Příběh

"Ano, já to chápu." Řekl jsem a jemně se na něj usmál. "Vím že je zlá, věřím ti, ale nemusíš se bát, umím se bránit." Zašeptal jsem něžně. Pak jsem se na něj ale podíval se zaujetí, "Ty nechceš aby se ti něco stalo?" Zašeptal jsem překvapeně. "Ale sotva mě znáš, to přece...bože to je od tebe tak hrozně moc milé!" Vyhrkl jsem a nadšeně na něj hleděl. "Děkuju!"

Poslouchal jsem ho. "Chceš po mě abych se modlil? Děláš si srandu?" Zeptal jsem se ho tichým, nechápavým hlasem. Pak jsem se jen ironicky rozesmál když řekl abych si našel partnerku. "Víš...byla jedna z dalších věcí proč jsem vvyrostl u Artemis a jejich lovkyň, nejsem plodný a...jsem gay." Zamumlal jsem to poslední možná až moc potichu a pohladil Liu když mi strčila čumák do ruky. "Možná to mám po otci." Zašeptal jsem po chvíli. "Rozhodně by to dávalo smysl." Řekl jsem zamyšleně. Jenže to už Lia zvedla hlavu a začala vztekle vrčet, okamžitě jsem vytáhl dýku a postavil se abych se rozhlédl, a v tu chvíli jsem cítil jak se to dostává do mě. Vytřeštl jsem oči, temnota mou duši pohlcovala. Vyděšeně jsem sebou začal cukat a třeštil oči čím dál víc, v mysli jsem viděl svoje největší noční můry. "Moje...hlava." Zašeptal jsem a vzápětí zaječel a chytil se za ní, Padl jsem na kolena, třásl se a křičel. Tohle bolelo, sakra tak strašně to bolelo. Lia dál vztekle vrčela na temnotu rozlévající se po lese. Měl jsem pocit že snad každou chvíli omdlím, moje tělo blikalo jako skomírající hvězda, zlatou a stříbrnou. 

Tento hráč skončil

„Vykládám ti reálné způsoby dlouhého žití s omezenými pocity strachu.“ (Objasní.) „O-ho, dozvídám se stála novinky tohoto století. Mužské bytosti zavánějící homosexualitou, která platila leda u známých Incubusů.“ (Nemůže srovnávat k ostatním démony. U démonů ani tak na pohlaví nikdy nezáleželo. Vyspali by se klidně i s totožným pohlavím na bází, získat duši dotyčného. Vlastně by se dali označit za jakýsi nepovedený „experiment“ i „vadné“ děti pána temnoty, lpící na nedokonalosti a všeh špatného. V zapřeností dlaní si dopomohl vstát v okamžiku, zasedá-li mu na ramení Amradla. Víčka zanechá klesnout o centimetr ve výrazné podrážděnosti. Vládnoucí temnotu označil za klišé. Nevnímal v ní ani zdaleka bestiální touhy, mrazící i obyčejným nádechem. Ač se zdála silná, vybrala si momentálně špatný cíl.) „Ať se William i Michael vrátí.“ (Vznáší rozkaz, kdy Amradla vzlétá mířící sdělit vzkaz oběma mužským loutkám. Nezamíří-li za mladíkem, u kterého veškeré kroky zastaví.) „Nemíníš-li zešílet v zajetí temnoty, máš ideální čas rozmyslet si vzájemné zpečetění dohody zaručující dostatečnou imunní způsobilost.“ (Nelhal. Může mladíka zachránit před absolutním zešílení, odsouhlasí-li zmíněnou nabídku. Obličej otáčí do strany. Není složité i z této vzdáleností určit zdroj vycházející temnoty. Neprokázal žádnou lítost a ani zajímavost, vůči druhým. Dovmíná se, že ostatní bytostí předchází k existenci hraček. Avšak u mladíka zpozorval cosi, co si získalo zájem této odměřené bytosti. Činit v záplavě zloby - co někteří mimochodem dělali - vinící by možná pochopily frází; nedráždí hada bosou nohou.)

