Příběh

Cukl jsem sebou, tohle bylo...hrozné. Byl jsem celkem daleko a i tak mě cítil. Vyšel jsem z lesů a Lia okamžiě vyběhla ke mě. Sledoval jsem ho, kdybych na něj nečuměl tak dlouho, mohl jsem mu do hlavy naprat pár měsíčních a slunečních šípů. Sevřel jsem v ruce lovecký nůž a zastrčil ho za opasek. "Nic moc." Zašeptal jsem, byl to démon, úplně něco opačného než jsem byl já. Věděl jsem že taková stvoření existují, ale nikdy jsem neviděl takového démona na vlastní oči, i když jsem přečetl dost knih co mi teta půjčila. "Co sem přivedlo tebe?" Položil jsem mu tu samou otázku. Lia vyplázla jazyk a pozorovala ho. Pohladil jsem ji po hlavě, jako vlčice z Artemidiny smečky, na tom byla líp než já. rozhodně by ho porazila líp, nebo by ho alespoň zranila a hned by byla pryč. Pohlédl jsem znovu na toho muže. 

„Odpočinek, hlad, hledání čistoty se zneužitím, konání nebezpečných rituálů na počest našeho pána.. Copak bych si vybral, abych ti zodpověděl otázku?“ (Chladný výraz nabírá viditelný úsměv.) „Věřil bys vážně mé odpovědí, která by zazněla?“ (Vždy platilo, že si démoní s libosti vymýšleli. Což zapříčinilo éru, kdy většina démonů tasí zbraně s odhodlaním zabít druhého démona. I vlastní potomky, aby dosáhly cílů. Ačkoliv každá žijící rasa svádí vzájemnou válku, aniž by to zjistila veřejnost. I když se „zrodil“ do temné rasy, má to háček. Vzápětí udělá krok kupředu, čímž zmenší vzdálenost mezi nimi hlídající si spíš společnící mladíka. V důkladností si mladíka prohlídne, aby nezanedbal sebemenší detail. Nastal čas započít hru a získat si důvěru mladíka k nadcházející budoucností.) „Abych byl zcela upřímný.. Náš pán mě vyhostil. Odebral mi veškeré získané schopnosti.“ (Odstoupí s mírným otočením do strany, aby mladíka zaostřil rudým okem.) „Označil bych se za obyčejného poustevníka a snadný terč mně podobným i tobě podobným.“ (Oddechne si v tóně zoufalství. Jakoby sám hledal bezpečné útočiště. Nerad se dostával do konfliktu s druhými a vyhýbal se jím. Otázka ale zní, zda to myslí naprosto vážně..? Spíš, zda tomu mladík dokáže uvěřit.)

"Tak tedy dobrá. Půjdu si to tedy domluvit s jejím bratrem." Odpověděla jsem. Tedy vyšli jsme z baru ven, holka naskočila na koně, kterého jsem viděla když jsem přišla, a následovala jsem jí. "Dobrá tedy. Jmenuji se Anna Masamure. Moje rodné je McHighwell. Jsem mágyně. Tedy jedna mágyně mě proměnila v mágyni když mi bylo deset. Přišla jsem z jiného světa. Žiji už přes 700 let. Ta mágyně mi dala biologickou nesmrtenost a moje tělo nemůže stárnout. Ovládám temnou a mrazivou magii. Moje temná magie se nazývá Magica Erebia. Což je moje upravená magie od předešlé temné božské magie destrukce s názvem Černá Venuše. Obě magie jsem naplno zvládla. Můj led je 4 krát tvrdší než normální. Ale můžu stejně svůj led bez problémů rozdrtit v ruce. Ale mohla jsem svůj led udělat tak odolný jak moje síla byla. V mém světě jsem byla mnohem silnější. Byla jsem jedna z nejsilnějších na světě. Moje síla dosahovala mnohem vyšší úrovni. Ani by jsi se mnou nemohla měřit. Taky jsem měla pilulky které mi měnily moji podobu na dospělou a zpět. Teď už žádné nemám. A jinak jsem měla magii na vytvoření živých loutek. Klidně i armádu. Navíc jsem měla na velmi vysoké úrovni vlastní regeneraci. Po vkročení do tohoto světa se mi tyhle magie a moje síla zmizela. Teď už mám jenom temnou a mrazivou magii." Dořekla jsem. "A co ty?" Zeptala jsem se jí.

"Ano, bude to nejlepší řešení." Zahleděla jsem se na cestu po které jsme šli. "Aki ti na to řekne svoje." Zamumlala jsem, mluvila a mezitím jsme pomalu šl. "Já? To je složité, vyrostla jsem v jedné vesnici, ovládám temnotu aoheň" řekla jsem a zbytek cesty mlčela, trvalo to, ale nakonec jsme došli zpět na hrad. Nechala jsem svého koně na nádvoří a vydala se spolu s ní do hradu. Procházely jsme hradem a já jí ukazovala nějaké obrazy a tak. Nakonec jsem se zastavila u jednoho na kterém byla vyobrazena Accalia. "Uvidíme co ti Aki řekne, potom počkáme až se vrátí Accalia aby jeho slova mohla potvrdit." Vyšly jsme na zahradu a já došla k Akimu který tam pořád dřepěl. "Chtěla bych vám představit někoho kdo by se rád stal členem hradu." Řekla jsem místo pozdravu, zahleděla jsem se na něj.

