Příběh

Jen jsem kývl. Svou matku jsem viděl jen jednou než odjela zpátky do Ruska kde byla nucená se skrývat. Mě svěřila do rukou mojí sestřenice. Haruka Kirishima. A ta na mě dávala pozor. To co pak říkala se mi ale nelíbilo. Zakroutil jsem hlavou. "To není pravda! Všichni ne!" Vyhrkl jsem. Sevřel jsem ruce v pěsti. "Můj kamarád takový nebyl! Nikdy. Ani moji spolužáci. Všichni stáli při mě a všichni, na to doplatili. Já se nemohl skrývat. Moje oči mě vždycky prozradili. Nemám to jako ostatní, někdy se promění jen jedno, jindy obě. Samovolně. Nedokážu to ovládat. Oni je pochytali, všechny a někam zavřeli. Některé zabili mě před očima. Můj nejlepší kamarád mi zemřel před očima. Lovvi ho zabili a chtěli po mě abych...abych jedl..." odvrátil jsem pohled. "Pak dělali pokusy a já omdlel a objevil se tady." Zašeptal jsem. Pak jsem se zhluboka nadechl. "Vy ji znáte? Tu Rize co byla v mém otci?"

Hehe, a já myslela že bychom si mohli rozumět, vypadá to, že jsem se zpletla. Naše názory na lidstvo jsou příliš rozdílné. Zavřela jsem oči a ušklíbla se. Věřili jsme každý tomu svému a nehodlali své názory nějak měnit, jakáto smůla. S povzdychem jsem na jeho otázku přikývla. "Byla posledním členem mé rodiny, který nebyl zabit lovci, ale stala se jí taková menší nehoda, což už asi víš.." Pokrčila jsem nad tím rameny, jakoby mě její smrt nějak nezasáhla, a také to byla pravda. Stejně jako ona ignorovala to, co se stalo mým rodičům a mě, tak já začala ignorovat co se stalo jí, proč nad jejím osudem ronit slzy...zamyslela jsem se nad tím, jak jsme se vůbec v našem rozhovoru dostali až sem, a vzpomněla jsem si, že tu poblíž byl ještě někdo, komu bych mohla věnovat trochu svého času. Zašeptala jsem Acid několik slov, ona se poté zvedla a hlasitě zařvala. Teď jen doufejme, že náš druhý 'narušitel' bude zvědavý jako kotě, a sám k nám příjde..

"Aha. Takže jste příbuzné." Zamumlal jsem si pro sebe. Pohlédl jsem na noční oblohu. To dala pokyn tomu svému drakovi a já ztuhl. Už jsem si myslel že mě sežere. Ale on jen zařval. Když byl zase v klidu tak teprve tehdy jsem si připadal alespoň trochu vklidu. Pousmál jsem se. Takhle jak bylo ticho bylo to o dost příjemnější. Pousmál jsem se. Pak jsem se pomalu postavil a protáhl se. Tady to bylo příjemné. Les byl totiž teď už úplně pohlcen do temnoty a sem ještě temnota nedosáhla.

"Ano, bohužel jsme.." Odvětila jsem, hledíc na Acid. Potřebovala jsem ji co nejdříve nechat jít lovit, nebo jí sama něco sehnat, nemohla kvůli mě zemřít hlady. Zabodla jsem svůj temný pohled někam mezi stromy a zamračila se. Zbývaly mi poslední dva kusy masa, což znamenalo, že vydržím necelé dva měsíce. Pro jiné ghouly by to co mám mohlo vydržet celých šest měsíců, ale já byla zvyklá zpořádat klidně pět těl během jediného dne, a něco takového se těžko odvyká, když jste tak žili více než rok. "Asi nevíš kde bych tu mohla najít další ghouly, lidi, nebo cokoli co chodí po dvou, mluví a je nějak civilizované, že?" Zeptala jsem se, neodvracejíc pohled od stromů. Netušila jsem jak se pohybovat mezi lidmi s drakem o velikosti rodinného domu po boku, ale to bych nějak domyslela až bych nějaké lidi vůbec našla. Chyběla mi společnost. Tohle malé popovídáníčko u ohně nebylo nic v porovnání s tím, co jsem zažívala v Tokyu v těch lepších časech, když jsem byla známým zabijákem a noční můrou každého kdo se o mě doslechl. Jak mi to chybělo. Všichni mě respektovali a nikdo si nedovolil vkročit na má loviště, jaká škoda že to muselo skončit.

