Příběh

Obstarávala jsem krmení svého bílého draka, když jsem to ucítila. Už znovu? Další? Co si smrtky pořád myslí? Tohle už není možné. Pohlédla jsem na svou dračici. "Jijin." Zašeptala jsem a položila jí ruku na čelo. "Musíme letět." Vyhoupla jsem se jí za krk a za chvíli už jsme letěli. Věděla jsem že to nejspíš nestihnu, a ta smrtka se ho pokusí "zabít." Ale stane se to co vždycky. Zavřela jsem oči. 

Nebude to bolet....kolikrát mi už smrtka ublížila když se snažila mou duši vzít. "Nemůžeš mou duši odnést." Zašeptal jsem, nezdálo se že by mě poslouchal. "Moje duše už někomu patří." Sledoval jsem jak vytahuje svou kosu smrti. Přivřel jsem oči, já už další bolest nesnesu. Co se stalo když se mě smrtka snažila odvést? Zasáhnuté místo začalo mírně zářit a tekla z něho stříbrná tekutina, moje krev. Teď už to nedovolím. Strašně to bolelo, už to znovu nechci zažít, kdyby jen... "Jen mi způsobíš bolest, nemůžu odejít." Zašeptal jsem zoufale, ale on dál pokračoval. Očividně mu tohle říkali duše často, dobře. Zavřel jsem oči a zůstal stát na místě. Když mi to nevěří, uvidí.

Rozhlížela jsem se po pláži a přemýšlela. Tohle bude zvláštní.  Chodily jsme po pláži a obě se rozhlížely. Chvíli jsem tak nějak uvažovala, co to asi má být. "Slyším." Přikývla jsem. "Bohužel ale netuším co to je, radši se připrav na nějaký boj. Mělo by se dát se tam kouknout omocí stínů, takže mi dej chvilku." Rozhlédla jsem se po pláži a hledala jakýkoli stín, stačila by nějaká hloupá květina, jen tak, aby si mně ty osoby nevšimli až je budu pomocí stínů šmírovat.

"Dobře." Souhlasila jsem s ní. Byla jsem překvapená že dokáže použít stíny na pozorování. Viděla jsem jak Doragon šla a hledala stín. Mezitím jsem cítila odkud presence temnoty směřuje. Bylo to právě z toho směru kde se ozývalo sténání. Obávala jsem se že to může být velmi silné. 

Kurumi dlouho seděla na borovici a kochala se výhledem na krásnou, lidmi nedotčenou krajinu. Když se dostatečně vynadívala, tak roztáhla křídla a snesla se ze špičky borovice. Několikrát ještě zakroužila nad jezerem a pak se rozletěla směrem ke své jeskyni ve skále. Nedávno totiž na okraji nedaleké vesnice objevila vyhozenou zajímavou knížku. Kniha byla hodně napínavá a plná nečekaných zvratů. Každý večer proto usedla do měkoučkého křesla (které si koupila za peníze vydělané roznášením pošty) a četla další kapitolu. Nejradši měla pasáže, ve kterých vystupovaly hodné hapryje, takové jako byla ona sama. Když přelétala nad jezerem, tak se dívala pod sebe, jestli se z něj třeba nevynoří místný mýtický Diamantový drak. Nikdy před tím ho neviděla a tak jí hodně zajímalo, jak asi vypadá, kolik má hlav, jak je velký a jakou má barvu.

Už to bude nějaká doba co jsem posledně sklízel duši. Byl jsem celkem natěšený. Stál jsem už v dostatečné blízkosti. Ten malý chlapec sice říkal věci, jakože ho nemůžu sklidit ale to už mně říkalo více duší. Napřáhl jsem svou kosu smrti a pak už to bylo. Zabodl jsem mu ty ostré dlouhé nůžky přímo do břicha. Pro mé překvapení z něj nevyšly žádné nahrávky. Jakoby už byl mrtvý. Byl jsem zmaten. Místo krve mu tekla z břicha stříbrná tekutina. ,,C-co to má být?"

Ucítila jsem ostré bodnutí v břiše,  zatla jsem zuby. Můj malý Yuki už to znovu odnesl. Když jsem jeho duši zachránila,  nikdy jsem si nemyslela,  že po něm půjde tolik smrtek s účelem mi ho odvést.  Byl tak vyděšený,  mladý a plný života i po smrti,  nemohla jsem nechat Shinigami aby mi ho vzali.  Že bych byla do něj zamilovaná?  Ani náhodou. Rozhodně není někdo koho bych takhle moc milovala. Byla jsem svá,  měla jsem svoje představy,  svoje představy o tom koho bych milovala. Kromě toho.. .Yuki byl jiný než já. 

Očima jsem začala prohlížet krajinu. Kde je Yuki,  kde je? 

Vykulil jsem oči. Vydal jsem ze sebe tichý výkřik a urychleně od něj odstoupil. Chytil jsem za krvácející ránu. Pohlédl jsem na stříbřitou tekutinu která mi zůstala na prstech, viděl jsem mírně rozmazaně, tak jako vždycky. Jak jsem couval, narazil jsem přímo na strom a po jeho kmeni jsem se zvezl na zem. Zrychleně jsem dýchal. Za chvíli už pode mnou byla menší kaluž stříbrné krve, vsakující se do země. "Já...ti to...říkal." Zaskučel jsem. Zaklonil jsem hlavu a opřel se tak o kmen stromu, zavřel jsem oči a snažil se zastavit krvácení. Samozřejmně se to nedalo. "Doufám že...jsi spokojený." Roztrhl jsem velkou část svého kimona a obvázal si ránu, strašně moc to bolelo. Přes slzy jsem na to skoro neviděl, léčení, jasně, ale sám sebe jsem nikdy vyléčit nemohl. Krev látkou začala prosakovat. Ten kluk na mě jen zíral, upřel jsem na něj svůj pohled, připomínající skomírající hvězdu. Mirně jsem se usmál. "Nemůžeš...mě odvést..."

Byl jsem v šoku. Nemůžu ho odvést!? Ale jak to!? Pomalu jsem začínal strácet kontrolu. Zavřel jsem oči a hluboce se nadechl. Poté jsem šáhl do mojí brašny a vytáhl jednu z mých panenek. Miriam by o tom mohla vědět nejvíce. Vážně jsem se na ni podíval. ,,Miriam, co jsi o tom myslíš?" Zeptal jsem se ji. ,,Ty jsi myslíš že není normální duše?! Myslíš to vážně?!" Začal jsem se s ní dohadovat. Pak jsem o tom ale i já sám začal přemýšlet. Potom jsem se jen podíval na onoho chlapce. ,,Co jsi vlastně......zač?"

Vytáhl nějakou panenku a začal s ní mluvit což mou osůbku docela vyděsilo.  Jen jsem na něj vykuleně koukal. I když jsem pomalu začínal vidět rozmazaně.  Šlo to čím dál hůř.  Jen tak jsem na něj koukal. Ve tváři výraz utrpení. Chvíli se nic nedělo.  A pak se na mě podíval a zeptal se co jsem zač,  já tu skučím a on se mě zeptá na něco takového. Cítil jsem se tak zvláštně. 

"Jsem... Duch,  ale ne tak úplně." Zašeptal jsem a prsty se snažil zachytit svou krev,  znovu neumřu,  ale můžu omdlit a pokud se neošetřím,  tak za to draze zaplatím. Uz se třeba vůbec nemusím vzbudit. "Na světě jsou bytosti které mohou duše využít než si je vezme shinigami,  může je upoutat na sebe,  a udělat z nich zbraň." Zašeptal jsem. "A já jsem jedním z těch duchů."