Příběh

,, nevím... Bojím se, že bych své druhé já neovládl. Nevím co udělá... Nevím jak se zachová..." Přiznal jsem smutně. ,,Ale pokud by jsi chtěl, tak to můžeš zkusit... Ale pokud by se ti to nepovedlo, běž odemne..." Ujasnil jsem mu. Nikdy neví co kdy se má druhá tvář objeví. ,, Není zač Kyle..." Usmál jsem se na něj. ,,Kyle..."

"Počkej, ty jsi nějaký zločinec?! Co jsi k sakru provedl že tě chtěli uvěznit i tvoji kolegové?" Vyhrkl jsem dřív než jsem se stačil zarazit. Dál jsem drbal Liu která slastně přivírala oči, ale dál jsem na něj vyjeveně civěl.  Tohle můj mrňavý mozeček zkrátka nedokázal pochopit, ale, čemu se vlastně divím, je to sakra démon, démon! Kdoví co démoni dokáží provést, klidně mohl udělat něco příšerného a pak prostě utéct.  "Samozřejmě, jsi démon, není možné abys dělal něco jiného než využíval lidi, konec konců, to je jedno z věcí kterou nedokážu pochopit, nemůžu využívt lidi." Zašeptal jsem zamyšleně. "Ale když s někým cestuješ, není dobré se s tím člověkem alespoň trochu spřátelit?" Pohlédl jsem na něj a zazubil se. Ty idiote! Pořád by ses s každým kamarádil. Pak jsem se na něj nechápavě zahleděl. "Dědice? Dědice čeho? To trochu nechápu." Zeptal jsem se upřímně na rovinu.

Jemně jsem se pousmál. "Můžu se alespoň pokusit, kdyžtak, se umím bránit." Zašeptal jsem spokojeně a stiskl mu ruku. "Konec konců je to pro mě důležité. Pokud budu mít dobrý vztah s každou tvou osobností, nebude to skvělé?" Řekl jsem nadšeně. "Bude no ne?"  Samozřejmě jsem byl hrozný dement a musel na to všechno koukat pozitivně, ale to už jsem byl prostě já. "Chtěl bych vědět jak by...na mě reagovali." Konec konců, vždycky na mě lidi reagovali pzitivně, buď mě chtěli znásilnit, nebo mě samou láskou zabít. Zvedl jsem hlavu když zopakoval moje jméno a zvědavě na něj koukal.

Pohlédla jsem na ní, "ano, to už jsem si všimla, vycítím ji jako první, ale nevím co to má znamenat, jde to od moře, budu tam muset vyslat družinu." Řekla jsem. "Doragon." Zavolala jsem do hradu, věděla jsem proč tam vyslat zrovna ji, byla to moje pravá ruka, věděla všechno, cestovala pomocí temnoty když to bylo nutné jen aby unikla nebezpečí, byla výborný špeh. "Anno, chceš jít s Doragon?" Otočila jsem se na Annu, "Jsi páže, je tvoje povinnost doprovázet výpravu. Ale jsi tu nová, takže si zvol sama."

Seděla jsem ve stájích a četla si, tu magii jsem ignorovala, už jen kvůli tomu, že pro mě to bylo něco normálního, díky mojí temné stránce. Jenže Accaliu jsem slyšela až moc dobře, zvedla jsem se a vydala se k ní nahoru, byla už tam i Anna, svůj pohled jsem upřela přímo na Accaliu. "Volala jsi mě?" Zeptala jsem se, byla to blbá otázka, ale musela jsem se zeptat, ze slušnosti.

"Dobře." Řekla jsem. I já jsem dokázala cítit směr temné magie. Accalia pak zavolala Doragon. Potom se mi řekla výběr jestli bych chtěla jít s Doragon a družinou konfortovat tu temnotu. "Ano. Chci jít s Doragon." Řekla jsem. Chtěla jsem pomoci Doragon. V tu chvíli přišla Doragon. "Ahoj." Pozdravila jsem jí. Mezitím jsem něco velmi malého ucítila. Nějakou velmi malou ale divnou pozitivní energii, ale nemohla jsem určit odkud to šlo. Ale pak to ihned zmizelo. Radši jsem nedala najevo Accalie že něco cítím.

„Cožpak si vážně myslíš, že ti vlastní zločiny prozradím? Avšak, pohání tě zvědavost, začni tu odpověď hledat. Nápovědy dokážeš nalézt leda u temných vládců. Avšak, zda vládce obeznámily s dávným incidentem. Neudělali-li to, výhoda by byla na mé straně.“ (V zapřeností dlaní si dopomůže vstát, nýbrž udělá pár kroků a zastaví v těsné blízkostí mladíka, vzhlížející na něho zkrátka zvrchu.) „Osmdesát procent démonů zneužívá druhé s naprostou oddaností a manipulaci mysli vybrané oběti, čímž plní všechny rozkazy zacházející za hranici lidskosti. Využívání mé osoby se líší. Vybírám si osoby, které přechází na druhý břeh, či od narození trpí smrtelnými nemocemi, které naše společnost zavrhne. (Víčka zavírá o centimetr.) Nemíníš-li si mně znepřátelit, naposled; Nezačleňuj mě mezi dnešní démony. Odpad, zrozený zoufalstvím i hloupostí, aniž by se poučily z chyb.“ (Odstoupí s chladným výrazem, myslící svá slova vážně.) „V dávné historii zemi zaplavilo tolik temnoty, že i obyčejného člověka označily za démona. Vraždy, bolest, utrpení, křik, vzájemné konflikty, války, každodenní probouzení s myšlenkou, zda nastal osudný den a zemřeš.“ (Následně tělo otáčí do strany s přecházením na identické místo se zpětným posazením a zapřením zády o kmen. On taký mladíka neřadí mezi hloupé potomky bohů, kteří si naivně mysleli, že když jím v žilách proudí krev konkrétního boha znamenají zkrátka víc, než ostatní. Však na to doplatily.) „Vůle i síly předchozích poustevníku.“ (Objasní.) „Víc ti nezodpovím. Ne, dokud sám neuznám, že si hodný onoho dědictví které může zdědit praktický kdokoliv pod podmínkou mého osobního výběru.“

