Příběh

Sledoval jsem ho tichým pohledem ve kterém byl trochu strach. Liška vypadala jakože jí je jedno úplně všechno. Chlapec se ke mě přiblížil a já se na něj zahleděl. Sundal si masku a já měl pocit jako bych se skoro koukal do zrcadla až na to že on byl o dost vyšší než já a řekl bych že i...daleko hezčí. "Satoru." Zašeptal jsem jen. "Kaneki Satoru." Odvrátil jsem od něj pohled na lišku která se rozplynula a zhmotnila zase u mě. Věděl jsem že se mu na mě něco nelíbí, věděl jsem i co.  Byl to můj pach. Věděl jsem to že je to.nebezpečné, zvlášť když on je ghoul, nebo podle toho pachu poloviční ghoul. Pohlédl jsem na něj znovu. Byl až nebezpečně blízko.

Když se v jeho pohledu objevil strach, povzdychl jsem si a o krok ucouvl. Satoru...zopakoval jsem si v mysli a přemýšlel nad tím, jak by jeho jméno znělo, kdybych ho vyslovil nahlas. Znovu jsem na něho pohlédl, tentokrát o něco klidnějším, uvolněnějším pohledem. "Neboj se mě...nesnáším když ze mě má někdo strach.." Zašeptal jsem a dál na něho hleděl. Vrčení vlků, kterým utekla jejich 'hračka' jsem už ignoroval, momentálně jsem si všímal něčeho, nebo spíše někoho jiného. "Co tu děláš sám, Satoru?" Zeptal jsem se tichým, hlubokým hlasem a pohlédl mu hluboko do očí.

"Promiň ale ty prostě vypadáš strašidelně od pohledu." Zašeptal jsem. "Prostě se tu tak potuluju, byl jsem s jednou skupinkou u ohně ale asi už všichni odešli, tak jsem se sám vydal dál a narazil na tebe." Uchechtl jsem se. Pohlédl jsem na vlky. "A tvoje vlky." Zamumlal jsem. "Teď se tu jen tak potuluju a raduju se ze svobody." Usmál jsem se.

S tichým zavrčením jsem si prohrábl bílé vlasy a sundal kápi. "Fajn, na tom něco bude, ale i tak, neboj se mě.." Řekl jsem a ušklíbl se. "Docela se divim, že tu někdo vůbec žije, vypadá to tady opuštěně, ale když to říkáš, tak tady asi někdo bude." Pokrčil jsem nad tím rameny.. "Hmm, není ti zima? Ray říká že bude pršet, blíží se bouře.." Nenechal jsem chlapce ani pořádně zareagovat, chytl ho za ruku a táhl ho k nejbližšímu úkrytu, tudiž k nejbližší jeskyni. Tři vlci poslušně běželi za námi. Jesabelle napravo, Ange nalevo a Ray uprostřed těsně za námi...nějak mi to poslední dobou nemyslelo. Vláčel jsem cizince lesem jen abych našel pro sebe a pro něj nějaké suché místo. No, na rozmyšlenou už bylo pozdě. Při nejhoršim byl ghúl, takže se mohl bránit kdybych se zbláznil. Odfrkl jsem si. Svůj pevný, zároveň však něžný stisk jsem nepovolil, dokud jsem nezahlédl místo, jež jsem se snažil najít. Vlci se rozeběhli tím směrem a já tak zůstal se Satorem sám. Naklonil jsem hlavu ke straně a zahleděl se mu hluboko do očí. "Jdeme?"

"Skrývají se nebo odešli. Momentálně tu moc lidí už není." Vysvětlil jsem. Bouře. Tady bouře je už něco normálního. Něco co tu zkrátka už bylo a asi hned tak neodejde. To mě ale už chytl za ruku a já se na něj splašeně zahleděl. Ale nechal jsem se táhnout. Nic jsem neříkal. Jen jsem se nechal táhnout a sledoval tu bandu vlků co tu byli.  Jeho vlčí. Já bych nemohl mít Vlka. Jsou to stvoření která bych neuhlídal. Zahleděl jsem se na něj když jsme zastavili a mírně odvrátil tvář. Přikývl jsem. "Myslím že ano. Můžeme jít." Odvětil jsem tiše a zahleděl se na trávník. 

Pousmál jsem se a rozešel se směrem k jeskyni. "Na ghúla jsi nějak tichý, nemyslíš? Ostatní by na mě zaútočili v okamžik co by mě spatřili." Zamumlal jsem. Když jsem dorazil do jeskyně to první čeho jsem si všiml byla hromádka dříví a staré ohniště. Někdo tu před námi musel být...pokrčil jsem nad tím však rameny a začal oheň rozdělávat, abychom se mohli zahřát. Všichni tři vlci si lehli na jednu hromadu a už spokojeně spali. Musel jsem se nad tím tiše zasmát. Vypadali jako nelítostní zabijáci, ale občas se chovali jako štěňata....s povzdychem jsem si sundal svou kápi (kabát, hábit či jak se tomu nadavá) a přehodil jsem ho přes Satora, aby neumrzl než bych rozdělal oheň. "Promiň, ale ještě to chvíli potrvá.." Řekl jsem a pokračoval dál v činnosti.