Přimhouřil jsem oči. Co to sakra plácá. Lia nevypadala že by jí jeho odpověď nějak rozhodila, jen vrtěla ocasem a sledovala moje počínání. "démonům se nedá věřit." Zašeptal jsem, možná bych po něm chtěl aby řekl pravdu, ale...on by jí nejspíš stejně neřekl. "Magii, vycítím až moc dobře." Řekl jsem a upíral na něj tichý pohled. "A ty." Ukázal jsem na něj. "Jsi jí plný." Za tu dobu práce u Artemis, jsem se naučil všemu možnému co bylo potřeba. Pár démonů jsem za sebou měl, nejsem žádný lovec démonů, nebo něco tomu podobného, ale věděl jsem co a jak. Konec konců jsem byl z poloviny bůh. Neobalamutil mě a já si toho byl vědom. "Pravdu mi neřekneš ani kdybych žádal co?" Zamračil jsem se. "V tomhle lese...aspoň z toho co jsem viděl, je všude cítit magie, přilákalo tě to, nebo nějaká část lesa, hádám." 

Celou dobu jsem seděl na lavičce a pozoroval fontánu. Co taky jiného bych měl dělat, moje sestra se ještě nevrátila a já tam tak seděl a civěl na vodu. Dokud nepřišla Doragon. Zvedl jsem pohled a upřel ho na holku která s ní přišla. Vytřeštil jsem oči."To jsi ty z předtím!" Vyhrkl jsem a zíral na ní, než jsem se alespoň trochu sebral. Postavil jsem se a pohlédl na ní. Z úst mi unikl bolestný sten. Tak dlouho jsem svoje křídla nepoužíval, že stačilo málo a začala bolet. "Takže...ty, Anna že ano? Chceš pracovat tady? Co bys ráda dělala? Máš už něco vybraného nebo si o tom chceš popovídat?" Zeptal jsem se. "Doragon mohla bys prosím?" Otočil jsem se na elfku a poukázal na svoje záda. Upřel jsem na ní prosebný pohled. "Máš nějaké dotazy, ohledně Wonderfulu nebo tak?" Zeptal jsem se nakonec dívky.

Přikývla jsem a stoupla si za něj, jemně jsem mu roztáhla křídla a nahřála si pomocí své magie ruce, jemně jsem mu křídla "masírovala" tak, aby to pro něj bylo příjemné. Už díky Accalie jsem věděla že dlouho nepoužívaná křídla jsou dost velký problém. Ještě že já tyhle problémy nemám. Vůbec jim to nezávidím, nejspíš Aki ani létat neumí. No, kdyby se občas proletěl, nemusel by mu nikdo ztuhlá křídla prokrvovat, aza chvíli už zase duhově zářila a tak jsem se postavila vedle něj a kývla na Annu. 

Odhrnula jsem jeden list ve Smaragdovém lese a tiše si povzdechla. "Už mě to fakt nebaví." Zamumlala jsem a pohled upřela na svého mladšího bratra který se šoural za mnou. Očima jsem sjela celou jeho malou postavu. Vypadal tak hrozně zříceně, a ten strach že by teď někdo přišel a třeba ho znásilnil, mě hnal dál. "Asi bychom si měli odpočinout, tady je jezero." Odhrnula jsem další listy a odhalila tak zelené jezírko. Prolezla jsem houštím a jemu pomohla. Sedla jsem si na jeden kámen a pohlédla na něj.

Už to byla nějaká doba co jsme se trmáceli lesem bez odpočinku, Katy asi měla hodně energie, narozdíl ode mě. já byl rád že vůbec vleču nohy. "Za celou dobu co jsme tady, jsme nikoho nepotkali, chci taky nějaké kamarády." Zahuhňal jsem, konečně jsme vyšli z roští a ségra si sedla na nějaký kámen. Unaveně jsem ji následoval a posadil se na kámen vedle ní. "Už je toho na mě moc, chci někoho potkat, nebaví mě tu se takhle trmácet." Pohlédl jsem na ní zrovna když mě pozorovala. Smutně jsem sklonil pohled. "Už mi hrabe z toho jak pořád mluvím jen s tebou." Kuňkal jsem. 

"Nikoho jsme nepotkali? A co ti elfové?" Pak mi došlo, že on byl vlastně v podobě lišky když jsme tam byli. "Promiň." Zamumlala jsem. "Až příště někoho potkáme, tak s ním si můžeš popovídat." Řekla jsem a napila se z čutory. "Vím že si rád děláš kamarády, ale ne všichni jsou bezpeční chápeš?" Řekla jsem tiše. "Chci jen abys byl v bezpečí, víš jak na tom jsi, nedokážeš ovládat svoje schopnosti a jsi...křehký." Proto mě potřebuješ." Řekla jsem a jemně mu položila ruku na rameno ktré jsem jemně přátelsky zmáčkla. "Jsi můj bratr a já tě mám ráda. Jsi pro mě hrozně důležitý, nechci aby ti někdo ublížil Kyle." Pousmála jsem se.