Příběh

Sletěla dolů a mou osobu pustila do trávy na menším ostrůvku. Okamžitě jsem se posadil, ano byl jsem na zemi, díky bohu jsem byl na zemi. Spokojeně jsem se pousmál. Ano najednou mi ta země připadala podivně uklidňující. "Já jen...jsem si říkal, že bych mohl mít nějakou společnost, ale tak pokud oto nestojíš, nevadí." Zašeptal jsem a zahleděl se stranou. Gladiola si to plavala ve vodě a každou chvíli se na nás podívala než zahučela pod hladinu. "já...jsem Denae. i když, právě jsi mě chtěla hodit dolů do vody, takže na tom asi nezáleží."

Kurumi slétla z větve přímo k němu. Usmívala se, a podávala mu křídlo. "Těší mě Deane, já jsem Kurumi Fuligula. Ráda budu tvojí kamarádkou, protože žádné jiné kamarády nemám, jen kačera Živáčka. Ale ty mi zase musíš slíbit, že mě nikdy nepodvedeš nebo nezradíš, jinak si ten výlet do oblak zopakujeme."

,,Nadávky tady nic nevyřeší a vztek zrovna tak. Ujišťuji vás, že neumře, proto není se pro co rozčilovat." Řekl jsem té dračí ženě. Histerická ženská, jak já tohle nesnáším. I přesto, že bych je nejradši oba úplně zavrhl pokračoval jsem v konverzaci. ,,Potřebuji s vámi probrat důležitou věc týkající se zákonů. Byl bych rád kdybyste tedy spolupracovala." Potom jsem se na oba podíval. Ona se neustále bojí o tu duši. Vzal jsem onoho kluka na můj klín, do jehly navlékl niť a pustil se do práce.

Bylo mi to všechno tak nějak jedno, šlo to úplně mimo mě. Oni se hádali a já se snažil zůstat při vědmí alespoň trochu. Zákony, jako kdyby je někdo někdy dodržoval, to ani náhodou. Ten kluk mě ale najednou vzal znovu do náruče, pootevře jsem oči a pohlédl na něj. viděl jsem tu jehlu a nit. Cukl jsem sebou, ale pak mi začal ránu zašívát a já bolestí vytřeštil oči. Celý jsem se prohl a moje ruka vystřelila a automaticky chytla tu jeho kterou mě zašíval. Otevřel jsem pusu a zůstal v takovéto poloze, přičemž jsem ho pevně svíral a celý se roztřásl, měl jsem doširoka rozevřené oči a vstřebával jeho minulost, vše mnou proudilo. Zase jsem se nehlídal a prostě ho chytl, protože jsem idiot. Mou myslí momentálně promlouvala jeho minulost, jeho pocity. Lapal jsem po dechu a ještě víc jeho ruku sevřel, viděl jsem jeho rodiče, jeho dětství, všechno mnou proudilo. Jeho matka, a jeho smrt. To jak se ocitl mezi shinigami. Když to skončilo, moje víčka se zachvěla, očin se mi zavřeli a já se mu složil do náruče. Jeho ruku jsem stále svíral ve své drobné dlani.

