Příběh

Zvesela jsem si dal trhal kytičky a pokládal je do košíčku. Květy si to zářili a osvěcovali zaneřáděnou temnou a prázdnou krajinu která dřív kypěla životem. Trhal bych dlouho kdyby se za mnou někdo neozval. Ztuhl jsem. Moje ruka která držela jednu z bylinek se uvolnila a květinky spadly do trávy.  Nikoho jsem necítil. Kdo to je?  Proč se tak najednou ozval. Zachvěl jsem se. Pomalu jsem se otočil. Měl jsem úplně svěšená ouška strachem. Byl jsem tak vyděšený. Byla to vysoká osoba která na mě shlížela z výšky. Ještě víc jsme se skrčil. Byl jsme oproti němu tak drobný. Polkl jsem. Parůžky jsem měl taky malé. Nemohl jsem ho nabrat. Nemohl jsem nic. Moje magie byla slabá protože příroda teď neposlouchala. Byla plná temnoty. Příroda poslouchala teď jenom temnotu. Hleděl jsme na něj vyděšenýma očima. On byl šelma. On věděl jak si získat druhé. Vsítil jsem to z něj. Zato ze mě byl cítit jen strach. Jsem. Jen malý a vyklepaný koloušek. Jen malý kluk který už dávno ztratil rodiče. Odkázaný na sebe. Mladý,  Plachý a vyděšený. "Prosím. Neubližuj mi." Zašeptal jsem. Působil tak děsivě. No na mě hodně věcí působilo děsivě. Hleděl jsem na něj z trávy na které jsem seděl v poloroztrhaném oblečení. Věděl jsem že se mám vrátit domů. Pak by mi nikdo neublížil. Ale teď... Co mám dělat teď?  "Nechodím sem často. Hledal jsem. Bylinky. Prosím neubližuj mi." Možná to byla náhoda. Ale dlouho jsme nespal,  byl jsem díky tomu teď přecitlivělý. Nespal jsem díky strachu. Strachu ze tmy,  velkých pavouků a dalších věcí. Takže sem i po tvářích začali kutálet slzy. "Prosím" Zašeptal jsem. Opravdu jsem se bál že mi ublíží. Stále jsem měl sklopená ouška a celý se třásl. Ruce sepjaté jako bych ho prosil a taky že jo. Moje zděšení bylo zkrátka až moc veliké. 

(Nakloní s mírností hlavu na stranu, kdy si chlapce v důkladností prohlíží. Nezapírá, že děsí druhé i vlastní přítomností. Všichní cítí tu odlišnost, která zvýší každé instinkty i opatrnost, či zvýšenou pozornost.) „Nemíním ti, ublížit.“ (Mladého chlapce ubezpečí a zároveň snad, i uklidní. Nezastává tutéž roli, kdy dotyčná osoba škodí ostatním aniž by to mělo smysl. Má-li o někoho zájem.. Vidí v té osobě využití. A tento chlapec v něm absolutně vzbudil pozornost, i zájem. Mladí občasně nedokáží držet ústa zavřená. Nepočítá-li se, že občasně vlastní víc přesných informacích, než-li ti starší. Laurent si pomalu dřepne, aby zakončil vzhlížení zvrchu na chlapce, kterého k smrti vyděsil.) „Vlastně sem se ztratil. Nepomůžeš mi?“ (Otáže se. Nemá sebemenší problém hrát, zcela odlišné osobnosti. Vyděšení znamená, že tentokrát má použít tu „dobrou“ osobnost, která chlapce zcela oklame a získá si i náklonnost. Výraz se pochopitelně, nezmění. Avšak tón hlasu, nezní chladně a ani nebezpečně. Narazí-li na drzého, přizpůsobí se. Narazí-li na arogantního, taktéž a dál. V životě si získal hromadu masek, které mění za ostatní.)

Když se mi konečně podařilo oheň rozdělat a polínka začaly olizovat oranžové plameny, sedl jsem si hned vedle svého společníka a mírně se usmál. "Chápu tě. Nebudu ti nic vyčítat...není nic špatného na tom nechtít ubližovat lidem, ať už dobrým nebo špatným, ale někdy je to potřeba." Odmlčel jsem se. "Měl jsem dobrého přítele, který byl jako ty. Nechtěl zabíjet, ať už měl hlad nebo ne...vždycky jsem musel vyrazit na lov sám, abych ho udržel naživu. Nakonec jsem to ale byl já kdo ho zavraždil...nemohl se bránit, chvíli v klidu dýchal a mluvil se mnou jako každý den a pak byl pryč.." Smutně jsem se zasmál a sklonil hlavu. Ray opustil své teplé místo u dvou vlčic a došel až k mě. Hlavu si položil do mého klína a když jsem ho začal drbat, spokojně zabručel. "Odkud vůbec přicházíš?" Zeptal jsem se Satora a otočil se k němu.