Kývl jsem. "Chápu." Zašeptal jsem. Pak jsem zamrkal. "No...les je teď v nebezpečí a tak tu nikdo moc není. Ale jinak to je lidská vesnice. Pak upíři, vlkodlaci a podobně. No a ty jsou tady roztroušení." Řekl jsem a usmál se. "Jestli se les dá do pořádku tak pak už tu budeš mít co jíst lépe. Lépe se ti bude lovit." Řekl jsem. "Ale nesmíš, toho zabít hodně. Někdy jsou tu stvoření už na kraji smrti. Takže ty jinak tě mohou zabít. Tenhle les má pravidla." Řekl jsem a usmál se na Ni.

Bloudil jsem pořád dokola a dokola..nevím co se děje ale jakobych nemohl najít cestu kudy se vydat..byl jsem zoufalí nemám u sebe svého brášku.Chci ho usebe ..ale najednou uslyšim.řev nevím co to bylo ale ...bylo to dal...a tsk jsem se vydal za tím řevem..temnota mě nemohla pohltit kvůli mim křídlům...proboural temnotu která se za mnou stejně zase zavřela...nevím co se děje ..ale chci to zjistit a jestli tu je někdo další...třeba mi pomůže třeba viděli Eru..najednou uvidím oheň...a..draka? Okej to byl asi on co řval..a nakonec postavy..kdo to byl? Ale ..lidí to asi nebudou...

Dál jsem byl schovaný u slunečnic a zoufale se třásl. Chtěl jsem vidět svého brášku, proč tu není, tak hrozně moc jsem si přál aby tu byl. Chtělo se mi brečet. "Elu." Zašeptal jsem ke slunečnicím. "Prosím. Pojď ke mě." Rozbrečel jsem se. Nechal jsem slzy volně téct. "Prosím Elu. Vrať se ke mě." Zavřel jsem oči a ulehl do trávy ke slunečnicím. Nevěděl jsem cod dělat, bál jsem se. Tak moc jsme se bál.

Les a má pravidla? Vážně se mě tak moc chtěli zbavit? Heh, jak ubohé. Tiše jsem se nad jejich hloupostí zasmála, a vzhlédla k obloze, kterou pomalu konzumovala temnota. "Ještě jsem vlkodlaka neochutnala, zajímalo by mě, jestli se před smrtí mrskají stejně jako lidé.." Řekla jsem spíše pro sebe a ušklíbla se, to už se ale lesem někdo hnal směrem k nám. Acid hluboce zavrčela a začala sledovat jeden určitý bod mezi stromy. Samozřejmě že tam někdo byl, nebyl to však člověk, v jeho pachu mi něco překáželo, že by kříženec? Možná. "Pojď blíž, nesežeru tě...možná.." Pronesla jsem směrem k nově příchozímu, tu poslední část jsem však zašeptala, abych ho náhodou nevyplašila, hehe. Kdyby to byl nějaký idiot, kterému by se chtělo na nás zaútočit, mohla bych nechat Acid aby ho sežrala i s botama, ušetřila bych tak svou i její energii, kterou potřebujeme k nalezení nějaké civilizace. A prý, že jsem zrůda co jen zabijí a nedokáže přemýšlet..

Zahleděl jsem se na ne..moc se mi to nelíbilo ale nemám na výběr..třeba ví kde je Eru..musím se jich zeptat ..šel jsem tedy až k nim ..teda zůstal jsem tak dva tři metry dal..,,nechtěl jsem obtěžovat..jen někoho hledám ..neviděli jste tu kluka jako já jen s oranžovými vlasy?" Zeptal jsme se rovnou ..nechci se u nich moc zdržovat musím najít brášku 

Naklonila jsem hlavu ke straně a snažila se tvářit tak, aby to vypadalo že se usilovně snažím si vzpomenout na to, jestli jsem někoho takového viděla. Heh, ty máš vážně špatný den. "Hmm, řeknu ti jestli jsem ho viděla, jen pokud mi ty řekneš jakým směrem se dostanu do nějakého města, vesnice nebo co já vím, v případně, že by tě napadlo mi lhát, naporcuju tě, tvé orgány dám své dračici a zbytek si schovám na později. Rozumíme si?" Dokončila jsem a zazubila se. Nějak mě netrápil fakt, že jsem byla zlá, proč by měl? Já ze sebe tuhle mrchu neudělala sama..