Příběh

Hleděl jsem jak se k zemi snáší bílý čínský drak, za chvíli už tu stála Jiang-Li a sledovala mou osobu. Věděl jsem že tohle půjde špatně. Smutně jsem na ní hleděl. "Jiang-Li..." Zašeptal jsem její jméno. Sledoval jsem jak vraždí onoho chlapce pohledem. Chce s ním něco probrat, očividně to že je nezákonné si přivlastnit mou duši a použivít mě jako zbraň. Zavřel jsem oči a odpočíval, tohle ještě chvíli potřvá.

Vzhledem k tomu, že moje otázka nebyla vyslyšena, jsem se chtěl vrátit, ale v tu chvíli mou sosobu něco popadlo a já se ocitl ve vzduchu nad jezerem. Chvíli jsem hleděl dolů, než jsem se prudce podíval nahoru. Harpyje mě svírala pevně a já sledoval její tvář, polkl jsem, aha, že já si vůbec takhle koleduju, stojí mi to za to? Držela  mě tak, že jsem nemohl ani pro svůj meč který jsem měl schovaný, na luk a šípy jsem mohl rovnou zapomenout. Harpyje měla dlouhé vlasy které měla na harpyji až moc dobře upravené a ve tváři výraz, který mi jasně napovídal ať si moc nedovoluju jinak skončím na zemi a kdoví co ze mě zbude. "Co...to děláš? Jen jsem se snažil...najít nějakou společnost." Snažil jsem se zformulovat nějakou smysluplnou větu.

"Co bych dělala? Nachytala jsem zloděje, jak se mě snaží vykrást a tak se ho zbavuji." řekla Kurumi a snažila se, aby její hlas zněl co nejhrozivěji, i když tyhle věci jí moc nešly. "A vůbec. To já bych tu měla dávat otázky, tak koukej hezky zpívat, co jsi pohledával u mojí jeskyně, nebo se jinak pěkně proletíš směrem dolů. V jezeře už jistě číhá nějaká příšera, která si ráda pošmákne na tvých kostech." řekla Kurumi a opět se snažila znít výhružně.

"Proč bych kradl něco, co patří harpyji? Každý od nás ví, že  poklady Harpyjí nemají pro lidi žádnou hodnotu. Dej mě dolu!" Kopal jsem ve vzduchu nohama. Do vody...jasně. "Klidně mě pusť, stejně ti to nepomůže." vůbec se mi nelíbilo pod nohama nic nemít, ten pocit byl hrozně nepříjemný. Viděl jsem jak si v jezeře pode mnou plave Gladiola. Jestli mě pustí, budu v pořádku. Zhluboka jsem dýchal a snažil se tak uklidnit svoje tlukoucí srdce. Nesnáším výšky. 

Kurumi se cítila dotčeně, když slyšela, že všechny věci, které během svého života u Diamantového jezera nashromáždila ve své jeskyni a kterých si tak cenila, jsou podle tohoto neznámého cizince bezcenné. "Tak proč jsi teda lezl do mé jeskyně?" zeptala se podruhé. Přitom popolétla ještě o kousek výš, aby kdyby se rozhodla uvolnit své sevření, se cizinec proletěl z co možná nevětší výšky.

"Už jsem to říkal, chci sit aky s někým promluvit, poslední dobou cestuji sám, bez žádné společnosti, potřebuji si s někým taky promluvit." Vyhrkl jsem znovu, vyletěla ještě víc a já křečovitě zavřel oči a chytil se jedné její "nohy" kterou mě držela. Ve tváři jsem byl bledý jen když jsem si představil tu výšku. Radši jsem se dolů už ani nekoukal. Věděl sjem že by to se mnou nejspíš šlehlo. Najednou jsem pociťoval neskutečnou prázdnotu a smutek. "Potřebuju dolů!" Vyhrkl jsem. Věděl jsem že mě nejspíš neposlechne, ale začínal jsem panikařit.

"Promluvit? Ty si chceš promluvit s harpyjí, kterou odevšad vyhánějí a nadávají jí do neschopných?" divila se Kurmi. Zloba a výhružky z jejího hlasu mizely. Ale stále ještě byla ostražitá. "Ale jak ti mám věřit? Jak mám vědět, že v tom není nějaký podraz?" přestala letět výš, ale ani nezačala klesat.

"Prostě mi musíš věřit!" Panika v mém hlase byla čím dál větší, tati, prosím ochraňuj mě...jestli se něco posere. Vyděšeně jsem svíral její nohy a stále kopal nohama v zoufalství, najít pod svýma nohama pevnou zem, kteá tam nebyla. Cely vyděšený jsem za chvíli zůstal v jejích pařátech vyset a jen se celý klepal jako osyka. "Prosím...dostaň mě dolů."

Kurumi nebyla zlá harpyje. Když slyšela, že ten koho držela jí tak úpěnlivě prosí aby ho pustila a možná, že ani neměl zlé úmysly, když lezl k její jeskyni, tak se rozhodla, že ho přeci jen dolů dá. Začala se snášet níže a níže. Nemířila ale ke břehu, nýbrž na malý ostrůvek, na kterém rostla osamělá suchá borovice. Když byli už těsně nad zemí, tak Kurumi své sevření povolila a cizinec přistál na zemi. Kurumi mu zakroužila nad hlavou a pak si sedla na jednu silnou větev oné suché borovice. "Tak a teď povídej, copak bys rád."

"Ano, já jsem jeho majitelka, proto bych uvítala, kdybyste ho nechal na pokoji." Zavřela jsem. Obyčejný shinigami. Otočila jsem se na Yukiho. "Yuki..." Došla jsem k němu a pohlédla na jeho ránu. Tiše jsem ho pohladila po tváři. "To bude dobré, neboj." Zašeptla jsem. Sundala jsem mu "obvaz" a pohlédla na jeho zakrvácenou ránu. "Yuki." Otočila jsem se na toho kluka. "Zranil jsi mi zbraň, mám se uklidnit? Děláš si legraci! Je zraněný a kdyby nebyl mrtvý, tak smrtelně!" Vyhrkla jsem a položila mu na ránu ruce, jemně jsem mu projížděla po ráně a zastavila krvácení, bylo to to jediné co jsem mohla udělat, z toho důvodu že byl moje zbraň. "Neříkal ti snad že ho nemůžeš zabít? jsi cebilní nebop hluchý?" Vyhrkla jsem a jemně Yukiho hladila po vlasech. Věděla jsem že tohle se díky jeho regeneraci se to zahojí rychle.