"Dobře." Když Doragon přiběhla, pohlédla jsem na ní a jemně se usmála. "Doragon, půjdeš na výpravu, potřebuju po tobě aby jsi došla na pláž, něco se tam děje, nevím co. Anna půjde s tebou." Řekla jsem a pohlédla na Annu, musíte vyrazit okamžitě!" Řekla jsem a naléhavě se zahleděla k oknu, jestli brzy něco nepodnikneme, může být pozdě.

(Východně padesát kilometrů od království vládnoucí vládkyně existovala vesnička, osídlená zhruba třista obyvateli. Nacházel se v ní i boží chrám, alias lidská kaple kam každodenně docházeli lidé vyznávat víru i oddanost bohů, či zpovídat vlastní hříchy a žádat o odpuštění. I obyčejný cestovatel by zaznamenal přítomnost zla, jakoby vesnici osídlila temná bytost chystající se obyvatelé zavést na zcestí temnoty. Napsaný příběh se odehrává ve zmíněném božím chrámu. V zadní částí haly ležel místní kněz, vězněn černými hady aniž by ztrácel vědomí vzhlížel na temnou bytost, sedící v čele na obřadní . Věděl, s kým má tu čest. Vždyť i on má v křesťanstní zapsané příběhy. Velká černá křídla vytvářela záhadný stín, deformovaný na bází měnícího se odrazu slunečního světla proníkající do haly okny ozdobené matkou, otcem i synem svatého. Vybíral si podobná místa záměrně a kladl pořád tu samou otázku, aniž by na ní dokázali dotyční zodpovědět. Vyražené vstupní dveře odpovídali za násilné vtrhnutí do kaple. I nábytek odpovídal částečně zničený o zápase, kdy křesťanský oponent zkrátka nedokázal zvítězit. Vzápětí zavírá víčka o centimetr, čímž černý had proniká do ústní dutiny kněze, bránící vydat z hrdla tón. Co by obyčejný člověk dokázal svést? Ve jménu boha recitovat modlitby z bible a zahnat temnotu? Vyžádat si na pomoc sílu vyslovených bohů i mocných andělů v božích službách? Nalézt spásu u svěcené vody, která pochopitelně účinky má, ale dnešní křesťanství se zdá zkorumpované. Vsází-li na staromódní techniky u bytosti, které se zdržovali ve skutečné boží říší. Nenastal-li osudný den vyhoštění.)

Nastal den kdy to nevypadalo nijak valně. Venku šla citit jakasi nepřijemna atmosfera ktera mu dělala velice přijemně. zamířil dnes do míst kde si myslel že se snad ani nikdy nepodíva. nestál o to , ale i přesto tam namířil své kroky jelikož moc dobře veděl kdo tam dnes tráví svuj čas. I když nechodil zrovna moc rád mezi lidi dělal vyjimky jen kvuli horké hlavě svého snad kamarada? Bratra? nikdy moc netušil jak by ho přesně měl nazívat. Nicmeně tak či onak své dny většinu času trávil  v jeho společnosti kterou neodmítal , ale ani nepřijimal. Nejraději usedával u knih kterýmy si zkracoval dlouhe dny na místě kde se ukrývaly. Pomalýmy kroky se nakonec dostal před kapli u které šlo již z dálky poznat že jí navštívil společník který jistě zabíjel dlouhou chvíli. Proto také své kroky zamířil dovnitř . Hned při překročení prahu kaple zacitil nepříjemný pocit když tam byl. Neměl tyto místa v lasce. ne když ještě mu tu někdo mluvil o bohu a tak. Buh? Všichni si myslely že je snad spasí a při tom je to buh který je někdy nechava trpět hladem a nemocemi. A přesto v něho slepě věřily a  volaly že jim pomuže. Při pohledu na spoečníka který se jistě bavil trápením kněze jen zakroutil hlavou a mířil tichýmy kroky blíž a blíž kněmu. Zastavil li u jedne z lavic kde věřící usedaly k modlitbám usadil se tam s opřením. Nepřišlo mu to zrovna pohodlne. Kdyby dělaly takove budovy pro ty jenžž uctivaly temnou stranu jistě by se měly lépe než věřit v milost boží. Bezeslov se začal rozhlížet okolo dokud mu do oka nepadl svícen který byl jistě težky a odolný. využil své síly kdy se svícen dostal do vzduchu a hned poté zamířil k Azazelově hlavě kdy ho v pouhe vteřině zasahuje." Zajímavé. Už jistě nevíš jak jinak zabíjet čas než chodit na tak ohavné místa a hrát si s těmi kteří si najivně myslí že je snad ten nahoře vyslechne a pomuže jim. Co kdyby jsi si přestal hrát? Jisě se mu v hlavě honi jen myšlenky a modlitba k panu nebes nemam pravdu?  "