho neměla takže jsem nic nevěděla. "Lidi? Tady hned tak nějakého člověka nenajdeš panáčku." Řekla jsem a ušklíbla se takže jsem odhalila hezky špičaté zuby. "Jsou tu různá stvoření ale hodně málo lidí. Je tu jedna lidská vesnice ale tam už toho taky moc nezůstalo."

// prosím piš delší příspěvky. Blbě se odepisuje nanebo něco tak krátkého

Setmělo se. Já a Acid jsme společně odpočívali u ohně a sledovali zataženou oblohu. Vzpomínala jsem na časy ve věznici a na bolest, která mi tam byla způsobena těmi ohavnými bestiemi. Lidé, jak zvláštní, že i samotný drak má čistší duši než oni. Pohlédla jsem na svou dračici, a pousmála se. Nebyla pro mě mazlíčkem, brala jsem ji jako svou sestru. Po tom co mě sem moji bývalí přátelé odvlekli, mě Acid našla, a začala mě následovat. Hlídala mě ze vzduchu, starala se o to, abych nezemřela hlady, a i když věděla, že jí to nemám jak oplatit, zůstala po mém boku. Byla prvním a také posledním stvořením, které mohlo poznat mou měkkou stránku, a očividně si z toho nedělala těžkou hlavu. "Zajímalo by mě, co se bude dít zítra.." Řekla jsem tiše. Měla jsem tušení, že se dříve nebo později stane něco, co naše životy změní. Jestli k lepšímu? To jsem netušila..

Podařilo se nám s mým bratrem najít cestu ven. Bylo to jakoby nás nějaká neviditelná síla vyhodila ven. A pak jsme padali. Kdbysme použili křídla, ten tlak by nám je utrhl. Takže jsme jen padali dokud nás vítr od sebe neodtrhl. Já vykřikl ale můj bratr už byl už pryč. Dopadl jsem do nějaké zahrady. Byla vysušená. Nebyla tu ani jedna květina. Zoufale jsem se rozhlížel. Bez mého bratra, jsem byl bezmocný. 

Ven z tohoto místa nám pomohl malí dráček...který nám ukázal cestu ven..šel jsem vedle Eru abych o něj zase nepřišel..a ..nakonec..když jsem myslel že jsme venku...padali jsme ..ani křídla jsme nemohli použít ..ale nejhorší na tom bylo že nás rozdělil vítr ...snažil jsem se k němu ještě dostat ale neměl jsem šanci..vytrhl mě odnesl až do nějaké části lesa...neznal jsem to tady..nevím kde jsem byl ale hlavně...les vypadal teď jinak ...jakoby ho pohltila temnota..,,Eru!!!!" Vykřikl jsem do lesa...musím ji najít musím nemůžu ho nechat samotného!!!

Jak jsem...se sem dostal? Poslední co si pamatuju bylo že mě zajali. Že křičeli, "chyťte ho. Chyťte toho bělovlasého! Je jasné že je to jeho syn! Je mu tak podobný!" Nějaký druhý lovec ghoulů se na svého velitele otočil. "Komu je podobný?!" Velitel se narovnal jakoby si dával na čas. "Kaneki Ken."

Tohle byl snad nejhorší způsob jak jsme se mohl dozvědět kdo jsou mí rodiče. Že jeden už nežije. Že Touka je už taky někde pryč a mě nechali před malou kavárnou. Přičemž nikdo nevěděl jak to se mnou bude dál. Jak se mi budou měnit oči. A teď to už bylo špatné. Bloudil jsem tu dlouho a nejedl už téměř třetí měsíc. Před sebou jsem viděl ohýnek. A slyšel funění. Opřel jsem se o strom.  Dorazil jsem až k ohni a viděl tam draka a nějakou osobu ženského pohlaví. Zůstal jsem stát mezi stromy a zíral na ní.

Schoulil jsem se do zahrady k uschlým slunečnicím. Seděl jsem tam a rozhlížel se. Bál jsem se. Temnota zahradu pohlcovala ale ode mě se držela trochu dál. Chvíli trvalo než mi došlo že ro je díky hřejivému světlu které vydávali moje křídla. Temnota už zahradu obalila úplně. Slunečnice za mnou se probudila k životu. Rozkvetla. Zavřel jsem oči a schoulil se do klubíčka úplně. Strach z temnoty mě pomalu ovládal. Cítil jsme se jako z porcelánu. 

Na malý okamžik jsem zavřela oči, ale k mé smůle mi někdo odpočinek nechtěl dopřát. Ne jen že se z místa nedaleko ozval výkřik, ale k tomu všemu Acid někoho ucítila. Ten někdo byl blízko. Dračice ležící po mém boku hluboce zavrčela, a já ji jen šťouchla do žeber, aby věděla, že jsem si přítomnosti někoho nám neznámého vědoma. Kousek od nás se mezi stromy zaleskly dvě oči. "Vím že tam jsi, ukaž se nám." Řekla jsem chladným tónem, ignorujíc možné nebezpečí. Musela jsem se rozhodnout, jestli se budu věnovat osobě vzdálené pár metrů, nebo tomu co zařval, ale nakonec jsem usoudila, že se o toho druhého může postarat Acid. Proč se taky namáhat, když to není potřeba?

Ten drak se mi nelíbil. Ale tak co jsem měl dělat. Už si mě všimli. Nervózně jsem přešlápl, byl jsem bosý, boty jsem ztratil když jsem se sem dostal. Zhluboka jsem se nadechl, vydal jsem se tedy na světlo aby mě ta žena viděla. Sotva jsem ji uviděl, cítil jsem jakoby se ve mě převracela mě neznámá síla. Kdo...to je?! Sklonil jsem svůj pohled na studenou zem. Nevěděl jsem co dělat, jak se chovat, cítil jsem se divně. Měl jsem hlad a cítil se divně slabý a silný zároveň. Jakoby nějaká síla uvnitř mě se rozhodla mě udržet silného.

Když z poza stromů vyšel chlapec ne starší než patnáct let, musela jsem se v mysli zasmát. "Takže tu je víc ghoulů? Jak zajímavé. Vypadáš docela hladově, co s tebou uděláme? Hmm.." Přehodila jsem si nohu přes nohu a ušklíbla se. Acid jen tiše zamručela a vydechla oblak šedého kouře. "Co tě sem přivádí chlapečku?" Nadzvedla jsem jedno obočí snažíc se nahodit tázavý pohled. Měla jsem malou zásobu lidského masa, ale nehodlala jsem se dělit o něj s někým koho ani neznám, zatím. Podrbala jsem nedůvěřivou dračici na krku, abych ji trochu uklidnila, a sledovala dál nově příchozího. Někoho mi připomínal, jen jsem nemohla přijít na to koho.

//Dejme tomu že Rize Kanekiho znala už jako ghúla a nebyla to ona, kdo ho z něj 'udělala', ok?