Příběh

Kurumi kráčela podél břehu jezera. Nepříjmený pocit stále cítila, ale nic se zatím nedělo. Přesto zůstávala na dále ostražitá. Dívala se na jezero, zahalené v raní mlze. Slyšela o velkém Diamantovém drakovi, který žije na dně jezera a moc si přála ho někdy spatřit. Jako malá harpyjka ráda slýchávala a příběhy o tajmených tvorech, kteří jsou velmi vzácní a jen málo pozorovatelů je spatřilo. Z myšlenek jí vytrhl zvuk ozývající se z rákosí "Hybibí, hybibí" Z rákosí vyplul kačerk kachničky mandarísnké a dál vydával svůj charakteristický zvuk. Kurumi radostně zvolala: "Živáčku!" sáhla křídlem do své brašny a vytáhla z něj housku. Kousek ulomila a hodila ho Živáčkovi. Ten ho hned začal ve vodě zpracovávat.

Byla temná noc jako každá jiná. Všude byla mlha a zima. Tak to tady v údolí nox vypadá poměrně často. Seděl jsem pod stromem a zíral do otevřené knihy. Chtěl jsem si číst ale nečetl. Místo toho jsem se utápěl v mojich myšlenkách. Zase...

Jsem jen obyčejný shinigami bez víry a bez budouctnosti. I přesto jsem však měl tu potřebu přemítat nad životem. Nebyl hezký. Byl přímo odporný. Teda, alespoň ten můj. Ale to asi život každého shinigami. Takhle jsem přemýšlel poslední dobou nezdravě často. Věděl jsem, že jsem dozajista stracený. Avšak, pomalu jsem si začal přát aby byl na světě někdo kdo by mě mohl pochopit. Ale....

Je to vůbez možné?

Šel jsem na samostatnou procházku bez Jiang-Li.  Nechal jsem ji v našem dočasném táboře,  jen abych se mohl projít. I když jsem věděl,  že si takhle dost koleduji. I když... Každý Shinigami věděl,  že na mě sáhnout nemůže. A kdyby,  neodnese mě pryč. Takže jsem šel do údolí Nox. Něco mi říkalo,  že tam na mne  nikdo stejně nebude koukat hnusně. Protože by z toho stejně nic neměl.  Nikdo by na mou osobu nekoukal divně. 

Vkročil jsme mezi stromy a rozhlédl se,  pohled jsem upřel na svoje ruce které produkovali mírnou měsíční záři. Takže jsem viděl vcelku dobře na cestu. 

Najednou jsem něco uslyšel. Něco tu je. Pomyslel jsem si. Rychle jsem se postavil a rozhlédl kolem sebe. Najednou jsem někoho spozoroval. Tajemná postava co zářila. Netušil jsem o jaké stvoření se mohlo jednat. Většinu času totiž trávím někde zavřený, takže jsem toho o bytostech, které by mohly žít v tomto údolí moc nevěděl. Rozhodl jsem se, že to budu pozorovat. Rychle jsem vyskočil do koruny stromu co stál za mnou. Poté jsem už z té tajemné kreatury nezpustil oči.

Údolí Nox bylo...něčím zvláštní, něčím velice zvláštní. Vůbec jsem nedokázal poznat co to je. Ale pomalu jsem pokračoval do hlouby stromů.  Odhrnul jsem nějaké listí a ocitl se na menší mýtince. Rozhlédl jsem se a tiše vydechl. Krajina byla temnější, ale nepůsobila až tak zle. Pousmál jsem se. Posadil jsem se do trávy a zavřel oči.  Moje světlo mírně zesílilo. Vlasy jako obvykle mírně povlávali, soustředil jsem se na okolí lesa do doby, než jsem slyšel jak za mnou křupla větvička, cukl jsem sebou a prudce jsem se otočil. Byl to kluk, ale jiný než normální člověk, očima jsem ho okamžitě celého v rychlosti prohlédl a pak už byl na nohou. Další Shinigami po mě jde! Viděl jsem jeho knihu duší. Od doby co jsem umřel, moje jméno se ocitlo na stránkách knihy každého shinigami.    Kimono mi i v bezvětří mírně povlávalo mezitím co jsem na něj zíral a snažil se vymyslet co budu dělat. 

Jen jsem se pro sebe pousmál. To musí být on. Říkal jsem si. Rychle jsem nakouknul do mojí knihy. Není pochyb. Je to on. Ale co teď? Je to duch. Bude stačit když jeho duši zklidím jako lidskou? Nakonec jsem se vydal přímo za ním. Pomalu a tiše jsem došel za něj. ,,Dobrý večer přeji."

 Začal jsem couvat. I kdyby se mě dotkl,  i kdyby se snažil,  nikdy by mě nedostal,  už jen kvůli tomu že mou duši k sobě připoutala Jiang-Li.  "Nepřibližuj se!" Vyhrkl jsem když se dostal ještě blíž ke mě. Upřel jsem na něj svůj pohled měsíčních očí. Cítil jsem jak se mi třese hlas. Ale věděl jsem že si ho nesmím pustit k tělu. Shinigami si prostě mysleli že můžou,  že když mně mají napsaného ve své knize,  můžou si mě odvést,  nevěděli že nemohou. Tiše a zhluboka jsem zhluboka dýchal. Popřál mi dobrý večer,  ale já se dál jen mírně chvěl. 

Pozoroval jsem očima květiny na louce a přemýšlel, tohle bylo...hrozné. Všechno bylo hrozně špatné a já nevěděl co dělat. Temnota pomalu prostupovala krajinou a květiny uvadaly. Neměly uvadat, takhle to nemělo být, nelíbilo se mi to.  Když jsem sem přišel, vše bylo tak jemné, příjemné. A najednou...všechno odchází. Byla mi zima, nejspíš z chladu který temnota přinášela. Obloha už se pomalu plnila obláčky které začali zakrývat oblohu a já si tiše povzdechl, asi bych se měl hezky vydat k sobě.

Když Kurumi nakrmila Živáčka a ten spokojeně odplul zpět do rákosí, tak přemýšlela, kam se vydá dál. Mohla by se letět podívat do nedalekého Vlkodlačího údolí, ale tuto myšlenku po chvíli zavrhla. Vlkodlakům nevěřila, ve filmech, které o nich viděla to byly většinou líté šelmy, které své oběti během chvíle roztrhaly na cáry. Nakonec došla až do míst, kde se do jezera vlévá řeka Harmonia. Pevně si narazila čapku na hlavu, roztáhla křídla a přeletěla tohle místo, ve vlasech přitom cítila jemný větřík. Je tak krásné, cítit vítr ve vlasech. Pomyslela si Kurumi, když plachtila nad ústím řeky do jezera. Letěla ještě chvíli dál nad lesem a pak se usadila na uschlé špičce jedné vysoké borovice. Byl odtud nádherný výhled na Diamantové jezero i na skálu, ve které měla svoji skrýš. Panoval zde božský klid. Zhoubný lidský vliv toto místo ještě nestihl zneuctít.

Pomalu jsem se přibližoval k onomu chlapci. ,,Neboj se. Nebude to bolet." Řekl jsem mu i když jsem věděl, že povídám pěkné nesmysly. Byl vystrašený. Ah, jak nebohá to duše. Věděl jsem, že mu musím okamžitě pomoct. Ze své brašny jsem vytáhl dlouhé ostré nůžky. Mojí kosu smrti. Udělal jsem ještě jeden krok a pak se zastavil. ,,Nemusíš se ničeho obávat chlapče. Už brzy bude tomu všemu trápení konec."