Příběh

Sledoval jsem ji a dál stál na místě. Byl jsem rád že aspoň sálá ke mě teploa z ohně. Polkl jsem. Kdo to sakra je? A je vysoká, vyšší jak já. "Prostě jsme se sem dostal, přilákalo mě sem to světlo." Zašeptal jsem a odvrátil pohled. Z nějakého důvodu jsem nebyl schopný se na ní podívat. Zakručelo mi břiše a já trochu couvl. Klidně vyhladovím, už toho mám dost. Hlavně že nebudu jíst lidské maso. Vždyť lidé...mají právo žít. A je jedno že oni jdou po nás. Pořád jsem byl spíš na jejich straně. Možná že to způsobovali taky geny mého otce.mj

// dejme tomu že jich bylo víc, Rize mohla mít příbuznou

"Takže světlo...mohlo mi to dojít." Řekla jsem a ušklíbla se. Nelíbilo se mi že tak váhal. Měl hlad, ale neřekl ohledně toho ani slovo, jakoby jíst ani nechtěl, zvláštní. "Budeš tam jen tak stát a mrznout, nebo půjdeš blíž a pořádně se zahřeješ? Mám vyjímečně dobrou náladu, tak toho využij.." Pronesla jsem, a vytáhla ze své kožené tašky kus lidského masa. Na okamžik jsem se zamyslela, ale usoudila jsem, že pro jednou můžu být trochu hodnější. Hodila jsem maso chlapcovým směrem, doufajíc že ho chytne. Dost mi připomínal jednoho ghoula, který odmítal zabíjet, protože si podle něj lidé nezasloužili umírat jen abychom my přežili. Já s tím dříve souhlasila, ale po tom co mi ty zrůdy provedly, je nenávidím více než sebe samotnou.

//Okey :)

Tady nejsou lidi? *Zeptá se hodně udiveně a dodá* Kde jsou? Musím je najít jinak umřu, ale pokud mi pomůžeš, splním ti každé přání. *Řekne zoufalým tónem a odhalí své ghoulí kukame. Kdyby to šlo, sežere klidně tu holku, ale podle zubů to je asi upír, takže nakonec kukame schová za záda*

//*Kagune. Sorry jsem to napsal blbě.

Chvíli jsem ještě váhal ale pak jsem došel až k ohni. Sedl jsme si a pohlédl na draka. Hodila mi maso a já se na něj koukl. Zatvářil jsem se nervózně. Jestli to sním...Zavřel jsem oči. Kdyby zůstala v otcově těle, zdědil bych kagune pouze mojí matky, ale takhle mám i její nebo spíš jeho. Mého drahého tatíka. Znovu jsem pohlédl na maso. "Jsem...Satoru." zašeptal jsem. Ukousl jsem kus masa. Možná kdybych jedlpomalu.

Ale to se moje tělo začalo mírně třást. A já slyšel zase onen hlas v mojí hlavě. A teď mě nutila i mluvit. Zahleděl jsem se na ženu a usmál se, takovým tím šíleným úsměvem. "Jsem ráda že jsme na tebe narazili sestřenko. Tenhle kluk mi vůbec nechtěl dát najíst. Odmítá to." Zasmál jsem se. Nevěděl jsem o sobě. To ona ovládala moje tělo. 

Vzpomněla jsem si koho mi tak připomínal. Toho člověka, kterého se má 'milovaná' sestřenka tenkrát pokusila sežrat, a zaplatila za to vlastním životem. Nechápala jsem, jak mohla tak snadno zemřít, ale co na tom záleží? Opřela jsem si hlavu o tělo své šupinaté společnice a na okamžik zavřela oči. "Rize. Má dračice se jmenuje Acid.." Pronesla jsem. Když jsem oči znovu otevřela, první co jsem uviděla byl široký úsměv na chlapcově tváři a mě až příliš známý pohled. "Heh, jak jinak...ty si vždycky najdeš nějakou cestu jak kazit druhým radost, že? Nech toho chudáka být, nic ti neprovedl.." Řekla jsem znuděně, hledíc na to, co zbylo z posledního člena mé rodiny. Neměla jsem ji příliš v lásce, to bylo poznat.

Podepřel jsem si hlavu a uchechtl se. "Mohu přežívat pouze v nějakém těle. Kdybych odešla, zůstane mu moje kagune a byla by škoda odejít z takového těla. Zvlášť kvůli tomu že jeho otec zemřel takže můj drahý Kaneki Ken už není." Zasmàl jsem se. "A jakto že ty se ho zastáváš? Zrovna od tebe bych to nečekala. Nevidím důvod tedy s tebou trávit čas." Snědl jsem maso a zamával jí. "Měj se." 

Zamrkal jsem a nechápavě pohlédl na svou ruku. Komu jsem mával? Zvedl jsme hlavu a koukl na Rize. "Znal jsme jednu Rize." Řekl jsem a usmál se. Netušil jsem že právě ta Rize před chvílí mluvila srze mě.

Jen jsem mlčky zakroutila hlavou. Nečekala jsem že by se někdy změnila, a také že ne. Stále to byla ta drzá, šílená mrcha, která mi před lety odmítla pomoct. "Vážně? Jaká to náhoda, já zase znala někoho, kdo ti byl hodně podobný.." Řekla jsem a zazubila se. Neplánovala jsem prozradit mu, že se v jeho těle ukrývá má sestřenice, proč taky? Nic by to nezměnilo. Trochu pohodlněji jsem se usadila a začala Acid drbat na krku, dostalo se mi od ní spokojené zamručení, což stačilo k tomu, abych se po dlouhé době skutečně usmála. "Řekni, co si myslíš o lidech?" Zeptala jsem se. Mé oči na okamžik potemněly, když jsem se donutila vyslovit název jejich rasy, ale po chvíli opět získaly svou původní barvu. Jak já je nenáviděla..

Pousmál jsem se. "Vyrostl jsem v kavárně, často mi říkali že jsem někomu hodně podobný." Zašeptal jsem zamyšleně. "Když mi bylo patnáct, poprvé jsme viděl svou matku a ta mi dala tohle." Položil jsem před sebe Kanekiho masku. "Řekla mi že bych si ji měl vzít protože jsem mu podobný víc než můj bratr. Je to tak že. Ten komu jsem podobný. Jeho jméno je Kaneki Ken že?" Zašeptal jsem. Pak jsem se koukl do ohně. "Myslím že lidé mají právo žít. Všichni nejsou jako lovci. Jsou i hodní lidé, v kavárně jsem vždycky narazil na někoho hodného." Zašeptal jsem. "Nechci jíst lidské maso." Zašeptal jsem a opatrně se na ní zadíval.

"Ano, jmenoval se tak, a hádám, že tvá matka se jmenovala Touka Kirishima, nemám pravdu?" Zeptala jsem se, a pohlédla na masku jednookého ghoula, kterou Satoru držel v rukou. Já sama masku nikdy nepotřebovala, nikdy jsem nevycházela z úkrytu dokud nepadla noc, takže by byla zbytečnost schovávat svůj obličej za kusem plastu či kůže. Zakroutila jsem hlavou a opět pohlédla na mladého ghoula před sebou. "Jsi opravdu stejný jako on." Pousmála jsem se. "Ale mýlíš se. Lidé jsou všichni stejní, ať už lovec nebo obyčejný učitel matematiky, na tom nesejde. Mohou vypadat mile, ale v tu chvíli co zjistí co jsi zač, změní se. Nenávidím tu jejich falešnost, ty přetvářky." Sklonila jsem hlavu a zaťala pěsti. Acid jen tiše zavrčela a šťouchla mi čumákem do ramene..