Ve své dospělé podobě jsem se procházela po lese a přemýšlela jak se dostat zpátky do mého světa. "Dostala jsem se přes interdimenzionálním prostorem. Abych se vrátila zpátky, musím buď najít někoho hodně mocmého, který by mě dokázal poslat do vlastního světa. A nebo jenom trénovat, co by moji magickou energii posunulo do obrovských výšin. Zase to taky může trvat i několikset let než dosáhnu takové absolutní moci." Šla jsem dál, ale něco jsem najednou zaslechla v dálce přede mnou. Šla jsem blíž.

Proměním se ve vlka a stopuji jídlo dlouho jídlo, když konečně najdu alespoň zajíce.Najím se a dál běžím arktickou krajinou, přemýšlím o tom že se vrátím.Do lesa do toho lesa ve kterém jsem toho tolik prožil.Doufám že Accalia je v pořádku a mezi tím co jsem byl prič se nic nestalo.rozhodl jsem se"musím se vrátit"řekl jsem

Můj zámek byl v obložení lesa. Akiho jsem sem dopravila i s mým doprovodem. Byl vyplašený a hlavně byl v bezvědomí. Působil velmi křehce a nevěděl sám o sobě. Celá naše skupina dorazila do zámku který zůstal v pořádku. Díly Bohu. Jakmile jsme s bratrem vkročili,  les začal okamžitě vzkvétat. Ptáci se vrátili a vrátila se i příjemná harmonie.  Les byl opět normální. Žil tak jako nikdy a já věděla že teď bude chvíli klid. Možná je načase uspořádat turnaj. Nebo bál. 

Najednou jsem pozorovala jak celý les rozkvétá. Vyskákala jsem tedy na vrchol stromu, rozhlédla jsem se kolem a v okamžiku, v dálce jsem viděla uprostřed lesa nějaký zámek, a pozorovala nějaké osoby vstupující do zámku. "Pozoruvhodné."

Pomalu jsem skákala z jednoho stromu na strom v utajení. Ale vždycky jak jsem skočila ze stromu na strom, listí stromu šustily, houpaly se a větvičky se lámaly.

Les byl plný rozkvetlých stromů, moje sestra kdesi cosi dělala a mě pověřila abych hlídal zahradu. Takže jsem si seděl u fontány a přemýšlel. Sestra jela na výpravu, musím to tu hlídat, ano, ano, přesně tohle mi řekla. Povzdechl jsem si a pozoroval vodu, bylo to zvláštní mít najednou tuhle všechnu moc, najednou jsem se cítil tak zvláštně, ochraňovat les, muselo být pro mou sestru utrpením.

Zvedl jsem k němu hlavu, nechtělo se mi věřit že by někdo něco takového udělal, proč by to dělal, proč by ho zabíjel? Jaký měl důvod? je vůbec dobré se ho na to ptát? "Proč by to bylo potřeba, od toho tu nejsem já, od toho tu jsou jiní. Nikdy bych nemohl někomu jen tak ublížit i kdyby si to zasloužil." Zašeptal jsme a pozoroval žluté plameny.  "Já... jsem z Japonska, aspoň myslím...jednou, nějakou záhadou jsem se tady objevil, bylo to zčistajasna a já...tu byl." Zašeptal jsem a tentokrát přiložil já. "ublížíš i mě? Tak jak jsi ublížil jemu?" Otázal jsme se po chvíli.

Překvapeně jsem zamrkal, přidřepl si ke mě. Začalo svítat a krajina se zalévala světlem. Pozoroval jsem jeho tvář, která najednou byla jakási milá a příjemná, a co já s tím, netušil jsem co to je, proč se tváří takhle. "Ztratil ses? A kam potřebuješ dojít? Můžu...můžu ti zkusit poradit." Stromy jakoby ožívali, cítil jsem se okamžitě víc v bezpečí. Ale on a jeho náhlá změna postoje, bylo to...zvláštní a možná i trochu děsivé, ale...musel jsem to zvládnout. "Kdo vlastně jsi?" Zašeptal jsem po chvíli a upřel na něj zvědavá očka.