Tento hráč skončil

Bylo krásné ráno. Nad Diamantovým jezerem se vznášela ranní mlha. Ptáci vesele prozpěvovali. Kurumi vyšla na malý plácek, před její jeskyní a kochala se výhledem na krajinu před ní zahalenou do mlhového hábitu. Nadechla se čerstvého raního vzduchu, roztáhla křídla, vzlétla a letěla nad jezero. Párkrát nad ním zakroužila a pak se usadila na břehu. Tráva však byla mokrá od ranní rosy a tak rychle nadskočila, když jí to zastudilo do zadečku. Pak Kurumi náhle znejistěla. Jako by najednou zacítila něco zlého, něco co rozhodně nemá dobré úmysly.

"To nevadí, v brašně je toho dost, prostě si tam něco vezmi." Pokrčila jsem rameny Chvíli jsme tam seděly, než jsem si znovu sedla na koně a vydala se dál do lesa, za chvíli jsem vyšla na pláž a rozhlédla se. "Anno, hledej něco co by ti  připadalo podezřelé, cokoliv, koukej pořádně." Řekla jsem a pozorovala její obličej. "Je to důležité."

Pomalu kráčela z hostince, bohužel se jí níc nepodařilo prodat. Takže se rozhodla že se vrátí hezky k sobě domů. Šla tedy lesem do území elfů a tiše si broukala. Tohle ji dohánělo k šílenství. Předtím její med lidé kupovali jako šílení a teď, proč ne teď. Povzdechla si a pomalu pokračovala vysokou trávou se smutným výrazem ve tváři.

,,nechci... Máš pravdu... Nechci aby s rtů něco stalo jelikož jsi můj jediný kamarád, se kterým si můžu povídat a není to zvíře" mumlal jsem přes to nutkání plakat. Ale neudržel jsem to. Moje slzy si našly cestu. ,, Není zač maličký..." Zaseptal jsem 

"Dobře." Sáhla jsem do Doragoniny brašny a vytáhla avokádový toast. Zakousla jsem se do něj a pochutnávala si na něm. Pak jsem nasedla na koně a následovala jsem Doragon. Dorazili jsme na pláž. Doragon mi řekla aby jsem se pořaďně dívala co je podezřelé. "Vím Doragon." Řekla jsem a rozhlížela jsem se kolem.  Napadlo mě že bych mohla vyskočit do výšky par a metrů a mezitím se rozhlédnout ale hned jsem to vyvrátila, protože by jsme mohli být zpozorováni. Slézla jsem z koně a nechala ho na místě. Šla jsem po pláži a uslyšela jsem nějaké podivné zvuky jako by někdo sténal, které se ozývaly ze stromu 30 metrů ode mě. "Doragon. Slyšíš to?" Otočila jsem se k Doragon a poukazala na směr okdud se ty zvuky ozývaly. "Někdo tam je." Řekla jsem.

Šťastně jsem se na něj usmíval, i když jsme jen kamarádi, stejně je to pro mě nejvíc důležitý člověk kterého jsem zatím potkal, tedy, ještě moje sestra nutno podotknout. Ale tu jsem znal od mala a ona ta její věčná opatrnost mě doháněla k šílenství. Ale teď tu byl on a dokonce se rozplakal a to mě neskutečně potěšilo.Objal jsem ho a přitiskl se k němu. "Není nutné plakat, všechno je v pořádku." Zašeptal jsem láskyplně. "Budu rád když, tu budeš pro mě alespoň v téhle podobě pokud mě ta tvoje druhá nebude mít ráda."

Viděl jsem to, svět umíral, už znovu a tentokrát to nebyla moje vina. Hrad byl sice pod ochranou, ale počítal jsem s tím, že iochrana to už moc dlouho nevydrží a půjde hodně rychle do háje. Viděl jsem jak si temnota hledá estu, už jen chvíli a já...nemůžu se znovu nechat posednout. Pomalu, ale jistě, určitě už brzy vše pohltí, jen aby mi ublížila. Accalia byla silnější, nebyla tak křehká jako já. Nenechávala se pohltit úplně každým koho potkala. To byla zkrátka ona. Dalo by se říct že byla v tomhle větší muž než já. Moje léčení bylo silnější než její, ona byla zase lepší v boji. Polkl jsem, těžkly mi nohy. Zoufale jsem tu někoho potřeboval, ale nikdo...nikdo tu nebyl. Círil jsem jak mi těžknou křídla, sevřel jsem zábradlí. "Temnota...je blíž a blíž. Brzy bude i tady."