"Důležitou věc ohledně zákona? Poslouchej mladej-" Jenže v tu chvíli jsem se zarazila, protože si ho vzal a ránu mu začal sešívat. "Hej počkej tohle nemů-" Bylo pozdě, povzdechla jsem si a jen sledovala Yukiho vyděšený výraz, vzápětí se sesypal, s povzdechem jsem se posadila vedle nich. "Máme teď dost času si popovídat.ů Zašeptala jsem a pohladila Yukiho po sněhobílých vlasech. Smutně jsem sledovala jeho tělíčko. Nejradši byxch si ho vzala k sobě, jenže byl uplně nalepený na toho kluka a svíral mu ruku, což mi dávalo jasně najevo, že by se mi to hned tak nepovedla. "Dobře... doufám že nemáš nějakou peprnou minulost." Yuki ale vypadal dost vyčerpaně, takže jsem o tom dost pochybovala. "Chceš se mě zeptat, jak je možné, že mohu s duší udělat tohle že?" Zahleděla jsem se na něj. "Je to o tom...tuhle schopnost, jsem dostala když jsem byla úplně malička.Dal mi jí Čínský bůh. Abych dala možnost nového života těm, kdo si jí zaslouží. Chtěl abych narazila na nějakou duši, kterou budu moct zachránit od posmrtného života a dát mu něco jako novou šanci." Zahleděla jsem se na Yukiho. "Jsem poslední z Čínského národa Diamantových dračích lidí." Pohladila jsem svou dračici po čumáku. "Zákony shinigami, na mě nefungují. Mám tuhle moc přímo od Čínského boha, o tom vy záznamy nemáte, Yuki...tu noc měl zemřít, ale...byla jsem tam já a já rozhodla o jeho budoucnosti." Pohlédla jsem na kluka. " Už několikrát jsem vedla rozhovor s vašimi šéfy ohledně toho, aby Yukiho ze seznamu vymazali, řekl mi že to nejde. Abys věděl, Yuki teď...viděl tvou minulost, tvoje pocity a tak. Proto omdlel, tuhle schopnost měl i když ještě žil, proto jsem ho také vybrala. Je moc cenný na to bay jen tak zemřel."

Překvapeně jsem na ní ziral když ke mě najednou až moc přátelsky natáhla ruku. "Ehm...jasně, těší...mě." Řekl jsem poněkud nejistě. "A tohle...to je Gladiola." Ukázal jsem na mojí koňskou kamarádku v jezeře a zahleděl se ke slunci, asi by to chtělo rozdělat oheň nebo tak něco. "Ty jsi harpyje....ja jsem...já..." Zahleděl jsem se na trávu, ani nevím...co jsem vlastně jsem. Nepřipadalo mi zrovna dobré jí stiskávat křídlo ale udělal jsem to. Pak jsem se jen opřel o trávu a sledoval ji.  Byla zvláštní, nikdy jsem nepotkal takovou harpyji. Gladiola k nám připlavala a na břeh vyšla normálně jako kůň a posadila se vedle mě. U ruky už mi stačil vyrůst trs hyacintů. "Já...ani nevím...co jsem zač." Povzdechl jsem si.

Za chvíli se mi to podařilo díky tomu že se stmívalo. Viděla jsem ty dvě, už byly zticha a jen něco probíraly, zamračila jsem se, od nich té temnoty šlo možná až moc. Vrátila jsem se myslí k Anně. "Oni jsou... nevím, něco tam probírají, neměla jsem možnost slyšet všechno." Řekla jsem zamyšleně. "Ale určitě to nebude nic dobrého."

Kurumi si prohlížela Gladiolu, pak se podívala zpět na Deana. Její pozornosti neušlo, že mu u ruky vyrostl trs hyacintů. Když slyšela, že říká, že sám neví co je zač, tak si křídlem podepřela bradu a zamyslela se. Pak mu pověděla. "Je zvláštní, když někdo neví co je zač. Měli bychom to zjistit. Vidím že ovládáš rostliny, nejsi příbuzný Alraunám?"

Překvapeně jsem zamrkal a pohlédl na svou ruku a okamžitě ji zvedl. "Rostliny? Ne...to neovládám rostliny." sevřel jsem svou ruku ve druhé. "Moje rodina...je to těžké na vysvětlování, já ani nejsem z tohohle století." Zašeptal jsem a odvrátil pohled. "Ty Hyacinty...to jeden z mých otců, já... to neovládám, v mojí blízkosti si prostě rostou kde chtějí." Zašeptal jsem a sklonil hlavu. "Ale já...hrozně špatně...se to všechno vysvětluje a...celý jsem takový divný."

Kurumi byla čím dál víc zmatenější. Není z tohohle století? Že by cestovatel časem? Má dva otce? Asi vlastního a nevlastního. Rostliny rostou v jeho blízkosti jak chtějí, ale neovládá je. A říká že je divný. To říkali o mě taky. honilo se Kurumi hlavou. Přistoupila k Deanovi a kamarádsky ho poplácala křídlem po zádech. "Ty jsi divný, já jsem divná, oba jsme divní. Takže jen nám asi souzeno stát se kamarády, když jsme oba divní."