Sklonil jsem hlavu, je snad špatné že jsem takový? No nikdy jsem si to nemyslel. "Já jen...nechci zabíjet lidi." Zašeptal jsem a sklopil hlavičku. Bylo tu dřevo, asi tu byl někdo před námi. Sedl jsem si tedy k vyhaslému ohništi a sledoval jak rozdělává oheň.  Když pak přeze mě přehodil svůj plášť, zvedl jsem k němu pohled. Pořád rozdělával oheň. Zamyšleně jsem na něj koukal. Po nějaké době se mu oheň rozdělat podařilo a já cítil jak mě zalévá příjemně teplo.

(Večerní temnota zaplavila les. Vítr narážel do kuron stromů, které hráli vlastní melodii. Vplétal se do dlouhých, černých vlasů. Měsíc se odrážel od hladin vod. V září měsíce zářily zlaté oči, které byli naplněné ostrou chladností. V historii už zazněla hromada verzí, zda-li oči například odcizil. Ve skutečností není na žádné, straně. Má ochotu zabít, zneužít i vlastní rasu. Vyhlídl si kopec, v těsné blízkostí jezera. Vykročil kupředu, nezastavil-li u kopce kam si i sedl. Hlasitě si oddechl. Amradla seděla v koruně blízkého stromu a hlídala okolí. Což teoreticky dělala, pořád. Od dob svobody si nenalezl žádného žijícího mazlíčka, hračku. Možná bylo vhodné, že si ostatní bytosti drželi odstup. On nezná přátelství a ani, lásku. Avšak svádí kterákoliv pohlaví, přináší-li to například informace. Nepočítá-li poctu, že i tato doba má vládkyní i vládce. Osoby, které třeba poctit vlastní přítomnosti a zjistit si, na kterém stupní sil se nachází. Nebo-li, zda-li zemřou pro záchranu ostatních. Nad tak krásnou myšlenkou, přimhouří zlaté oči. Možná by neuškodilo si zopakovat, dávný hřích. V tento okamžik si musí každopádně naleznout kohokoliv, kdo bude takzvaně užitečný a hodný stát se další, nenahraditelnou hračkou. Neznamená to, že míní začínat válku. Nezraní ani, onu oběť. Ona sama se mu totiž oddá, aniž by odmítala.)

Byla tma.  Byl jsem zrovna na cestách, hledal jsem nějaké bylinky a tak tohle byla vcelku nevýhoda. Byl jsem z tohohle celkem vyděšený, stromy působili opuštěně a jakoby bez života.  Byli tu vysušené liány co se mi zachytávali o parůžky. Neustále jsem od sebe odháněl malé protivné mušky. Které jakoby hledaly syrové maso. Bylo mi hrozně zvláště. Ani jsem nenašel všechny bylinky takže jsem musel hlouběji do lesa. Hledal jsem všemožně  ale nemohl jsem nikde nic najít. Natáhl jsem ruce a v nich se objevilo malé světýlko co mi svítilo na cestu. Já se rozhlížel, byli to vlastně tři světlušky.  Došel jsem k velkému jezeru a konečně je našel. Byli to zářivé bílé květiny.  Klekl jsem si k jezeru, ani jsem si nevšiml té další osoby. Měl jsem sklopená kolouščí ouška a trhal květinky.

(Amradla z koruny zbystří mladého chlapce, kračícího směrem k jezeru. Ihned zamířila letem za Laurentem, kterému si sedlá na rameno. Nepotřeboval schopnost, přizpůsobenou ke komunikaci se zvířetem. Amradla s ním byla, už poměrně dlouhou dobu. Odjakživa si démoní hledali zvířata, která například sloužila ve válce. Většina. Vlastní i odlišný jazyk. Všechny bytosti vlastní odlišný jazyk k dorozumění, před cizími. Nepoužívá se to tak, často.) „Mmm“ (Odezní tiše z hrdla Laurenta, všimne-li si společností. Mladší chlapec a chodí večer na opuštěná místa? Vstane. Amradla pochopí. Vzlétne k nebi, nezmizí-li zase v koruně stromu. Vykročí tiše kupředu, čímž obchází břeh. Neseznámil se s dalšími rasami. Až na Andělé a vládce konkrétních, ras. Může za to dlouhodobé věznění. Není tomu několik let, co byl osvobozen. V dalším kroku zastaví. Nenachází-li se za mladým jehňátkem, na kterém by si pochutnal. Naneštěstí nezastává roli zvířete, které absolutně postrádá urozenost. Ctí pravidlo, které si zafixoval do paměti. Chcete-li chytit kořist, není nic lahodného, než-li když vás pustí k tělu a časem, jí zlomíte.) „Chodíš sem často?“ (Otázka, která může znamenat cokoliv. Výraz se nezmění. Neustále si drží prázdný výraz, ke kterému patří chlad v očích. Očích, které si důkladně mladého chlapce prohlíží do sebemenšího detailu. Náhoda? Osud? Kdo ví.. Ona přítomnost chlapce, se dost hodí. Čehož míní každopádně, zneužít.)